Stíny

Čerstvá důchodkyně paní Prokešová si pořídila hezkého psa Alíka. Alík jej vyplnil prázdnotu, kterou pocítila, když šla do důchodu. Musela o něj pečovat. Pes se ji odvděčil tím, že spolu tvořili miniaturní smečku a dělal ji společnost. Brávala jej na dlouhé procházky. Protože bydlela v Brně Slatině už od mladosti, znala Stránskou skálu, ráda tam chodila na procházku.
Bylo pozdní odpoledne a jí se chtělo jít ven. Alík poznal o co jde. Viděl paničku se oblékat náznak toho, že půjdou ven. Vrtěl ocasem a skákal radosti. Štěkat nemohl, to mu vždy dávala paní Prokešová jasně najevo že ne.
Na cestě kolem Stránské Skály nebyl takhle pozdě večer vůbec nikdo. Cestou potkala osamělou mladou běžkyni, která zrovna mířila opačným směrem od Stránské Skály do Slatiny.
Cesta je dovedla až na konečnou zastávku tramvaje 10. Protože se už stmívalo, nechtělo se ji jít přes kopec a tak se rozhodla vrátit po té samé cestě zpátky. Alík cítil moře různých pachů a jako správný pes začal kolem běhat a kde to šlo nechal svoji pachovou značku. Stmívalo se. Nedaleké světlo na zastávce se rozsvítilo.
"Alíku pojď. Už je pozdě musíme jít domů." Řekla paní Prokešová Alíkovi a obrátila se na cestou zpátky ke Slatině. Alík ji následoval.
Jeho pozornému oku neunikl stín, který se mihl na chodníku. Instinkt dravce mu řekl, že to musí prozkoumat a odběhl za stínem.
paní Prokešovú přinutilo se otočit až jeho zoufalé krátké zaskučení. A pak ticho.
Na zoufalé volání pani Proešové neodpověděl.
Nenašla jej ani na druhý den, ani za týden. Nepomohli ani plakáty vylepené na cestě k Stránské skále, ani ve Slatině. Alík zmizel.

Vedle městské části Brno Slatina se nachází geologický útvar Stránská skála. Od města ji odděluje vyvýšená výpadovka z Brna Ostravská. Ze Slatiny se tam dá dostat úzkým tmavým podchodem pod výpadovkou. Je tam svět sám o sobě. Někdy je dějstvím záhadných jevů.

Jmenovala se Klára. Bydlela ve Slatině. Bylo ji 16 let a chodila do gymnázia na Křenovu. Tátu nikdy nepoznala. Jak ji říkávala její máma, byla krásným dárkem, který si přivezla z jedné dovolené v Tunisku.
Klára milovala běhání. To ji pomáhalo zapomenout na okolní svět a i něco udělat sama pro sebe. Její nejdelší trasou byl běh na Stránskou skálu a zpátky do Slatiny.

V sobotu bylo krásné jarní ráno. Příroda se probouzela ze zimního spánku a dávala vědět okolnímu světu svoji nádheru zrakem a i vůní. Do toho všude kakofonie ptačího zpěvu. Klára se zhluboka nadechla a přeběhla podchodem pod dálnicí. Vždy si představovala, že za podchodem pod výpadovkou ji čeká pohádkové království. Když vyběhla z podchodu dala se jako vždy vlevo po silnici.
Překvapením vyjekla a uskočila stranou. Přímo v trase jejího běhu byla na zemi překážka. Málem o ní zakopla. Nehybné mužské tělo leželo na levém boku napříč silnici. Neznámý měl na sobě starou ošouchanou bundu, špinavé vojenské kalhoty a ošoupané boty. Byl to starý muž. Poznala to podle upracovaných vrásčitých stařeckých rukou. Jeho obličej zakrývaly šedé do žluta zbarvené stařecké vlasy. Na nich měl nasazenou krátkou čepici neurčité barvy. Stařec se nehýbal. Bylo slyšet že pouze jeho těžké dýchání.
Klára se po chvilce vzpamatovávala ze šoku. Nenapadlo ji nic jiného, než říci obvyklou větu, kterou je nezbytné říct v podobné situaci.
“Pane je vám něco ?”.
Žádná odpověď. Zatřásla starcovým ramenem. Nic.
"To mě mohlo napadnout, že nic neodpoví." Pomyslela si. Snažila zklidnit adrenalin v krvi a vzpomenout si co vlastně má dělat.

Přišla na to. Z pouzdra na levém rameni vytáhla telefon. Zavolala na tísňovou linku 112. Zakrátko se ozvalo
“Tísňová linka. Čím Vám mohu pomoci ?”

Když vylíčila celou situaci, operátorka ji potvrdila, že k místu vyjede městská policie a sanita záchranné služby ať tam počká.
Rozhlédla se kolem. Nikde nebylo nikoho, kdo by ji poskytl alespoň nějakou duchovní oporou. A tak bezradná čekala u nehybného těla.
Náhle ucítila na noze tlak. Instinktivně chtěla nohu odtáhnout, ale nešlo to. Za kotník ji pevně držela starcova ruka. Lekla se.
"Past !" bleslo ji hlavou. "Psychopat. Co dělat ?"
Starec otevřel oči. Mněl je nadpozemsky šedé. Fascinovaně se na něj dívala a chvilku se přestala vzpírat. Uvědomila si, že starcove oči nehledí na ní, ale skrze ní někam do neznáma.
Z jeho rtů stařeckým hlasem zněl podivný verš, který neustále opakoval dokola. Až po chvíli si uvědomila jeho význam.
“Střez se stínů, světlem zhynů. Střez se stínů, světlem zhynů. …”

Pak zmlkl a opětovně se odebral někam mimo tento svět. Jeho ruka povolila stisk. Využila toho a třesením nohy se osvobodila z úchopu. Odskočila stranou mimo dosah starcových rukou. Pravou nohou o něco zavadila. Na cestě trochu dál od starce ležela rozsvícená baterka. Bezděčně ji zvedla, zhasla a položila vedle starce.

Po chvilce se na cestě objevilo policejní auto a za ním sanita. Policajti byly k ní celkem milý. Požádali ji o doklady. Ty samozřejmě sebou neměla. Chvíly musela čekat než její údaje potvrdila policejní centrála. Mezitím jim vylíčila celou událost. Řekli ji, že je pouze svědek a propustili ji. Prý se ozvou když budou něco potřebovat. Když odcházela zaslechla jak lékař říkal jednomu z policistů, že se jedná pravděpodobně o cévní mozkovou příhodu.

S dnešním během skončila. Ještě trochu v šoku se Klára vracela zpátky domů.

Říká se, že mámí vycítí, že se něco s jejich dětmi děje. Bylo to i v tomto případě. Možno to bylo to, že se vrátila z běhu tak brzy, možná něco jiné.
Máma se na ni podívala z výrazem starostlivosti ve tváři. “Klárko co se stalo ?”
Když vše mámě dle pravdy vylíčila, prišlo nezbytné.
“Nepřeji si, aby jsi chodila běhat na Stránskou skálu.”
Klářiny protesty nepomohly. Vždyť stařík jak říkal lékař pravděpodobně pouze zkolaboval. Iracionální argument její mámy pokračoval. “Nevadí, ale jsou tam bezdomovci. A tí mohu být kdejací.”
Naštvaná odešla do svého pokoje. Jak správný teeneger nechápala argumenty své mámy, která ji chtěla pouze chránit.
Zákaz dodržela až do letních prázdnin. Pak to jednou zkusila a nic se nestalo. Na celý incident se starcem časem zapomněla. Naštěstí i její máma. A tak znovu začala běhat na Stránskou skálu.
Přišel podzim.
Jako vždy i teď si vyrazila zaběhat. Dnes ji zdržela doma její kamarádka Naďa, která s ní potřebovala probrat obvyklé holčičí věci. Máma měla svůj program a tak byla doma sama. A i přesto, že už bylo šest večer, rozhodla se pro okruh kolem Stránské skály. Běh potřebovala. Byl součástí jejího životního stylu.
Než doběhla na nejzazší bod svého běhu, konečnou zastávku 10 tramvaje na Stránské skále. Podzim si vybral svou daň. dni se zkracovali. Začalo se stmívat. Vydýchávala se po dlouhém běhu. Porost kolem nádherně voněl zvláštní vůní podzimu. Na nedaleké zastávce se rozsvítilo pouliční světlo.
"Už bych měla jít.", pomyslela si. Jako každý normální člověk i ona měla ze tmy strach. Tma zahalovala detaily a mohlo se v ní cokoliv skrývat.
“Ahoj, krásko.” Ozvalo se za její zády. Lekala se. Nečekala to.Prudce se otočila. Ze stínu blízkého stromu vystoupila cizí postava. Byl mladý zarostlí muž v maskáčích. Na nohou vojenské boty.
Chtěla se otočit a během uniknout. Bleskové změnila svoje těžiště, ale neznámí byl rychlejší. Chytil ji pevně za ruku.
"Ale kampak ?".
Byla vyděšená ještě více. Muž se stal predátorem. Dobře si to uvědomovala. Pevný stisk její ruky ji připomněl vzdálenou situaci ze starcem na jaře.
”Pusť mě” Snažila si ruku vymanit z pevného úchopu predátorové ruky. Měl neuvěřitelnou sílu a věděla, že to nepůjde.
“Ale, ale kotě. Půjdeš se mnou. Ukážu ti jako bydlím.” řekl a začal ji tahat do někdejší podzemní továrny, kterou vybudovali za války Němci.

Klára zoufalá se dívala kolem, jestli by jí mohl někdo pomoct. Nikde nikdo. Pak jsi vzpomněla, že může křičet. Nadechla se a otevřela ústa. Predátorova ruka ji je zakryla. Místo křiku se ozvalo pouze zoufalé mumlání. Jeho ruka smrděla kouřem a zeminou. Nešlo se ani pořádně nadechnout.
Cítila pach z jeho úst, když přitiskl svou tvář k její. “Když budeš spolupracovat, nic se ti nestane." Tlačil ji úzkým chodníčkem směrem k podzemní továrně.
Pak si vzpomněla na malou lahvičku spreje vedle mobilu na jejím levém rameni. Zlatá mamka, která jej jí vnutila. Buďto to, nebo nebude žádné běhání. Strhla jej volnou pravou rukou. Zavřela oči a zatajila dech. Zamířila na předpokládané predátorové oči a stiskla dlouze spoušť. Tenký pramínek aerosolu se změnil na mrak plynu. Mířila dobře. Plyn zasáhl mužové oči. Muž zařval a pustil ji. Oči se utíral špinavýma rukama.
Odskočila od něj vpravo směrem do bývalé podzemní továrny. Neviděl, ale stál na úzkém chodníku mezi ní a zastávkou konečné. Vzpamatoval se hodně rychle. Predátor překonal bolest a roztáhl ruce, aby kolem něj nemohla proběhnout “Mě neujdeš, čubko.”.
Kolem bylo husté křoví a prudký svah. Byla v pasti.
A tehdy ..
Dívala se v zoufalství směrem ke konečné zastávky. Zoufale hledala něco,co by jí mohlo pomoci. Zachytila na chodníku pohyb. Stíny ve světle vzdálené lampy na konečné se začaly nepřirozeně prodlužovat. Jakoby světlo lampy klesalo stále níž a níž. Ale on zůstalo na místě. Nechápala. Stíny se prodlužovaly a pak se z nich oddělili tři chuchvalce stínů. Odporovalo to fyzikálním zákonům, které znala. Chuchvalce jakoby byly živé samostatné entity. Začali se přesouvat za zády predátora směrem k nim. Bezděčně vykřikla hrůzou.
Predátor se nejdříve zlomocně usmál.
"Křik ti nepomůže"
Pak si to uvědomil. Ten výkřik je nepřirozený, použitý ve chvíli, kdy na to nebyla vhodná situace. se Otočil se. Zasažené oči stále nemohl moc dobře použít. Kapsaicin v obranném spreji udělal své. Zaujal bojoví postoj a čekal útok.
Chuchvalce stínů se k němu blížili. Útok nastal ze strany za které nečekal. Stíny neviděl. Pouze cítil, jak se mu kolem nohou ovanul chlad, který spirálovitě pomalu postupoval nahoru po jeho těle. Chtěl pohnout nohama, ale nemohl. Stíny jej drželi namístě. Rukami se nejdříve pokusil to ze sebe strhnout, ale nešlo to. Pokusil se zachytit o větve stromů a odtáhnout se. Nešlo to. Spirálový chlad postupoval kolem jeho těla nahoru k jeho hlavě.
Klára instinktivně vycítila, že teď je její šance a využila mezeru mezi predátorovým tělem a okolními keři. Proběhla kolem predátora za jeho zády. Uběhla pár metrů a pak se otočila. Stíny mezitím uchvátili celé predátorovo tělo. Z posledních sil vykřikl, ale jeho výkřik ukončil v půli stín, který právě dorazil ve svém spirálovitém pohybu nahoru k jeho ústům. Pak jej stíny pohltily úplně. Nastalo hrobové ticho. Stíny se spirálovitě vraceli zpátky k zemi.
Vyděšená Klára si všimla, že tam kde předtím bylo mužovo tělo, nebylo nic, prázdnota Jako by jej stíny pohltily.
A tehdy ji to napadlo. Stíny se odvíjeli od neexistujícího těla, ale postupovali směrem k ní. Bezděčně se ohlédla. Právě včas. Stíny stromů se začali znovu prodlužovat až se odtrhli od stíny stromů. Jejich tři chuchvalce tekli směrem k ní. Zezadu jedny stíny, ze předu další.
V mysli ji se přehrál celý život. Horečně hledala způsob jak se z toho dostat. Tehdy se ji vybavila asociace na stíny. Vzpomínka na příhodu ze starcem na chodníku.
“Střez se stínů, světlem zhynů.”
Bezmyšlenkovitě strhla mobil a po paměti nespouštějíc oči ze stínů zapla na mobilu světlo. Namířila jej na stíny vpředu. První, když k němu dorazilo světlo změnil směr svého pohybu a rychle se vracel zpátky ke stromu. Ostatní jej následovali. Vrátili se zpátky odkud přišli do stínu stromu.
Ucítila zespodu chlad kolem nohou. Chtěla její pohnout, ale nemohla. Tři stíny po ní spirálovitě postupovali nahoru. Posvítila si na nohy. Stíny okamžitě od ní jakoby odpadli a rychle se přesouvali k blízkým keřům až splynuly z jejich stíny, které vrhala lampa na zástavce.
Klára nečekala a rozběhla se po cestě k domovu. Chvilkami se ohlédla. Světlo z konečné osvětlovala částečně i chodník. Chuchvalce stínů se posouvali rychle k ní.
Těch tři-sta metrů k nejbližšímu pouličnímu osvětlení proběhla jako ve snu. Na ulici Stránská začínala kolonie rodinných domů. Pod světlem pouličních lamp se cítila bezpečněji. Přesto dál utíkala po ulici mezi domy směrem ke Slatině. Tehdy se to stalo. Byla neopatrná a šla běhat s nenabitým mobilem, kterému právě došla veškerá energie. Mobil naposledy pípnul a definitivně zhasl. Viděla, že vlevo dále pokračuje osvětlení, ale rozestupy mezi lampami vytvářeli mezi nimi tmavé stíny. Těch částí cesty se bála.
"Co dál ?" říkala si v duchu.
Za zády si jí ozvalo."Dobrý večer"
Prudce se otočila. Za ní stál stařec v ošoupané bundě a maskáčích. Nejdříve jej nedokázala nikam zařadit a myslela, že je to zase nějaký násilník. Pak si vzpomněla. Byl to onen stařec, ke kterému zavolala před půl rokem záchranku.
"Promiň nechtěl jsem tě vylekat." Stařec se na ni usmál.
Klára mu úsměv opětovala i když byl hodně strnulý. Vzpomínky na nedávné události byly stále živé. "To jste vy ?" Klára byla překvapená.
"Ano, to jsem já. Ale co ty ? Vypadáš vystrašeně. Co se stalo ?"
Klára se rozpovídala. Nejdřív nesouvisle, pak stále více v souvislostech povykládala celý příběh.
"A stíny..." pokýval hlavou stařec.
"Neboj se doprovodím tě ke hranici."
Klára byla překvapená. "K jaké hranici ?"
Starec natáhl ruku a ukázal cestu ke Slatině. "K podchodu. Tam končí Stránská skála. Stíny za ní nemohou. Je tam pouliční lampa, která jim v tom brání. A výpadovka, tedy hranice, je celá osvětlená pouličními lampami. Za nimi stíny nemohou. Chápeš ?"
Klára přikývla. Společně vyrazili směrem k podchodu. Stařec vytahal z bundy baterku. V pravidelných intervalech svítil kolem dokola baterkou. Klára pochopila, že odrazoval stíny od toho, aby je uchvátili.
Šli mlčky. Klára se začala cítit bezpečněji. Na starci bylo vidět, že ví co dělá. Cestou ji vykládal o přírodě na skále a její proměně v čase. To ji uklidnilo.
"... A tak kdysi byli tady králíci. Teď díky psům je už nevídám."
Klára se odhodlala změnit téma hovoru.
"Co jsou zač, ty stíny ?"
"Kdo ví ... " pokrčil rameny stařec. Kláře se zdálo, že moc nechce o nich mluvit. "Ale vím jak se chovají a čeho jsou schopni. Z baterkou budeme v bezpečí až k podchodu."
Když přešli podchodem, stařec se otočil. Klára jej následovala. Bylo vidět, jak stíny jakoby chtěli přejít na druhou stranu. Světlo pouliční je ale vždy zahnalo zpátky. Přicházeli o svoji kořist.
“Vidíš, stíny z podchodu za námi nemohou. Tohle je hranice mezi světem skály a naším světem. Tady si v bezpečí.
.. No já budu muset zpátky musím dál převádět." Vykročil zpátky do podchodu s rozsvícenou baterkou.
Podchodem se ozývala stařeckým hlasem přenášená matra stále dokola.
"Střez se stínů, světlem zhynů."
"Děkuji." Zavola za ním.
Starec se otočil zamával na ní a pokračoval zpátky do světa skály.
Zazvonil ji telefon. Ještě v něm zbylo trochu energie. Klára se podívala na displej. Než definitivně zhasl. Na displeji zřetelně vyniklo slovo "Máma".
"Máma. Určitě bude mít o mě strach."
Rozběhla se domů večerní Slatinou, osvětlenou pouličními lampami.