Zvláštní matky

V našem městě, byl klub maminek, to je poměrně nezvyklé, ale přesto možné. Tento byl ale jiný, než běžné party starších žen s dětmi ve městech. Ženy žily v dřevěných srubech v místním lese, držely stále po spolu, všechny se oblékaly tak nějak jinak, než běžní lidé ve městě, neměli na sobě ryfle a mikinu, jako většina ženských u nás, nýbrž starověké oblečení, všechno pocházelo z totožné doby zhruba před 120 lety. Nikdy jsem je neviděl, jen o nich kolovaly zvěsti a šířily se fotografie, nikdo neví,co jsou zač. Existují teorie, že se jedná o nějaký spolek matek, které se chtějí z nějakého nepochopitelného důvodů odlišit od společnosti. Proč jim říkám matky? Všechny mají malé děti, některé jen jedno, jiné více. Přesto však na území neexistují žádné hračky, hřiště ani školky či školy. Je to zvláštní, ale nikdo toho nespatřil moc, zatím se tím nikdo nechtěl zabývat, maximálně pár lidí okolo prošlo.

Dnes jsem se to rozhodl napravit, vzal jsem do batoh, boty na vycházky, zbraně pro případ, pepřák, pití a jídlo a vydal se na průzkum. Vycházel jsem k večeru, protože jsem usoudil, že by se mohlo dít něco zajímavého to alespoň říkal soused Čeněk. Cesta mi trvala zhruba hodinu, bylo to až na kraji města v takovém na město poměrně hustém jehličnatém lese.

Dlouho jsem nic nenacházel a už jsem začínal uvažovat, zda si to jen nevymyslel nějaký jouza toužící po pozornosti a nerozšířil drby, kterým ostatní věřili bez ověření. Když najednou jsem zaslechl zpěv několika žen, já vypravil se tím směrem. Po chvíli chození, se přede mnou rozléhala louka obklopená několika smrky. Skutečně na ni staly malé dřevěné sruby, byly postavené ze světlého dřeva, střecha z tmavého, všechny měly komín z kameni a zdobené starověké dveře. Uprostřed stal dřevěný kostel, za kterým byl vystavěn hřbitov, hroby vypadaly poměrně staře, ale přesto u nich ležely květiny a někdo se o ne staral, což bylo na tak staré hroby neobvyklé, pochopil bych, kdyby jeden, jenže ony byly stále udržované všechny.

To co jsem objevil jen o kousek dál ve mě ale vyvolávalo o mnoho děsivější pocit. Uprostřed hořel oheň a okolo tančily ty ženy kolem dokola, jedna, která vypadala jako nějaká čarodějnice či něco takového odříkavala nějaká divná slova, skoro jako zaříkavadlo. Vypadalo to jako nějaký rituál. Přistoupil jsem o něco blíž a to, co jsem spatřil mě znepokojilo. Kolem ohně byly urny a u každé z nich nějaké byliny. Každá žena měla v ruce panenku vypadajici jako dítě. Ale vždyť ty panenky působí tak reálně...

Ty ženy prvně nic nedělaly, pak ta hlavní vztyčila nějaký oštěp z drahokem na konci a v ten moment se všechny otočily na mě, jenže ne celým tělem pouze hlavou. Všechny měly čistě černé oči, byly bledé a na tváři měly krvi namalované slzy. Bál jsem se, že mi něco udělají, přesto jsem neutíkal, celé tělo mi strachy ztuhlo. Moje myšlenky na jistou smrt se však nestaly skutečnosti. Jejich šéfka jen něco řekla v ten moment se všechny otočily zpět a pokračovaly ve svém rituálu jakobych tam nebyl.

Natočil jsem to na svou kameru a vydal se zpět do jejich bydliště, ty taktéž zdokumentoval. Chystal jsem se odejít v tom mi znova přišel do merku ten hřbitov. Zvědavost mi nedala, já se tam vydal. Ty hroby byly skutečně všechny minimálně 100 let staré, některé dokonce více. U každého z nich byly čerstvé květiny přímo z tohoto lesa a divné svíčky, zřejmě také z nějakých přírodních materiálu. Po projití celého hřbitova jsem si uvědomil, že všechny hroby patří malým dětem a momentálně u nich chybí urny, ž na jeden, kde urna zůstala. To bylo poslední místo odpočinku dívky jménem Charlie, ale tam bylo dnešní datum úmrtí. Počkat... moje malá sestra se jmenuje Charlie...

V ten moment uvědomění jsem začal mít mrazivý a nepříjemný pocit, že je někdo za mnou... Mami?! Co tady děláš a proč máš v ruce tolik nitě,tu obrovskou jehlu a...