Temnota sama

Tři ohnivé plameny osvětlují temnotu stísněných katakomb. Zatuchlý a vlhký vzduch ztěžuje třem mužům dýchání – dvěma válečníkům a mágovi nesoucím svou zakřivenou hůl s drápy svírající spinel.
„Začínáme být blízko“ předežene mág Zalenor oba válečníky Ulrika – statného a věčně nabručeného hromotluka a Elliota – nafoukaného a zbabělého mizeru. Zalenor udeří holí o podlahu a spinel ozáří katakomby jasně bílým světlem. Záře je zpočátku tak silná, že oba válečníky oslepí. Zalenor si všimne vyhaslých pochodní u stropu. Zamumlá zaklínadlo a sevře pěst. Všechny pochodně postupně zažehne plamen. Za šera postupují na konec chodby k pradávné poničené bráně. Je v ní díra jako kdyby se někdo nebo něco prorazilo skrz. Ulrik a Elliot pocítí nejistotu v kostech.
„Buďte ve střehu“ doporučí Zalenor. Ulrik se protáhne dovnitř, po něm Elliot a jako poslední vstoupí Zalenor. Projdou do oválné síně, v jejímž středu jsou schody k vyvýšené plošině, kde stojí podstavec. Na podstavci leží tepaná starobylá truhlička. Kolem plošiny září světlo pochodní. Ulrik vyleze na plošinu, zatímco ho očekávaně pozoruje Elliot. Zalenor se znervózněle rozhlíží po sále a pátrá po něčem velmi nebezpečném. Zlé předtuchy mu způsobují pichlavý pocit v hrudi. Ulrik vytáhne klíč a zastrčí ho do zámečku truhličky. Ulrik cítí napětí, které přejde ve strach. Strach se promění v odvahu a otočí klíčkem. Zasyčí průvan a plameny se odkloní od plošiny. Skoro vyhasnou, že se síň na moment potemní.
„Je prázdná! Nic tam není. Podvedl nás!“ pobouří se Ulrik a svrhne truhličku z podstavce.
„Táhneme se sem takovou dálku, pro nic?!“ naštve se Elliot.
„Je to podivné“ zadumá se Zalenor a znovu se rozhlíží po síni. Ulrik ztuhne a pocítí chladný dotyk, jakoby se po něm plazila sama temnota. Z ničeho se zhmotní černý beztvarý kouř, který se zformuje do jakéhosi džina. Stín popadne svými drápy Ulrika a vyzdvihne ho do vzduchu. Zalenor utvoří v dlaních ohnivou kouli a vrhne ji po stínu. Zasáhne a Ulrik padne na zem. Ohnivá koule se rozletí v rudě světélkující popel a skučivý vřískot se roznese po síni. I když představuje bolest, vžene do ostatních děs.
„Utečte!“ zakřičí Zalenor a dají se na útěk.

První vyběhne do chodeb katakomb Elliot a má výrazný náskok. Zalenor kryje Ulrika a opustí síň jako poslední. Prchají katakombami, když pochodně jedna po druhé vyhasínají. Zalenor použije hůl, aby vytvořil světlo, ale to proniká temnotou jen těžko. Zalenor uvidí stín svírajícího Ulrika a vrhne proti němu ohnivou kouli. Koule prolétne skrz stín a zasáhne Ulrika, kterého náraz odrazí na stěnu.
„To je nemožné!“ zazní zmateně Zalenor. Stín se v okamžiku rozplyne a zmizení vydá syčivý zvuk. Zjeví se přímo před Ulrikem. Ulrik sevře rukojeť meče a máchne čepelí skrz jeho trup. Stín se rozptýlí a jako kouř se provane kolem Ulrikova těla. Ulrika pohled padne k pasu, odkud se mu ztratil nůž. Než se stihne obrátit, stín mu zabodne nůž mezi lopatky. Ulrik vydechne a padne bezvládně na podlahu. Stín se obrátí k Zalenorovi a rozplyne se. Zalenor se rozvážně rozhlíží do tmy a hledá náznak zjevení stínu, aby zaútočil. Soustředěnému Zalenorovi vykřikne intuice: Teď! Mág použije dračí dech, jehož plameny spálí vše v dosahu. Stín zavříská a Zalenor začne prchat. Zalenora pošimrá závan větru kolem krku a zastaví se. Sevřením pěsti rozsvítí světlo hole, ale není dost silné, aby katakomby osvětlilo.
„Já jsem temnota. Jsem v každém temném koutě. Nemůžeš přede mnou utéct, nemůžeš se přede mnou nikde schovat v mém světě, protože já jsem všude.“ Zalenor se prudce rozhlíží ze strany na stranu, protože hlas je slyšet odevšad. Zalenor v tísni švihne holí po stínu a hůl prořízne černý dým jako mlhu. Ani si není jistý, jestli zasáhl. Drápy vytrhnou mágovi hůl a zmizí. Zalenor ztuhne a cítí se tak bezmocný, že vnitřnosti mu ztuhnou mrazem.
„Konečně tomu rozumím. Ty si to, co stvořil. Obelstil nás.“
„Tohle je asi tvůj konec“ pošeptá mu do ucha stín a pak mu zlomí vaz.

Poslední přeživší vyběhne z kobky ven do vypálené krajiny, kde právě panuje temná noc. Elliot vyděšením ustrne, když zahlédne obrys bytosti. Nejprve vzplane černými plameny hlinitá země a potom chytnou kalhoty. Plameny se rychle zvětšují a šíří se po těle Elliota. Elliot řve v agónii a snaží se plameny uhasit. Svalí se na zem, kde se překuluje do stran, dokud sebou nepřestane mrskat. Bezvládné tělo zůstává na půl ohořelé na kost a na půl usmažené maso. Plameny se zmenšují a naprosto vyhasnou. Nad mrtvým tělem se zjeví stín a pohlédne na bytost zahalenou v kápi skrývající koženou zbroj a opasek s lebkami. Obě dvě bytosti mezi sebou vnímají velmi silné spojení.