Zvláštní matky 2

... Ztuhl jsem jako kámen, má máma mě jen odstrčila a vytáhla z hrobu úrnu a mrtvé tělo mé sestry, bylo roztrhané na několik malých kusů. V ten moment mi došlo, co asi hodlá dělat a jakým způsobem vznikají ty panenky, čekal jsem, že mně také zabije, nebo mi nějak ublíží, ale nikoliv, naprosto mne přehlížela.

Asi by jste čekali, že vezmu nohy na ramena, ale to já neudělal, nebral jsem tento úkaz reálně, já asi tak nějak doufal, že je to jen jimi způsobena vize, aby mě vyděsily.
Proto jsem v průzkumu pokračoval s tím, že se přece kouzly nějakých podivných žen nenechám zastavit.

Po prozkoumání všech ostatních hrobu mi došlo, že všechny hroby patřící dětem jsou částečně vykopané a rozbourané, tudíž usuzuji, všechny matky své děti z hrobu vykopaly a... ty panenky z nich vyrobily.

Je to divné, proč by to někdo dělal? Jsou vůbec skutečně živé ony? Vždyť ty náhrobky už jsou některé staré dvě století... Za to se najdou i takové, jenž tu stojí pouhé dva roky.

Když jsem tak procházel zbytek toho jejich "tábora", všiml jsem si, že nedaleko je další hřbitov, tamější hroby však už nepatřily dětem, nýbrž ženám většinou nás dvacet let, taktéž byly otevřené, tyhle však už o něco víc.

Stále mi ale zbývala základní úloha, přijít na zub tomu, co a proč se tady vlastně děje.

Následně jsem procházel ty sruby, na těch nic moc zvláštního nebylo. Obsahovaly dětské vybavení, postýlky a hráčky, také jednu postel pro danou ženu, jinak pouze běžné, ač někdy trochu starodávné vybavení obyčejného domu.

Skončil jim rituál, všechny se s hořící pochodní v ruce přesouvaly ke svým domům. Já čekal schovaný v křoví opodál, nechtěl jsem je vyděsit. Asi pět minut jsem vyčkával a naskytla se mi neuvěřitelně dobrá příležitost. Jedna žena z chatky vylezla a kolébala své dítě na čerstvém vzduchu. Chtělo to odvahu, ale přistoupil jsem k ní. Ona se mnou navázala oční kontakt, ale neútočila, ani neprojevovala snahu, poslat mně pryč.

Ano, to dítě ve starodávném kočárku, byla skutečně panenka z ostatků její pravé ratolesti, jen nechápu jak dokázaly jejich kůži tolik let udržet v tak dobrém stavu.
Zeptal jsem se ji, některá slova mi nerozuměla, ale přesto odpověděla.
„Magie."

Takže ano, proto vznikají tyto rituály. Jasně, stále to ve mne nevyvolávalo pocit strachu, dokud dítě nezačalo brečet a kopat nohama. Ta paní jen znova zopakovala „Magie". Zeptal jsem se z kterého roku pochází.
„1845." Řekla tichým hláskem.
„Jak je možné že žijete?"
„Magie, z mrtvých jsem vztala, stejně jako pomalu vztává má dcera."

(Její řeč vám momentálně líčím vlastními slovy.)

Jasně, už jsem vše pochopil, jsou to entity, jenž na tomto světě mají stále úlohu, kterou nemohly splnit, hádám, že to byla úloha matky.

Došel jsem domu a v následujících dnech si o původu tohoto místa zjišťoval vše ze starých knih, článku a podobně.
Zjistil jsem, že kdysi to byl hřbitov malých dětí a jejích matek, které uctívali totožné náboženství a kdysi tam žíly jako takový "kmen". V jejich pravidlech bylo že, pokud jim zemře jediné dítě, zabíjí se také.

Duše sebevraha však nemůže najít klid, tak samo duše, která na zemi nesplnila, to co měla. Proto zde zůstaly a snaží se aby jejich děti fungovaly jako živé. Ty, kterým se tento těžký úkol již splnit podařilo odešly i s dětmi na onen svět, ten zbytek o to stále usiluje v onom lese.

Také jsem zjistil, že k tomu aby dítě "rostlo" k němu ženy musí síť více kůže. Takže... Proto z města mizí ty děti... Neřadí zde žádný vrah... A také proto těch matek opět přibývá z dnešní doby a jsou nuceny se do toho náboženství taktéž zapojit.

A co moje matka a sestra? Dobře to dopadlo, skutečně to byla pouze zakozlená iluze, žijí obě, ty ženy mně chtěly vystrašit, ale jedna by na to sílu neměla, proto se mnou normálně komunikovala, nýbrž všechny najednou se vzepřít mohly. Proto jsem se schoval, když šly domů.

O této legendě jsem napsal článek, který se městem začal šířit jako žádný jiný, několik dalších lidí toto misto chtělo prozkoumat, ale už tam nikdo nebyl...