Potřebuju se napít

„Potřebuju se napít.“ hles unaveně Oliver.

Tobias na něj pohlédl. Málem se té absurditě zasmál, ale nebylo mnoho důvodů se usmívat.

„Mám doma láhev whiskey. Až tady skončíme, zvu tě.“

Oliver nespouštěl zrak z výjevu před nimi, jen nevýrazně pokývl hlavou.

„Uvědomuješ si,“ začal zachmuřeně Oliver „že každičkej moment směřoval právě k tomuhle?“

Tobias nikdy velký filosof nebyl. Nevěděl co si má myslet o osudu nebo zákonech příčiny a důsledku. Jen s obavami sledoval jak Olivera celá ta věc sžírá. A nebylo divu.

„Byla to nehoda, Olivere.“

„Já vím. Prostě jen – každej okamžik, co jsme byli spolu, když jsme se smáli, koukali na televizi, milovali se, tak už byla...ona už byla dávno...“

„Olivere,“ utnul ho Tobias. „Teď se musíme postarat hlavně sami o sebe a vymyslet co dál.“ Tobias se snažil mluvit rozhodně, ale cítil to mrazivé prázdno, které zřel růst v Oliverových uslzených očích a z toho mu běhal mráz po zádech. Oliver byl vždy ten silný. Ten co měl plný rukáv řešení. Ale teď už ne. Ne po tom co mu udělala. A už vůbec ne po tom, co udělali oni ji.

„Pojď Olivere, zahrabem ji.“