Rodinné tajemství

Rodinné tajemství

„Myslím, že každá rodina má svá temná tajemství a pruderie se nemění, protože ji předáváme v genech.“
Filip Michał Bajon

Nenávidím svou rodinu. Její členové jsou pro mne mrtví. Celou dobu mi lhali. Odhalila jsem strašlivé tajemství, o kterém se nikdo z mých blízkých neodvážil promluvit. Proč mě nevarovali? Copak na mně nikomu nezáleželo!?
Neměla jsem ponětí, v jak velkém nebezpečí se mohu ocitnout díky jejich neochotě mluvit. Kdyby mi včas prozradili, co věděli, mohli mne zachránit.
Jenže zůstali zticha a jejich mlčení mne zničilo. Doufám, že navěky shnijí v pekle. Nic lepšího si nezaslouží, když mi nikdy neřekli pravdu!
Je to dlouhá historie. Moje rodina dávno přerušila veškerý kontakt s babičkou. Dokonce ani otec se k ní nechtěl znát. Nerad o ní mluvil, jako kdyby neexistovala.
Pamatuji si na ni jen matně. Ani pořádně nevím, jak vypadala. Setkala jsem se s ní, když jsem byla dítě. Ještě jsem ani nechodila do školy. Pohádala se s rodiči a odešla bez rozloučení, na to si vzpomínám dobře. Káva na stole vystydla a okoralé zákusky, kterých se nikdo ani nedotkl, jsme vyhodili.
Od té doby nás babička nikdy nenavštívila. Nezdálo se, že by ji to trápilo. Vztahy v naší rodině byly vždy velmi vlažné.
Když po krátké nemoci nečekaně zemřela, zjistila jsem, že mi v poslední vůli odkázala svůj dům. Šlo o rozlehlý objekt, který však neudržovala a proto po celá léta zůstával v dezolátním stavu. V závěti si výslovně přála, aby vnučka převzala její dědictví.
Vzhledem k tomu, že jsem se už skoro dva roky tísnila v mizerném jednopokojovém bytě s nehorázně vysokým nájmem, rozhodla jsem se do domu co nejdříve nastěhovat, ačkoli otec i matka mne od toho odrazovali. Nechápala jsem, proč.
Dala jsem výpověď v práci, vyřídila všechny formality ohledně dědictví a o pár týdnů později už stěhováci vyklízeli můj starý byt. Netrvalo dlouho a byla jsem připravená přestěhovat se do babiččina domu. I když mne mrzelo opustit město, kde jsem vyrostla, neváhala jsem ani na minutu. Chtěla jsem změnit svůj život.
Babiččin dům, vlastně spíš můj dům, stál ve velmi tiché, klidné čtvrti. Patřila k nejstarším ve městě. Bylo to ospalé, staromódní místo, ideální na přemýšlení o životě.
Přesně tak mi to vyhovovalo. Chtěla jsem být sama, proto jsem k sobě nikoho nezvala.
Nechala jsem za sebou vyčpělý vztah a hodně zklamání. Potřebovala jsem čas, abych zapomněla a vlastně jsem ani nestála o společnost. Vím, že mý staří známí byli zvědaví, kde bydlím.
Vila je poněkud ponurá, má málo oken a dokonce i v létě v ní vždy vládne šero. Fasáda bývala bílá, čistě bílá. Ale časem vybledla do šeda. Něco mi říkalo, že ten dům má minulost. Napadlo mne, jaké věci se tu mohly odehrávat...
Slyšela jsem pomluvy o zesnulé, opravdu ošklivé pomluvy a klepy. Jenže tehdy jsem jim ještě nepřikládala žádný význam.
Když mi její právník poprvé ukázal vilu, byla jsem upřímně řečeno v šoku. Zjistila jsem, že babička v posledních letech lhostejně zanedbávala péči o dům. Všechno bylo ve stavu, který bych se nebála označit slovem katastrofální.
Vstupní hala nepůsobila příliš přívětivě, i když byla pěkně a draze zařízená. Stály tu dva malé stolky, několik křesel a měkké kanape. Místnosti vévodil veliký skleněný lustr, krásná imitace křišťálu. Usadilo se na něm spoustu prachu a pavučin, nečistoty, jaké se nedají snadno odstranit. Pavouci se skrývali i v temných koutech vysokého stropu.
Na stěnách haly viselo několik obrazů v pozlacených rámech. Pravděpodobně byly cenné, jenže já jsem to nedokázala posoudit. Potřebovala jsem názor znalce.
Olejomalby byly moc tmavé na to, abych se mohla pokochat pohledem na jejich výjevy. Zničil je čas.
Ocitla jsem se v jiném světě, možná v minulém století. Všechno tu bylo úplně jiné než to, co jsem znala. Nedokázala jsem se toho nabažit!
Ani jsem pořádně neposlouchala, co říká právník. Nasávala jsem tajemnou atmosféru domu, cítila pod rukama zpuchřelé dřevo a provlhlé zdivo, odkud zírala nazelenalá plíseň. Tapety musely pocházet z dob, kdy se ještě používala vepřovice. To samé platilo i o nábytku. Prsty stíraly prach z plyšových křesel, sofa a z mahagonového sekretáře. Dychtila jsem odhalit tajemství uzamčených zásuvek. Opatrně jsem šlapala po tlustých kobercích, které dokonale pohltily moje kroky.
Strávila jsem takhle celé hodiny, fascinovaná cizím světem v domě. Ztratila jsem pojem o čase a ani jsem si nevšimla, že se už začíná stmívat...
Zkusila jsem rozsvítit v ložnici, ale křišťálový lustr, podobný tomu v hale, nereagoval. Nejspíš měl prasklé všechny žárovky, nebo v tom pobořeném domě snad ani nebyla zavedená elektřina.
Mou pozornost upoutala obrovská postel, stojící ve středu místnosti. V něčem takovém by mohl spát i sám král. Odhadovala jsem, z jakého století ten masivní kus nábytku pochází.
Na prádelníku stála velká šperkovnice plná zašlého špinavého stříbra, které nutně potřebovalo vyčistit. Otevřela jsem skříň a prohlížela si šaty dávno vyšlé z módy, kabáty, kožichy prožrané moly, klobouky a rukavičky. Ležela přede mnou kdysi elegantní dámská garderoba. Zbytky babiččina života.
Čekala jsem, že by dotyčná mohla každou chvíli vejít do ložnice a ptát se nasupeným tónem, kdo k sakru jsem a co tady dělám. Nepoznala by mne, byla jsem pro ni přece úplně cizí.
Usmívala jsem se pod vousy při představě, že by mne babička přistihla, jak se zvědavě přehrabuji v jejích pokladech. Vyhubovala mě jako malou holku? To ne. Určitě by se nevydržela zlobit dlouho. Možná by mi ukázala oblíbené kousky svého šatníku a povyprávěla k nim nějaký příběh. Škoda, že to nikdy neudělá.
Na dně šatníku mezi starými hadry jsem našla krabici od bot. Bylo v ní schovaných hodně černobílých fotografií. Prohlížela jsem si tváře zcela neznámých lidí a to pomyšlení mne skličovalo, protože jsem o otcově rodině nevěděla skoro nic.
Zaujal mne jeden smínek se ženou oblečenou v černých šatech, s tmavě rudými rty a blond vlasy stočenými do tuhých vln podle módy staré několik desítek let. Byla to moje babička za mlada, mohlo jí být tenkrát asi tolik, co mně. Když jsem fotku obrátila, na rubu bylo napsané její jméno a datum dne, kdy byl snímek pořízen.
Seděla na lavičce a usmívala se do objektivu. Uvědomila jsem si, že je to focené tady, přímo v besídce za domem. Rozhodla jsem se, že si její fotografii schovám na památku.
Prozkoumala jsem skoro celou vilu, až na odrazující podkroví. Vůbec se mi tam nechtělo. Na půdu bych musela vyšplhat po žebříku. Nebyla jsem ani ve sklepě. Právník mě varoval, že tam nemám chodit. Tvrdil mi, že jsou tam krysy a že budu nutně potřebovat deratizátora.
Dlouho jsem nemohla usnout, i když jsem padla do postele vyčerpaná. Zdálo se mi, že někdo chodí po domě.

***

První týdny v mém novém domově byly velmi namáhavé. Musela jsem ještě vyřídit tolik věcí! Úřady, stěhování, opravy, pak ten problém s elektřinou...
Vila vytrvale protestovala proti všem mým pokusům uvést ji do obyvatelného stavu. Nebude jednoduché dát ji do pořádku. Nevěděla jsem, kam dřív skočit. Navíc jsem pořád běhala po pohovorech, hned zítra na mě čekal další. Bylo toho na mě moc.
Někdy jsem se po ránu cítila mizerně a měla jsem strašnou chuť na cigaretu. Ani dnešek nebyl vyjímkou.
Říkala jsem si, že bych měla přestat kouřit, jenomže někdy jsem tomu pokušení prostě nedokázala odolat.
Vyšla jsem ven jenom v dlouhé noční košili, ani jsem se nenamáhala přes sebe přehodit župan. Končilo léto, touto dobou bylo ještě teplo.
Vila má na severní straně velkou terasu, kam ovšem jen málo kdy zasvitlo slunce. Nikdo tam už celá léta nevkročil, mezi omšelým mramorovým zábradlím rostly pichlavé červené růže a hustý plevel.
Viděla jsem černou kočku, proběhla zdivočelou zahradou a zmizela v keřích dřív, než jsem si stihla zapálit. Nebylo to poprvé, co jsem si jí všimla. Možná patřila babičce?
Zatímco jsem kouřila, různé věci mi táhly hlavou. Měla jsem o čem přemýšlet.
Babička žila ve velkoměstě, ze kterého otec utekl. Všechno tu bylo cizí, na ulicích jsem potkávala samé anonymní tváře. Bylo tak těžké najít si tu nějaké známé.
Chtěla jsem začít nový život v tomhle městě, které pro mne i nadále zůstávalo neznámé. Byla jsem tady cizinka, vytržená z kořenů. Nikdo by mi nezáviděl. Navíc jsem patřila do rodiny ženy, o jaké se říkalo, že je bláznivá stará bába, která to nemá v hlavě v pořádku.
Vodila k sobě nějaké lidi, se kterými nikdo nechtěl mít nic společného.
Všimla jsem si, že něco z její nepopularity se asi přesunulo na mne. Sousedné mě nenáviděli. Nechtěli se mnou mluvit a někteří mi ani neodpověděli na pozdrav. Začala jsem se cítit jako vyvrhel.
Zamáčkla jsem doutnající cigaretu do popelníku, stojícím na širokém zábradlí terasy.
Zahlédla jsem na ulici děti ze sousedního domu. Zamávala jsem na ně, ale dělali, že mě nevidí.
Nikdo nechtěl nic mít s vnučkou té ženské. Chudinka babička. Ani se nedivím, že tak nerada vycházela z domu.
Přes sobotu a neděli bylo špatné počasí. Nevadilo mi, že prší. Měla jsem tolik práce, že jsem nikam chodit nemusela. Rozhodla jsem se projít dům a vyřadit všechno rozbité či sešlé zařízení, co už nebudu potřebovat. Vila byla tak obrovská, klidně bych ji mohla prozkoumávat celé dny.
Místnosti domu byly plné nakyslé, nezaměnitelné vůně zatuchlých tapet, starožitností, leštidla na parkety a včelího vosku. Cítila jsem slabě i spáleninu, ačkoli jsem netušila, odkud ten pach pochází. V obývacím pokoji přece nebyl krb, ani kamna. Nakrčila jsem nos. Ne, to nebylo ohořelé dřevo. Bylo to něco jako kadidlo, nebo vonné tyčinky. Dýchala jsem zhluboka, i když to nebyl moc příjemný vjem.
Ta těžká, silná vůně se mi usadila na jazyku a pak pomalu klouzala do krku. Musela jsem otevřít okna a důkladně v domě vyvětrat.
V přízemí se nacházela rozsáhlá knihovna, ukrývající stovky svazků. Zaradovala jsem se. Vypadalo to, že budu mít co číst až do smrti!
Jenom kdyby tu nebyl takový chaos. Knížky se válely všude. Objevila jsem je na těch nejpodivnějších místech, třeba tenkou sbírku básní zastrčenou pod kratší nohou nízkého oválného stolku. Knihy se kupily na stole, ale nejen to. Stály také v komíncích u zdi a nikdo se je neobtěžoval poklidit. Babička si zřejmě na pořádek moc nepotrpěla.
Snažila jsem se využít čas co nejlépe, abych je stihla roztřídit a urovnat do polic. Těšila jsem se, že tu určitě najdu nějaké klasiky jako Dickens, Wilde a Blake.
Avšak záhy se dostavilo zklamání. Názvy knih mi nic neříkaly. Většina děl, na která jsem narazila, byla značně obskurní povahy. Výběr témat mne překvapil, bylo tu mnoho tlustých pojednání o náboženství, satanismu a čarodějnictví. Divné. Proč by babička četla takové věci!?
Prolistovala jsem několik knih a došla jsem k názoru, že jsou to samé stupidní pseudovědecké bláboly.
V jedné knížce, nazvané Kladivo na čarodějnice, jsem našla založenou černobílou fotku. Malý chlapec s velkýma očima se vyděšeně díval do objektivu fotoaparátu. To musel být můj otec, když mu mohlo být tak pět nebo šest let. Poznala jsem ho okamžitě. Obrázek by mohl být roztomilý, jen kdyby ve tváři dítěte nebyl tak zřetelně vepsán strach. Za chlapečkem stála podivná postava, oblečená v černém.
Nepoznala jsem, jestli je to muž nebo žena, protože obličej té osoby zakrývala dlouhá špičatá kápě. Šálil mne zrak, nebo žádnou tvář neměla?
Možná jsem se spletla a byl to jen černý stín. Připadalo mi, že je to focené v nějaké tmavé místnosti bez oken. Ze snímku už se ni nepodařilo nic vyčíst. Odložila jsem ho do krabice k ostatním fotkám.
Pršelo a já jsem uklízela, naslouchala, utírala prach. Leštila jsem starožitný nábytek se dřevem zčernalým věkem. Poslouchala jsem, jak kapky padají. Zvuky deště mi poskytovaly jedinou uklidňující kulisu během hodin v domě, kde vládlo hrozivé ticho...
S každým předmětem, který jsem brala do ruky a s každou věcí, kterou jsem ukládala na místo, se ve mně ozýval jakýsi neurčitý pocit - vzrůstající nejistota a strach, i když jsem nevěděla z čeho.
Znovu jsem si prohlížela staré fotky včetně té, kde babička sedí ve vínem obrostlé besídce za domem. Její obličej se mi vryl do paměti.
Uvědomila jsem si, že je podobná na syna. Anebo spíš syn na matku. Můj otec se s ní nestýkal. Jaké k tomu mohl mít důvody!?
Nikdy jsem se nedozvěděla, co se stalo. Otec to nechtěl prozradit. Pro něj tohle téma bylo tabu.
Přemýšlela jsem, jakým způsobem má babička žila. Jestli měla nějaké přátele, anebo ji lidé nenáviděli. Obávala jsem se, že pro ni platilo to druhé. Podle všeho zůstala na sklonku života úplně sama. Nechtěla bych skončit jako ona.
Celý dům byl pohlcen její osobností. Zachvěla jsem se hrůzou. Jako kdyby nikdy neodešla.

***

Našla jsem si novou práci jako asistentka ve firmě, která se zabývala mezinárodním obchodem. Slibovali dobrý plat. Potřebovala jsem hodně peněz, abych se mohla starat o dům a zahradu.
Práce na renovacích vily zatím probíhala dobře. Přijeli stěhováci a během několika dní vyklidili dům. Odvezli všechny staré krámy, o které jsem nestála. To byl ale jenom začátek. Dále bude nutné v domě vymalovat a opravit poškrábané parkety. V pokoji bylo jedno místo s hlubokými škrábanci, které vypadalo jako poznamenané nějakým zvířetem. Později přijde na řadu nová fasáda a možná se pokusím něco provést i s těmi vlhkými stropy.
Bydlení mi dělalo starosti. Zpočátku jsem pochybovala, že všechno zvládnu sama. Dokonce jsem uvažovala, že si najmu někoho na výpomoc. Také jsem si všimla, že na některých místech jsou parkety popálené. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát.
Včera večer jsem se dlouho zdržela v práci. Naše oddělení bylo ve skluzu. Moji kolegové měli výjimečně sdílnou náladu a informovali mne o momentálních náladách našeho nerudného šéfa.
V kanceláři zavládla horečnatá nálada. Přistihla jsem se, že pořád dokola čtu jednu a tu samou větu ve smlouvě, kterou jsem měla zkontrolovat.
Malé opomenutí v papírech mohlo mít velmi nemilé následky. Jeden z nás nedávno přišel o místo. Cítila jsem, jak mi ztuhla záda i krk. Brzy mne začne bolet hlava, tím jsem si byla jistá.
Nesnášela jsem přesčasy. Zejména neplacené. S prací jsme skončili hodně pozdě, vracela jsem se domů z kanceláře jako poslední. Všude vládla tma.
Byla jsem vyčerpaná. Svalila jsem se na postel neodlíčená a prospala celé zítřejší dopoledne. Když jsem se probudila, bylo dvanáct hodin.
Dobelhala jsem se do kuchyně, abych něco snědla. V ledničce jsem našla studené těstoviny se sýrem, zbytky od včerejška. Nasnídala jsem se, aniž bych měla hlad.
Měla jsem volno, ale nechtělo se mi nic dělat. Byl krásný den. Škoda, že jsem se cítila tak mizerně.
Na rozdíl od sluncem zalité zahrady zůstával dům temný. Působil stejně ponuře jako rodinná hrobka na místním hřbitově, kam byla babička uložena. Napadlo mě, že bych měla zajít na hřbitov a přinést jí květiny. Myslím, že by to bylo to nejmenší, co bych pro ni mohla udělat.
Nepřišla jsem na pohřeb. Nezúčastnil se jej nikdo z naší rodiny. Otec si to nepřál. Nezbavil se nenávisti vůči své matce ani poté, co odešla na onen svět.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Divila jsem se, kdo by to mohl být. Od té doby, co jsem se nastěhovala do babiččina domu, jsem tu neměla žádné hosty. Sousedné o mě navzdory mým snahám spřátelit se s nimi nejevili sebemenší zájem a nikoho jiného jsem tu zatím neznala. Zvonek fungoval, avšak návštěva použila těžké mosazné klepadlo.
Zaslechla jsem hlasité duté údery a rychle běžela do haly, otevřít vstupní dveře. Stála za nimi stará paní s vlídným úsměvem, která se představila jako moje sousedka a dobrá přítelkyně mé babičky. Pozvala mne na setkání, které má odehrát příští sobotu v jejím domě. Dřív, než jsem ji stihla s díky odmítnout, zmizela.

***

Nazítří ráno jsem šla na hřbitov, uctít babiččinu památku. Koupila jsem v květinářství krásnou kytičku žlutých chryzantém, které jsem jí chtěla s tichými díky položit na hrob. Ale s údivem jsem zjistila, že na špinavé žulové desce v průčelí šedé, omšelé hrobky není uvedeno její jméno. Seznam zesnulých skončil člověkem, který zemřel v roce 1936.
Nepřišla jsem na pohřeb, který se nikdy nekonal. Chybělo nejen datum, také stopy po pozůstalých. Neležely zde žádné věnce, ani oharky svíček.
S mrazivou jistotou jsem poznala, že sem už celé roky nikdo nevkročil. Zrezavělá vrata staré, zchátralé krypty zůstávala pokrytá mechem a pavučinami. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byla hrobka během posledních desetiletí otevřena. Podle všeho tu babička nebyla. Uvědomila jsem si, že musí být pohřbená na jiném místě. Jenže kde?
Neměla jsem čas po tom pátrat. Plně mne zaměstnávala má nová práce. Byla velmi náročná. Dny strávené u stolu v obrovské prosklené kanceláři jsou dlouhé a namáhavé. Se stejně zaneprázdněnými kolegy jsme neustále pod taktovkou nerudného šéfa, který netoleruje prodlení. Když se večer vracím domů z firmy, bývám vyčerpaná.
Vytahuji z kabelky klíče, odemykám dveře a vstupuji do vily. Nikdo na mě nečeká, vítají mě jen věkem poznamenané olejomalby ve vstupní hale.
Malby mi připomínaly tmu, kterou se umělec snažil zachytit na plátno svým štětcem. Stejně jako veliká dvoudílná okna chodby v prvním patře, kam vedlo schodiště, byly i tyto obrazy prázdné a černé.
Padala na mne osamělost. Litovala jsem, že se mi zatím nepodařilo najít nové přátele. Všichni moji známí byli na kilometry daleko. S některými z nich už jsem ani nebyla v kontaktu. Zbývala mi akorát bezvýznamná konverzace s kolegy z kanceláře. A vztahy na pracovišti byly prozatím poněkud vlažné. Takhle jsem si to nepředstavovala. Povzdechla jsem si zklamáním.
Byl čas jít spát. Potřebovala jsem horkou koupel. Následoval sled rutinních úkonů jako každý večer, jenže dnes tu bylo něco jinak. Ucítila jsem nějakou vůni. Byl to parfém? Ale ne můj!
Prozatím jsem spala v malém pokojíku v přízemí. Plánovala jsem se přestěhovat do největší ložnice v domě. Jenže místnost zatím nebyla ve stavu, který by mi vyhovoval. Nechala jsem z ní vystěhovat skoro všechen původní nábytek, protože už začínal trouchnivět. Jenže mi vůbec nevyhovoval ani ten pokojíček. Po mnoho nocí jsem nemohla zamhouřit oka.

***

V noci vládne v domě hluboký klid, narušovaný jen tlumenými zvuky zvenčí - ať už jde o déšť, vítr anebo mňoukání kočky.
Doprava tu prakticky nebyla, do klidné vilové čtvrti jezdilo jenom málo aut, a už vůbec ne takhle pozdě v noci. Někdy jsem ležela v posteli, poslouchala mlčení tmavého domu a to ticho mne drtilo.
Přála jsem si zaslechnout alespoň jedno projíždějící auto, spěšné kroky kolemjdoucích anebo vzdálené hlasy sousedů z vedlejšího domu. Ale všude bylo ticho, to tíživé ticho, které jsem nenáviděla. Spala jsem - či spíše pokoušela jsem se spát - v zatuchlé temné místnosti, kde jsem slyšela jen svůj pravidelný dech a dunivý tlukot srdce, do kterého se pozvolna vkrádala mrazivá hrůza...
Vše kolem mne bylo mrtvé. Marně jsem toužila po něčem, co by mě přesvědčilo o opaku.
Připadala jsem si jako odříznutá od okolního světa. Jednou mě napadlo, jak se tady asi cítila původní majitelka, bezbranná stará dáma sama v obrovském domě, kde bylo noc co noc ticho jako v hrobě...
Babiččina vila je největší ze všech rezidencí v celé čtvrti. Má čtyři patra a rozsáhlou zahradu, lemovanou živým plotem. Bílá laťková besídka, hustě porostlá psím vínem, leží u zadní části domu.
Sloupy v průčelí vily obrůstá bujný divoký břečťan, kde sídlí ptáci. Slýchávala jsem ptačí štěbetání. Dlouhé břečťanové šlahouny lezou po zdech až do oken. Měsíc lil do mé komůrky stříbrné světlo skrz hustý zelený příkrov listí a žíznivá rostlina lačně sála ledové paprsky, jako kdyby jí dávaly život...
V takových chvílích mě přepadl pocit, že všechno je špatně. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem chuť s vřískotem vyskočit z postele a utéct, co nejdál to půjde. Přesto jsem zůstala ležet. Možná bych se ani nedokázala pohnout. Omráčil mne hluboký, iracionální děs. Jako kdybych slyšela drásavý smích a studené ruce se mi sápaly po hrdle. Nevěděla jsem, čeho se bojím. Nikdo mi nemohl ublížit. Vždyť jsem tu úplně sama...
Až na to, že na schodišti se ozývaly kroky. Přísahala bych, že někdo jde dolů.
Převrátila jsem se na bok a zabořila hlavu do polštáře, neochotná vstát. Byla jsem ospalá a přitom bdělá, takže jsem v prvních vteřinách nedokázala rozeznat sen od skutečnosti.
Znovu jsem se zaposlouchala do zvuků noci, které mne děsily svou monotónností. A tentokrát jsem to slyšela zcela jasně - čísi kroky na vrzajících parketách. Ne, nemýlila jsem se. Ozvaly se blízko. Vykradla jsem se z pokojíku a tiše vklouzla do haly.
Stíny větví a listoví, vrhané na okna, byly děsivé. Viděla jsem v nich rozšlebené tváře a zkřivená těla tvorů, kteří nepatří na denní světlo.
Křečovitě jsem natáhla ruku ke stěně a zmáčkla vypínač lampy. Sotva se rozsvítilo, strach ze mě spadl. Viděla jsem, že tu nikdo není. Jenže napětí mě nenechalo spát.
Prošla jsem několika pokoji v přízemí, abych se ujistila, že všechno je v pořádku. Abych byla upřímná, dělala jsem to spíš proto, abych se uklidnila. Nebudu lhát, byla jsem při tom velmi nervózní.
V obývacím pokoji jsem přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Spatřila jsem jasně osvětlená okna protějšího domu, zářící skrz tmavou hradbu stromů. Pohled mě ujistil, že všechno kolem mě přece jen není tak opuštěné, jak jsem si představovala. Uviděla jsem někoho stát na ulici, přímo naproti svému domu. Byl celý v černém.
Zírala jsem na něj, jenže pojednou mne cosi vyrušilo. Zaslechla jsem tiché vrzání kliky, ze kterého mi ztuhla krev v žilách. Uvědomila jsem si, že dveře se pomalu otevírají. Pak zaúpěly parkety. Někdo právě vstoupil do pokoje...
Navzdory leknutí, které jsem prožívala, jsem se ihned otočila ke dveřím. Jejich černý jícen zel prázdnotou.
Tupě jsem zírala do tmy. Nikdo se neobjevil. Copak se ty dveře otevřely samy!?
Západka je přece opotřebovaná, panty zrezavělé a já mám moc bujnou představivost. Staré rozviklané dveře nedoléhají k veřejím tak, jak by měly. Mohlo se stát, že západka povolila. Ano, to znělo jako vcelku rozumné vysvětlení. Až na to, že mi bylo zatěžko tomu uvěřit!
Otočila jsem se k oknu. Ten v černém byl pryč. Pokud se mi to nezdálo a doopravdy stál před domem. Přeběhl mi mráz po zádech a skoro jsem sebou trhla. Byla tu zima, mnohem horší než v hale. Roztřásla jsem se. A sváděla to na průvan, i když tu žádný nebyl. Odešla jsem z místnosti, která mi naháněla hrůzu. Na chodbě jsem se zastavila, zmatená a nejistá. Znovu jsem se zadrženým dechem naslouchala záhadným zvukům noci.
Čekala jsem, co se bude dít. Žádné kroky se už neozvaly.
Možná začínám bláznit a tyhle věci si jenom vymýšlím, protože jsem tu úplně sama.
Otřásla jsem se odporem, ne zimou. Ponuré, tmavé místnosti přecpané starými krámy a vzpomínkami v sobě měly něco depresivního. Ten dům se mi prostě nelíbil! Nelíbil se mi pocit, že se tu musím mít před něčím na pozoru.
Potichu jsem se vrátila do pokoje a pro jistotu zamkla dveře. Jakkoli mohlo být takové počínání směšné, udělala jsem to. Věděla jsem, že jinak neusnu.
Bodnutí v paměti se ozvalo znovu. Babička voněla nějakým parfémem. Mé dětské já si vzpomíná na moment, když mne chtěla obejmout. Pamatuji si vlastně jenom ten silný parfém, dlouhé černé šaty čpící tou bodavou vůní a stříbrný řetízek s nějakým divným přívěskem, který se mi zaryl do tváře.
Usilovně jsem se snažila vybavit si ten den, kdy nás babička přijela navštívit. Jenže to už bylo tak dávno, že jsem si nemohla vzpomenout na žádné další detaily. Jaká byla?
Tento sténající dům a jeho staroba, v kombinaci se špatnou pověstí mé babičky, na mě mají evidentně velice zlý vliv. Už aby byly opravy hotové. Těšila jsem se, až budu spát ve velké, moderně zařízené ložnici.
Mé myšlenky se opět stočily k ní. Asi se cítila bolestivě osamělá. Jak jí bylo, když se k ní její vlastní rodina nechtěla znát?
Už se mi nepodařilo znovu usnout. Ležela jsem v posteli a s nastraženýma ušima čekala, zda opět nezaslechnu kroky. Dům mlčel. Vydržela jsem poslouchat ticho, dokud nepřišlo ráno.

***

V sobotu jsem přišla na setkání a byla jsem překvapená, kolik dorazilo lidí. Netušila jsem, že se tu sejde tak velká společnost. Zaplnila celý dům.
Sešlost se odehrávala ve veliké místnosti v přízemí sousedčina domu, zařízené jako staromódní obývací pokoj. Podél zdí se táhly regály s knihami, stál tu stůl, několik čalouněných křesel, ale i dobře zásobený bar. Hostitelka si mne ihned všimla a pokynula mi, abych se posadila. Otevřela dvířka barové skříňky a vytáhla láhev nějakého nápoje, který podle svých slov vyrobila sama. Dlouze se z ní napila a pravila směrem k hostům: "Děkuji, že jste přišli."
Všimla jsem si, že jsou tu ženy různého věku, některé dokonce ještě starší, než byla babička.
Sousedka zapálila svíčky a pokoj se ponořil do tajuplného šera, které mne z nejasných důvodů zneklidňovalo. Rozhovor váznul. Na stole ležela nějaká kniha, stará a potrhaná. Blesklo mi hlavou, že vypadá stejně jako jeden svazek, co jsem našla u babičky. Pořád mi nebylo jasné, jaký účel má toho setkání. Přece ty staré čarodějnice nebudou vyvolávat duchy!?
Kolem stolu kolovalo víno, oslazené silným kořením. Hostitelka mi tvrdila, že je to její tajný recpet. Nutila mě, abych pila. Poslechla jsem ze zdvořilosti, protože jsem ji nechtěla urazit.
Začala se mi motat hlava. Všechno jsem vnímala vzdáleně, jako ve filmu. Hosté vstávali od stolu a pobízeli mne, abych si pospíšila.
Nevím, proč jsem s nimi šla. Asi jsem neměla jinou možnost. Před domem na nás čekala auta. Zabouchli se za mnou dveře vozu a uháněli jsme studenou nocí do neznáma. Nepamatuji si moc z té krkolomné jízdy po staré, neudržované silnici. Chtělo se mi zvracet.
Jeli jsme zběsilou rychlostí, lhostejní k našim životům, dokud auta s rozžhaveným motorem nezastavila na nějakém místě, daleko za městem. Nemohla dál pokračovat po svažující se cestě, poseté kamením a hlubokými výmoly.
Někdo mi pomáhal vystoupit. Když zhasly reflektory vozu, všude se rozhostila tma.
Neměla jsem ponětí, kde jsme. Měsíční světlo, jasné skoro jako sluneční paprsky, osvětlovalo zarostlou stezku vedoucí do lesů...
Účastníci sešlosti věděli, kudy mají jít. Vydali se úzkou pěšinou, šedou ve světle hvězd, hlouběji do lesa.
Klopýtala jsem za nimi stezkou přes bahno a trnité křoví. Svět se rozpadl na sto kusů, vnímala jsem všechny následující zážitky - ať byly jakékoli - jako střípky z rozbitého zrcadla.
Šli jsem lesem, pěšinou, došli jsme ke kruhu. V něm hořel oheň.
Postavy se shlukly kolem něj. Plameny šlehaly vysoko. Střed kruhu označoval obrovský kámem, připomínající trůn. Prozatím zůstával prázdný. Vytušila jsem, že ne na dlouho.
Zase mne nutili pít. Vjemy a zvuky si jen s obtížemi razily cestu do mého mozku, omámeného silným kořeným vínem. Co jsem vlastně viděla?
Něco leží na kameni, ale nehýbe se to. Bylo to dítě, které jsem viděla v domě? Anebo jen jehně? Pak přichází oni. Nože, cákance krve, které se vpíjely ho hlíny...
Stíny se svíjí stejně jako nahá těla, propletená v objetí. Sténání nedokáže přehlušit pronikavý výkřik, vycházející z temných křovin a zachvátí mne panická hrůza před čímsi nepopsatelným a bestiálním. Mám chuť utéct a běžet tak dlouho, dokud ten křik nedozní a daleko za mnou nezmizí i poslední stopy nebezpečí, které číhá v neobydlených lesích, daleko do lidí.
Ocitla jsem se ve středu kruhu a čekala, co se bude dít dál. Náhle vřava utichla a zraky všech se upřely do temnoty mezi stromy, kde číhala hrůza.
Lámání větví, vzdálené vzlyky podobné písni a šepot mezi stromy. Dav napětím ani nedýchal. Ten úplňkový večer se mělo stát něco strašného. Přeběhl mi mráz po zádech. Jako bych se právě přihlásila o místo v síni mrtvých.
A pak z lesa vyšla šelma. Vypadala, jako by vystoupila z pekla.
Nedokážu ji popsat. Vím jenom, že jeden pohled na její zrůdnou podobu ne donutil dát se na útěk. Můj rozum křičí: "Běž a nezastavuj se!"
Předešlou noc vydatně pršelo, lesní půda zůstala po dešti mokrá a mazlavá. Na stezce se hromadilo bahno. Uklouzla jsem a málem upadla do trnitého křoví, které vypadalo dost nebezpečně. Snažím se vstát a natahuji se po něčem, co by mi mohlo posloužit jako opora. Jenže mne zraňují větve stromů, sklánějících se nízko nad zemí. Nevšímám si, že mě šlehají do tváře, jejich tenké kostnaté ruce mi rvou vlasy. Nekřičím ani nesténám bolestí, protože tuším, že ti lidé že ženou na mnou… a za žádnou cennu mě nesmí najít! Proto zůstávám zticha a raději ani nedýchám. Po tváři mi stéká krev.
Snažím se probojovat z trnitého houští. Pach krve přiláká dravce, a pokud mne najdou...
Slyším hlasy a mezi stromy spatřím záblesk ohně. Jdou po mně.
Opouštím pěšinu a mířím do hlubin lesa. Sotva popadám dech, podlamují se mi kolena. Jsem vyčerpaná námahou. Zběsile mi buší srdce. Děs, studený jako kdyby na mě sáhla smrt, je drásá ostrými drápy a snaží se je vyrvat z hrudi. Dochází mi síly, ale musím utíkat dál.
Bojím se, že mě nohy každou chvíli přestanou poslouchat a já skončím ve spárech sekty.
Každý stín, každý kmen stromu mne leká. Strach mi zastírá oči a mé hloupé, hrůzostrašné představy přede mnou ožívají. Vidím přízraky tančící kolem stromů, vznášejí se v mrazivém chladu hvozdu. Jsou děsivé, stejně jako ti živí, co mě pronásledují. Nechci se k nim přidat!
Někde poblíž, vysoko na kopci mezi silnými borovicemi, se po zarostlém vršku plížilo cosi obrovského a nebezpečného.
Běžím a kolem mě se míhají ševelící větve, zetlelé listí, strmé úbočí vrchu a záblesky hrůzy, podobné těm, které se odráží v očích zvířat, prchajících před lovci. Cítím se jako jedna z nich.
Cosi je mi neustále v patách. Něco obrovského, zvíře či postava podobná lidské zpola ukrytá v trávě, vysoké skoro jako člověk. Zamrazí mne při pohledu na zřetelný pohyb mezi stébly trávy, která rozčeřil vítr. Už se v ní neschovám. Musím pryč.
Nevidím na krok, temnota kolem mě je najednou mnohem hustší, a když se posléze rozestoupí na jasnější mýtině obklopené stromy, pochopím, že démon mne dostihl.
Pár posledních vteřin útěku je jako zlý sen, který se odehrává neuvěřitelně pomalu. Každé prasknutí zlomené větvičky mi přijde jako výbuch. Ohlédnu se přes rameno a v té chvíli padám. Vykřikla bych, ale strach mi to nedovolí. Země se ke mně přibližuje.
Srážka s půdou pokrytou kamením je tvrdá a bolestivá, ale téměř ji v ledovém návalu hrůzy nevmínám. Stejně se svému osudu nevyhnu. Zvíře se mne vrhá. Drápy ostré jako trny a tesáky dlouhé jako dýky rvou mou kůži i lehkou látku šatů na cáry. Cítím, jak mi z míst, kde se zuby šelmy zakously do těla, stéká krev. Tenké pramínky, rudé krůpěje se mísí s blátem. Je konec…

***

Nevím, jak jsem se dostala domů. Nepamatovala jsem si nic z toho, co se dělo na setkání. Kromě příšerné bolesti hlavy jsem měla pocit, jako kdybych včera běžela maraton. Při každém pohybu mě bolelo celé tělo. Došla jsem k názoru, že jsem moc pila. Už to příště nesmím zopakovat!
Přepadla mne hanba, že jsem se před babiččinou známou a jejími hosty předvedla v takovém stavu. Určitě mě pomluví. Už jsem viděla tu ostudu v celém sousedství.
Pokoušela jsem se vstát, ale vzápětí jsem zase klesla na pohovku. Točila se mi hlava. Sotva jsem udělala pár kroků, přepadla mě potřeba zvracet.
Běžela jsem do koupelny. Prudký záchvat nevolnosti rychle pominul. Zhroutila jsem se před špinavým umyvadlem, otočila kohoutkem a nechala téct studenou vodu. Opláchla jsem si tváře. Potřebovala jsem se konečně probrat. Když jsem se podívala do zrcadla, můj bledý obličej mě vyděsil. Vypadala jsem hrozně.
Ještě horší byly ale rozmazané vjemy ze včerejška. Netušila jsem, že sny mohou být tak živé.
Byla to jenom noční můra, ujišťovala jsem se. Jen hrozná noční můra, za kterou může samota a alkohol. Snažila jsem se na ni zapomenout. Jenže to nešlo. Bizarní výjevy ze zlého snu byly vpáleny moc hluboko do mé hlavy.
Neděli jsem strávila zalezlá ve svém pokoji a snažila jsem se spát. Zase na mě zvonila ta stará paní, ale já jí tentokrát neotevřela. Vsadím se že, to byla ona, kdo mě do toho pití zatáhl.
Když jsem se v pondělí časně ráno chystala odjet do firmy, přepadly mne náhle mdloby. Udělaly se mi tmavé mžitky před očima a musela jsem se opřít o stolek, abych neupadla na podlahu v hale. Věděla jsem, že v takovém stavu bych nedokázala řídit auto, ani dorazit do kanceláře v pořádku pěšky.
Volala jsem do práce, že jsem nemocná a potřebuji si odpočinout. Pár dní jsem zůstala doma, ale můj stav se nijak nezlepšil.
Pořád se mi zvedá žaludek a při pomyšlení na jídlo mám chuť zvracet. Nedokážu nic sníst. Jestli to takhle půjde dál, asi hodně zhubnu.
Ne že by mne to trápilo, ale k nechutenství a bolestem břicha se přidaly další příznaky, jako pocit úzkosti a zlé sny. Jenže jejich děsivé útržky jsem si druhý den ráno nedokázala vybavit.
Bolesti nepolevovaly. Byla jsem tak slabá, že dojít do kuchyně a uvařit si čaj pro mě představovalo nadlidský výkon. Nevěděla jsem, co dělat.
Celé dny vyzváněl telefon. Předstírala jsem, že ho neslyším.

***

Už zase chodím do práce, i když se necítím moc dobře. Mám pocuchané nervy. Rozhodla jsem se zajít do lékárny a koupit si nějaké prášky na uklidnění. Cestou jsem si všimla, že lidé se na mě nějak divně zírají. Možná si myslí, že jsem pomatená jako moje babička.
Babička bylo pro sousedy pořádné sousto. Ano, na její jméno kydali lidé špínu, pomlouvali ji a přitom o ní nevěděli zhola nic. Netušila jsem, proč ji lidé tak nenáviděli. A vlastně jsem se to ani nechtěla dozvědět.
Sousedé se ke mně chovali, jako kdybych měla lepru. Ukazovali si na mě a muž z vedlejšího domu cosi šeptem sděloval ostatním.
Zastavil mne a poněkud nesměle, možná dokonce s obavami vyzvídal, proč jsem přijela a jestli tu míním zůstat. Zaraženě jsem odvětila, že jsem tu přece zdědila dům. Řekl, abych se raději přestěhovala jinam. Evidentně jsem tu nebyla vítaná. Ptal se mě, zda vůbec vím, jak babička zemřela.
Odsekla jsem, aby šel do háje. Jeho otázky mě rozčílily, ale nedala jsem na sobě nic znát. Tu radost jsem ji nemínila dopřát.
Když jsem rádoby lhostejně míjela domy v naší ulici lemované vysokými topoly, postřehla jsem čísi oči za záclonami v jednom okně. Zmizely, jakmile jsem prošla kolem.
Doma jsem se mrzutě zabalila do deky a natáhla na pohovku u televize. Zapila jsem prášky z lékárny a modlila jsem se, aby zabraly.
Celé odpoledne vytrvale vyzváněl telefon. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale ostré, pronikavé zvonění přístroje mi ničilo nervy. Nedokázala jsem to vydržet a nakonec jsem ho zvedla.
Ať už byl na drátě kdokoli, měla jsem chuť jim pěkně od plic vynadat. Proč k sakru pořád volají a nenechají mě ani chvíli na pokoji!?
Vztek ze mě vyprchal, když jsem poznala otcův hlas. Prý jsem se už dlouho neozvala. Ptal se, co je u mě nového. Řekla jsem mu, že se mám dobře a všechno je v pořádku, i když jsem si tím nebyla zas tak jistá. Chvíli jsme si povídali a pak se rozloučil s tím, že mi zítra zase zavolá. Zavěsila jsem se svíravým pocitem v žaludku. Věděla jsem, že lžu nejen jemu, ale především sama sobě.
Přepadl mě nepříjemný pocit, který mě trápil v podstatě od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupila do babiččina domu - cítila jsem nebezpečí. Už jsem ho nedokázala dál ignorovat. V naši rodině bylo nějaké temné tajemství, které jsem nechtěla odhalit.
Nejhorší to bylo v noci, když jsem nemohla spát. Ticho, chození po chodbách, po špičkách, když jsem se pomalu plížila do svého pokoje. Strach, který mi bublal ve staženém žaludku. Věděla jsem, že v domě nejsem sama.
Slýchávala jsem sténání parket, občas jsem zahlédla nějaký stín. Vždy se mi držel za zády. Cítila jsem na hrdle něčí dech, ledový jako mrazivý vítr z jiného světa.
Teď už jsem si byla jistá, že někdo je tu se mnou. Zatím se přede mnou schovává, ale co se stane, až se rozhodne ukázat!? Co se mnou bude?
Zase jsem celý den zvracela. Nedokážu nic sníst. Z jídla se mi zvedá žaludek.
Když jednou večer přišla ta stará paní s nějakými dalšími lidmi, předstírala jsem, že nejsem doma. Klepali na dveře. Zamkla jsem se uvnitř a odmítala je pustit dál. Odešli, ale bylo mi jasné, že se vrátí. Byl mezi nimi i ten muž v černém.
Od té doby jsem ho vídala všude - na ulici, ve městě i ve zlých snech. Občas stál před mým domem a díval se do okem, jako kdyby mne vyhlížel a čekal, až vyjdu ven. Proto jsem měla neustále zatažené žaluzie a ve vile vládla děsivá tma, stejně jako v mé duši. Pošramocený rozum mi napovídal, že je to ďábel.
Cítím se mizerně a nic mi nepomáhá. Nejraději bych umřela.

***

Dnes jsem na poradě v práci omdlela. Lékař se mne ptal, jestli nejsem v jiném stavu.
Rezolutně jsem to popřela a předstírala, že už se cítím líp. Propustil mě s podezíravým pohledem a nabádal mě, že se mám šetřit. Podle všeho pracuji příliš tvrdě. Chtě nechtě jsem s ním musela souhlasit.
Je toho na mě moc. Bývám tak vyčerpaná, že mi ráno dělá problém vůbec vstát z postele.
Pokoj, ve kterém jsem spala, byl pořád provizorní řešení. Chtěla jsem největší ložnici v domě, ale prozatím jsem neměla možnost zařídit ji podle svých představ. Nestihla jsem nakoupit všechno nové vybavení, natož abych zvládla vyprat povlečení a pověsit záclony. Nebyl čas ani vybalit moje věci ze zalepených papírových krabic.
Velká, byť tmavá místnost s krásným výhledem na zarostlou zahradu teď vypadala téměř prázdná. V ložnici nezůstalo nic ze starého nábytku po babičce, stála tu jen postel, psací stůl a židle. Ve skříni viselo nějaké oblečení, které jsem momentálně nosila. Zbytek zůstával uložený v bednách spolu s ostatním. Oknem bez záclon proudilo do holé místnosti světlo měsíce.
Najednou ni začalo divoce bušit srdce. Bez zjevné příčiny jsem se probudila. Do hlavy se mi hrnula krev. Ztěžka jsem dýchala. V místnosti s pochmurnými stíny jsem se cítila malá a zranitelná. Nejraději bych se prostě schovala pod peřinu, jenže z toho jsem už dávno vyrostla.
Něco se pohnulo a na postel vyskočila kočka, černá jako uhel. Musela se dostat dovnitř otevřeným oknem.
Když jsem ji chtěla pohladit, poškrábala mě. Shodila jsem ji z deky. Zasyčela a vzápětí zmizela venku stejně tiše, jako se vplížila do ložnice.
Měsíc svítil stejně jasně, jako té noci v lese. Strnula jsem na loži jako zkamenělá. Nepohnula jsem se a v jednom úděsném okamžiku zakusila pocit, že jsem mrtvá. V domě vládlo absolutní ticho a já jsem ani nedýchala.
A právě v tu chvíli, v ten moment plný temnoty začal hlasitě zvonit telefon na nočním stolku. Zvedla jsem sluchátko v domnění, že je to nějaký hloupý vtip. To jsem se spletla. Bylo to moje sousedka, babiččina nejlepší přítelkyně. Poznala jsem její hlas. To, co mi řekla, mnou otřáslo.
Nutila mne, abych se stala členem jejich spolku. Černého spolku, který sloužil ďáblu. Babička byla hlavou jejich sekty a vždy očekávala, že jednou převezmu její úlohu. Když zemřela, musím nastoupit na její místo... a stát se satanovou nevěstou. Nikdy nepřijmu své dědictví! Dědictví ďábla, o které jsem nestála. Vzpomněla jsem si na všechno, na všechno co se stalo na setkání. Ujistila mne, že to nebyl sen.
Nebudu vám opakovat všechno, co řekla. Dozvěděla jsem se dost na to, aby mě okamžitě odvezli do blázince.
Dřív, než stačila domluvit, došly mi síly. Třískla jsem se sluchátkem tak prudce, až odskočilo od stolu a spadlo na zem. Vytrhla jsem šňůru telefonu ze zdi a hodila ji za ním. Už jsem nechtěla nic slyšet.
Musela jsem myslet na staré čarodějnice, na hnijící těla a na krev, stékající ze stránek plesnivých knih, zasvěcených ďáblu. Tohle bylo mé dědictví.
Pochopila jsem, že otec byl zplozen během černé mše, a jeho předkem mohl být kdokoli. Kdokoli z jejich kruhu. To příšerné poznání mi vyrazilo dech. O to horší bylo, že jsem se měla stát jednou z nich.
Následující den za mnou přišli lidé, které jsem viděla na sešlosti u sousedky. Nevpustila jsem je do domu. Tentokrát se nedali tak snadno odradit a dobývali se dovnitř. Vrhla jsme se ke dveřím a zatarasila je vlastním tělem. Cítila jsem duté rány a jejich zlobu, jak s výhružkami tloukli na dveře.
Křičela jsem tak dlouho, dokud ty zvuky neustaly. Trvalo mi víc jak hodinu, než jsem se odvážila otevřít dveře a vyjít ven.
Na prahu ležel pomačkaný lístek se vzkazem. Napsali mi, že přijdou zase.

***

Uplynul měsíc a nic se nezměnilo. Už celé dny nevycházím z domu. Mám hrozný strach. Teď už jsem si jistá, že jsem těhotná. Bojím se o tom někomu říct.
Od té doby se začaly objevovat vzkazy naškábané na kouscích papíru, divní lidé občas klepou na okna a ve vile slyším čísi kroky, jako kdybych tu nebyla sama. Nevím, co mám dělat. Domů ze vrátit nemůžu, protože jsem poznamenaná zlem.
A pak znovu přišel den sabatu. Tušila jsem, že se stane něco strašného.
Zamkla jsem se ve svém pokoji a raději vůbec nepřemýšlela o tom, co se bude dít dál. Venku zuřila bouře. Pochopila jsem, že ďábel si přišel pro mou duši.
Na čelo mi dopadla kapka vody. Stekla po tváři do koutku úst. Chutnala jako krev.
Dům byl starý a nikdo jej již řadu let neudržoval, proto nebylo divu, že do něj zatékalo. Cestu dovnitř dokázal najít i popínavý břečťan. Šplhal po omítce, ovíjel se kolem sloupů v klasicistním průčelí vily a klepal na okna. Silné, dlouhé výhonky se plazily po parapetu až do mého pokoje. Měla jsem z nich divný pocit. Někdy jsem se bála, že pružné šlahouny se v noci snesou na lůžko, vklouznou pod přikrývku, obejmou mé slabé tělo a ve spánku mne uškrtí.
Nebylo to poprvé, co mne tento výjev navštívil jako noční můra. Trpěla jsem utkvělou představou, že babiččin dům vůči mé maličkosti chová nepřátelské pocity.
Nevím, jak se mi ten večer podařilo usnout. Ve snech jsem se vracela na místo, kde mne svedly temné síly. Bloudit hlubokým lesem je jako bloudit vlastním životem. Nikde žádná naděje na záchranu a vy jen čekáte na smrt...
Budilo mne strašidelné sténání stavby, odolávající poryvům vichřice. Zvenčí přicházely různé zvuky, které jsem nedokázala jasně rozeznat. Zdálo se mi, že slyším bouchat dveře, anebo okno.
Někdy jsem si říkala, že jsem zešílela. Toto byl jeden z případů, kdy jsem se chovala jako blázen. Nedokázala jsem odolat pokušení vyrazit na průzkum zšeřelé vily, vyzbrojená baterkou a kuchyňským nožem. Zasáhla mne hrůzná myšlenka, že někdo je v domě.
Prošla jsem několik temných místností, páchnoucích zatuchlinou. Ve škvírách mezi zdmi a starým nábytkem se usazoval prach a mumifikovaný hmyz, takže hrancie mezi mrtvým a živým byly jen rozmazané a nejasné, stejně jako rozdíl mezi snem a realitou. Klid domu mne děsil, stejně jako měsíční svit na mé tváři a jeho studený odlesk, klouzající po ostré čepeli nože.
Musela jsem mít jistotu, že jsem uprostřed bouře opravdu sama. Vítr profukoval škvírami v okeních rámech, a dveřmi, co vůbec netěsnily. Šustíl stránkami starých knih, které ležely rozevřené na psacím stole...
Začala jsem se přehrabovat v knihovně, dokud jsem nenašla tu tlustou, ručně psanou knihu. Všimla jsem si jí hned poprvé, když jsem se tu snažila udělat pořádek.
Když jsem otevírala knihu, musela jsem myslet na hady. Suchá kůže se z ní loupala jako seschlé, staré šupiny. Byly v ní neznámá slova, kresby...
Nerozuměla jsem ničemu, co jsem četla. A děsilo mne to. Jak jsem zkoumala ohmatané svazky na policích, znovu jsem zaslechla nějaké zvuky. Jenže tentokrát to nebyly jen kroky, ale i hlasy.
Přísahala bych, že dům je prázdný. Nyní jsem však o tom odvážném tvrzení zapochybovala a rychle vyrazila do ložnice. Kroky zanikly kdesi za ohybem chodby. Utichly najednou, bez varování a to bylo přinejmenším podivné.
Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že původce kroků se někde schovává a čeká, až polevím ve své ostražitosti. Pak přijde vhodná chvíle zaútočit!
Pevně jsem sevřela v ruce nůž. Sama jsem nevěděla, jestli bych měla sílu ubránit se před nebezpečím. Nedokázala bych nikoho ubodat.
Tiše jsem se vyplížila z ložnice a bez sebe strachem zamířila do přízemí. Prosklené zadní dveře, vedoucí do zahrady, byly rozbité. Na parketách se válely střepy. Neuvědomila jsem si, kdy a jak se to stalo. Zvuky vloupání zanikly v dunění bouře.
Do domu vtrhli oni, lidé z mých nočních můr, oddaní členové kultu zla. Slyšela jsem, jak pobíhají po pokojích a hledají mě. Už věděli, že nespím.
Byli všude. Nějaký rachot se ozýval z kuchyně. Poznala jsem, jak do sebe naráží plechové hrnce i jak křehké nádobí padá na podlahu a tříští se na kusy.
Zbývalo mi poslední místo, kam jsem se mohla schovat. Sklep byl nad očekávání odporný. Babička nechtěla, abych ho našla. Zjistila jsem, že ta bestie k tomu měla moc dobrý důvod!
Co nejtišeji jsem na sebou přibouchla dveře. Přiznám se, že jsem tu ještě nikdy nebyla, i když je mi trochu hanba. Nechtělo se mi prohledávat sklep, ani zaneřáděnou půdu. Dlouho jsem se vyhýbala těmto částem domu, protože mne odpuzovaly. Když jsem se tu poprvé rozhlédla, zamrazilo mě.
Uvědomila jsem si, že tady možná umřu. Všechno kolem křičelo stářím, od loupajících se stěn po svažující se podlahu nevydlážděné chodby, tvořenou rozpraskanou hlínou. Podobně bídně na tom byly i zdi, kde v pavučinových prasklinách bujela jakási plíseň. Ze stropu sice visely dvě nebo tři žárovky na drátech, jenže blikaly tak slabě, že jsem skoro neviděla na cestu. Vzduch byl vlhký a slabě páchl kanalizací.
Pouze vědomí, že se musím ukrýt před nebezpečnými lidmi, mi dodávalo odvahu pokračovat dál, plazit se hlouběji do sklepních prostor. Nesmělé světlo baterky klouzalo letitou temnotou babiččina království.
Pod domem bylo její doupě, další hnusné rodinné tajemství. Našla jsem nápisy na stěnách, mrtvá zvířata, lebky s prázdnými očními důlky i magický kruh, nakreslený krví. Uprostřed kruhu ležela černá urna. Uhodla jsem, čí popel obsahuje.
Otočila jsem se a uviděla babičku. Či spíše její ohořelou mrtvolu, která nějakým kouzlem vykročila z hrobu, aby mne mohla strašit!
Na zlomek vteřiny se mi mihla před očima její tvář, kterou jsem tak dobře znala z té staré černobílé fotografie. Pohled na podobu, kterou na sebe vzala v krematoriu, mne nutil křičet!
Couvala jsem ke zdi, dokud jsem nenarazila na kosti. Nemohly tu ležet tak dlouho, zbytky tkání ještě nestihly úplně zetlít. Byly vlhké a nechutné, mnohem horší ale bylo pomyšlení, že patřily člověku, ne zvířeti. Instinktivně jsem ucukla a tápala rukama podél zdi, dokud jsem nenašla vchod do chodby. Jenže bylo pozdě. Hlasitý skřípot nepromazaných pantů naznačoval, že dveře za mými zády se začínají otevírat!
Nemohla jsem utéct. Bylo pozdě. Vetřelci vrthli do sklepení. Začaly na mne pršet rány. Zhroutila jsem se ke zdi skoro v bezvědomí, ale bití pokračovalo.
Čísi ruce mne popadly za vlasy a smýkly se mnou do středu kruhu. Křičela jsem hrůzou, ale nikdo kromě útočníků mě neslyšel. Vyrvali mi celý pramen vlasů. Vrhli se na mě, bili me, škrábali a kousali. Chtěli mne roztrhat na kusy. Ve tmě se zaleskl nůž. Skončila jsem na podlaze v krvi.
Obklopovali mne ti lidé. Oči, zastřené rudým závojem, bezmocně klouzaly po tvářích shromáždění. Nepoznávala jsem je. Jejich obličeje se roztekly, stejně jako skutečnost kolem mne, a nahradily je ohavné masky démonů. Krev ulpěla na zdech a na podlaze...
A pak, jakoby ve snách, jsem uviděla, jak se moje potlučené, zkrvavené tělo zvedá ze země. Má prázdná schránka, zbavená duše, vykročila z kruhu a mířila do temnoty, hlouběji do sklepení, kde čekal ďábel. Babička mě táhla k sobě. Čekala na mne s otevřenou náručí a její ústa lemovaná ohořelými zbytky rtů se roztáhla do širokého, děsivého úsměvu. Objala jsem ji, zbavená vlastní vůle, a má duše propadla peklu.
Té noci jsem zemřela a pak přišla nová, zcela jiná osoba. Když se podívám do zrcadla, nepoznávám svůj obličej.
Z mého bývalého já nezůstalo nic, snad kromě smutných vzpomínek. Babiččina duše pohltila to, co zbylo, stejně jako černá noc pohltí všechna světla. Temnota se stala mým osudem.
Od té doby se ve veliké, starodávné vile pod rouškou tmy znovu odehrávají tajná setkání, ze kterých tuhne krev v žilách. Na venek je všechno zdánlivě stejné, jako dřív. Někdo žije v mém těle. Vypadá jako já, mluví jako já, ale nejsem to já. Je to babička.