Poslední den na Zemi

Několik posledních týdnů přespávala u kamarádky na gauči. Žádný luxus, ale věděla, že to nebude na dlouho. Čas se krátil. Dny trávila zařizováním. Přece jen bylo potřeba hodně papírování, aby bylo všechno připravené.

Zbýval už jen poslední den. Když se vzbudila nezbývalo už ani dvacet čtyři hodin. Pak už bude pryč. Pohled jí po probuzení první padl na kamarádčinu kočku. Nevraživě jí sledovala, jak spí snad každou noc. Rozhodně se nedokázala smířit s tím, že jí nějaká ženská vyhnala z jejího gauče na to maličké křeslo.

„Neboj chlupáči, za chvíli bude už jenom tvůj,“ usmála se Elína na roztomile uraženou kočku. Rozhlédla se po malém obýváku. Od vchodových dveří k ložnici se táhla cestička z oblečení, které ze sebe Ranka shazovala cestou do postele. A nejspíš nepřišla sama. Spala tak tvrdě, že je neslyšela přijít, ale to bylo asi dobře. Nestála o trapné chvíle. Už ne.

Je čas se vydat do města. Upravila se, sbalila si svůj malý batůžek a zasněně se zarazila u okna. Mezi mraky se sem tam objevovalo nebe. Dnešek bude nakonec ještě docela hezký den. Vzala do ruky malou obálku s dopisem na rozloučenou pro Ranku. Aby měla jistotu, že si jí bude pamatovat. Položila ho na kuchyňskou linku, jako v americkém seriále a naposledy se rozhlédla po bytě. Kočka už spokojeně spala na gauči a když jí vyrušila pohlazením, už byly zase kámošky. Probudila její hravost. Zakousla se jí do ruky a zadníma nožkama jí kopala a škrábala. Byla už zvyklá a jizvy jí nevadily, tak jí chvíli nechala být. Pak se jí vysmekla, pohladila jí a zmizela na chodbě.

Venku bylo příjemně i když smog z předešlých dnů se ještě zcela nevytratil. Nová nařízení, nové šance a čerstvý vzduch. Minimálně pro ostatní obyvatele hlavního města. Vyrazila do spletitých uliček centra. Nejprve autobusem, pak metrem. Musela zařídit ještě jednu poslední věc, než nadobro zmizí. Kdo by řek, že účty v bance se pořád budou muset rušit osobně. V jakém roce to jsme?

V centru byl jako obvykle frmol. Zastavila se na lávce nad hlavní třídou. Lidi na ulici vypadali jako mravenci. Chodili sem a tam, pospíchali a občas do sebe vzájemně vráželi. Přemýšlela nad tím, jestli se rozhodla správně. Jasně, že jo. A její hrdost by jí teď už stejně nedovolila vycouvat. Podepsala smlouvu s ďáblem a teď nemá na vybranou. Zvedl se vítr a vehnal jí, spolu s prachem z ulice, vlasy do obličeje. Měla se učesat. Ale teď už je to jedno.

Čekání v bance bylo úmorné. Jak jinak. Když konečně vypadla ven, měla pocit, že už musí být večer. V čekárně plynul čas pomaleji než ve vnějším světě. Bylo brzké odpoledne. Rozhodla se dojít si pro svojí poslední křupavou bagetu, než vyrazí na setkání s Lafim. Nebyl nadšený z jejího plánu. Vlastně byl fakt naštvaný. Ani trochu se mu nelíbilo, že už ji nikdy neuvidí. Vždycky ji ve všem podporoval, jenom v tomhle ne. Co na tom jako nedokáže pochopit, že prostě není jiná cesta. Ne po tom, co jí stáhli z terénu. Nic nezbylo.

Snad ho dokáže přesvědčit, aby se nezlobil. Nechce odejít s tím, že se na ní zrovna on zlobí. Ale to se uvidí až za pár hodin.

Rozhodla se jít pěšky. Nebyla to úplně krátká cesta, ale má jednu z posledních šancí si pročistit hlavu a až moc času. Zadala do navigace čajovnu, kde se měli sejít a nastavila trasu na pěší. Podívala se k obloze. Veškeré zbývající mraky z rána zmizeli. Dobře. Telefon jí vedl nejkratší cestou. Vyrazila.

Z ulic postupně mizely výlohy a zrovna tak lidé. Bílé moderní fasády šedly a i dlažba pod nohama jako by jí pomalu začínala mizet a proměňovat se v jednotlivé kameny. Počkat, počkat. Takhle přece JEJÍ město nevypadá. Kam se to dostala? Do minulosti? To je ale pěkná blbost. Kde to teda je? Telefon ukazoval, že se stále na trase. Okolí jí ale nebylo ani trochu povědomé. Město bylo rozlehlé, to jistě, ale že by se mezi jedním a druhým koncem centra schovávala celá historická čtvrť? Musela zabloudit. Navigace musela zabloudit. Ale kudy teď? Věřila technologii a ta jí teď zradila.

Zastavila se, aby se GPS měla šanci vzpamatovat. Světlo z úzkých uliček mezitím nenápadně mizelo. Za chvíli bude tma. Čas se jí krátí. A Lafi už na ní bude brzo čekat a jí bude chladnout čaj. Vždycky jí objednal. A vždycky se jí trefil do chutě. Jak to jen dělal? Soustřeď se. Dostat se někam, kde to znám. Nebo aspoň někam, kde mě navigace najde.

Upřeně zírala na modrou tečku na displayi a doufala, že se přesune tam, kde stála. Po chvíli zmizela z obrazovky a objevila se někde za okrajem. Vycentrovala mapu a prohlédla si trasu. Tady. Tuhle ulici už znám. Jen se tam dostat. Snažila se trasu si zapamatovat, aby jí už telefon nevypek. Tak jo, to půjde.

Otočila se, zahnula sem a tam, prošla vnitroblokem, který fungoval jako zkratka a rovnou do poměrně úzké uličky. Vypadala jako zadní vchody obchodů a restaurací, až na to, že tu nejspíš žádné nebyly. Za průchodem už viděla světlo větší ulice. Pak jí ale přistály něčí ruce na obličeji a zaclonily jí výhled i možnost vykřiknout. Přitáhl jí k sobě a přitiskl ke zdi. Panika. Smrděl alkoholem. Musí se uklidnit, panikařením nic nezíská. Musí si vzpomenout na výcvik. Přece nedělala pro armádu nadarmo. Kopla ho a nějakým záhadným chvatem se jí podařilo získat trochu místa. Jenže on vytáhnul nůž. Na to už připravená nebyla. Bránila se, jak nejlíp mohla, ale chytil jí za vlasy a držel jí na zdi jako přišpendlenou. Sebrala všechny zbývající síly a znovu vykopla. Ruka se mu smekla i s nožem a uklouznul. Dal jí trochu prostoru, který tak potřebovala. Slyšela zvláštní zvuk, ale nevěnovala mu pozornost. Dokud vidí nůž, jak se leskne na zemi, je relativně v bezpečí. Na nic nečekala a vyběhla.

Běžela celou trasu, co si dokázala zapamatovat a když vypadla postranní uličkou na jednu z hlavních tříd už si připadala v bezpečí. Ulice se hemžila lidmi a do čajovny už to nebylo daleko. Byla doma. Ale na jak dlouho tohle bude ještě její domov. Nejspíš jen pár hodin. Opřela se o výlohu, aby mohla popadnout dech. Předklonila se a snažila se uklidnit třas. V tom si toho všimla. Ten zmetek jí uříznul většinu z délky vlasů. No co se dá dělat, zjevně z tohohle světa odejde se špatným sestřihem. Stejně o ní svět nejeví zájem. Tak proč má najednou pocit, že to nedokáže? Musí. Už se rozhodla. Je čas jít za Lafim i když se jí podlamují kolena.

Postupně se jí vracela síla do nohou. Každým krokem se cítila pevněji v kramflecích a už byla zase odhodlaná. Žádná melancholie ani nostalgie si na ní nepřijdou. Nebude jí to tu chybět. Nic jí nebude chybět. Už nikdy.

Lafi už seděl u stolku a jak tušila, její čaj už na ní čekal. S příměsí máty. Jak dobrodružné.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se místo pozdravu.

„Ne. Ale budu. Už za pár hodin,“ pokusila se dát si vlasy za ucho, ale teď na to byly moc krátké.

„Nerozmyslela sis to? Měla bys. Je to fakt hloupý rozhodnutí a budeš všem strašně chybět.“

„Všem? Komu jako? Tobě a Rance. A oběma vám bude líp beze mě a hlavně, vám bude líp, když budete vědět, že jsem udělala, co jsem udělat musela. Nemám tu už šanci na život a ty to víš. Tohle je jediný řešení, i když vás to bude chvíli bolet. Uvidíte, že to tak bylo lepší.“

Na to jí neměl, co říct. Všechno už řekl. Všechno, co říct dokázal, aby jí zastavil. Byla tak strašně tvrdohlavá a to na ní měl vždycky rád. Bylo jí to vidět v očích. Už není cesty zpět.

Vypili čaj a objali se na rozloučenou. Nic jí do ucha nepošeptal i když v to tak trochu doufala. To byl pořád jeden maličký důvod na který v koutku duše čekala. Ale on jí ho nehodlal dát. Oba by toho nakonec mohli litovat.

Vydala se na stanici rychlovlaku a Lafi domů. Nešel s ní. Proč taky. Už nebyla jeho problém. Už, pro něj, nebyla. V tuhle hodinu tu moc lidí nebylo. Na opilce bylo nejspíš moc brzy a na slušné lidi zase pozdě. Posledních pár desítek minut. Vlak jel přímo. Nemusela přestupovat, jenom nezapomenout včas vystoupit. Neusnout. To by teď nejspíš ani nedokázala. Takhle nervózní nebyla od práce na bojišti. Tam nikdy nevěděla, co jí čeká, i když byla jenom u techniků. Útoky hrozily kdekoliv.

Vystoupila na opuštěné stanici. Nikde nikdo. Vydala se na most. Tam. Kam celou dobu její mysl směřovala. Byl vyšší, než čekala a zásadně víc tu foukalo. Vlasy do obličeje jí ale už nelétaly. Ani když se nahnula přes okraj zábradlí a podívala se dolů. Taková výška, to musí bolet. Pokud člověk nestihne omdlít. To pak vlastně může být vcelku příjemný. Nic nevědět a jen letět. Taky teď poletí.

Narovnala se a vydala se ke vstupním dveřím. Zbytek posádky vesmírné lodě čekal.