Stráž

Křup. Křup. Ozývá se nočním lesem. Kroky dvou kolegů, bratrů ve zbrani, se k nám blíží. Kovová milenka studí do zátylku. Cigareta v koutku mi jej s největší pravděpodobností brzy popálí, pokud ji už nezahodím. Jenže ta zima, ta náhlá zima mi nedovoluje jediný sebemenší pohyb. Připlížila se k mým nohám, omotala kotníky a připoutala je k zemi. Mám pocit, že slyším nějaký vzdálený šepot. Jenže nikoho nevidím. Jen své kamarády, co mě přicházejí vystřídat ve stráži.
„Jdou po tobě…Chtějí Tě zabíííít. Braň sssse.“ Les šumí. Mysl začíná panikařit. Mám pocit jako bych se topil. Stromy se ke mně sklánějí. Šeptají si mezi sebou. A má ruka se začíná pohybovat. Jenže ne mou vůlí! Jak kdybych už ani nebyl pánem svého těla! Jsem pouhým divákem té hrůzné podívané.
Ruka stahuje pušku z mých zad. Ticho lesa rozsekne kovové klik-klak, jak natahuji závorník, jen abych jej vypustil vpřed. Puška je připravená. Tak už to zmáčkni ty nicko! Nakrm ty bastardy olovem, než to udělají oni! Les již nešeptá. Les řve, křičí, rdousí mě!
Můj prst pomalu ale nezadržitelně míří ke spoušti. Štěkot pušky trhá noční klid, mou mysl a v neposlední řadě i těla kamarádů. Nejde to zastavit. Třicet ran pročíslo těla mých kamarádů. Hladce, jak nůž máslem, procházely kulky jejich těly. Co jsem to udělal?! Jak k tomu vůbec došlo?
Něco za mnou zašustí. Někdo, nebo spíš něco tam je. Něco mi však říká, že bych měl raději zemřít a rozpadnout se v prach, než abych jen o milimetr pootočil hlavu. Zavrhuji svůj pud sebezáchovy.
CHYBA! Stojí hned za mnou! Dva metry vysoký, ty planoucí oči…

PACIENT ZEMŘEL NÁSLEDKEM ŠOKU. BLÍŽŠÍ OKOLNOSTI ČI DŮVOD ŠOKU: NEZNÁMÉ. NALEZEN POBLÍŽ PŘIDĚLENÉHO STANOVIŠTĚ. PRAVDĚPODOBNÝ STŘELEC A VRAH SVÉ JEDNOTKY.
URČENO K RUKÁM VELITELE POSÁDKY A NÁSLEDNÉMU ZNIČENÍ
Dr. Petr Holý
20.10.1983