Přijal jsem smrt

Ulice nočního města už pro mě dávno pozbyly ten čarovný půvab, který měly před lety. Celou skutečnost podbarvovaly moje vlastní neveselé myšlenky a také všeobecná atmosféra strachu. Ze zvyku jsem raději vybíral užší uličky, kde se nikdo neobtěžoval příliš udržovat funkčnost pouličního osvětlení. S rukama v kapsách dlouhého pláště, jehož další předností byly i široké klopy zakrývající moji tvář, jsem zrychleně přepajdal jasně osvětlený prostor. Osamocená pouliční lampa zalévala svým jasem celou ulici a nedávala mi jinou možnost, než vstoupit do jejího tolik ostrého světla. Noční ulice zkrápěl jemný déšť. Ta tam byly doby, kdy vláha z nebe dokázala pročistit i vzduch ve městech. I kdyby moje plíce vnímaly vzduch stejně jako dříve, všiml bych si toho rozdílu. Teplé kapky nedokázaly osvěžit vzduch plný prach z rozpadajících se budov, vzduch plný nelibých pachů a různých mikrobů. Vdechoval jsem odporný smrdutý nehybný plyn, kterému snaživý deštík přidal ještě na hutnosti. Snad již posté jsem si poblahopřál ke svému svrchníku. Možná již z výroby byl obdařen nějakou tou nepromokavostí. Léta nošení v různých podmínkách mu možná ubrala na vzhledu, ale posílila jeho voděodolnost. S hlavou to bylo horší. Nenosil jsem nic podobného účesu. Na vzhled jsem rezignoval již dávno.
Světlu lampy jsem se již vzdálil. V konejšivé temnotě přede mnou jsem zaslechl zakašlání. „Nejsem tu sám.“, blesklo mi hlavou. Neměl jsem nijaký zájem o jakoukoli interakci. Stáhl jsem se do temnoty a kašlajícího minul. Nevšímal jsem si ho a on mne ani nezaregistroval. Přesto jsem stihl postřehnout téměř každý detail. Vysoký muž středního věku s krátkým sestřihem. Na nohou nízké tenisky snad kdysi bílé barvy s ledabyle rozvázanými tkaničkami. Hubené nohy v ošoupaných džínách končily ve skrytu vytahané tmavé, snad zelené, mikiny, která muži opřenému zády o zeď sahala až někam pod zadek. Neznámý se podivně kolíbal, jako by byl opilý. Alkohol z něho sice cítit nebyl, ale nezajímalo mně, co s ním je. Šel jsem dál. Muž znovu zakašlal. Drásavěji, pronikavěji. Nehybný vzduch se pohnul. V tu chvíli jsem to ucítil. „Další, kdo v sobě nosí tu nemoc.“, napadlo mně.
Bleskem se mi myslí prohnalo množství souvislostí posledních let. Svět upadal, ale tahle hrozná choroba lidi úplně zdecimovala. Nejprve nebyla ani tak smrtelná. Lidé se svým strachem ovšem postarali o zruinování ekonomiky a životní úroveň dokonce ve vyspělých zemích světa klesla na úplné dno. Když už byly zákazy a omezení, které měla držet šíření choroby na uzdě, neúnosné a lidé přestali poslouchat, udeřila nemoc naplno.
Zpomalil jsem. Vdechoval jsem ten zvláštní pach. Už dávno jsem poznal charakteristický zápach té nemoci. Rozpoznával jsem tak její různé příbuzné´, jiné kmeny, jak často v průběhu let říkávali všichni ti rádoby odborníci. Tohle však bylo nové. Podstata byla stejná. Nemoc však něco změnilo. Byla nějak silnější, záludnější a zmocnila se toho muže více, než jsem kdy za ta léta pandemie vůbec poznal. To jsem již stál s pohledem směrem k nemocnému. Muž se mezitím sesunul po zdi do nejistého dřepu. Natáhl jsem okolní vzduch. Celý dům se zdál polapen emanací té děsivé choroby. Fascinován jsem se přiblížil k temnému vchodu do budovy. Stál jsem teď přímo u zhrouceného těla muže v mikině. Jestli mne zaznamenal, nedal nijak najevo. Bylo mi to jedno. Moje oči snadno přivykly temnotě za plastovými dveřmi, které jsem špičkou boty ještě více otevřel. O něco chladnější vzduch sebou nesl ještě další pach. Smrt.
Osvětlení na chodbě jsem ani nezkoušel. I kdyby fungovalo, zbytečně by mne oslňovalo a mohlo by na mne upozornit. Tiše jsem se uchechtl své opatrnosti. Nikdo po mně nešel. Nikdo by se o mne nezajímal. Šoural jsem se temnou chodbou, kterou matně osvětlovalo pouze světlo z okna na jejím druhém konci, které zřejmě směřovalo do rušnější ulice. Klopy kabátu jsem ohrnul, abych mohl lépe naslouchat. Mokré vlasy jsem stáhl dozadu z uší, nevnímaje několik ledových kapek, které mi tak stekly za krk. Chodbu lemovala řada zavřených dveří. U jedněch jsem si všiml podlouhlého pytle, který jsem nejprve považoval za odpadky, či odložený kus nábytku. Pravdu mi opět odhalil až zápach. Žena tam nemohla ležet dlouho. Tělo se zatím nezačalo rozkládat. Přidřepl jsem k ní. Udržovaná, štíhlá padesátnice. Její oblečení nebylo luxusní, nicméně svědčilo o tom, že o sebe majitelka, s ohledem na své majetkové poměry, dbá. Odhrnul jsem jí z čela rovné vlasy. Vypadala, jakoby spala. Vstal jsem od mrtvoly a pokračoval chodbou. Zkusil jsem otevřít několik dveří. Ani už nevím, u kterých jsem měl úspěch, ale otevřely se. Vlastně otevřené byly. Uchopením kliky jsem zjistil, že je někdo pouze přivřel. V bytě zařízeném ve stylu „všude se něco vejde“, tlumeně hrála televize. Postavy míhající se po obrazovce oživovaly jinak téměř doslova mrtvý prostor. V pohodlném křesle v centru obývacího pokoje se zdánlivě pohodlně rozvaloval asi dvacetiletý mladík. Stejně jako žena na chodbě nejevil ještě známky rozkladu. Jeho družka, či snad žena ležela v o poznání méně pohodlné pozici přímo pod televizním stolkem.
Dům byl, kam jsem se jen dostal, plný mrtvých. Nikdo přitom nejevil známky rozkladu. Vyšel jsem ven. Nemocný muž se nejspíš po dobu mé nepřítomnosti trochu vzchopil. Stál nyní zcela zpříma. Jen hlavu měl zvrácenou dozadu temenem opřenou o zeď. Jeho hranatá tvář pokrytá několikadenním strništěm byla zbrázděná pro mne patetickou grimasou žalu a bolesti. Ušpiněný obličej vystavený drobnému dešti pomalu rozpouštěl tu trochu špíny, kterou se muž bůhví kde umazal. Udělal jsem několik kroků pryč od domu a zastavil se. Chvíli jsem zvažoval, jestli mi to celé není vlastně jedno.
Přistoupil jsem k nemocnému a vzal si jeho ruku kolem ramen. Muž neprotestoval a nechal se vést. Vypadalo mu, že mu nezáleží na tom, co se děje. Pouze instinktivně spolupracoval. Po chvíli, jako by se mu na chvíli vrátilo jasné uvažování. „Kam to jdeme?“, zeptal se hrubým zastřeným hlasem. „Do nemocnice.“, odpověděl jsem. „Tam mi nepomůžou. Nikomu už nepomůžou.“, zamumlal muž v odpověď. Hlava mu padla na stranu a trochu ztěžkl. Stále však šel.
Minuli jsme takto několik bloků. Scenerie města se nijak výrazně nezměnila. Z mých oblíbených stínů jsme však museli slevit a postupně procházet více osvětlenými a rušnějšími ulicemi. Areál nemocnice už delší dobu zasluhoval řádně zrekonstruovat. Žalostným stavem nijak nevybočoval z charakteru celé čtvrti. Takto v objetí jsme minuli i několik hlídek policie. Dva podpírající se muži se vzezřením blížící se opilým bezdomovcům je nezaujali na nijak výraznou dobu. Když odborným zrakem posoudili, že nejsme opilí a tudíž nehrozíme případnou výtržností, odvrátili raději zrak. Bylo zjevné, že mému dočasnému parťákovi by se spíše hodila další pomoc. Do té se však strážcům zákona nechtělo a tak raději předstírali jinou veledůležitou činnost. Na dvou ožralých bezďácích by se chladila žáha za noční směnu dobře. Naplnit ten čas pomocí a ochranou – za to je stát platí málo.
Vystoupali jsme několik širokých nízkých schodů. Vstup do nemocnice zel prázdnotou a i velké prosklené dveře se zdály neochotně vykonávat svou službu, když nás s drobným zasyčením vpustily dovnitř. V prostorné hale stálo množství světle zelených koženkových dvoukřesel. Dříve vestibul pojal větší množství pacientů, nicméně léta pod nadvládou pandemie donutila všechny prostory maximalizovat vzdálenosti mezi lidmi. Bez zaváhání jsem vlekl svého svěřence k nejjasněji osvětlenému místu, kterým byla prosklená recepce. Nikde nikdo. Jen spoza mírně otevřených dveří za kukaní recepce se linulo mdlé světlo a tlumený hovor. Cinkání lžiček a porcelánu. Ignoroval jsem malé červené tlačítko „VPŘÍPADĚNEPŘÍTOMNOSTIPROSÍMZVOŃTE“ a klouby prstů zabušil na sklo. Zvuky podávání kávy ustaly a nahradilo je vyčkávavé ticho. Zabušil jsem tedy znovu. Zvuk odsouvaných židlí. Dveře se na chvíli otevřeli a proud světla z místnosti za nimi se na okamžik slil se světlem recepce. Robustní ženská postava v bílém plášti vrhala naším směrem odpovídající stín. Krátce jsem si pohledem změřil příchozí zdravotnici. Když jsem pominul její úctyhodný objem, shledal jsem, že její tvář s modrými brýlemi zajištěnými šňůrkou za krk, je přes všechnu viditelnou únavu překvapivě mladá. Přestože jsem se snadno mohl podívat na štítek, který by mi prozradil jméno i titul a zařazení zdravotnice, nezajímalo mě to. Díval jsem se jí do očí a vyčkával. Její pohled byl pro mne více vypovídající. První okamžik bylo v její tváři znát rozladění a pobouření. Rozladění z toho, že nejspíš musela vůbec vstát. Pobouření z toho, že jsem jako úplný ignorant vynechal jejich důmyslné přivolávací zařízení a raději buransky bušil do skla. Její zrak však minul zvonek a otlučené sklo rychle. Výraz krátkého pobouření nahradila starost. Na chvíli mně zalila vlna potěšení. Než káva a klábosení tu ženu opravdu zajímali více pacienti. Hřejivé myšlenky mne už před dávnou dobou opustily. Bylo t jako vzpomínka, kterou po chvíli zastínila obvyklá netečnost.
Zdravotnice si mého společníka prohlížela jen chvíli. Následovala rychlá rutinní akce. Žena v rychlosti vzburcovala kolegy za dveřmi. Následovalo navlékání rukavic a nasazování celo obličejových masek s dvojicí masivních filtrů pod obličejovou částí a nezbytných rukavic. Při přebírání pacienta, který nebyl sto příliš odpovídat, padali standardní otázky. Kašel? Teplota? Ztráta čití…“He?!“…“Nepozbyl váš přítel čich, chuť. Nevypadává mu zrak?“ dodala zdravotnice na vysvětlenou. A další dotazy, během kterých mého nového známého odvedli dlouhou chodbou z mého dosahu. Se mnou zůstali jen dva pracovníci nemocnice v bílých pláštích, kteří již věnovali pozornost množství rozepsaných papírů. Otočil jsem se, abych lhostejně odešel. Neměl jsem žádný konkrétní plán. „Počkejte pane!“ uslyšel jsem za zády hlas jednoho ze zdravotníků. „Nemůžete jen tak odejít.“ Při pohledu na můj netečný výraz pokračoval: „Dokud se nepotvrdí či nevyvrátí podezření z nakažlivého onemocnění, musíte do karantény!“ Pohlédl jsem do tváře druhého z mužů. Také vypadal velice rozhodně a odhodlaně. „Jistě.“ odevzdaně a znuděně jsem plácl oběma rukama do stehen a následoval jednoho z horlivých ochránců zdraví. V pokoji ambulance se k horlivci připojil ještě postarší lékař s mohutným plnovousem tísnícím se v malém prostoru obličejové masky. Ne že bych ihned poznal lékaře podle plnovousu, ale důvěřoval jsem osobní znalosti mladého medika, oslovujícího vousatého pána : „Pane doktore!“ Prohlídka byla rychlá. Lékař s vizáží Gandalfa, se projevil jako naprostý flegmatik nebo extrém pro označení decentní. Zajímal se pouze o můj zdravotní stav a nijak nekomentoval můj zašlý stav ani zápach, který jsem musel kolem sebe šířit. „Jste nějaký bledý, ale zatím jinak vše vypadá v pořádku,“ komentoval doktor spíše pro sebe. Jeho ruce zkušeně prohmátli i několik nerovností na mém těle, které se mu nějak nezdály. „Hmm. Na první pohled máte několik špatně zahojených zlomenin. Zřejmě nějaká nehoda?“ podíval se mi do tváře. „Škoda u tak mladého člověka,“ mumlal si znovu pod vousy. „Mladého?!“ odfrkl jsem pro sebe zase já. Při zapisování údajů do systému musel počítač moji identitu chvíli hledat. Následně se při zírání do monitoru na chvíli zasekl sám lékař. Bylo mi jasné, že zírá na datum mého narození. Zřejmě pak usoudil, že vzhledem k mému stavu je věk neodhadnutelná veličina a jen zakroutil hlavou. Pojištění se u mě nedočkali, ale doktor pevným hlasem stanovil karanténu až do výsledků. „Ať si to po něm pak vymáhá, kdo chce. Teď zůstane tady!“ ukončil protesty mladšího kolegy.
Sprcha, nemocniční anděl místo pyžama, které jsem samozřejmě neměl. Moje páchnoucí hadry mi daly napevno zavázané v plastovém pytli. Dali mně na pokoj, ze kterého zrovna jednoho muže odvezli i s postelí. Další spolunemocný ležel na zádech nehnutě ve svém loži. Detaily jsem neviděl díky neprůhlednému závěsu z plastu okolo celého lože. Jedno takové čekalo i na mně. Byl jsem informován, že tu musím počkat do rána, kdy by měla laboratoř zpracovat mé výsledky. Zůstal jsem v pokoji sám. Společnost mi dělal jen druhý pacient, který o sobě dával vědět jen pravidelným oddechováním a ševelení lékařských přístrojů. Dalším vybavením zde byly jen stolky u postelí, vypnutá televize na teleskopickém rameni v rohu místnosti a zavřené široké okno s loupající se barvou na rámu. To okno mě zaujalo. Něco mi až bolestně připomínalo. Nemohl jsem si vzpomenout. Každý zná ten pocit. Jako by to člověk měl už na jazyku. Donutilo mě to až vstát a dojít k tomu oknu. Při sesednutí z postele jsem obešel pečlivě uvázaný plastový pytel s mým navlhlým a jistě páchnoucím oblečením. Můj přesun doprovázelo tiché mlaskání bosých chodidel po úzkostlivě čistě udržované podlaze. Skutečnost, že mi z nemocničního anděla nekrytě kouká holý zadek, jsem vůbec neřešil. Nebyl tu nikdo, kdo by takovou podívanou ocenil a ani by mně to nezajímalo. Nejsilnější zdroj světla zastupovalo stejně pouliční osvětlení, jehož paprsky přicházely právě z okna, k němuž jsem mířil. Moje holá část zůstávala tak osvícena jen intimnějším světlem z přístrojů v pokoji. Přistoupil jsem až k tomu oknu. Výhled mně nijak nepřekvapil. Široká ulice sestávající z dlážděného chodníku a dvouproudové silnice. Zakroucená lampa dosahovala téměř až k mému oknu. Takto pozdě v noci projíždělo ulicí jen poskrovnu aut. Chodník zel prázdnotou. Fascinovaně jsem přejel rukama po rámu okna. S praskavým zvukem se část oprýskané barvy odloupla. Jako listí padající na podzim ze stromu. Jako by na tuto část budovy někdo zapomněl. Dnes byla již téměř všechna okna plastová. Se zatajeným dechem jsem se snažil udržet a vyjasnit přicházející vzpomínku. Velmi podobné okno. Starý muž stojící po mém boku. Stařec ke mně mluvil. Nedíval se mým směrem, ale ven z okna. Nevybavil jsem si jeho slova. Věděl jsem však, o čem jsme tehdy mluvili. Učení o příčině a následku, slova o pravé podstatě mysli o moudrosti a soucitu. Odhalování důležitosti a smyslu smrti. Přijetí smrti.
Pomalu jsem couval od okna, až jsem se posadil zpět na postel. Přijetí smrti. Zrak mi padl na nemocniční lůžko. Vybavil se mi ten samý stařec ležící v obdobné posteli. Jeho křehkost. Mír a odevzdanost v jeho tváři. Lékaři tehdy tvrdili, že mu nezabírají utišující prostředky a musí mít velké bolesti. Stařec se na mně jen usmíval. Konejšil mne. On mě! Nesmířil jsem se se smrtí. Nesmířil jsem se s jeho smrtí. Odvrhl jsem tu část učení jako příliš krutou.
Na chvíli jsem znovu pocítil ten vztek a bezmoc. Jak rychle to přišlo, tak to i odešlo a byla tu opět – lhostejnost. Věcně jsem se rozhlédl, zdali by se v pokoji dalo něco využít. Oblečení druhého pacienta v pokoji nebylo a tak jsem se znovu nasoukal do obsahu zavázaného pytle. S neochvějnou jistotou jsem procházel nemocničními koridory. Nemohl jsem na nikoho narazit. Všechny jsem je cítil. Cítil jsem je dříve, než mi mohli zkřížit cestu. Snadno jsem měnil směr tak, abych se s nikým nestřetl. Jako na slabounké nitce mé vnímání zatahalo něco známého. Byl to pacient, kterého jsem přivedl. Chvíli jsem s ním pobyl a moje smysly si ho zařadili. Poznal bych jej a to, co nosí nyní v sobě, kdekoliv. Vlastně to co přinesl můj pacient v sobě, se už nyní šířilo po chodbách. Vnímal jsem už různé choroby v minulosti, ale žádná se takto snadno nepohybovala jen tak vzduchem. Ano, už to zapouští své výhonky. Sestra ve vedlejší místnosti. Další pacienti v pokoji přímo přede mnou. Nemoc se opět trochu změnila. Dům, ze kterého jsem přivedl svého pacienta, nepáchl úplně stejně. Zdálo se mi, že ve svém posledním hostiteli choroba nějak zesílila a stala se ještě nakažlivější. Mohl jsem je všechny nějak varovat. Proč bych to dělal? Usmíval jsem se. Pozastavil jsem se nad tím. Těšilo mě to? Ne. Úsměv pohasl. Je mi to jedno. Ať se s tím vypořádají, jak sami umějí.
Vyšel jsem z nemocnice ven. Našel jsem jeden z postranních vchodů a sebral klíče, které předtím odložil na stůl zdravotník, který odešel na toaletu. Znovu jsem se procházel postranní potemnělou uličkou. Shledal jsem, že mě nějak rozhodili události v nemocnici. Do popředí mysli se mi začaly drát vzpomínky, které jsem již dávno zatlačil do pozadí. Byl jsem schopen je všechny zahnat a nechat svou mysl prázdnou. Jak příjemné a pohodlné. Jindy. Dnes jsem tyto vzpomínky nechal vyplout na povrch a sledoval jsem je, jako by patřili někomu jinému. Stejně jako jsem nyní procházel spoře osvětlenou ulicí, i tehdy jsem procházel podobnými místy. Dnes už ze zvyku vyhledávám stíny. V časech přímo po mé proměně jsem teprve zjišťoval, že jsou mi temná místa příjemnější. Světlo jsem pro mne shledával diskomfortním. Nechával jsem splývat pocity ze vzpomínek s mým nynějším rozpoložením. Zažíval jsem podivný pocit zdvojení. Vzpomínka mě více a více pohlcovala.
Přicházel jsem k budově našeho centra. Po mistrově smrti to bylo po celých měsících, kdy jsem hledal…a našel. Vstoupil jsem do budovy. Dříve jsem pokaždé obdivoval tu práci, kterou si někdo dal, aby renovoval těžké starobylé dřevěné dveře. Toho dne mě chladný kov ručně tepané kliky nechával chladným. Na chodbě jsem hledal schůdnou cestičku mezi mnohými páry odložené obuvi. Ze sálu jsem slyšel klidný hlas učitele mého mistra. Starý muž přežil svého žáka a zjevně převzal i jeho povinnosti. Tiše jsem otevřel dveře a vklouzl do sálu. Zády ke mně posedávalo v různých pozicích několik desítek lidí, kteří pozorně naslouchali starci na malém pódiu před nimi. Hlas malého starce ještě chvíli rezonoval místností, ale jinak. Nejistě. Ochraptěle. Až se zajíkl a zcela Ztichl s pohledem upřeným na mne. Naše pohledy se střetly a já jsem si okamžitě uvědomil ten rozdíl. Vždy jsem cítil jeho vlídnou energii, jeho požehnání a nyní nic. Jen chlad. Můj vlastní. V jeho očích jsem viděl to zděšení. Viděl jsem jeho pochopení, jeho odsouzení. Na zemi sedící žáci nevydali sebemenší zvuk. S rozevřenýma očima se střídavě obraceli ke starci a ke mně. Vnímali, že se děje něco hrozného. Mistr je vždy zaléval svou energií. Jako přílivem naděje, inspirace. Vždy se usmíval. Teď ne. V jeho očích viděli jen děs. Stařec pomalu vstal, jakoby jej to stálo ohromné úsilí. Pomalu přešel až ke mně. S třesoucí se rukou na mě ukázal: „Ty. Co jsi to udělal?“ „Přijal jsem smrt“ odpověděl jsem. Význam té prosté věty odhalila starému muži více, než mohli jeho žáci byť jen pochopit. Mistr vztáhl obě ruce před sebe, jako by mě odháněl: „Ne! Ty jsi odešel. Přišel jsi o svou podstatu. Jsi jen vzpomínka, shluk nasbíraných vzorců z tohoto života. Jsi odraz na hladině, zamrzlá myšlenka, která odezní a nikdy se neobnoví. Odejdi démone!“
Jako jsem tehdy pln vzteku od nich odešel, rázoval jsem i nyní pustou noční ulicí. Emoce ze vzpomínek ze mě rychle vyprchávaly a já začal zpomalovat. Úzká ulička končila dvěma kovovými sloupky přímo v cestě. Za nimi jsem spatřil už jen ušlapané hliněné cestičky. Přivítala mě vůně mokrého tlejícího listí a odpadků. Vešel jsem do nočního parku. Rozlehlé prostory vzdáleně připomínaly řídký les. V této části se protínalo množství asfaltových chodníčků společně s vyšlapanými stezkami, které považovali za nutné si vytvořit lidi sami. Mezi stromy prosvítalo z města množství různobarevných světelných paprsků, které osvětlováním kmenů stromů vrhaly dlouhé stíny. Jako stroj jsem pokračoval dál a dál. Mokré listí mi šustilo pod nohama. Zvuky města začaly znít tlumeněji, jak se příroda snažila urvat si zbytky prostoru pro svou vlastní zvukovou kulisu. Pro mě to však znamenalo jen přírůstek dalších smyslových podnětů. Zvláštní noc. Jindy bych se ani nezamyslel nad tím, jestli pro mě pach tlejícího listí vůbec něco znamená. Nyní mnou proběhla další vzpomínka a s ní i emoce. Byť jen krátký záblesk. Ať jsem byl kdekoliv a valilo se na mě množství povinností, silné přírodní pachy dokázaly rozpustit hektičnost všedního světa. Na chvíli jsem na vše hledíval s odstupem a nadhledem. Alespoň na okamžik jsem dokázal pochopit pomíjivost toho všeho a cítit se volnější. Vždy pak kolem mě opět spadly mříže civilizace, ale ty okamžiky byly jen moje. Dnes jsem si jen vzpomněl na ten pocit. Bylo to jak chuť napodruhé či napotřetí zalévané kávy.
Specifický pach vzburcoval mou mysl k bezprostřední pozornosti. Jako každému lovci i ohavnosti, jako jsem byl já, se zostří smysly v přítomnosti jeho přirozené kořisti. V mém případě vlastně nepřirozené. Mladý muž. Zřejmě i trochu pil. Pak jsem jej i uviděl. Seděl částečně zhroucený na opuštěné lavičce pod osamocenou lampou. Celý čichový dojem doplňoval nezbytný koš přetékající odpadky. Mladíka zákaz vycházení zjevně trápil méně než jeho jiné osobní problémy, které se asi rozhodl řešit v osamění s flaškou v kapse tmavě zelené péřové bundy. Pošetilec.
Prozkoumal jsem okolí a vykonal nezbytné.
Jedinkrát jsem se ohlédl. Zítra bude mít jen strašnou kocovinu. Z alkoholu, z boule na hlavě a …ze ztráty krve. Horší to s ním bude později.
Sešel jsem z asfaltových chodníčků. Sešel jsem z vyšlapaných stezek. Nořil jsem se mezi stromy. Vlhké listí mi hladilo tvář jako sápající se prsty mrtvých. Jehličí mě škrábalo jako jejich nehty a drápy. Vzpomínky jako jehly bodající do jinak téměř apatické mysli. Změna!? Co jsem od ní tehdy čekal? Hlavě překonání mistra. Mého mrtvého mistra a jeho blábolů o nutnosti zániku a smrti. „Ne vše co se rodí, zemře, mistře“, posílal jsem vítězně svému učiteli do záhrobí své povýšené myšlenky. Obelstění smrti. Zachování sebe sama – navždy! Co dál? Síla? Rychlost? Jako ve filmech? Tohle pro mě až tak důležité nebylo. Také to byl nesmysl. Jen setrvávání. Nestárnu. Neochořím…ano, ano. A jinak? Úskoky. Abych se mohl sytit na často silnějších lidech. Musím je zabít? Natolik jsem tehdy ještě nebyl zrůda a tohle mě zajímalo. Ne. Potřeba to není. Stačí se nasytit. Jak to udělám, aby nezemřeli, je na mně. Moje oběti žijí dál, ale… Esence, kterou jim ukradnu, je oslabí. Chřadnou mnohem rychleji. Umírají nedlouho poté. Měsíce. Někdo pár let. Jako vyschlé slupky. Co to dalo mně? Mám pravdu! Mám pravdu, mistře! Pořád ji mám! Ale za jakou cenu. Život o sycení toho strašného hladu. Bez jakéhokoliv vývoje. Směru. Naděje… Došel jsem až na okraj. Přestat se krmit nelze. Ta agonie mě vždy donutila. Zabít se jinak? Tělo prostě nějak fungovalo dál. Nechalo mi však na pamětnou, že jsem to dělat neměl. Náklaďák, probodnutí…něco tak trapného jako otrava nepřicházelo v úvahu. Na komplexnější řešení jsem nenašel odvahu. Oheň? Drtička? Teď jsem sám pro sebe odstrašujícím příkladem. Ten náklaďák moje kosti doslova rozdrtil. Přesto jsem se dal dohromady, ale mnoho kostí srostlo jako naschvál křivě. Snad pro to, aby neomezovali, ale připomínalo mi to marnost snažení. Co když se zničením těla zůstanu navždy připoután – vědomě obývající nepohyblivou masu. Jen shluk vzpomínek z tohoto života. Zničit to. Vymazat. Chci to? Jde to?
Sluneční světlo! První paprsky úsvitu začaly zahřívat tento chorobou prolezlý svět. Pro mě není ranní hvězda zdrojem radosti a tepla. Většinou jde jen o bolestivé šípy něčeho nepřátelského. Dny jsou časem, kdy jsem slabší než dítě. Dny jsou pro mě cizí. Toto ráno jsem snášel lépe. Čerstvě nasycený jsem se mohl nějakou dobu dál vzdorovati vichrům slunečního světla.
Sám sebe jsem shledal sedícího na obrubníku. Ráz města zde byl trochu jiný. Snad utěšenější a malebnější. Park tvořil bariéru mezi betonovou změtí účelových budov a čtvrtí s nízkými rodinnými domky. Lepší. Přesto mi vždy přišlo odpudivé, jak lidé dokázali žít tak natěsno u sebe. „Vždyť mám vlastní dům!“ jako bych slyšel ty komentáře. Ano. Trochu více vlastního soukromí oproti klasickému bytu. Nicméně uzoučká zahrada a okna na několik metrů od sebe pro mě nikdy nepředstavovala ideální představu o místě k životu, byť šlo o vlastní dům. Jak jsem se tak rozhlížel, mhouříc oči ve spalujícím světle, zaregistroval jsem, že už nějakou chvíli nejsem na ulici sám. Kousek ode mě na okraji tiché silnice, stál malý modrooký chlapec. Jeho věk jsem odhadoval na nějakých osm let. Měl na sobě tmavé plátěné kalhoty, či snad tepláky. Modré mikině se zipem dopnutým až ke krku, dominovaly dvě velké boční kapsy, ve kterých chlapec ukrýval obě ruce. Jeho rozcuchaná hlava byla nakloněná na stranu. Pár modrých očí mě upřeně pozoroval. Rty sevřené a hlava se mírně pohupující dopředu a dozadu. Jako by mi chtěl něco říci. V ten okamžik jsem pochopil, na koho se vlastně dívám. Uchechtl jsem se. Vtipné! Vlastně mě nejvíce překvapilo, že jsem nebyl překvapený. Prostě jsem si to uvědomil a přijal to. „Tak ses vrátil“ prohodil jsem směrem k dítěti, aniž bych se na něho podíval. Další kývání drobné hlavičky: „Ano. A stále si vzpomínám, kým jsem byl. Jsem a budu tu stále.“ Zamračil jsem se na něho. Bez milosti však pokračoval: „Ne však ty. Jsi jen přechodná a pomíjivá věc. V podstatě už vlastně neexistuješ.“ Vjel do mě vztek. Výrazná emoce, kterou jsem už tak dlouho nepocítil. Ne tak intenzivně. „Tak se kolem sebe podívej“, byl jsem v mžiku na nohou a tyčil se nad tím dítětem nedítětem. Přikrčil jsem se, abych mu mohl svou pravdu lépe vmést do tváře. „Dnes jsem přivedl do nemocnice muže. Má tu nemoc. Změněnou. Silnější. Už nyní musí být venku z nemocnice a šířit se v ulicích. Všechny vás zabije. Nezbyde tu žádná bytost, ve které byste se mohli vracet. Žádné osvícení vás tu nečeká“ , prskal jsem mu vzteky do drobného obličeje. „Nic jsi nepochopil. Ani nemůžeš“ opáčil na mé vystoupení klidným hlasem. Nebýt jeho vysokého položení, nikdo by nehádal, že promluvilo dítě. Vždyť jím vlastně ani snad nebyl! „Vše je pomíjivé “,pokračoval. „Tento svět jako takový může zaniknout. Třeba tu nakonec zůstaneš sám. Jediný. Vzpomínka na starý svět. Nakonec také zanikneš a nikdy se neobrodíš.“ Chtěl jsem to dítě popadnout. Chtěl jsem ho roztrhat. Chtěl jsem tu jeho palčivou pravdu umlčet. Nemohl jsem. Klečel jsem před ním s hlavou v dlaních a bolestně sípal. „Soucítím se všemi živými bytostmi. K tobě ale necítím nic. Jsi jen podstatou a vzpomínkou na utrpení samo a prostě jen zmizíš“ ,domluvil se stále se ztišujícím hlasem.
Zaslechl jsem volání. Ženský hlas. Následně se ode mě chlapec nejistým během rychle vzdálil, aby vběhl do náruče starostlivě volající světlovlásky, která vyšla ze zahrady opodál stojícího domku. Dítě se nechalo odnést polekanou matkou zpět domů. Ani jednou se neohlédlo.
*
Den přicházel. V liduprázdné ulici zalité ranním teplým sluncem klečel jen muž v ošuntělém oděvu. Špinavá tvář s výrazem nelidského utrpení byla rozmazána slzami. Ten člověk zíral na své mokré ruce, jakoby viděl slzy poprvé. Ten den také plakal naposledy.