Infekce - 1. kapitola

Policejní poručík 4. okrsku Santa Monica Brad Nowak 10.11.2020 11:38 AM Santa Monica - Centrum
„Co říkáš na Zlatého draka? Mohli bychom si dát čínu. Co Georgi?“ Zeptal jsem se parťáka, když jsme zrovna v hlídkovém voze stáli na semaforu. Kručení břicha mi už naznačovalo touhu po jídle.
George Clayton si přestal hrát s mobilem a tupě se zeptal. „Huh, cos říkal? Jo čínu? Hele já teď moc nemůžu vostrý, trápí mě žlučník.“ A znovu se zahleděl do mobilu.
Zakroutil jsem nad ním hlavou. Škoda, že tu není můj bývalý parťák, s ním se dalo aspoň normálně kecat. Tihle nováčci buď jenom mlčíj, nebo jsou pořád na mobilu. Zrovna skočila zelená, tak jsem zatočil, abych objel ještě tenhle blok. „Aha, a co takhle Grepolis? Něco řeckého. To by nemuselo být tak špatné?“ Snažil jsem se o marné navázání rozhovoru. Směna sotva začala a už mám pocit, že se to táhne do nekonečna.
Místo George se ozval dispečink. „Jedna osmičko, máme nahlášeno na Walker street násilí. Podle svědků se tam strhla rvačka a někteří účastníci jsou i zranění.“
George si vzal vysílačku a vzorově do ní řekl. „Tady jedna osmička. Nemáte tam někoho bližšího? My tam budeme minimálně za deset minut. Přepínám.“
Ve vysílačce to zapraskalo a znovu se ozval hlas. „Tady dispečink. Už jsme tam poslali čtyři hlídky a situa… Kurva, teď mi hlásí útok na policistu. Okamžitě tam jeďte!“
George zbledl a tak jenom dodal. „Jedna osmička rozumí, jedeme na místo.“
Mezitím jsem už zapnul majáky a vyrazil do předměstí. Už jsem mohl přejíždět křižovatky bez kolon, akorát jsem musel spoléhat na solidaritu řidičů.
„Hele Brade, myslíš, že to tam bude ostrý?“ Zeptal se mě, když jsem zrovna uhýbal na západ, abych jsem se vyhnul věčně ucpanému tahu na předměstí.
„To je tvoje první taková akce?“ Zeptal jsem se a on mi to kývnutím potvrdil. „Hele v Brintonu je tohle dvakrát do měsíce, akorát si málokdy dovolí na nás. Jde o to… Do prdele!“ Prudce jsem dupnul na brzdy, protože na křižovatce si jeden řidič dodávky spletl pruh a na poslední chvíli přejížděl do odbočovacího.
„Ty vole! To je čůrák! To neslyší houkačky!“ A změnou tónu houkaček jsem mu dal najevo, ať uvolní cestu. „Ty vole, tak se zpátky zařaď.“ Zakřičel jsem, i když mě nejspíš nemohl slyšet a hned jsem na to dupnul, protože ostatní řidiči udělali uličku, abych mohl projet.
„Jo ten Brinton tam jsou furt nějaký nepokoje. Je to ghetto a…“
Znovu mě přerušil dispečink. „Všem hlídkám v okolí King Square. Na náměstí byla hlášena střelba. Počet pachatelů je nejméně deset a jsou ozbrojeni ručními zbraněmi. Podle svědků střílej po jiné skupince, která agresivně napadá své okolí. Všem hlídkám opakuji…“ Přepnul jsem na jiný kanál, protože tam bylo taky hlášení.
„…podezřelí se dopouštějí kanibalismu. Jedná se o skupinu dospělých…“
Přepnul jsem na další kanál. „…šestka. Mýho parťáka napadli a přede mnou ho roztrhali. Pane bože, jdou po mě. Na střelbu nereagují…“ Poslední slova zmizela v řevu bolesti a pak byl slyšet jen šum.
George byl už úplně bledý a já jsem se taky necítil dobře. Za celou svoji kariéru si nepamatuji takové nepokoje a tu jsem už sedm let. Čtvrtý okrsek nepatří mezi zrovna nejklidnější okrsky, i když je poblíž centra. Město sem nastěhovalo problémové komunity, ale nikdy se takhle nevzbouřily.
George ladil další kanály na vysílačce a všude to samé. Nepokoje, násilí, útoky na policisty a i vraždy, místy zazněla hlášení o rabování a podobných věcech.
Přejel jsem další křižovatku a už jsem byl jeden blok od Walker street. Odbočil jsem vlevo a měl jsem co dělat, aby mě nesrazil osobák řítící se bezohledně vpřed. Chtěl jsem začít nadávat, ale uviděl jsem bouračku. Kamion se převrátil na bok a zablokoval skoro celou dvouproudovou silnici. Plameny šlehaly z kabiny a přeskakovaly na okolní auta, která smetl, když čekali na světelné. V autech byli ještě zaklínění lidé a snažili se dostat ven.
Kolem nehody utíkali další lidé a ječeli. Vzal jsem vysílačku a promluvil do reproduktoru na autě. „Vyzívám občany, aby odstoupili od nehody a počkali na příjezd záchranné služby! Tady policie Santa Monica.“ Odložil jsem mikrofon a otočil se na George. „Zavolej na centrálu, že tu máme nehodu na Barger Street, potřebujeme sanitku, hasiče. Je tu… Kurva Georgi, nahlaš to!“
George jenom civěl přes čelní sklo na nehodu. Zatřásl jsem s ním a koukl jsem se na to, co ho zaujalo. Po hořících autech lezlo několik lidí a na první pohled se zdálo, že chtějí na vlastní pěst zachránit zaklíněné řidiče. Pak se vše zvrhlo ve strašlivý masakr. Ti lidé se vrhli na řidiče a trhaly jim zuby kusy masa.
Vyskočil jsem z auta a běžel k nehodě. Ruku jsem měl položenou na zbrani a už jsem si ji odepínal. Na uniformě jsem zkontroloval osobní kameru, aby vše zaznamenávala, protože policista může mít v téhle době nejlepší úmysly a stejně se na něm bude chtít někdo zahojit.
„Jménem zákona, slezte z těch aut!“ Zakřičel jsem na ně, ale nereagovali na moji výzvu. Šel jsem proto blíž. Už jsem pomalu začínal cítit žár z hořících aut. Kolem mě běhali vyděšení lidé a snažili se uprchnout. „Všichni ustupte od těch aut! Může to bouchnout!“ Odstrčil jsem ječící ženu. „A vy slezte z těch aut, nebo budu střílet.“ A ukázal jsem směrem k nehodě.
Nejbližší násilník mě musel zaslechnout a obrátil na mě svůj obličej. Myslel jsem, že se poseru. Jeho ksicht byl spálený ohněm a ústa měl krvavá od žraní řidiče. Ještě v zubech mu vlál kus krvavého svalu. Když mě spatřil, tak se vydal ke mně. Jeho chůze postrádala jakoukoliv rovnováhu a tak slétl z kapoty auta na zem. Chvíli se plazil a pak se vyškrábal na nohy.
Já jsem zkameněl strachem a obecně celou touhle atmosférou. Ten člověk měl popálenou půlku těla. Místo levého zápěstí měl pouze pahýl, který už hnil. V levé oblasti hrudníku mu zela díra nejspíš od střely a viděl jsem čnějící žebra. Už jsem zasahoval u nehod a byl jsem v pitevně, nebo u těžce zraněných lidí a dobře jsem věděl, že tohle nemůže nikdo přežít. A on ne že žil, ale šel ke mně. Kulhal ke mně, protože jeho pravé koleno muselo mít při nejlepším narážené a celé nateklé.
Aniž bych si to uvědomil, tak jsem na něj namířil pistoli. „Stát! Ani hnout!“
Ten člověk na mě něco zaskučel, ale šel dál. Už nás dělilo jenom patnáct metrů.
„Stůj nebo střelím!“ zakřičel jsem, ale on výzvy nedbal. Zmáčkl jsem spoušť, ale nic se nestalo. Do prdele, pojistka. Strach ochromil můj mozek a já pomalu zapomněl na svůj výcvik. Omyl jsem napravil, ale stál mě dalších pět metrů, který ta skoro mrtvola urazila.
Zamířil jsem a střelil. Trefil jsem ho do hrudníku a zpětný náraz škubl s horní polovinou těla. Už to vypadalo, že je po něm, ale po vteřině vyrovnal krokem dozadu těžiště a šel dál.
„Jedna střela málokdy někoho zabije a tenhle musel být zfetovanej.“ Řekl jsem si pro sebe, zatímco jsem znova vystřelil. Střela se mu zabořila do prsou a za rány odletěl kus masa.
Zase se jenom zapotácel. Jedině hybná síla střely ho ochromila, ale bolest stále nevnímal.
Střelil jsem do něj znova a pak znova a znova až jsem vystřílel zásobník.
Teď už ležel na zemi a jenom škubal nohou. Udivilo mě, že z něj neteče moc krve jenom taková tmavá břečka, která smrděla jako, jako mrtvola. Můj mozek mě furt nutil věřit, že musel být zfetovanej a napůl šílenej. Zápach u mě vyvolal dávivý reflex a jenom silou vůli jsem se nepozvracel. I když mi to připadalo jako několik minut, tak uběhlo sotva pár vteřin a já jsem se koukl znova na nehodu.
Střelba musela zaujmout pozornost všech těch lidí a šli ke mně. Většina jich kulhala, nebo se neobratně šourala, pár jich chodilo rychleji a někteří chvílemi běželi. Z trosek aut se vynořovala další těla a úplně ignorovala, že je pálí oheň.
Z ustrnutí mě probral pohyb u mých nohou. Ten člověk, do kterého jsem napral celý zásobník Glocka, se zvedal. „Nemožný.“ Řekl jsem polohlasně a podíval jsem se mu do jeho sežehnutého obličeje.
V okamžiku vteřiny se mu čelo rozletělo a proměnilo v růžový flek. Čelist zaklapala naprázdno a on už byl definitivně mrtvý.
Otočil jsem se a tam stál George a něco na mě řval. „Musíme zmizet.“ A rozeběhl se k autu.
Já běžel taky a snažil jsem se vyhýbat vstávajícím mrtvolám. Do dveří u řidiče jeden z mrtvých bušil na střechu a vypadalo to jako by se natahoval po zapnuté siréně. Naběhl jsem do něj ramenem, naučeným trikem, který jsem si osvojil na akademii, když jsem hrál fotbal. Chlápek byl oblečený jako úředník, ale díky krvi připomínal spíše masového vraha v kvádru.
Úředník odletěl dobré dva metry a já mohl nastoupit do auta. Neobtěžoval jsem se s pásy a byl jsem rád, že jsem nechal nastartovaný motor. Do dveří narazil zakrvácený úředník a rukama mi zapatlal okno krví.
Na nic jsem nečekal a dupnul jsem na plyn. Kola auta se s kvílením protočila a já vyrazil na stanici.
„Co to kurva bylo?!“ Ulevil jsem a křečovitě jsem škubnul volantem, abych nepřejel hlouček lidí.
„Zombie.“ Řekl docela nadšeně.
„Zombie?“ Podivil jsem se a musel jsem zahnout do vedlejší uličky, abych se vyhnul další bouračce. Sralo se to v celém městě. „Jako ty zombie?“
„Jo jo.“ Přikývnul. „Přece to znáš. Oživlé mrtvoly jako ve filmech, nebo ve hrách. Jdou po lidském mase a kdo je kousnutej, z toho se taky stane zombie. Jediné, co na ně platí, je rána do hlavy. To jako nekoukáš na horory, nebo nehraješ hry, že to nevíš?“
Na tu otázku jsem se zasmál. Adrenalin ze mě vyprchal a mé tělo se začalo uklidňovat. „Ne od tý doby, co jsem ženatej, tak koukám maximálně na romantické komedie a tam…“ Při vzpomínce na moji ženu a mého chlapce se mi sevřel žaludek. „Kurva! Musím zavolat ženě! Musí odsud vypadnout.“ A vytroubil jsem pár chodců, co přeběhli přes silnici. „V kastlíku mám mobil, zavolej ji!“ Za daném provozu na silnici jsem nechtěl riskovat rozptylování telefonováním, zvlášť když lidé propadli panice a sirénu absolutně nerespektovali.
„Máš tady od ní pět zmeškaných hovorů, pokud to teda je Lásečka a líbající smajlík.“ Řekl George s pobaveným tónem.
„No jsem trochu podpantoflák. Hlavně ji zavolej. Kurva!“ Právě jsem srazil jednoho nemrtvého šmejda. Bohužel mi proletěl přes kapotu a na bezpečnostním předním skle nechal pavouka prasklin a já teď blbě viděl.
Na silnici bylo peklo. Vypadalo to, že zombíci ovládli celej Brinton. Lidé utíkali pryč ze všech směrů v marné snaze se zachránit. Bylo štěstí, že jsem nikoho nesrazil. Na silnici stála nabouraná auta, jak lidé nezvládli řízení a nabourali buď do zaparkovaných aut, nebo sloupů elektrického vedení. Právě jsem minul autobus, ze kterého vylézali další zombíci a běželi k dalším obětem.
„Ne, ne tady George. George Clayton.“ Ozvalo se na sedadle spolujezdce. „Ne, ne já jsem jeho parťák… Ne, nic mu není.“ Další zombie mi vběhl do cesty a tentokrát to odneslo u mě zpětné zrcátko. Auto se mírně zhouplo, jak mu pneumatika přejela nohu. „Ano, taky to vidíme. Jsou to zombie!“
„Ty vole, neplaš je! Ať si zabalí to nejnutnější a počkaj doma!“
„Jo… aha… ne, jenom si zabalte věci… Ne, jenom nutné. A počkejte doma.“ A zavěsil. Od mého domu jsme byli asi deset minut jízdy. Díky houkačkám jsem to mohl, zkrátit na pět. Situace se už uklidnila a cesta byla už volná. Na křižovatce stál policejní kordon a korigovali dopravu. Viděl jsem mezi nima chlapíky ze SWATu, jak v kuklách a s MP5 plánují nějakou operaci. Nejspíš na potlačení nepokojů, které se děly v Brintonu.
Moje zapnutá siréna upozornila hlídku a nejspíše je taky zaujalo zakrvácené přední sklo a sešrotovaný přední nárazník. Chlápek v uniformě na mě zamával a gestem naznačil, abych zaparkoval.
Uposlechl jsem rozkaz, protože jsem nevěděl, jak by zareagovali, a nechtěl jsem riskovat nějaké potíže. Chtěl jsem stáhnout okýnko, ale mechanismus jenom zaskřípal, jak byl poškozený, proto jsem vylezl z auta.
Pět chlapů na mě namířilo zbraněmi a já jsem dal ruce nad hlavu. „Jsem poručík Brad Nowak od čtvrtého a zrovna se vracím z Brintonu.“
Chlapi od zásahovky sklonili zbraně, ale drželi si odstup. Ten uprostřed, nejspíš velel jednotce, naznačil, ať jdu s ním. „Počkej tady.“ Řekl jsem Georgovi a šli jsme k obrněnému transportéru.
„Jak to tam vypadá?“ Zeptal se mě.
„Blbě.“
„Jak blbě?“ zeptal se docela nervózně. „Slyšeli jsme hodně divných řečí. Prý nějaké nepokoje, pak někdo mluvil o zombících.“ A rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že krom jeho jednotky ho nikdo neposlouchá. „Hele. Nám nikdo nic neřekl a dobře vím, že naši jednotku volaj, když je potřeba udělat razii, nebo vlítnout na ozbrojený gang.“
Byl jsem zmatený. Upřímně jsem nevěděl, jak odpovědět. Měl jsem pocit, že když jim řeknu, co vím, tak se mi vysmějou. „No… Počkejte! Máte noťas?“ A vytáhl jsem si z uniformy policejní kameru. Ještě pořád běžela, jak jsem ji zapomněl vypnout.
Z auta vytáhli notebook a kabelem se napojili do paměťovky mojí kamery. „Pusťte tohle video.“
V záběru byla nehoda náklaďáku a několika osobních aut. Náklaďák už hořel a oheň se rychle šířil dál. Všude utíkali lidé a v sešrotovaných autech byli uvězněni další. Po chvíli se zpoza rozbitého náklaďáku objevili první zombie a škrábali se nahoru k uvězněným obětem. Další povalili prchající lidi. V tom zmatku jsem si toho ani nevšiml a teď to zpětně vidím, že se to doopravdy stalo.
Slyším sám sebe, jak křičím na zombíka, který požírá zaklíněného řidiče. A pak střela a na to další a další a další. Pak tam přiběhl George a střelil ho do hlavy. Záznam se mi zdál o dost rychlejší, než si pamatuji. Nejspíš jsem byl nasáklej adrenalinem a teď se mi zdá, že se to seběhlo tak rychle.
Na zbytek videa jsem se už nekoukal, byl jsem zamyšlený nad osudem města. Ze zamyšlení mě vytrhl velitel jednotky, když mi podával kameru. „Díky.“ Řekl. „Nečekal jsem to tak hrozný. Aspoň víme, co nás čeká.“
Záviděl jsem veliteli jeho statečnost. Tón hlasu, kterým to řekl, zněl odhodlaně beze strachu ze smrti. Asi ho tvrdá praxe a životní zkušenosti dovedly k takové morálce. „Můžu už jet? Musím vyzvednout ženu a dítě.“ Zeptal jsem se.
„Jo, klidně jeď.“
Odcházel jsem k autu, když ještě ke mně doběhl a zastavil mě. „Kde bydlí tvoje žena?“
„Pár bloků odsud, kousek od naší stanice.“ Byl jsem zmatený, proč se na to ptá.
„Být tebou, tak bych se někam schoval. Mosty jsou ucpaný a na druhé straně je… Sám jsi tam byl.“ Poplácal mě po zádech a odešel.
Když jsem nasedl do auta, tak se mě George zeptal. „Co chtěl?“
Mávl jsem rukou. „Ale jenom to že mosty jsou ucpané a tak nemůžeme ven z města. Budeme muset dojet na stanici a tam počkat na pomoc.“ Odmlčel jsem se na chvíli. „A co ty, kde máš rodinu?“
„Ale ty bydlej v Atlantě. O ně strach nemám.“
Nastartoval jsem auto a jel za ženou.