Poslední Přání

„Jak jsi jen mohl? Proč jsi to udělal, proč jsi mě tu nechal?!“, šeptala tiše a prsty přejížděla po kamenném náhrobku.
Z očí jí jako velké slané perly padaly slzy a dopadaly do trávy jako křišťálové korálky. Stékaly po stéblech a vsakovaly se do země. Utíkaly od ní pryč. Stejně jako ty zbytky zdravého rozumu, které ji ještě neopustily.
Vítr si bezstarostně pohrával s polosuchým, spadaným listím. Pískal svou písničku plnou podzimní melancholie a cuchal dívce tmavé vlasy. Bylo jí to jedno. Všechno jí bylo jedno, jen jediná, pouze jedna jediná věc jí tančila v hlavě. Někde jen zašimrala chodidly a jinde těžce zadupala. Věc, která by se někomu, kdo v životě nemiloval, zdála malicherná. Tupým nožem se vrývala do paměti a bodala do srdce.
Ona milovala. Možná víc, než by měla. Víc, než mohla vydržet, když ji ten, koho milovala, opustil. Bez jednoho jediného slova odešel. Vzal si život a s ním i velkou část toho jejího. Chtěla vědět proč! Proč ji nechal samotnou, proč jí nic neřekl?! Proč ji nevzal sebou?!
„Hledal jsi lepší svět? Život po životě? Nelíbilo se ti se mnou? Proč jsi to udělal? Proč? Milovala jsem tě, a pořád ještě miluju, vždycky budu! Proč jsi mi odešel? To kvůli mně? No tak, řekni mi to! Řekni…“, její slova se vznášela ve vzduchu jako slova člověka, který se brzy nervově zhroutí. Někdo jí k noze přivázal těžký kámen a hodil ji do vody. A kyslík jí zoufale docházel...
Čelo opřela o ten chladný kus kamene. Studil, stejně jako její srdce. Pomalu mrzlo v kus ledu, který se brzy roztříští na malé krystalky a bude konec. Takhle si to představovala a takhle si to přála.
Prstem přejížděla po jméně, které kdosi vytesal do náhrobku a pak obtáhl stříbrnou konturou. I ta byla chladná, odtaživá, neprostupná… tvrdě připomínala krutou realitu.
Znala to jméno stejně dobře jako své vlastní. Malovala ho prstem do vzduchu, když nemohla spát. Tužkou ho zoufale ryla do papíru, když měla alespoň trošku času. Volala ho z bezesných nocí… ale on ji neslyšel, nepřicházel… Alespoň tak si to myslela…
Sklouzla prstem do trávy a zašeptala ten hrůzonosný nápis, který se do ní marně snažila vyrýt. Jako kletbu, jako přání, které vyslovovala každou noc, ale které až teď dostalo svůj význam… „Ryane Wintere, vrať se, vezmi mě k sobě… udělej cokoli, chci být zase s tebou!“
A vítr sebral všechnu sou sílu a zafoukal jí do vlasů. Měsíc vystrašeně schoval za šedivý mrak. Hvězdy se zachvěly a jedna spadla, slétla dolů z nebe… jako tečka za vyřčeným přáním…
Černovlasá dívka nemohla tušit, že v místech, kde teď sedí, zanedlouho vyroste další ledový kámen, stejný jako ten Ryanův, jen jméno a číslice se budou lišit… navždy tu ty dva náhrobky budou spolu stát, aby připomínali příběh dvou milenců, kteří se příliš milovali a jeden pro druhého zemřel… nikdo se však nedozví, co se opravdu stalo…
Plamínky svíček se zachvěly, v dálce zahřměl hrom.
Hodiny na kostelní věži začali odbíjet… jednou, dvakrát, třikrát… až se nakonec zvuk ozval podvanácté a vše zase utichlo. Vítr se ztišil a hladil teď dívku po promrzlé tváři… s útěchou a něhou, jako by to ani nebyl prázdný vzduch… cítila jeho ruku zamotanou ve vlasech, její drobnou dlaň držel ve své a na rtech ucítila polibek -plný chladu a něčeho, co dosud nepoznala. Bylo to zvláštní, jako by ji teď opravdu vyslyšel. Jako by se k ní vrátil...
„Pojď, vezmu tě k sobě… ještě chvíli a budeme zase spolu, tak jako dřív… pojď, neboj se! Přišel jsem, abych tě odvedl zpátky. Tam kam patříš!“, slyšela jeho hlas. Zvonil jí v uších jako ta nejsladší melodie. Plná naděje, konečně se její přání splnilo... konečně byla vyslyšena...
Jeho slova jí nedávala smysl, ale nechala se zvednout na nohy a schovala svou dlaň do jeho… vedl ji mezi hroby, skrz hřbitovní bránu dál a dál za město… k místu, kde skalnaté přímořské útesy končí strmými skalními stěnami… kde hučí rozbouřené moře a čeká na další zhrocenou duši…na místo, kde jeden jediný špatný krok může znamenat smrt.
Nevnímala nic, v hlavě měla jen jednu jedinou myšlenku… už zase bude s ním, už jen chvíli a budou spolu. Doopravdy spolu, nebude to jen ten beztvarý, neviditelný přízrak.
Šumění vln a větru prolomil křik: „Taro neee, neposlouchej ho! Lže ti… odvede tě k sobě… nikdy nás k sobě nepustí… nedělej to…!!!“
Ohlédla se. Stál tam za nimi na útesu a natahoval k ní ruce. Ryan, její Ryan. Volal ji stejně zoufale, jako před chvílí ona jeho. Jenže on, na rozdíl od ní věděl, co dělá. Věděl, co se s ní stane, když se nepustí svého průvodce, kterého považovala za svého milovaného.
Podívala se na Ryana a pak znova na toho, kterého se držela za ruku. Už to nebyl vítr ani beztvarý přízrak kdo ji vedl; za ruku ji držel netvor. Odporný a děsivý, snad horší než sama smrt!
Obelstil jí, lhal jí, ale na tom mu nezáleželo... hlavně, že ji dostane. Tak jak si přál.
S hrůzou si uvědomila, co se to kolem ní děje. Chce ji zabít. I když si to předtím tolik přála, najednou se toho začala děsit. Co bude. Co si vlastně pod slovem smrt může představit? Co s ní jen bude? I ta troška racionálního uvažování jí říkala, že ten démon ji jen tak zemřít nenechá. Bude si hrát...
Na chvíli jí hlavou prolétla naivní myšlenka na záchranu. Přinesla kousek naděje, o kterém však stejně žádnou naději nemá. Naději bez naděje. Pokusila se mu vysmeknout z ruky, ale jeho sevření bylo silné. Začal se hýkavě smát. Všechna ta škodolibá radost, která ho naplňovala začala bublat ven, paradoxně k zoufalému křiku opravdového Ryana.
Začala zrychleně dýchat a nevěděla, co by měla dělat. Nechtěla zemřít. Teď už ne. Myslela, že bez Ryana nemůže žít, ale tohle ji z toho pobláznění probudilo. Stále ho milovala, ale pochopila, že to není důvod brát si život.
Hlavou jí probleskla myšlenka.
„Přišel jsem, abych tě odvedl zpátky. Tam kam patříš!“.
Takže Ryan si nevzal život. To on ho zabil. Aby si ji mohl odvést k sobě. Proč, tak sakra proč?!
Pohledem sklouzla na svou ruku, která ještě stále pevně sevřená, ležela v dlani toho, o kom si ještě před chvílí myslela, že je Ryan. Na předloktí se jí začaly vykreslovat podivné symboly. Spletence čar. Chvíli na ně jen nechápavě hleděla, ale pak začala chápat, co znamenají...
„Přišel jsem, abych tě odvedl zpátky. Tam kam patříš!“, uslyšela v hlavě znova jeho hlas. Pousmála se nad tím, jak byla hloupá. Jak mohla zapomenout. Otočila se k Ryanovi a naposled zašeptala: „Navždy sbohem!“
Rozběhla se a sama skočila z útesu... nepatřila sem a musí zpět...