Za zdí

Anna ležela v posteli a jako každé ráno předtím, než vstala, poslouchala kapání uvolněného kohoutku. Ležela nehnutě, počítala kapky a vstala teprve, když napočítala do sta. Potom sundala nohy z postele, posadila se a rychle nazula nohy do plyšových pantoflí, aby ji nestudila betonová podlaha. Teď už muselo být něco po půlnoci, a tou dobou bývalo celkem bezpečné vyrazit "ven". Sundala z háčku klíče. Každý z nich byl na kovové rukojeti obalený buď provázkem, gumičkou, nebo kusem látky. Stejně si ale musela dávat pozor.

Anna si oblékla černou mikinu s kapucí, tmavé džíny, do ruky vzala plátěnou tašku, a pak začala opatrně stoupat po schodech. Když vyšla nahoru, bylo třeba odemknout první zámek. Dveře se neslyšně otevřely (nedávno bylo třeba je namazat olejem) a za nimi se objevila.... zeď. Jen Anna však věděla, že ta zeď byla falešná, a stačilo ji jednoduchým pohybem odsunout do strany. Anna prošla prádelnou a pak už se ocitla ve spodním patře hotelu Adonis. V tomto poschodí byla kuchyně, která nyní zela prázdnotou, a právě do ní se Anna vydala. Pravidlem bylo vždy brát jen tolik, aby si toho nikdo nevšiml, což vlastně v měřítku hotelové kuchyně nebylo až tak těžké. Dvě cibule, dvě papriky, pár brambor. Koření sypala do malé kapsičky v plátěné tašce. Náhle si Anna všimla malé růžové pilulky zapadlé mezi sporákem a myčkou. Výhra - ibalgin se vždycky hodí a z lékárniček se krade mnohem hůř. Bývají v celém hotelu zamčené a zvláště v kuchyni přísně kontrolované.

Anna dnes měla dobrodružnou náladu, a tak se rozhodla vydat až do hotelové lobby. Tady už byly kamery a bylo třeba být obezřetný. Anna se sunula podél zdi až k recepci, kde byla momentálně jen cedule s telefonním číslem na recepčního v případě nouze. V tomto hotelu bylo možné se ubytovat pouze do 22.00, pak už byli hotelové hosté odkázáni sami na sebe a na svůj klíč. V tom tkvělo to největší nebezpečí - kdykoliv se mohl objevit host, vracející se z flámu. Naposledy ji zahlédl ten novinář, co si pravidelně do hotelu vodil šlapky, a pravděpodobně se dobře znal s majitelem hotelu, protože navzdory tomu, že nebyl ubytovaný, klíč od jednoho pokoje měl stále u sebe. Naštěstí byl tak namol (a soudě podle toho, že přišel sám, neměl ani ten den štěstí), že Annu považoval za výplod své fantazie a druhý den už si to ani nepamatoval. To bylo jediné štěstí, protože celá její existence závisela na tom, aby ji tu nikdo nezahlédl. Okamžitě by ji nahlásili Lovcům a ti by svými citlivými senzory velmi rychle prohlédli lest s falešnou zdí.

Vzpomínka na Lovce jí sebrala odvahu. Rychle shrábla ze stolu misku s nedojedenými pistáciemi, vysypala ji do tašky (volně dostupných misek s ořechy si nikdy nikdo nevšímal) a velmi rychle, ale i obezřetně, se proplížila zpět do svého úkrytu ve sklepě.

"Jde to dobře," uvažovala, když na posteli chroupala pistácie. "Když se nic nepokazí a zůstanu opatrná, mohla bych tu přežít ještě alespoň rok, možná dýl." Na chvíli se zarazila při představě, že se "něco pokazí" a po zádech jí přejel mráz. Nevědomky si prstem přejela po děsivě vypadající jizvě na předloktí a už raději ani neuvažovala o tom, že by ji mohl kontaktovat někdo z Rodiny. Nesměla si dovolit příliš velkou naději, v téhle době bylo lepší držet se při zemi a moc nedoufat. Vzala do ruky kousek střepu z porcelánového talíře a do vlhké zdi vyryla další čárku. Přejela pohledem po stěně plné přeškrtaných čas a raději se rozhodla je dnes nepočítat... Byla tu už příliš dlouho...