Duchové noci

Duchové noci
Po vítězství: „Bylo to ale nejhezčí vyčerpání, které jsem kdy cítil.“
- Emil Zátopek

Robertovi se dnes ven moc nechtělo, ale nakonec se dokázal přinutit. Poslední dobou se mu však na skutečně dlouhé vytrvalostní běhy vyráželo jen s větším a větším sebezapřením. Pryč byla motivace z počátku jara - naběhat potřebné kvantum kilometrů - a vůle registrovat se na ultramaratonské závody také mizela rychlostí výměny členů Babišovy vlády.

Robert nikdy v životě neměl problém stanovit si odvážné cíle. Jako malý zkoušel chovat křečka, fandit fotbalové Viktorce Žižkov a chtěl i projet videohru Super Mario na svém ohmataném Nintendu bez ztráty jediného života. Vše z toho se mu podařilo a něco se jej drželo dodnes (křeček, na Viktorku už neměl nervy a od Nintenda ztratil ovladače). Stanovit si ale jako cíl do pěti let zaběhnout legendární Spartathlon se zdálo být docela odvážným přáním. Nutno dodat, že Robert nebyl nějaký obyčejný hobík, který pobíhá kvůli super fotkám na sociálních sítích. V dětství chodil dva roky do atletického oddílu, vytrvalostně – teď, krátce po své čtyřicítce – běhal už deset let a loňský rok se mu poprvé povedlo dokončit echt ultra závod – Fabiánovu stezku. Čas sice nebyl moc ohromující a v celkovém pořadí měl daleko (daleko!) blíže k místu poslednímu než na medailové pozice, ale ten pocit v cíli (poté, co vyzvrátil zbytky jídla, které si dopřál během nečetných občerstvovaček) stál za to.

Jenže to bylo loni.

Kdeže ty loňské sněhy jsou.

Dnešní dlouhý běh si ale Robert pro jistotu bedlivě zabezpečil. Zajel v pátek k rodičům do Karlštejna a následující den se rozhodl vzít to zpět do svého bytu na Stodůlkách hezky klusmo krásnou okolní krajinou.

Jenže…., ráno si dopřál náročnější snídani, poté jej navštívil kamarád, s nímž prožil podstatná léta základní školy a dospívání, což s sebou pochopitelně přinášelo vzpomínání na první vypitá piva, poprsí spolužačky Vomáčkové a sadistické metody dnes již zesnulého fyzikáře Vonáška. Hodiny však plynuly a než se Robert nadál, bylo po obědě, po siestě a celkově pozdě. No nic, i večerní běh má jistě své kouzlo, napadlo Roberta, rozloučil se s rodiči a vydal se vstříc matičce Praze.

Rozhodl se vzít to z Karlštejna na severní stranu, přes Loděnice a Nenačovice na Rudnou, Nučice a nakonec to nějak doklopýtat nejméně atraktivní částí přes Ořech a Řeporyje na Stodůlky do svého 1+1, kde na něj krom křečka nikdo nečekal. Nemusel tedy spěchat. Trasa měřila nějakých 33 km. Plánoval si, že když udrží rychlost pod 6 min na km, tak by se měl domů dostat za zhruba 3 hodiny, tedy krátce před osmou. Robert už dlouho nevybíhal prakticky za tmy a v momentě, kdy si zapínal svoji běžeckou čelovku FENIX, se přistihl, že se na ten večerní „long run“ docela i těší. Copak mu asi za roztodivné zážitky přinese?

Kalendář ukazoval pátek 13.

První kilometry se Robert rozklusával věrný poučce, že začátky dlouhých běhů by se rozhodně neměly přepálit. Krajina byla plná nočních zvuků, které sice tvořily často nedaleko jedoucí auta, ale to mu vůbec nevadilo. Běžet v noci bylo naprosto odlišné od denního běhání!

„Musím si dopřát více běhů takto po setmění, ta atmosféra v listopadu je moc fajn“, zamumlal si Robert pod vousy.
„Jo, to bys měl, hochu“, ozval se hlas kousek za Robertem.
Ten si nejprve pomyslel, že má asi nějaké zvukové halucinace, ale hlas brzy doprovodily i zvuky běžeckého klusání a záhy poté se vedle Roberta zjevila průsvitná postava atleta v šortkách a tílku, která mu přišla opravdu velmi povědomá.

Emil Zátopek!

„Ty vole, kdo jsi?“, vyjekl o stupnici vyšším hlasem vyděšený Robert.
„No, no, mládenče, nač ta sprostá mluva, takhle se pravý sportsman neprojevuje“, ozval se lehce káravě v odpověď další hlas, tentokráte po Robertově pravici.

Zmatený finisher Fabiánovy stezky a hrdý majitel křečka ze Stodůlek v jedné osobě rychle otočil hlavu a tam spatřil další průsvitnou postavu. Tato představovala rovněž člověka v trochu archaickém běžeckém úboru, měl ostře řezané rysy, atletickou postavu prozrazující sportovcovu všestrannost, úhledně uhlazené vlasy a v očích jiskru pohledu dobrodruha.

„Do-dobrý den“, dostal ze sebe namáhavě Robert.

„Zdravím“, odpověděla postava dobrodruhova. „Se mi zdá“, pokračovala, „že běháš nějak humpolácky, mládenče, anstrengendes Laufen.“

„Vážně?“, otázal se zmatený Robert.

„Ale nech ho, Emerichu, však víš, že i ten můj styl není zrovna výstavní… a na olympiádu to stačilo“, vložila se do hovoru postava Zátopka.

„Počkat“, zvolal Robert a teprve teď si uvědomil, že dosud běží a zastavil se.
„Co jste zač?“

Průsvitné postavy se rovněž zastavily. Řeči se ujal Zátopek.

„Já jsem nějaký Emil, pocházím z Kopřivnice a občas trochu běhám. Můj kolega se jmenuje Emerich Rath, vzácný to renesanční člověk, talent na každý sport, který Tě napadne, hochu.“

„Aha…“ vysoukal ze sebe Robert.

„Inu, Ťopek přehání, Moraváci to někdy mají asi trochu v povaze“, pousmál se Rath, „nikdy jsem toho nenaběhal tolik jako on, ani Běchovice jsem nevyhrál, maraton pod 3 hodiny se mi rovněž nepovedl, snad jenom s tím kajakem to bylo slavnější…“, přešel Rath do trochu smutnější roviny.

„Ale to na sebe zase nebuď tak přísný, Emerichu, nezapomeň, že jsi byl zdatný lyžař…“, snažil se jej podpořit Zátopek.

„Lyže mi nepřipomínej, Ťopku!“, zanaříkal Rath. „Co já jsem se jen tehdy s tím promrzlým Hančem natahal, nakonec to bylo k ničemu a ještě se na mě radši zapomnělo, protože jsem Němec, Ungerechtigkeit, i z toho hloupého filmu, kde mi dali epizodní roličku hajného, můj příběh úplně vyškrtli, Ungerechtigkeit!“

„No jo“, připustil Zátopek, „to bylo tenkrát asi dost velké trápení, to jsem ještě ani nebyl na světě, já jsem se radši vždy držel běhání a pokojný život byl zachován…“

„Jo“, pokýval hlavou Rath, „běhal si skvěle, moc skvěle, jen tedy, Ťopku, tou přihláškou k bídákům komunistům, to Ti tedy neodpustím, to není gut ani fair, to ne teda. Já jsem byl taky váben nacisty a odolal jsem.“

Zátopek jen smutně sklopil zrak.

„Pánové, pánové, mně se to asi vše jen zdá“, zakroutil nevěřícně Robert hlavou.

„Kdepak, mládenče, nezdá, my jsme čistočistá realita“, odpověděl Rath.

„Ba, ba, je tomu tak“, ozval se konečně ještě trochu zaražený Zátopek.

„To mi chcete jako říct, že se mi to nezdá, že si tu my tři jen tak spokojeně klusáme přírodou?“, přepadla Roberta už nějakou chvíli potlačená zlost.
„Pánové, možná mám pro vás trochu špatnou zprávu, ale vy dva jste mrtví, jak je tedy možné, že spolu teď vedeme tento rozhovor?!“

„Jo, jsme mrtví, to bezesporu“, přikývl Zátopek.

„Já měl infarkt v Broumově, musím říct, že smrt je fakt dost nepříjemná životní zkušenost“, souhlasil Emerich Rath.

„U mě to bylo taky nepříjemný, zápal plic, mozková příhoda, hrůza povídat“, rozmluvil se Zátopek, „…a to jsem svého času měl železné zdraví, kolik jsem toho jen naběhal na dráze, nebo také za děvčaty…“, dodal se šibalským úsměvem.

„Pánové, milé setkání, o tom žádná“, prohlásil Robert, „rád vidím takové persony naživo…ehm..nebo namrtvo, ale co to má znamenat?“

„Je to jednoduché, milý Roberte“, chopil se řeči Zátopek, „máme krom běhání ještě něco společného – ty jsi totiž také mrtvý.“

Robert chvíli hleděl do Emilových upřímných očí a poté stočil pohled na své ruce.
Byly rovněž průsvitné. Robert však ani nebyl moc překvapen. Snad by to přirovnal k situaci, kdy konečně pochopíte, že jedna a jedna jsou jednoduše dvě
„Jak se to mohlo stát?“, zeptal se udiveně.

„Zatáčka, kousek od Bubovic, zjevil se tam bílý Citroen, bylo to rychlé“, odpověděl věcně Rath.

„Ale neboj, můžeš běžet s námi až,…až tam. Budeme s Tebou“, řekl Zátopek.

„A poběžíme pomalu?“, smutně se otázal Robert snad s lehkou nadějí v hlase.

„Jasně, poběžíme, udej tempo a my Ti budeme po boku“, usmál se přívětivě Rath.

„A jaké to TAM je? Tam, kam míříme?“ nadechl se snad k poslední otázce Robert.

„Tam? Tam je to moc fajn, bude se Ti to líbit“, odpověděl Zátopek.

„A když je fajn den, tak nám povolí i vzít si na sebe čelenku, tomahawk a skotačit kolem ohně…., a mají tam křečky“, pousmál se Rath.

Robert se vydal na svůj poslední dlouhý běh s těmi nejlepšími parťáky, co jen mohl poznat.