Probuzení

Tohle nebylo ráno jako každé jiné. Sluneční paprsky pronikající skrze mezírky ve svěšených žaluziích mne něžně hladily po víčkách. Nespalovaly i přes tarsus předivo sítnic v křečovitých návalech světloplachosti. Slyšet jsem mohl tenké fistule ptáků za okny, kteří pěli ódy na krásu nového dne, nikoliv jen ohlušující burácení zběsilého tlukotu mého srdce. Na husí kůži mi nelpěl studený pot. Nevzbudil jsem se se zuby skřípajícími v křečovitě sevřených čelistech. Pootevřel jsem oči udiven s jakou lehkostí se mi to povedlo. Neměl jsem oči slepené ospalky. První procitnutí na svět nekalila neproniknutelná mlžná clona vysílající vlny pulzující bolesti hluboko do středu mozku. Pomalu a s rozvahou jsem se posadil na postel v očekávání obvyklé závratě, která běžně doprovází mé první ranní pohyby. Ale podobně jako po třesu v zesláblých končetinách nebylo po ní ani památky. Probudil jsem se naprosto svěží, odpočatý a plný energie. Oči mi takřka vlhly štěstím, ač se to může zdát patetické.

Takové ráno jsem nezažil roky. Přísahal bych že snad nikdy. Kam má paměť sahá, jsem trpěl zvláštní spánkovou poruchou. V lékařské ordinaci jsem se už cítil jako v obýváku. Doktoři byli poněkud udiveni pokaždé, když jsem jim v průběhu měsíců popisoval nové a nové příznaky. Zrovna, když se pokusili diagnostikovat konkrétní poruchu a léčit jí, přidal se další symptom, který se s diagnózou neslučoval a museli začít znovu. Ze všeho nejdřív se objevily noční děsy. Zpočátku nenápadné noční můry přerůstající v čím dál tím děsivější a násilnější výjevy, které postupem času nabíraly stále realističtějších kontur. Posléze se k nim přidaly nekontrolovatelné záškuby, které se začaly objevovat při každém pokusu usnout a často pokračovaly během celé noci. Mnohokrát jsem se jimi probudil a v takových chvílích jsem ztrácel pojem o hranici mezi spánkem a bděním. Sny – ty noční můry – byly častokrát jasnější a ostřejší než realita, kterou jsem spatřoval po probuzení. Prý se tomu říká spánková opilost. Stavy úmorné dezorientace a zpomalených reakcí mozku. Jako kdyby bylo půl těla stále v mrákotách a snilo někde na druhé straně vesmíru, zatímco zbytek byl ponechán napospas na temném ostrůvku uprostřed chladného oceánu bdění. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se těsně po probuzení ze všeho toho chaosu pozvracel. V nepodmíněné neochotě usnout zakořenily i příznaky insomnie. Stávalo se, že jsem neusnul celé dny a posléze došlo k náhlému vypnutí celého těla i mysli. Prakticky kdykoliv a kdekoliv jsem mohl bez jakéhokoliv náznaku vyčerpání upadnout v spánek, který opět roztočil koloběh nočních běsů, hypnagogických záškubů a nepravidelných krátkodobých výnorů mé mysli na hladinu polobdění. Nemohl jsem kvůli tomu pracovat a zůstal jsem doma na podpoře. Podstoupil jsem nespočet prohlídek a testů, které vyvrátili myšlenku, že by mé problémy tkvěly v hormonálních disbalancích. Párkrát jsem se sešel s psychologem ve snaze odhalit psychosomatickou příčinu mých potíží. Bez výsledku. V hloubi duše mě netrápilo nic. Nic než to že se nedokážu vyspat, jako normální člověk. Snad se jedná o perpetuum mobile v mé hlavě. Problémy pohánějící sebe samotné. I někteří odborníci mluvili podobně, ale k objevení jejich prvotní příčiny se nikterý z nich ani nepřiblížil. Nejistě a výmluvně se shodovali v tom, že v mém mozku se vyskytuje neurální abnormalita, ačkoliv to žádný snímek tomografu ani magnetické rezonance přímo nepotvrzoval. Byl jsem odkázán jen na medikamenty, ježto jsem mohl brát jen velmi omezeně, vzhledem k jejich vysoce návykovému potenciálu.

Ale nyní, toto ráno, mě trápil jen obrovský hlad a ukrutná touha se mocně vymočit. Postavil jsem se a nedůvěřivě očekával, kdy mě prudký záškub svalu probudí zpět do trýznivé reality. Když jsem při vyprazdňování přeplněného měchýře usoudil, že si nevědomě nemočím do postele, že jsem skutečně vzhůru a nejedná se o blud, ovládl mě nepopsatelný entusiasmus, který však záhy vystřídalo znepokojení, neboť jsem si nevybavil byť jediný střípek vzpomínky ze včerejší noci. Nedokázal jsem si vzpomenout na jediný okamžik v posteli před usnutím ani před tím, než jsem se vůbec rozhodl jít spát. Zkrátka vůbec nic. Jako pijan po prohýřené noci. Alkoholu jsem však nikdy nepřišel na chuť. Avšak při oněch náhlých vypnutí se mi někdy stávalo, že předcházející okamžiky paměť zcela dobře nezaznamenala a tím jsem své obavy zahnal. Jak se ale ukázalo, klidu mé duše nebylo přáno. Když jsem si chtěl umýt ruce, prozradilo mi zrcadlo, že mám tvář mírně však jistě zhyzděnou několika mělkými ač značně zarudlými rýhami a nepatrnou podlitinu pod jedním okem. Teprve až když je můj odraz v zrcadle zjevil, pocítil jsem je fyzicky. Marně jsem se tyto skutečnosti snažil spojit s událostí, která se mohla odehrát za včerejší noci. Připletl jsem se snad k nějaké potyčce? Udála se mi snad nějaká nehoda? Mé snažení bylo předem odsouzeno k nezdaru. Nepamatoval jsem si zhola nic. Ať už to ale bylo cokoliv, mohlo to mít nějakou souvislost s mým ranním vstáváním? O tom jsem se mohl jen dohadovat sám se sebou. ´Musím se co nejdřív ozvat svému doktorovi a tu novinu mu povědět,´ pomyslel jsem si. ´Pravděpodobně to pro něj nebude tak skvělá zpráva jako pro mne, neboť pro něj to bude jen další neznámá v už tak neřešitelné rovnici.´ Každopádně měl jsem v plánu mu zavolat hned jak se nasnídám. Stále mi žaludek škrundal nelidským hladem a ústa se mi hemžila slinami vyburcovanými chutí k jídlu po ránu tak nevídané. Vydal jsem se tedy do kuchyně.

Můj byt byl skromný, kuchyně též. Pohodlně se v ní mohl otáčet pouze jeden člověk, ale beztak žiju sám. Skrze mé zdravotní problémy i finanční situací způsobenou nezaměstnaností jsem nikdy nedoufal v trvalý vztah. Má lednice bíle zářila stísněna v rohu místnosti mezi zdí a krajem kuchyňské linky. Mlčky slibovala uspokojení pro můj skučící žaludek. Otevřel jsem ji. Sepnula žárovka, která osvítila obsah uvnitř. Ztuhnul jsem a přemítal, zda jsem byl včera v obchodě. Ovšemže marně. Nepamatoval jsem si nic. Míra znepokojení mne však stále nabádala namáhat mozek a vybavit si, v jakém poblouznění jsem vyházel veškeré jídlo z lednice a nahradil je tím, co tam je teď. Otočil jsem se a hleděl na jídlo vyskládané chaoticky na kuchyňské lince a pohozené v dřezu i ve špinavých hrncích na sporáku. Začínala se mne zmocňovat panika, že můj stav se nelepší, jak jsem si původně myslel. K mému úděsu jsem zjistil, že celému bytu vládne podobný chaos jako v kuchyni a nedokázal jsem si představit, jak jsem tím bordelem mohl bez povšimnutí projít až do koupelny. Mé ranní nadšení nejspíš ošálilo mé smysly. Skutečnost byla bohužel taková, že v bytě nebylo prakticky nic na svém místě. Na zemi se válelo oblečení a knihy, křeslo v obývacím pokoji bylo převrácené, stejně jako podlahová lampa, která se převrátila na skleněný konferenční stolek, jenž nyní v tisících střípkách úpěl na koberci. Když jsem si prohlížel tu spoušť, snažil jsem se přes sevřeně vyschlé hrdlo spolknout temné tušení. Vrátil jsem se do kuchyně. Lednice nyní nestála s vítaným příslibem nasycení. Stála tam tichá a tvářila se zlověstně. Přistoupil jsem k ní a část mého já mě naléhavě přesvědčovala, abych ji neotvíral. Žárovka opět secvakla a její světlo se zalesklo na povrchu průhledných igelitových pytlů, značně znečištěných něčím, co až děsivě připomínalo krev. Uvnitř byly kusy nějakéhosi masa. Snažil jsem si namluvit, že jsem včera nejspíš navštívil řezníka, ale řezník, by maso nenaporcoval takovým odbytým způsobem a jistě by je nebalil do igelitových pytlů. Vzal jsem jeden z těch pytlů do ruky a začal jím v rukou otáčet, abych si jej mohl dobře prohlédnout a beztvará flákota se v něm převalovala ve vlastní rudé šťávě. Snad jsem ve směsi krve a svalové tkáně doufal v odpověď aspoň na jedinou z nespočtu otázek, které mi vířily hlavou. Místo ni jsem ale spatřil cosi, co bylo až příliš směšné a absurdní, než abych uvěřil, že je to skutečnost. Realita se čím dál více podobala výjevům z nočních děsů, které mě trápily noc co noc.

Každým okamžikem jsem očekával probuzení, které stále nepřicházelo. Asi poprvé jsem toužil se probudit. Zdálo se však, že jsem byl naprosto vzhůru, při plném vědomí. O to hrůznější byla realita, ve které stojím s pytlem masa neznámého původu v rukou, na němž na pár posledních vláknech tkáně viselo ucho. Lidské ucho. Zděšením jsem upustil ten igelitový pytel a on dopadl na zem s hlasitým plesknutím a krev z něj vycákla k mým nohám. S hrůzou řinoucí se mi z očí jsem pohlédl na zbytek obsahu lednice. Při pohledu na tu jateční show se mě jímal děs. Pocítil jsem prudký nával horka po celém těle, jako kdyby se po mně sápaly plameny pekelné. Zmocňovala se mě panika. Potřeboval jsem se zchladit a vymyslet co dál. Vtrhnul jsem do koupelny a ledovou vodou jsem si opláchl obličej. Pohlédl jsem na svůj odraz v zrcadle, který můj upřený pohled opětoval a já si znovu všiml těch záhadných jizev. Začala v nich pulzovat palčivá bolest, která křivila má ústa v křečovitý škleb. Ale myslím, že ty rány mě ve skutečnosti nebolely. Spalovala mě myšlenka, že přicházím o rozum a fyzicky se projevovala v záhadných zraněních. Snažil jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnil, ale ne zase příliš zběsile, abych se nepřekysličil a nepadl do mdlob. Po chvíli se mi to skutečně podařilo. Mírně jsem se uklidnil, ačkoliv střeva se mi stále tak nepříjemně kroutila pod náporem stresu. Do dlaní jsem si ještě natočil pár doušků vody, abych ovlažil vyprahlé hrdlo stažené v křeči. Jako ve snách jsem se navrátil do kuchyně. Lednice v rohu beze slova vykřikovala svá odporná tajemství přes dveře stále zející dokořán. Sedl jsem si na židli naproti ni a zíral dovnitř. Plán se najíst a zavolat doktorovi vzal pravděpodobně za své. Zdali mám zavolat polici, jsem také nenabyl valného přesvědčení. Neměl jsem tušení, kde se tu vzalo tělo naporcované jako zabijačková výslužka. Třeba jsem to ani neměl na svědomí já. Vždyť jsem si vůbec nic nepamatoval. Ale pokud o takové úvaze nadmíru pochybuji i já, bylo by přinejmenším naivní očekávat pochopení od představitelů zákona. Důkazy jsou přespříliš zřejmé a za sebe hovořící a i kdyby se mi podařilo přesvědčit je, že jsem utrpěl jakousi krátkodobou disfunkci paměti, na jejich základě by neztráceli čas prověřováním méně pravděpodobné hypotézy. Skončím za mřížemi, nebo přinejmenším ústav pro choromyslné, obstojí li obhajoba na základě mých zdravotních potíží, které může potvrdit dobrá desítka různých doktorů.

Opět jsem si na kratičký moment vzpomněl na to kouzelné ráno, v jaké jsem už ani nedoufal. Ten kratičký moment postačil k tomu, aby obrátil polaritu mého smýšlení o sto osmdesát stupňů. Třeba jsem to byl skutečně já. Samozřejmě, co si to nalhávám? Tím si můžu být téměř stoprocentně jistý. Ale vůbec nevím, koho ty jednotlivé části v lednici původně tvořily? Třeba to byl nějaký vandrák, který mě napadl, když jsem se toulal nocí. Nebo nějaký feťák, ztracená existence bez naděje. Mělo by význam pykat, za zmaření takového života? Výměnou za blažené poklidné noci, které mi byly naprosto nespravedlivě odepřeny po tak nelidsky dlouhý čas? Mohl bych tady uklidit a počkat zda další noc bude stejně tak nebesky poklidná a pokusit se tak vyvrátit spojitost s tělem v mé lednici. Mé uvažování mě nepřestávalo překvapovat – a děsit. Snad jediné čeho jsem se děsil víc, je další noc běsnícího nespánku. ´Dnes večer se chci zase dobře vyspat´, pomyslel jsem si rozhodně. ´Musím to nějak vymyslet.´ Nejprve jsem se musel zbavit těla. Náhle se ozvalo skučení žaludku. Vstal jsem, přistoupil k lednici a chopil se jednoho z igelitových pytlů s čímsi masem. Je čas snídat.