Podivná večeře

Podivná večeře

Na hranici hlubokých lesů stál Ústav pro zkaženou mládež. Byla to škaredá budova obehnaná zdí a jejími obyvateli byli chlapci a dívky, kteří neradi dodržovali pravidla. Přesněji ten druh mládeže, který svačí v posteli, kouří na záchodě a souloží v kostele.

Jednoho dne, zrovna před Vánoci, vyváželi zřizenci odpadky a na korbě jejich auta se ukryl chlapec. Byl to pořádný zvrhlík a rozhodl se, že z ústavu uteče.
Seděl skrčený mezi smradlavými konzervami a slupkami od banánů a trpělivě vyčkával. Když auto zpomalilo v zatáčce, obratně seskočil do křoví a odplížil se do lesa. Nebyl sníh, takže ho nemohly prozradit stopy. Ještě netušil, že ho tam čeká něco horšího, než plesnivá konzerva s tuňákem.

Spěchal lesním šerem. Nad jeho hlavou se skláněly větve mohutných starých stromů, pod nohama šustil mech a praskaly šišky. Na tvář se mu občas přilepila pavučina, ale on ničeho nedbal a pokračoval dál za nosem. Byl si jistý, že když půjde dostatečně dlouho, najde nějakou silnici, ta jistě povede do města a ve městě už si poradí. Uměl dobře krást a loupit. Hlavně od starých nemohoucích lidí.

Večer se udělala pořádná tma. Slyšel houkání nočního ptáka a větve se před ním houpaly jako kostnaté prsty. Byl na smrt unavený a tak se schloulil na zem a usnul jako zvíře. Nebyl to klidný spánek. Byla mu zima a k ránu přišly podivné sny. Měl pocit, že se na něj někdo dívá.
Vstal celý rozlámaný. Kručelo mu v břiše a chtěl pokračovat dál, jenže si nemohl vzpomenout, kterým směrem včera přišel.
„Nedá se nic dělat, zkusím to tudy,“ řekl si a vydal se mezi stromy.
Cestu si nevybral zrovna příjemnou. Přelézal výmoly a vývratě, zapadl až po koleno do jakési bažiny a přišel o jednu botu. Po celodenním pochodu měl rozervanou bundu a trpěl strašlivou žízní. Když se opět začalo stmívat, na jeho záda se pověsil strach. Málem začal celého útěku litovat.

Konečně mezi stromy zahlédl mýtinu. Na jejím okraji stála ošklivá, zanedbaná chalupa. Střecha byla shrbená až k zemi a komín křivý, ale v okně bylo světlo! Rozbušilo se mu srdce. Přikradl se k chalupě a nakoukl dovnitř. K jeho překvapení uviděl vánoční stromeček ozdobený světýlky a čistě prostřený stůl.
Na nic se neptal a vlezl dovnitř. Na stole stála mísa plná macatých párků, které plavaly v horké vodě. Nejdřív vypil vodu a potom zbaštil párky. Hltal jako medvěd a ani ho nenapadlo pomyslet, že někomu snědl štědrovečerní večeři. V místnosti nebyla žádná židle, tak si sedl do rohu a natáhl si nohy. Nějak ho po těch párcích rozbolelo břicho.

V tom uslyšel podivný skřípot. Vycházel zpoza závěsu, který sloužil místo dveří do vedlejší mistnosti. Někdo závěs odhrnul a vešel - ne - vjel do místnosti. Byl to odporný stařec na kolečkovém křesle. Místo nohou měl dva zanícené pahýly, které trčely dopředu. Ve vrásčité tváři měl krutý škleb.
„Ty jsi mi sežral moje párky?“ řekl útočně.
Chlapec byl zaskočený, ale dědka se nebál. Byl přece na vozíku.
„Jo dědo, sežral. Ale byly pěkně hnusný, to vám povídám.“
Dědek se zaškaredil ještě více.
„Víš, co jsem kvůli nim vytrpěl? Nemohu si dovolit maso, ale chtěl jsem se mít alespoň na Vánoce dobře. Tak jsem do nich umlel ty svoje chromý hnáty!“
Chlapcem projela hrůza jako rozžhavený drát. Chytil se za břicho, začal se mu obracet žaludek. Dědek se skřípáním popojel blíž.
„Já chci zpátky svoje párky!“ zařval dědek hubou plnou slin.
Chlapec vstal a začal se sunout podél zdi ke dveřím. Musí ihned utéct z toho děsivého místa.
„Nechte mě bejt dědku! Už je po večeři. A já mizím taky.“
„Víš co je blbý, chlapečku? Doktoři mi do těch hnát dali šrouby, aby drželi pohromadě a já je při mletí zapomněl vyndat. Takže ty jsi sežral taky.“
Chlapci se zamotala hlava a opřel se o zeď.
„Ty šílenej dědku! Musím okamžitě do nemocnice.“
„Neboj se chlapče,“ řekl dědek a konečně se usmál.
„Brzy to budeš mít za sebou.“
„Jak to myslíte?“ řekl sípavě chlapec, těsně před tím, než upadl do mdlob.
Stařec sáhl na polici a sundal z ní obrovský zahnutý magnet.

Konec