Zuby nehty aneb cestou sněhových bájí

Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévodství do hlavního města rodící se severské velmoci, jejíž vyhlášená univerzita jej již po nějaký čas lákala novostí a svěžestí myšlenek, jež se líhly a byly šlechtěny mezi jejími zdmi. V tom šedivém a jen pozvolna a neochotně se rozvíjejícím světě představovaly pro něj cíl jeho nynějšího putování a především naději coby léku věku nemocné mysli. I on v té době propadal marnosti a neutěšený stav lidského rozumu a jedovatá žluč rozlévajících se v srdci člověka, to vše rušilo klid jeho spánku. Tak zoufalý byl obraz světa, jemuž barvy propůjčilo několik bláhových rozumářů, kteří ve snaze odhalit jeho pestrost poslednímu z prostých lidí, přivedli je na pokrok všeobecného zmatení. Hrubé štětce a mocné tahy pak dodala vrozená lidská nedůvěřivost, strach z nepoznaného a znásilněná touha po svobodě. Nebyl jediný, kdo tenkrát hledal spásu na ledovém severu, od jehož mrazu by člověk jen těžko očekával, že dá vykvést nevídanému učení zvěstující rozehnání mraků z temně bouřlivé oblohy rozkládající se nad krajinou lidské duše.

Studentovo putování nevedlo jej přímou linií od místa, z něhož vyrazil, až k cíli. Kolikrát bude mu ještě přáno vydat se do nepoznaných krajů? A tak se rozhodl nepominout žádný z podnětů, který by mu mohl alespoň něco z netušených tajů toho světa poodhalit. Čas je třeba využít účelně, avšak neuzavírat se před ničím, co může samo bytí nabídnout, byť by to mělo popřít vše, čemu jsme dosud pevně věřili. A právě pěší putování představovalo tu nejvhodnější metodu k seznámení s roztodivnými zajímavostmi, které jeho ubírání provázely. Ať už přespal pod širákem, ve stodole na seně, nebo velmi výjimečně v zájezdním hostinci, skutečně nebyla o takové jevy nouze. Šel sám, jindy se k němu přidal tovaryš hledající obživu, šli ve dvou, nebo jich byla celá družina pocestných. Jen občas zdržel se déle na jednom místě, to když jej zdejší svéráz natolik upoutal, že prostě nemohl jinak. Nikdy však nezapomínal na pravý cíl jeho jednou prašných jindy blátivých kroků. A čím víc se mu blížil, tím důrazněji se mu připomínal. Mírné podnebí studentovy domoviny nenápadně vystřídal nejprve chladivý vánek, aby ten byl nakonec zcela pohlcen umrtvujícím mrazivým větrem. Nebylo pochyb. Severní království se mu otvíralo. Od jeho hlavního města jej však stále dělily desítky mil a mořský průliv. Jeho odhodlání tím však nijak netrpělo. Nu co, říkal si. I tato tvrdá země mu jistě nabídne krom vytoužené perly poznání i další netušené poklady, kterými obrousí zatím ještě ostré a neotesané hrany své mladické moudrosti.

A když se nad studentem jednoho podvečera spustila sněhová vánice a kvůli krátícím se dnům již zase nebylo na krok vidět o nějakou tu minutu dřív, rozrazil těžké dveře v závějích zapadlé krčmy, kterou mu do cesty společně se všemi zapomenutou osadou postavila šťastná hvězda. Několik hostů choulících se nad talíři kouřící polévky ani nezvedlo hlavu z oblaku páry. U vysokých kamen se tísnilo několik dalších, kterým již pálenka rozzářila tváře do ruda. Zapadlá očka a rudé vystouplé žilky na nosech svědčily o oblíbenosti toho nápoje, který za daných podmínek šetřil víc než jednu otep dřeva. Za všeobecného nezájmu se tedy mladík usadil k volnému stolu a snažil se uvyknout na nenadálý příval tepla, neboť jej klesající teploty obejmuly již před mnoha mílemi jeho dnešního putování. Objednal si pak to nejlacinější, co skromná kuchyně nabízela, tedy polévku, a když ji zhltl, nepohrdl nakonec ani pálenkou. Jelikož díky ní povolily nejen ledy, ale i ostych, dal se do řečí s jedním z místních, kteří vedli v teple u kamen řeči obvyklé pro danou hodinu a úměrné množství vypitých sklenek. A v této neobyčejné společnosti zaslechl tehdy bakalář poprvé slova, která na příští dny pozměnila jeho původní plány a sledovaný severní kurz.

Mráz mezitím zastřel okenní tabulky, když s ním skomírající teplo udržované v místnosti svedlo nerovný zápas, a ve stále obtížněji srozumitelných větách mladíkových hospodských společníků se začaly pravidelněji objevovat zmínky o studnici poznání, k níž byl odkázán vždy ten z diskutujících, který projevil co nejnehoráznější míru nepoučenosti ve svých výrocích. Nejprve těm řídkým zmínkám nevěnoval pozornost a přisuzoval je nevinnému popichování dobrých krajanů, avšak jak večer postupoval, pochopil, že nejde jen o prázdné zvolání či vyčpělou frázi. Že tu jde o cosi hlubšího. Pronášeli ta slova s téměř posvátnou bázní a pokorou. Ne jako prostý posměšek, ale coby radu k nejsnazšímu způsobu, jak nahlédnout nevídanou moudrost. Nezbývalo, než se na onu studnici přímo zeptat a jakmile se k tomu studentovi naskytla vhodná chvilka, učinil tak. Odezva byla až překvapivě vstřícná:

“Jakpak by ne? Mluvíme o studni moudrosti našeho boha řek, jezer a potoků. Jistě jsi z daleka, mládenečku, že ji neznáš. Asi bys ji měl také navštívit!” odpověděl stařík, se kterým zvídavý poutník rozmlouval. Přátelsky pak do mladíka něj drcnul.

“To je nějaká zdejší legenda nebo báje?” zeptal se student opatrně, zatímco se snažil, seč mohl, aby se po řádném štulci udržel na nohou.

“To se ví,” opáčil podnapile družný kmet, který se zjevně rozhodl ujmout poučení nevzdělaného chlapce, ”v našem kraji se vypráví od pradávna. Každý zná ten příběh, od malého děcka po nás dědky, přestože ne každý věří jeho pravdivosti." Naklonil se pak k bakaláři, a jelikož mu chtěl zřejmě svěřit cosi velmi důvěrného, ohlédl se pro jistotu ještě po svých kumpánech, aby se ujistil, že mu nevěnují pozornost. Pak se závažným tónem v hlase avšak jen tak na půl úst pronesl: “A někteří dokonce ví, kde tu studnu hledat, chlapče!”

Mladíkovy duše toužící po vzdělání se zmocnila zvědavost, kterou dokáže ukojit jen prosté poznání: “A vy znáte někoho z těch, kteří znají to místo? Povězte mi víc!” žadonil úpěnlivě, jako by snad měl bájný artefakt sílu změnit jeho dosavadní život. Ale kdo by nechtěl pohledem skrz mocnou tekutinu poznat jedinou a nezlomnou pravdu?

Rozjařený stařec se pevně zahleděl do nevinných očí, pak se pomalu a významně rozhlédl kolem sebe, poodstoupil se studentem stranou od společnosti svých sousedů a okázale, přestože tiše, prohlásil: “Jsem to já! Já vím, kde je ukryta! Jak jsem řekl, ten příběh o studni skryté u kořenů stromu světa tu známe všichni. Vyrůstali jsme s našimi bájemi. A já sám jsem jim od dětských let nepřestal věřit. Ale no tak! Jakpak to na mě úkosem a s pochybami hledíš, příteli? Má víra by se již byla dávno rozpadla, jako se to málem stalo některým krajanům, kdybych se v době, kdy jsem byl starý, jako jsi teď ty, nesetkal s poutníkem, jenž se jednoho dne vyloupl ze severních mlh, které vždy zkraje podzimu padnou na tyto kraje. To on mi prozradil, že studnici našel a kde ji mohu hledat. Víckrát jsem jej nepotkal, zmizel tak náhle, jako se zjevil, ale jeho slova, z nichž sálala až magicky přesvědčivá jistota, vlila mé víře čerstvou sílu. Poutníkovo tajemství jsem od té doby bázlivě opatroval. Ano, žádnému ze sousedů jsem ani náznakem nic neprozradil. Mohl bych ti kolik večerů vyprávět, co všechno jsem tu prožil, kolik krušných let, bez úrody, bez úlovku a kolikrát jsem se již málem vydal pro pomoc tam, kde se studna skrývá. Pod vysoký strom, zarostlý hluboko do země, obklopený pevným hradem, jenž střeží svůj poklad. Nikdy jsem to neudělal. To víš, mládenečku, vždy se najdou netrpěliví bloudi, kteří by si rádi podvodem ulehčili svůj úděl tady na zemi. Takoví vždy byli a vždy budou. Moc dobře to vím, potkávám je celý život. Jsou také tu, kolem nás. I proto jsem nic neprozradil, neboť jsem tušil, k čemu by mě ve chvílích nouze přesvědčovali. Když však vytrvale věřili, že spása a řešení existuje, vedla je ta vůle směrem k úspěchu. A já je v jejich správné víře v moc božské studny jen podporoval,” a pak se moudře, uznale a téměř otcovsky ohlédl po ostatních. Nikdo mu však nevěnoval ani špetku pozornosti.

“Ale copak vás nikdy nelákalo okusit vodu z jejího pramene?” zeptal se dychtivě mladík.

Starý muž se zasmál: “Vodu? Jakoupak vodu? To medovinou je studna plná. Ale nebudu ti lhát. Jistě, že lákalo. A to nesmírně. Ale nakonec mi vždy stačilo vědomí, že tam kdesi je a že vše, čemu tady my prostí sedláci a rybáři věříme, je pravda. Jak jsme vždy žili, tak máme i napříště žít. Ze všech sil pracovat a výsledek a úspěch se dostaví. A vím, že i díky našim legendám, jsou věci kolem nás v pořádku a spravedlivé a že se nám přes všelijaké nesnáze, které nám bůh špatností klade do cesty našich životů, nakonec povede dobře. Zažil jsem už mnohé, chlapče, a nic už nezmění tuhle pravdu hluboce prorostlou mým tělem. Přeji ti, aby i tys jednou dosáhl takového klidu. Věci mají svůj věčný řád a já ani nikdo jiný nemá právo jej svou marnivou zvědavostí narušovat,” a obrátil do sebe hltavě další sklenku. Z koutku oka se mu vyvalila těžká slza.

Student by se byl za jiných okolností nevěřícně a se špetkou pohrdání ušklíbl, ale věděl, že nyní je třeba se ovládnout. Na starcově příběhu něco bylo. Jeho víra bakaláře fascinovala. O to víc, že se pojila k hmotnému artefaktu, jehož funkčnost bylo zřejmě možné empiricky testovat. Cítil, že právě zde narazil na jeden z významných okamžiků života, kterých nebývá přespříliš, a jak mnoho tedy nyní záleží na správném rozhodnutí. Přesvědčit toho starce, aby vyzradil tajemství, které v sobě tolik let skrýval, nemusí být tak lehké, jak se mohlo zdát. Musel tomu přijít na kloub! Musel studnici najít! Jako by ho tehdy ta myšlenka ovládla. Obával se, že mu nedá spát. Neváhal, možnost okusit z pramene moudrosti přece stojí za drobné zdržení na jeho cestě. Naklonil se k tomu mlčícímu muži zahalenému v ovčích kůžích a zkusil uplatnit svou pověstnou výmluvnost.

“Vím, že je to ode mě troufalost, ale což kdybyste to místo odhalil mě? Jsem cizinec, nikomu tajemství neprozradím. Když se vypravím vypátrat jej sám, jakožto cizinci se mi zde v těchto tvrdých podmínkách může stát cokoliv. Snad byste nechtěl mít na svědomí tak mladý život. Navíc zcela postačí doprovodit mě jen nedaleko studnice, nemusíte se mnou až na místo. A posílen pramenem poznání budu jistě světu prospěšnější, zvlášť když jsem takřka na počátku života a plný zdravého elánu. Navíc se můžete sám přesvědčit, že vše čemu jste dosud věřil, je skutečnost a pravda. Co jiného chtít na sklonku života? Neurazte se, prosím. Nikdo se přece nemusí dovědět, že jste tam vzal jednoho pocestného, na kterém tu nikomu nesejde. A vám jistě stačí jen vědět, že studna existuje, není třeba z ní pít. Takové stvrzení vaší celoživotní víry je přece něco, co by jiní zlatem vyvažovali. No nemám pravdu? A pro mě, bakaláře svobodných umění, by byla čest provázet na cestě tak moudrého může…”

----

Není pro prostého člověka jednoduché nepodlehnout rozeklanému jazyku, mazanosti a svodům studovaných hlav. Tak tomu vždycky bylo. Snad mladík nemluvil do větru. Možná jej už stařec prostě nechtěl dál poslouchat. Především ale nesvedl odporovat cizinci. Tak málo se totiž s cizinci setkával, že jeho obyčejná lidská důvěra nebyla dosud nahlodána neblahými zkušenostmi. A tak studentu dovolili přespat v krčmě, a jakmile se druhého dne zrána rozjasnilo, vydali se ti dva na cestu. Zprvu šli mlčky, starý průvodce jako by už nechtěl slyšet ani slovo, ale jak čas plynul a zasněžená pěšina s křupáním ubíhala pod nohama, konverzace se mezi těmi dvěma poutníky začala slibně rozplétat. Vyčasilo se. Zamrzlá krajina jako by před nimi odstranila všechny překážky a jim se šlo klidně, přestože v jejich duších jim neutichající hlásek napjatě připomínal, kam že to vlastně směřovali.

Nebyli na cestě ještě ani den, když se k nim zpoza mohutného smrku přitočil statný muž v nejlepších letech. V ruce širokou sekeru a opodál čerstvě poražený strom. Jinak nikde ani živáčka. Jen na okraj teď prozraďme, že celý ten kraj byl osídlen nevelkými, od sebe rozptýlenými vesničkami a osadami, které tak tvořily malé světy samy pro sebe a jejichž obyvatelé se vzájemně stýkali jen velmi výjimečně, což o to víc platilo v průběhu zdejších tuhých a dlouhých zim. Opatrnost tak oběma cestovatelům velela nechat si účel jejich putování pro sebe z rozdílných důvodů. Bakalář nechtěl být zdržován a jeho průvodce hleděl se vštípenou nedůvěrou a ostražitostí spíš na vzdáleného krajana než na úplného cizince. Staříkova neobratnost a bezelstnost však brzy vykonala své a cíl jejich putování byl záhy vyzrazen.

“Za studnicí moudrosti? Nebojíte se hněvu bohů? Víte, neměl bych nic proti tomu, spatřit ji na vlastní oči, ale pít z ní? To už je přílišná opovážlivost. Kdybych věděl, kde se nalézá, už bych se za ní dávno vypravil. Chtěl bych ji vidět. Mnohokrát jsem si ji představoval. Ukrytou pod vysokou skálou, uzavřenu v neprostupném sevření staletých borovic…”

V tu chvíli musel stařík skočit dřevorubci do řeči: “Jakýpak les! V kamenném hradu pod vysokým stromem je ukrytá! To tě tvoje bába špatně učila pověsti našeho lidu.”

“Ale kdeže! Co vás vede, strejčku,” opáčil sebejistě dřevorubec, “v lese ji musíte hledat. Mezi stromy ano, ale hrad s tím nemá nic společného. Tak to už dědek mého dědka vypravoval. Zažil jsem spoustu rozmluv u nás v hospodě, ale nikdo mě ani nikoho od nás dosud nepřesvědčil, že se věci mají jinak. To víte, on se vždycky objeví někdo, kdo tvrdí, že má recept na pravdu. Takových jsem už zažil. Je to pořád stejné. Nikdy jim nevěřte. Namluví vám kde co, ale pravda je jen ta jedna. Celý život se držím příběhu, který nám pomáhá držet při sobě, přes všechny nesnáze a svízele, co život nese, a pak najednou přijdete vy a že prý hrad! Zažil už jsem leccos, ale o hradu jsem jakživ neslyšel. Hrad!” a z plných plic se zasmál, až se nad ním z větve uvolnila sněhová závěj.”

Mladíkův průvodce měl co dělat, aby se udržel. Bylo zjevné, že ona báje pro něj skutečně mnoho znamená. Bakalář si jako pečlivý pozorovatel mohl znovu povšimnout, jak důsledně stařec závisí na onom artefaktu coby úhelném kameni jeho života i jeho blízkých. Ty opakující se zmínky o nouzi a bídě, z nichž jej vždy vyvedlo přesvědčení a víra v mytologii, kterou ztělesňovala ona tajemná studna. Pro něj to nebyly jen pohádky. Byl příliš dospělý, aby jim věřil. Šlo o skutečnost. Dokladem mu byl bezpočet překonaných životních překážek. Ty příběhy se šťastným koncem formovaly jeho život. Proto se neodkazoval jen ke studnici, ale především ke zkušenosti životních nesnází, které byly díky jeho přesvědčení překonány. Takové vzpomínky vázaly jej k jeho době, kotvily v čase a prostoru a dávaly jeho bytí smysl a směřování. A že starcova víra není jen výplodem fantazie a obav z nepřízně světa kolem, pochopil student v okamžiku, kdy i dřevorubec bezděky přiznal, že také on je vyznavačem příběhů živého severského bájesloví, přestože se jeho příběh a pojetí v lecčems lišily. Mládencova skeptická obezřetnost byla překonána horlivou zvídavostí nezralého badatele. Snad by se mohl na této cestě dovědět ještě mnohem víc, nežli původně čekal. Ale počkat! Co když jen žádná studnice není?

“Jdete nalehko,” spustil po chvilce zádumčivé odmlky dřevorubec, “takže vaše cesta nemá mít dlouhého trvání.” a dál si oba po očku prohlížel.

“Co je ti po tom?” odrazil jej podrážděně stařec. Představa studnice moudrosti ukryté v temnu lesa, jej zřejmě silně zasáhla.

“Vsaďme se! Kdo z nás má pravdu, strejčku? No jistě, že já. Prožil jsem už tolik a tolikrát mé zkušenosti potvrdily mou pravdu, že není pochyb, ale jde mi o vás. Měl byste být poučen. A jak se tak na vás dívám, nemůže k tomu dojít jinde, nežli přímo u pramene. A já chci být u toho!” a poklepal starce po rameni, který se jakoby s odporem odtáhl. Nikoho se neptal na svolení. Prostě se k nám přidal a ani jeden z nás, každý ze svých důvodů, jsme mu neodporovali. A tak jsme byli na cestě tři.

Dny na cestě míjely, ale krajina, která je obklopovala, zůstávala neměnná. Tichá, téměř jednotná ve strohé zimní barevnosti a až na několik nepatrných výjimek nehybná. Příroda jim nekladla žádných překážek. Zdálo se, že zdejším božstvům nesejde na záměru sveřepých poutníků. Ani počasí se nemělo být té nesourodé trojici nepřítelem, a tak to byl právě svěží chladivý vánek, který je v monotónní scenérii udržoval při smyslech, bystré a ostražité. Stařík stejně jako urostlý dřevorubec s nedůvěrou hleděl na všeobecný poklid, který je pohlcoval, neboť dobře věděl, že ač mrazivý, dokáže být zdejší svět drsný, krutý a nebezpečný. Jen bakalář, rozdychtěný zvědavostí, jež jej poháněla kupředu, nic z toho nevnímal.

Proto si možná jako poslední povšiml otrhaného promrzlého chlapce, který ze sklaplého železa kvapně vybíral mrtvou kunu. Tak se soustředil na svůj drobný úlovek, že si příchod družiny ani nepostřehl. Pak bleskurychle strčil mrtvé zvíře za ušmudlaný zimník a tvářil se odhodlaně k obraně své nepatrné kořisti.

“Ta je moje! Já ji ulovil! Mám nesnesitelný hlad! A mí přátelé také!” a byl by se dal nejraději na útěk, kdyby jej trojice neobklíčila.

“Kdo vůbec jste? Vy nejste od barona. Jeho strážné už dobře znám.” pokračoval chlapec a očima pátral po skulince k úniku.

Připomínat krajanovi vrchnostenskou čeládku? Taková opovážlivost dovedla vzkypět staříkovu usedlou krev. Že je někdy třeba uživit se jakkoliv samozřejmě věděl, ale přesto měl k pytláctví jisté výhrady. Především podle něj narušovalo řád běhu světa, neboť každý si měl vše potřebné obstarat svou poctivou a tvrdou prací a ne jakýmsi pohodlným obcházením pravidel. I proto se na chlapce díval již od začátku jejich setkání úkosem. Současně však v sobě v tu chvilku pociťoval něco podobného, čemu dal průchod před několika málo dny, když poučoval vyzvídajícího bakaláře o zdejších bájích. Jako by měl stejně jako mnoho ostatních starších nezvládnutelné nutkání rozšířit úzké obzory nedospělých duší, jejichž vděk dětinsky očekával. Ani tehdy se studentův průvodce neovládl, a ač se jeho dva společníci snažili, jak dovedli, v mžiku prozradil mladému pytlákovi účel jejich putování.

“Copak vypadáme jako baronovi poskoci, kluku drzá!?” obořil se na něj nejprve, ale pak dovedl zvolit mírnější tón, “kdyby ses držel našich starých bájí, nemusel by ses se snižovat k lovu krys po vrchnostenských lesích a baronovi strážní by ti strach nenaháněli. Jestli by ses k nám raději neměl připojit a okusit ze studnice moudrosti?”

Chlapec, který po těch slovech ztuhl tak prudce, že i na útek zapomněl, zůstal stát s otevřenou pusou jako opařený.

“Vy jdete ke studnici poznání? Vážně? Rodiče i jejich rodiče mi o ní tolik vypravovali, ještě když jsem byl malý kluk, ještě než všichni umřeli. Já ty příběhy znám, starý pane. A někteří z kamarádů, kteří se mě ujali, když jsem zůstal sám, mi povídali, že ji na vlastní oči viděli a někteří z ní snad i pili! Rád bych byl na jejich místě. Oni by určitě nelhali. Jistě budete mít to štěstí a také ji spatříte. Víte, celý život věřím v zázračnou moc studny a jejího pramene. Už jsem mnohokrát zažil, jak chytrý dokáže přelstít hlupáka a jak moudrost dokáže skoro zázrakem povznést i ty nejchudší. Jako jsem kupříkladu já. Tolikrát jsem toho byl svědkem. A jistě i proto jsou mí kamarádi, kteří mě vzali pod svá ochranná křídla, tak světaznalí a z každého maléru se dokážou dostat. Rád bych byl jako oni. Rád bych jim vše oplatil a ve světě, který mi zatím chystal jen samou bídu a ponížení, se již nikdy nesetkal se slovy opovržení. Vím, jak to chodí a co je třeba, abych životem prošel se ctí. Jak jsem už pověděl, prožil jsem mnohé a to mnohé mě přesvědčilo, že je třeba mít za ušima. To je to hlavní! To je to nejdůležitější.”

A tak si měl každý z té prapodivné čtveřice poutníků, jak všichni doufali, přijít na své: mladý pytlák se hodlal vyrovnat svým mazaným kumpánům, jízlivý dřevorubec se již nemohl dočkat ponížení studentova starého průvodce, ten zase poučení svých mladších společníků, bakalář svobodných umění očekával možnost studia zklamání svých druhů a všichni pak potvrzení svého celoživotního přesvědčení a víry. Ještě několik dní chůze je dělilo od jejich prazvláštních cílů. A studna stále nabízela každému své tajemství. Přesně takovou si ji aspoň stařec, dřevorubec i chlapec podle sebe představovali. Takovou, jaká je po celý život držela na nohou. Vždyť to tolikrát po svém zmínili. Kolik že toho prožili a co všechno pamatují a jak je ta jejich studna a její příběh vždy správně vedl. Takovou si měli podle každého jednoho z té sněhem se prodírající družiny i ostatní ve svém nitru nést. Tou pak měli být všichni lidé vedeni. Studna tak měla mít jedinou podobu. V očích každého však vypadala zcela odlišně.

----

“Doufám, že nebudete příliš zklamaní, až před námi začnou zpoza horizontu vyplouvat špičky hradních věží. Jinde než mezi jeho zdmi pod statným dubem studnu nehledejte. Berte to jen jako upozornění,” připomínal stařec ostatním svou vizi blížících se událostí.

A tvářnost krajiny se právě v těch chvílích začala nepřehlédnutelně měnit. Jistě ne co do barevnosti. Oslepující běloba kol dokola, snad jen tu a tam lehké odstíny šedi, ale jinak nic víc. Z lesů, jež lemovaly promrzlým sněhem přikrytou louku, která neznatelně oddychovala pod ochranou zemi obtáčející ledové šály, se vrchol za vrcholem zvedaly nejprve kopečky, pak kopce a skály, následovány věčností procházejícími horami něžně se v nedohledných výškách nořícími do nevinných krajek mlžných oblak.

“Vidíte, vedu vás správně!” Studentův průvodce pookřál a se sebevědomým úsměvem na tváři pohlédl na ostatní.

“Jen se neukvapujte, strejčku! Hory nic neznamenají. Ten váš hrad by musel být už zdaleka vidět. Zato lesů je kolem! A hustých, neprostupných, na pět kroků v nich není vidět. Tam bych hledal studnu, protože tam by ji nikdo nenašel. No jen to uznejte, strejčku, jen sama příroda umí vystavit tu nejdůmyslnější pevnost. Zboříš ji, vyroste znovu. Má na to čas, má na to sílu. Dejte na mě, tolikrát jsem už o ní slyšel vypravovat. Každý z naší vesnice by si byl více než jistý, že v hradu ji hledat nemá,” pokusil se sebejistý dřevorubec zmírnit starcovo nadšení.

“Jste vedle oba dva,” zasáhl do napjaté rozmluvy pytlák, “je úplně jedno, kde bude. Důležité je, co umí. A komu jinému by měla odhalit svůj zázrak, než chudému chlapci, který už tolik vytrpěl. Tak tomu vždycky bylo. Vzpomeňte jen na mé přátele. I nad nimi se moc studny slitovala a podarovala je špetkou ze své moci. Bez ní by už mezi námi jistě nebyli. Věřte mi, pánové!”

Bakalář mlčel a pozorně sledoval své tři společníky. Obával se, zda výprava neskončí pro jejich řevnivost předčasně. Navíc byl již od začátku plný pochybností nad existencí samotné studny. Jako vzdělanec s takovou možností počítal. Ale jak se družina rozrůstala, dovedl si hloubavý mladík díky své zvídavosti najít i další badatelské cíle. Byl by proto jistě zklamán, kdyby se skupina pro přehnanou věrnost příběhům, jimiž bila srdce těch tří, a vzájemnou nevraživost, jež z hloubky přesvědčení plynula, rozpadla příliš brzy. A stařec stále působil tak jistě, když tvrdil, že místo, kde se studna nachází, skutečně zná. Rozuzlení se zvolna blížilo. Pevnost víry trojice poutníků čekala náročná zkouška.

Právě tak to působilo, když se hory ke starcově rozmrzelosti náhle propadly v bílou rovinu, od níž se do všech stran odrážela oslnivá záře slunce. Stejně tak i neprostupné lesy rázem prořídly, jakmile přešly v otevřené vzdušné háje. Nad osamělým kmeny s holými korunami, které jako kořeny křečovitě vrůstaly do prostoru, z nějž se za teplého léta sytily, zvítězila nakonec pustá zamrzlá pláň. Pak i dřevorubec sklesl a zklamaně se ohlížel zpět tam, kde jej lákaly lesní hlubiny. Jen pytlák v sobě ještě konejšil svou naději. Že krajina jeho dvěma druhům nepřála, to připisoval opravdovosti a přízni své nezlomné víry.

Když se pak rovina zcela vyhladila a nikde na obzoru byste nespatřili kopec, keř, natož strom, povšiml si bakalář a v tu stejnou chvilku i mladý pytlák, z linky horizontu vystupující kamenné hromady dosahující ve svém vrcholu zhruba k pasu dospělého muže. Vyčerpaně a bez zájmu šourali se směrem k tomu útvaru, neboť ani pro jednoho nepředstavoval to, co od jejich putování očekávali. Usadili se proto všichni na kupu kamení a sklesle hleděli prázdnými pohledy do neposkvrněného běloskvoucího kraje. Dumali, co dál, a všemi silami, které jim v tělech zbývaly, živili ve svých nitrech mírně vadnoucí příběh, o nějž se opíral jejich život podobně, jako se oni teď opírali o zvětralé kamenné návrší. V ten okamžik se pod dřevorubcem, který byl z nich nejhmotnější, uvolnil jeden z balvanů a jak se tak valil k zemi, strhl s sebou ještě dva další. Snad by tomu kromě dřevorubcova zahartusení nikdo více pozornosti nevěnoval, kdyby si stařec i přes chatrnost svého zraku nevšiml, že se pod místem, kde byl ještě před okamžikem usazen onen spadlý kámen, skrývalo dokonale provázané zdivo.

“Vidíte! Je tu! Studna!” vykřikl stařec a jako zběsilý začal odhazovat další a další kameny z promrzlé kupy, která zde zjevně stála již po mnoho a mnoho let. Jednotlivé balvany bylo třeba od sebe uvolnit pomocí dřevorubcovy sekery, ale jakmile se do práce pustili všichni, zanedlouho bylo dílo hotovo.

Zděná studna před nimi zářila nejevíc sebemenších známek působení zubu času. Všichni bez hlesu poodstoupili. Jako by každý urovnával do přijatelné rovnice svá očekávání, letité představy a skutečnost, která se odehrávala právě teď před jejich očima. Zprvu pochybovali, zda našli to, po čem pátrali. Když však odsunuli žulovou desku, kterou byla studna překryta, a proti nim vzhůru k nebi vytryskl zářivý odraz zlatavé tekutiny poklidně spočívající zhruba loket pod okrajem nadzemní skruže, všichni byli přesvědčení, že došli svého cíle. Kolem odkryté studnice tála před jejich zraky ledová krusta. Odhalená tráva se zazelenala a kvapem kvetoucí rostliny natahovaly své stonky k povznášející záři, jež jemně nanášela barvy na rozpouštějící se povrch sněhového plátna. Ten výjev působil tak výjimečně, že družinu nemohl nechat na pochybách. Nalezli, co hledali.

---

Počáteční úžas, který na několik okamžiků zastřel jejich rozum a smysly, se však rázem vytratil. Ano, studna stála před nimi. Byli přesvědčeni o její jedinečnosti. Avšak tolik okolností bylo jinak než především dřevorubec a starý venkovan očekávali, že oba dva nestáli daleko od pochyb o její pravosti. Hrad nikde, stejně jako les. Došli skutečně až k bájné studni poznání vodního boha severu? Snad je takových víc? Snad i jiná božstva mají svůj zdroj moudrosti, který však zjevně nestřeží tak bezpečně jako jejich bůh řek a jezer. Ano, jistě, tak to musí být. Tak nějak uvažovali sami pro sebe stařec a dřevorubec, zatímco se již chlapec nakláněl přes okraj k zlatavé tekutině pod ním. Zdálo se, že nehodlal ztrácet čas, neboť zmatení a pochyby nijak nezatěžovaly jeho mysl. Jen bakalář stál mlčky stranou a víc než samotná studna jej zajímalo chování jeho souputníků.

“Nu, myslím, že jsme na místě, které mi tehdy poutník prozradil. To víte, je to už tak dávno. Studna je tu a není obyčejná. To je jasné. Ale kde je hrad a strom, ptám se? Jak by mohl náš bůh svou vzácnou studnu s její bezbřehou mocí nechat jen tak uprostřed planiny napospas všem nenechavcům a zvědavcům?” řekl stařec a okem mrkl po zamyšleném studentovi. Vteřinu pak hledal v jeho tváři známky pochyb. “Jiný, jistě též mocný bůh, střeží tuto studnu, ale bůh vod to není. Neměli bychom tedy toto místo déle z klidu vyrušovat. Navrhuji vydat se bez meškání na zpáteční cestu,” a bez očekávání odpovědi jakoby bázlivě se začal chystat.

“To jste to vzal zkrátka, strejčku,” dovolil si dřevorubec odlehčit na starcův účet napětí, které mezi nimi a v každém z nich v posledních minutách zavládlo, “hradu jste se nedočkal, no co se dá dělat. I můj les a skála vzaly za své. Možná, že je to ta naše studna, možná že není. Jisté je teď jen to, že může být víc zázračných studní patřících našim moudrým bohům, a pokud to je pravda, a já s každou vteřinou nabývám nového nezlomného přesvědčení, že ano, pak ať bůh lsti a falešností sebere váš hrad i můj les! Studny byly, jsou a budou. Od nás vyžadují jen neztratit víru v ně coby neměnný a určující bod řádu světa a bude se nám v našem kraji dobře žít,” a taktéž jako stařec nečekal na odezvu, zvedl ze sněhu svou sekeru a již vyhlížel směrem, odkud přišli.

Dosud přemítající student, rozčarovaný z toho, jaký obrat celá výprava vzala, se už chtěl připojit k těm dvěma, když se náhle ozvalo jemné zašplouchání a nepolevující poklidná záře kolem nich se zatřepetala, jako by byla náhle rozčeřena hrubou silou nedočkavého mládí. Chlapec přehnutý přes okraj studně se naklonil co nejhlouběji svedl, ponořil dlaň do průzračné medoviny a bez váhání ji ochutnal. Ostatní napjatě a bez hnutí sledovali ten výjev. Stařec brunátněl. Dřevorubec si povýšeně odplivl. Pytlák vychutnal okamžik vítězství. Pak celý rozradostněný seskočil do sněhu a projevuje své štěstí radostným voláním do všech koutů tiché krajiny, rozběhl se zpátky k místům, kde se s družinou setkal.

“Díky, tisíckrát díky, bože! Konečně se jim vyrovnám! Konečně budu jako oni! A konečně jim budu co platný! A stačil jeden lok. Přesně tak, jak jsem po celý živit věrně věřil! Díky!” rozhlašoval chlapec vůkol upřímné díkůvzdání božstvům, která činil zodpovědná za milost, které se mu prostřednictvím pramene poznání dostalo. Snad pro své nadšení prve nepostřehl, že studnu pohřbenou pod kamenným návrším po dlouhá léta jistě nikdo neodhalil. Jak by si jen tu skutečnost tehdy svedl dát dohromady s tvrzením jeho přátel, že z pramene vcelku nedávno pili? Štěstí až příliš zastínilo jeho mysl.

Stařec si bručel cosi o nepoučitelné, do sebe zahleděné mládeži, přičemž se zrakem otřel o dřevorubce, který jen nevěřícně nad tím vším kroutil hlavou. Chystali se k odchodu. Student stále ještě vstřebával vše, co tu právě prožil. Zapisoval si do paměti ty nejdrobnější detaily, aby je mohl při pozdější analýze svým rozumem na všechny strany převalovat. Ještě několik posledních minut, které si pro sebe ušetřil, strávil o samotě jen ve hřejivé společnosti stále zářící studny. Hleděl do zklidněné hladiny, v níž se odrážel mládencův obraz a pod ním se líně vlekla kvapem se rozplývající oblaka. Když se k němu zbylí dva opět připojili, mlčky společně zakryli studnu kamennou deskou a vztyčili přes ni návrší z balvanů. A hladina nedávno rozčeřená mladickou zvědavostí se ve skrytu znovu uklidnila.

A pak vyrazili zpět. Nebylo proč dál na tom místě zůstávat. Šli pospolu, ale přece každý uzavřen sám v sobě. Nedívali se ani nalevo, ani napravo, jen už aby byli mezi svými. Tam, kde stále platí to, co platilo ještě před několika okamžiky. Není divu, že zpáteční cestu urazili mnohem rychleji, než cestu opačnou. Už ji chtěli mít za sebou. Pytlák jim zmizel z dohledu jako první. Zanedlouho se i dřevorubec skromně rozloučil, až nakonec student a jeho zadumaný průvodce dorazili k osadě, v níž se setkali. Ani jejich loučení netrvalo déle, než bylo třeba. Bakalář za starcem ještě chvíli hleděl, než jeho sehnutá postava zmizela ve dveřích krčmy.

Student stál na okraji shluku zasněžených chalup. Rozhlížel se bezděky kolem sebe, ale nehleděl nikam. Jako by se všude kolem něj rozprostíralo jen prázdno a nic víc. Přemýšlel. Zdali se ten ztracený chlapec konečně bude cítit mezi svými jako rovný mezi rovnými. Zdali se potměšilý dřevorubec a důstojný stařík podělí se sousedy o svůj čerstvý příběh. Již neměl čas alespoň něco z toho se dozvědět, neboť se zdržel až příliš. Musel navázat na směr, který před časem přerušil. Po pár krocích mu však mysl znovu sklouzla k trojici jeho někdejších společníků. O chlapce neměl strach. Jeho přesvědčení bylo pevné. Pokud mu bude šťastná náhoda nakloněna, zbaví se mezi přáteli svého ostychu a pocitu dluhu a již se nebude bát věcí příštích tak jako doposud. Nabyté sebevědomí mu snad poslouží, ať už se s ním stane cokoliv.

Dřevorubec pak prokázal již před studentovýma očima dosti životní pružnosti, která je dosud v jeho věku možná, ne-li přímo nutná. Rozčarování, jež prožil, vyložil si jen jako převyprávění své dosavadní víry, jen jako nepatrnou změnu kulis. Nic závažného se nestalo. Vše běží, jak doteď běželo. Osud starého průvodce však v něm zanechával nejvíce obav. Své očividné zklamání si také on vyložil, jak jen byl nejlépe schopen. Snad je konstrukce, kterou do dnešních dní budoval a opečovával, natolik pevně svázána, aby podepřela starcovu nachylující se životní rovnováhu až do jeho posledních chvil. Studentovi nezbývalo, než v to doufat.

Mladý bakalář již dávno opustil osadu a opět pokračoval na sever k hlavnímu městu a jeho vyhlášené univerzitě. Byl si však jist, že ti tři jej ve vzpomínkách budou provázet ještě po dlouhý čas. Nakonec tedy každý z nich byl schopen po svém vyrovnat se ztrátou přesvědčení, jež přijali za své, neboť vyplňovalo jejich dny smyslem a nadějí. Každý po svém, jak který ve svém věku dovedl. Vzdát se příběhu o studni docela nedokázali, ale kdoví, možná to ani nebylo nutné. Studnu přeci našli. A skutečně byla neobyčejná, jak se na správnou studnu poznání a moudrosti sluší. Jak by tedy mohli ten příběh, který slýchali od dětství a jehož pravdivost tolik událostí v jejich životech jen potvrdilo, což tak často a tak halasně prohlašovali, pro několik drobných skvrnek opustit? Jak by bez něj mohli dál žít? Ta báje je držela při životě. Představovala jejich kotvu v čase a prostoru. A od kotvy je neradno se odstřihnout. Zvlášť pokud se jí držíte dlouho a všemi silami. Tak jako ti tři.

Student přidal do kroku a promrzlý sníh se mu lámal pod nohama. Měl jasno. Byl hotov se svou úvahou. Jeho cíl jako by se již rýsoval na obzoru. A on na jazyku stále cítil tu výjimečnou nahořklou chuť pramene poznání.