Strach v bílém

Už si přesně nepamatuji co za datum bylo, jen vím že bylo léto, neboť ten den mi mamka připomínala že za pár dní budu o rok starší.
Den si moc nepamatuji ale tu noc nezapomenu, táta odjel na služební cestu, mamka byla v práci na noční a mladší brácha byl u babičky takže jsem byl doma sám, jsem zvyklí být osamotě v noci, takže jsem se nebál. Když jsem odvezl mamku do práce pospíchal jsem domů že si užiji, ale jak jsem přišel domů tak nadšenost zmizela, nevím proč, vždy jsem se těšil, tak proč ne teď? Jsem si vzal kolu a brambůrky a šel do mého pokoje v patře, dole v obýváku jsem nechal zapnutou televizi a dveře do pokoje nechal otevřené, abych když tak slyšel co v televizí dávají, sedl jsem si k počítači hrál hry či četl knížky a komiksy.
Bylo něco kolem jedné hodiny ráno protože hru kterou jsem hrál se v tu dobu aktualizovala, sedím u počítače šťastný že se ta hra konečně aktualizovala, když v tom se z přízemí ozvali kroky, myslel jsem že se táta už vrátil tak jsem se vydal dolů, nikdo nikde, asi se mi to zdálo pomyslel jsem si, když v tom uslyším kroky, ne, dupot nade mnou, přímo tam kde jsme mám pokoj, hrklo ve mě a záda mi zlil studený pot, pomalu jsem se vydal nahoru do pokoje, když jsem došel do pokoje zas nic, srdce mi bylo o závod „Asi jsem moc unavený" řekl jsem nahlas, a sedl k počítači, a že si dám poslední hru a půjdu spát, když v tom slyším vrzat panty ze skříně jenž stojí naproti stolu kde mám počítač, tedy přímo za mnou, pomalu jsem otočil hlavu a dveře od skříně byly otevřený, to doslova mě vyděsilo tak moc že jsem vyskočil z křesla „Asi mám halucinace, měl bych fakt jít spát" rozklepaným hlasem jsem se snažil uklidnit, když v tom jsem uslyšel „Ne" ženským hlasem, bylo to jako kdyby by ten hlas byl v mé hlavě, v tu chvíli jsem vyběhl, když probíhal obývákem všiml jsem si že televize je vypnutá, to mě vyděsilo ještě víc, popadl jsem klíče a peněženku, když jsem chtěl otevřít dveře jsem zapomněl že jsem je zamkl, v klíčence jsem hledal klič, ruce se mi tak klepali že mi málem spadly, když jsem ten klíč našel a snažil jsem odemknout, jsem ve dveřním oknu viděl postavu v bílem jenž stojí uprostřed obýváku „Ne ne ne ne ne ne!" jsem křičel, v momentě když jsem dveře odemkl, vyběhl jsem tak rychle jak jsem mohl, a celou dobu křičel „Ne ne!" rychle jsem si sedl do auta, nastartoval, ale nejel, seděl jsem tam a snažil se uklidnit, koukl jsem se do zpětného zrcátka, a to co jsem mě vyděsilo, vysoká ženská postava v bílem, stála venku před vstupníma dveřmi a smála se, dupl jsem tak silně na plyn, jak jsem jen mohl a odjel co nejdál, kde jsem i přespal v autě.
Brzo ráno jsem se probudil, a jel zpátky domu v naději že táta je už doma, když jsem přijel, táta tam neměl auto, toho jsem se bál, nechtěl jsem domu, po asi hodině v autě jsem se pochlapil a šel dovnitř v momentě když jsem sáhl na kliku, jsem už neměl pocit že jsem sám a od té doby jsem se toho pocitu nezbavil, vždy když jsem doma necítím se sám, i když doma nikdo není.