Oni

„Tato místnost je bezpečné místo. Místo plné důvěry. Nemusíš se tedy bát s čímkoliv svěřit. I když si budeš myslet, že nemůžeš. Nic z toho co mi řekneš, toto bezpečné místo neopustí. Dobře?“ Zkroutil svá ústa do úsměvu. Asi si myslel, že tak Andělínu uklidní. Ale ona se na psychiatra vůbec nedívala. Ani nevnímala jeho slova. Soustředila se na temný stín stojící za ním.

„Já se jmenuji Oliver Brož, ale ty mi můžeš říkat Oli,“ pokračoval dál muž. „Prozradíš mi tvoje jméno?“

Následovalo ticho.

Doktor se podíval na obrazovku počítače. „Ve tvé složce píší, že jsi Andělína. To je moc krásné jméno. Dal ti ho anděl?“ zavtipkoval Oliver. Trošku moc nuceně.

Dívka sedící na druhé straně stolu sklopila oči do klína. Přejela si rukou po stehně. Měla na sobě džíny, ale ona moc dobře věděla, co má na kůži pod nimi. Říkala tomu blesková mapa. Tu jí dal anděl. Nakreslil jí na kůži bleskovou mapu, a pak ji proklel.

„Nechtěla bys mi o sobě něco říct? Třeba, na jaké filmy se ráda díváš. Nebo mi můžeš povědět, jací jsou tvoji přátelé.“

„Já žádné přátelé nemám,“ promluvila Andělína. Poprvé se podívala na psychiatra před sebou. Vypadal vcelku mile. Na bílé košili měl připnutou berušku. Podobnou, jako měla její máma vytetovanou na zápěstí.

Nerada se k němu chovala nepřátelsky, nezasloužil si to, ale Andělína tu nechtěla být. Musí to tu rychle ukončit, aby se mohla vrátit na své skutečně bezpečné místo. Do jejich domu. „A taky mi není pět. Myslela jsem, že mi předepíšete prášky. Proto tu přece jsme. Jestli vám pomůže znát můj oblíbený film, abyste mohl večer lépe usnout s vědomím, že jste odvedl svou práci dobře, tak budiž. Ale mně to neuleví. Tak mi buď už konečně napište ten recept, anebo mě nechte jít domů.“

Venku před klinikou se podívala na svůj telefon. Svítila jí tam zpráva od táty. Dorazí až za dvacet minut. Nemohla mu vyčítat jeho zpoždění. Sezení s doktorem mělo trvat hodinu. To, že odešla už po deseti minutách, bez receptu, jen s termínem na další návštěvu, čekal málokdo. Ani ona sama nepředpokládala, že když na psychiatra vyhrkne taková slova, nechá ji hned odejít. Pan Brož ji překvapil. Příjemná změna oproti těm čtyřem předchozím psychiatrům, šesti psychologům a dvěma školním poradcům. Nikdo z nich jí nedokázal pomoci. Vyzkoušela už i řadu léků na předpis. Sice zmírnily stavy úzkosti, ale samotný problém nevyřešily.

Tomuhle doktorovi dá ještě šanci.

Možná by mohla jet domů metrem.

Ne!

Tam je moc lidí. A kde je moc lidí, tam je příliš jich.

Viděla by je všude.

Viděla by je plánovat všechny ty hrozné věci.

A co kdyby zrovna některou z těch hrozných věcí udělali?

Rozhodla se počkat na tátu. Auto bylo lepší než metro. V rychlosti, jakou jezdí auto, je nedokázala tak dobře sledovat. Navíc si mohla nasadit sluneční brýle, schovat se do kapuce své mikiny a v klidu přečkat cestu domů. Hlavně ale nesmí zavřít oči. To je pak slyšela mluvit. A to bylo možná ještě horší.

Táta dorazil za dvacet minut. Přejel přes půlku města. Kéž by nebydleli v tak obydleném městě, jakým byla Praha. Bylo tu příliš lidí. A příliš jich.

Jakmile auto zastavilo na příjezdové cestě jejich domu, Andělína byla okamžitě venku. Možná vyběhla ještě dříve, než motor naposledy vydechl. Vřítila se do zahrady, div nepřeskočila branku. Proběhla cestou k hlavním dveřím, jakoby ji honily všechny příšery světa. Lapače snů pověšené na stromech, laťkách plotu i okapech se zatřepaly.

Až když za sebou zavřela dveře do pokoje, cítila se trochu v bezpečí. Všechny čtyři stěny po celé ploše pokrývaly lapače snů. Byly různých barev i tvarů. Měla jich už několik tisíc, ale stále jich nebylo dost. Avšak plnily svůj účel. Ochraňovaly její rodinu.

Bohužel však lapače snů nedokázaly odhlučnit stěny. A tak si pozdě večer musela vyslechnout rozhovor rodičů z vedlejší místnosti. Jako už tolikrát. Úzkostlivě se snažili najít lepšího doktora nebo možná vymítače ďábla. Chtěli své dceři pomoci. Kdyby jen věděli, že jí nikdo nepomůže.

Nakonec si zalezla do postele. Přehodila přes sebe peřinu jako neprůstřelný štít. Jeden lapač si dala pod polštář. Druhý křečovitě sevřela prsty. Teprve pak si dovolila zavřít oči a usnout.

Svět byl zahalený do záclony noci, když ji probudila žízeň. Několikrát si olízla rty a doufala, že zase usne. Ale žízeň byla neoblomná. Nechtěla se jí pustit. Neradostně rozlepila víčka a ještě rozespalá odhodila peřinu. A pak si to uvědomila.

Nebyla to žízeň. Byl to ten pocit. Stejná hořká pachuť v ústech, stejně bodavá bolest v hlavě. Okamžitě jí naskočila husí kůže. Po zádech jí proletěl mrazivý blesk. Byl tady. Dostal se do domu.

Spustila jednu nohu na chladnou podlahu. Byla tak studená, že její chodidlo snad muselo přimrznout. Přesto položila na zem i druhou nohu. Kolena se jí třásla. Chvilku na to jí začaly drkotat zuby. Nemohla to ovládnout.

Cvak, cvak, cvak.

Každá buňka v těle jí přikazovala znovu se schovat pod peřinu. Skrýt se před ním a přečkat noc. Ale její rozum moc dobře věděl, že denní světlo nepomůže. On tu zůstane, i když budou skrz okna pronikat paprsky slunce. Nemůže čekat. Musí ho vyhnat.

Udělala jeden krok směrem ke dveřím. A pak druhý. Šla jako náměsíčná. Sevřela kliku, několikrát se nadechla, a poté dveře prudce otevřela.

Za nimi byla tma. Tma a ticho. Hodiny na protější straně chodby pravidelně tikaly.

Tik, tik, tik.

Střídalo je drkotání jejích zubů.

Tik, cvak, tik, cvak, tik, cvak.

Sundala velký lapač snů, který vysel na stěně hned vedle futra. Chytla ho oběma rukama a přitiskla na prsa. Byl to největší lapač v domě. Navíc měl pro Andělínu velkou citovou hodnotu. Dostala ho jako malé dítě. Od babičky. Byla to ruční práce.

Kde je?

Udělala pár kroků v před, a pak to uslyšela. Šeptání. Skřípavý nepříjemný hlas, který opakoval pět slov stále dokola.

Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah! Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!

Když se přiblížila ke dveřím do pokoje rodičů, šeptání znatelně zesílilo. Bylo to skoro nesnesitelné. Ten slizký hlas pořád opakoval ta příšerná slova. Znovu a znovu.

Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah! Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!

Dveře byly pootevřené. Jeden hluboký nádech, poté na ně pomalu zatlačila. Se skřípáním se otevřely dokořán.

V manželské posteli ležely dva lidé. Oba spali. A mezi nimi byl on. To temné stvoření. Vypadal jako stín. Tělem připomínal člověka, ale byl úplně celý černý. Černočerný. Vzduch se kolem něho divně ohýbal. Paže měl obtočené kolem těla její matky a obličej u její hlavy, jakoby jí ta slova šeptal přímo do ucha. Mezi jednotlivými slovy se nadechoval a vydechoval bílou páru. Jednu dlaň držel její matce na puse, snažil se ji udusit.

Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah! Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!

„Táhni zpět, odkud jsi přišel!“ řekla velmi potichu. Snažila se o výhružný tón. Lapač snů před sebe natáhla jako zbraň.

Načež on prudce otočil hlavu směrem k Andělíně. Tam, kde by měl člověk oči, měl on dvě zářivé tečky. Jejich světlo se propálilo snad až do nitra její duše. Nevydržela mu pohled oplácet. Zavřela oči.

Přišla k posteli ještě o něco blíž, lapač snů napřažený před sebou. „Táhni!“ zavrčela podruhé.

Ucítila na tváři poryv větru. Hrůza zmizela. Jako mávnutím kouzelného proutku bylo vše pryč, po husí kůži nebyly ani památky a opět se jí zmocnil příjemný klid. Několikrát se zhluboka nadechla, tak, jak ji to učili na dechových cvičeních. Poté otevřela oči. V posteli už leželi pouze její rodiče. Nikdo jiný. Pátravým pohledem se rozhlédla po místnosti. Nebyly po něm žádné stopy. Obrátila zrak zpátky na své rodiče. Spali. O ničem nevěděli.

Nebezpečí bylo zažehnáno. Rozhodla se tedy vrátit do pokoje. Obezřetně nakročila do chodby. Ale i tam bylo prázdno. Tma a ticho. Jen hodiny tikaly.

Tik, tik, tik.

Opravdu se ho zbavila. Naposledy se pro jistotu obrátila na pokoj rodičů.

A on tam stál.

Mezi dveřmi.

Přímo před ní.

Tyčil se nad Andělínou jako obrovská příšera. Děs jí neprostoupil postupně jako předtím, tentokrát ji srazil jako tsunami. Její srdce se rozbilo tak, že jí muselo každou chvíli roztrhnout hrudník. Studený pot ji polil od hlavy až k patě. Byla strachy opařená. Nemohla se pohnout ani o píď.

Sklonil svou hlavu k té její. Nadechl se a vypustil jí bílou páru do obličeje. Načež skřehotavým hlasem, při kterém se kroutily palce u nohou, zašeptal.

Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah! Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!

Přidal na hlasitosti. Najednou už nešeptal, ale křičel. Slyšela ta slova uvnitř vlastní hlavy. Křičel je a křičel. Nepřestával je opakovat. Byl jako zaseknutá gramofonová deska.

Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah! Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!

Už to nemohla vydržet. Musela ho umlčet. Bez rozmýšlení po něm mrštila lapačem snů.

On uskočil o metr dozadu. Lapač snů dopadl na zem mezi ně. Příval slov se zastavil.

Podíval se na lapač snů ležící na podlaze, a pak na Andělínu. Už nestál mezi dveřmi. Jak uskočil dozadu, ocitl se uvnitř pokoje jejích rodičů. Zanořil svá svítivá očka do těch jejích. Už chtěla odvrátit zrak, ale pak udělal něco, z čeho Andělíně ve vteřině ztuhla krev v žilách. Natočil hlavu na stranu. Poté otevřel pusu, byla bílá od té páry, a pobaveně se usmál.

A pak jí zabouchl dveře před nosem.

Vřískala a plakala. Nemohla ty dveře otevřít. Bouchala do nich jako smyslů zbavená. Ublíží její matce.

Když je poprvé uviděla, vyděsila se jako ještě nikdy předtím. Ale to nejhorší přišlo, až když zjistila, že jeden z nich chodí do jejich domu. A po nocích dusí její mámu.

Musí ty dveře otevřít. Prostě musí. I kdyby je musela rozbít. To příšerné šeptání bylo slyšet i přes zavřené dveře.

Náhle skřípavý hlas ustal a ozvaly se chvatné kroky směrem ke dveřím. Než se mohla připravit na další setkání s ním, dveře se otevřely. Stál tam její táta. Byl rozespalý. Ve tváři měl starost. Protáhla se kolem otce do místnosti, ale kromě jejich rodičů, tam nikdo nebyl. Zase zmizel.

Zbytek noci zůstala zamčená ve svém pokoji. Ignorovala hlasy rodičů za jejími dveřmi. Chlácholili ji i nadávali sprostými slovy. Měli starost a chtěli pomoci. Ale nebylo jak. Před nimi nebylo úniku. Ale existoval způsob, jak je zastrašit. Lapače snů. A tak až do svítání seděla ve své bezpečné svatyni a vyráběla jeden lapač snů za druhým. Podařilo se mu znovu projít do domu. To značilo jediné. Lapačů bylo málo.

Splétala lapače snů, až jí prsty krvácely.

Panu Brožovi se rozhodla dát ještě šanci. Takže se za týden dostavila na další schůzku. Zatímco seděla v čekárně, posadil se vedle ní chlapec. Letmo na něj pohlédla, byl přibližně stejného věku jako ona, ale pak se otočila zpět k lapači snů ve svých dlaních.

„Ahoj. Tebe ještě neznám,“ prohodil směrem k Andělíně.

Vypadal mile jako ten psychiatr. Veselý úsměv přes celý obličej, roztomilé důlky ve tvářích a rozpustilé hvězdičky v očích. Před pár lety by se jí určitě líbil. Teď měla ale jiné starosti.

„To měla být otázka nebo konstatování?“ zamumlala. Řekla si to spíše pro sebe. Ale on ji slyšel.

„Konstatování. Asi.“ Nervózně si promnul dlaně. Chtěl něco dodat, ale už se otevřely dveře od ordinace.

„Andělíno! Rád vás vidím. Pojďte prosím dovnitř,“ pokynul pan Brož směrem do ordinace. „Vydržíš ještě hodinku, že?“ promluvil ještě k chlapci v čekárně. Ten mu odpověděl souhlasným kývnutím a vytáhl si z batohu knížku.

„Omlouvám se. To je můj syn. Samuel. Už jste se seznámili?“ klábosil doktor, když si sedala do polstrovaného křesla.

„Tak trochu.“

Tohle sezení zůstala celou hodinu. Skoro nemluvila. Ale docela ráda poslouchala svého doktora. Měl v celku příjemný hlas a mluvil rozumně. Snažil se jí přestavit všechny možnosti léčby. Užívání léků chtěl nechat jako poslední možnost.

Většinu sezení ho ale poslouchala jen letmo. Jako na první schůzce zela její pozornost na postavě, která stála za jeho křeslem. Oproti stínu, který chodil k nim domů, byl tenhle menší. Celkově drobnější. Byla to žena. Nic neříkala, ani se doktora nedotýkala. Jen tam stála se svými svítivými lucerničkami upřenými na pana Brože.

Když odcházela z ordinace, doktorův syn stále seděl na nepohodlné židli v čekárně. Dnes se pro ni ani jeden z rodičů nemohl zastavit, a tak se začala psychicky připravovat na cestu metrem. Vlastně půjde raději pěšky. V ten moment se v čekárně znovu objevil doktor s telefonem na půl ucha.

„Promiň, tohle je urgentní. Zabavíš se ještě na půl hodinky, že?“ zeptal se svého syna. Ten opět odpověděl souhlasným kývnutím.

Pak se Samuel obrátil na Andělínu. „Nechceš vidět moji schovku před světem?“

Nečekal na její odpověď a vydal se k výtahu. A ona šla za ním.

Seděli na terase v nejvyšším patře budovy a pozorovali město pod nimi. Měl pravdu. Byla to schovka před světem. Odtud se oni zdáli tak malí a neškodní.

„Mám bipolární poruchu,“ oznámil Samuel, „proto sem chodím.“

Andělína se zatvářila trochu nechápavě, a tak dodal: „maniodepresivní psychóza. Mívám manické epizody a deprese.“

„Já vím co to je,“ utnula ho. „Já jen, že jsem myslela, že doktoři nemohou léčit svou rodinu.“

„Táta taky není můj psychiatr. Mám jinou doktorku. Sem chodím jen na takové přátelské posezení. Táta chce mít jistotu.“ Znovu se usmál laškovným způsobem. „A co trápí tebe?“

Mlčela. Nemohla mu to říct. Neuvěřil by jí. Nikdy to nikdo nepochopil. „Vidím je.“ Vyhrkla ze sebe, aniž by chtěla. Proč to udělala?

„Dobře.“ Zakýval hlavou, jakoby se snažil popostrčit mozek na správné místo. Nevěřil jí. Viděla to na něm. „A kdo jsou oni?“

Chvíli váhala. Nechtěla, aby ji měl Samuel za úplného blázna. Ale proč mu to vlastně neříct. Jak bylo to pořekadlo? Go big or go home? „Jsou to takové stíny. Jsou černí a temní. Pronásledují některé lidi. A pak jim dělají hrozné věci.“

Samuel už otevíral ústa, ale Andělína pokračovala. Věděla, na co se chce zeptat. „Vidím je, jak ty lidi zabíjejí. Ale nikdo o tom neví. Nikdo je nevidí. Lidé si prostě žijí své životy a přitom kolem nich chodí stíny, které čekají na tu správnou chvíli, aby jim podrazily nohu na schodech. Vidím vraždy a nikdo mi to nevěří.“ Celé to ze sebe vysypala na jeden nádech.

Chvilku mlčel. Srovnával si to v hlavě. „Takže každý člověk má svého zlého ducha, co se ho snaží zabít. A nám ostatním to připadá jako nehody.“

„Tak nějak. Ale nemá ho každý. Jsou to jen někteří lidé. Možná tak každý pátý,“ pokrčila rameny. „Tohle bude znít šíleně, ale dost jsem nad tím přemýšlela. Když kolem lidí chodí, něco si mumlají. Jakoby přemýšleli, jakou smrt jim zvolit. Ale pak, v momentě, kdy těm lidem opravdu ubližují, šeptají vždy pět slov – lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah. Připadá mi, že jsou to naštvané duše lidí, co už zemřeli. Duše se pak vrátí v podobě těchto stínu a mstí se lidem, kteří jim ublížili. Ale nevím. Je to jen má teorie“

„Vlastně to zas tak šíleně nezní. Vem si polovinu superhrdinů v televizi. Ve jménu pomsty se také dopouštějí zlých věcí,“ překvapil ji Samuel svým výrokem. Byl první, co si hned neťukal na čelo, ani se mu ve tváři neobjevil ten ustaraný výraz „mám tě rád a chci ti pomoct“. „A to jsi je vždycky viděla? “

„Ne.“ Kdyby je viděla od narození, tak už se dávno zbláznila. „Před pár lety jsem jela na prázdniny k babičce. Bydlela v odlehlé vesnici, moc jsme tam nejezdili. Bylo to asi nejlepší léto, co si pamatuji. Babička byla skvělá. No a na konci léta jeden den přišla bouřka. Z ničeho nic se rozpršelo a začalo hřmět. Schovala jsem se před deštěm do chalupy, kde jsem našla babičku sedět ve svém křesle. Vypadala, že spí. Jenže nedýchala. A já pitomec jsem se rozběhla na blízký kopec, abych chytila signál a zavolala záchranku. Běžela jsem už v běsnící bouřce, sama a na opuštěné louce. Naposledy si pamatuji, jak jsem zakopla. A pak už nic.“ Po tvářích jí pomalu začaly stékat slzy. Vyhrnula si okraj sukně, aby odhalila své stehno. Svou bleskovou mapu. Po křídově bílé kůži se rozbíhaly fialové jizvy.

„Praštil do tebe blesk!“ zalapal Samuel nevěřícně po dechu.

„Jo,“ hlesla. „Viděl mě soused z protější strany louky. Zachránili mě. Ale něco se zvrtlo. A to hodně. Když jsem se pak probrala v nemocnici, už jsem viděla je.“

Mlčeli. Co si Samuel asi myslí? Působil jinak, než ostatní. Třeba se jí nevysměje.

„Tak je to jasný. Ty jsi umřela. Vrátila ses z „druhé strany“ a teď vidíš duchy,“ zkonstatoval. „Třeba se to naučíš využívat pro dobro lidí. Můžeš je varovat.“

„Bojím se, že si to zaslouží,“ zašeptala tu tíživou myšlenku. Sídlila v útrobách její mysli už dlouho, ale nikdy předtím ji nedokázala vypustit do světa.

„Dost možná.“

„Většina z nich mi nevadí. Teda, nechci je vidět, ani slyšet, ale vlastně to není tak hrozné. Nevšímají si mě. Zdá se mi, že mě nevidí. Trápí mě spíš mé vlastní svědomí a taky ten, co chodí k nám domů. Z toho jediného mám strach.“

„Jeden z nich chodí k vám domů?!“ Znepokojeně se na ni otočil. Musela se pousmát. Už jim taky začal říkat „oni“.

„Jo. Jako jediný z nich mě vidí a mluví přímo na mě. Chodí za mojí mamkou. Ona má už dlouho problémy s nepravidelným dýcháním. Běhá po doktorech. Roky jsem žila v blažené nevědomosti, až do té nehody. Pak jsem zjistila, že to celé dělá on. Dusí mojí mámu,“ zachvěl se jí hlas. „Vždyť ona pracuje v mateřské školce. Je hodná, vlídná, má ráda lidi. Proč chodí zrovna za ní?“ Dalších pár slz si našlo cestu přes její tváře.

„Třeba udělala v mládí něco, co neměla. Říkala jsi, že opakují těch pět slov – lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah. Možná něco ukradla v obchodě.“

„V to doufám. Babička mi to léto vyprávěla, jak moje mamka v osmnácti utekla s nějakým klukem a vrátila se až za tři roky. Bez peněz a bez kluka. Ale od té doby by se rozdala druhým. Co pak se nedají zlé činy vyvážit dobrem?“

„Věřím, že dají. Ten její stín bude stejnak jen nějaký žárlivý přítel. Ale jo, doufám, že se dají odčinit. Můj táta kdysi autem srazil chodce. Byl jsem ještě malý. Ta dívka, vběhla do silnice, táta s tím nemohl nic dělat. A to samé si myslel i soud. Ale on si to nikdy neodpustil. Byla příliš mladá, ještě o pár let mladší než my teď. Maximálně třináct let.“

„Já vím,“ řekla Andělína. „Vidím ji. Akorát už je dávno dospělá. Ty stíny stárnou, stejně jako vzpomínky.“

„Ubližuje mu?“ trochu se mu nakřápl hlas.

„Ne.“ zašeptala. „Jen stojí za ním. Nic neříká. Nic nedělá. Vypadá, že na něj čeká.“

„To zní vcelku dobře.“ Samuel spolknul knedlík ve svém krku. Pokusil se o úsměv, ale vůbec mu to nevyšlo. „Mám i já svůj stín?“

„Ne.“ Vložila mu do dlaní lapač snů. Ten, co celý den svírala v rukou. „Na. Dej ho tátovi. Chytají zlé sny. A oni je nemají rádi. Utíkají před nimi.“

„Děkuju,“ stisknul jí jemně ruku.

„Teď si myslíš, že jsem úplný blázen, že?“

„Vůbec ne. Já jsem před pár lety skočil ze střechy naší chalupy. Zdálo se mi, že můžu lítat.“

Domů jela metrem. Byla po čase stráveném se Samuelem nezvykle veselá. Samuel jí rozuměl. Opravdu ji vyslechl a nesoudil. S úsměvem na tváři sjela po eskalátorech, a pak se postavila k ostatním lidem čekajícím na vlak. Byla v tak dobré náladě, že tři z nich, co stáli poblíž, vůbec nevnímala. Ani neslyšela jejich mumlání.

Mnula si místo, kde Samuel držel její ruku a přihlouple se usmívala. Dokud ji po ruce nezačaly hladit černočerné prsty.

Zachvátila ji panika. Vůbec nevěděla, co se děje. V ten moment ji zezadu popadly dvě černé ruce. Jedna jí chytila obě zápěstí, druhá ruka jí zakryla ústa. Neviděla ho, ale přesně věděla, kdo to je. Byl to ten, co chodil k nim domů.

Pak si teprve uvědomila, co se kolem ní dělo. Byl to postarší muž. Stál blízko ke kolejišti a přešlapoval ze strany na stranu. Vypadal nervózně. Jeho stín stál přímo za ním. V tunelu zahoukal blížící se vlak metra. Pak se ten stín naklonil k uchu postaršího muže a začal šeptat svou mantru.

Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah! Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!

Další dva stíny se k postaršímu muži začaly přibližovat také. Přidaly se k odříkávání těch krutých slov jako kult zlých čarodějnic. Poté se přidal i ten stín, který Andělínu držel v ocelovém sevření. Nemohla tomu zabránit. Nemohla nikoho varovat. Jen tam stála chycená do jeho objetí a přihlížela té neodvratné chvíli, kdy jeden ze stínu strčil postaršího muže přímo pod přijíždějící vlak.

Když přišla domů, ještě se klepala. Byla ale rozhodnutá, že o neštěstí v metru rodičům nepoví. Zbytečně by je vystrašila. Doma ji však čekal další šok. Všechny lapače snů byly pryč. Zděšená vběhla do svého pokoje. Ten zel prázdnotou. Jakmile zaslechla bouchnutí vchodových dveří, seběhla rychle dolů.

„Kde jsou?!“ vykřikla zoufale na svou matku.

„Už dost Andělíno. Tohle už přece musí skončit. Mluvila jsem s doktorem. Prý jsi mu dnes zase nic neřekla. Dali jsme ti čas a prostor. Zaplatili každého lékaře i šejdíře, aby ti pomohli. A ty nic. Třeba je na čase zkusit nový přístup.“

„To nemůžeš. Já to přece všechno dělám pro tebe!“ vyhrkla. Tělo se jí třáslo. Možná vztekem, možná strachy. „Kde je táta?“

„Odjel do Rakouska dřív. Nechtěl tohle vidět,“ pronesla její matka chladně. „Vzpamatuj se už proboha,“ zavrčela na Andělínu, když procházela kolem ní po schodech. Pak za sebou zabouchla dveře od pokoje.

Andělína seděla dlouho do noci na zemi svého pokoje. Splétala nové lapače snů. Už měla tři. To bylo zoufale málo. Před týdnem jich měla tisíce a stejně zase přišel.

Doplétala čtvrtý, když to ucítila.

Ten chlad.

Ten strach.

Tu bezmoc.

Rozbolela ji hlava, chlupy jí stály po celém těle, kovová pachuť se rozlévala v puse. Nemusela ani vzhlédnout, aby věděla, že on stál přímo vedle ní. Do jejího pokoje se ještě nikdy neodvážil. Vždycky byl plný lapačů. Dnes ale mohl.

Beze slov se k ní sklonil, sevřel její paži a vytáhl ji do stoje. Andělína se po něm pokusila hodin zrovna dodělaný lapač snů, ale on útoku hravě uhnul. Táhl ji za ruku pryč z pokoje. Snažila se zapřít, chytit se futra a už se nikdy nepustit, jenže oproti jeho síle neměla žádnou šanci.

Přitáhl Andělínu k posteli její matky. Ta v klidu spala. Naposledy se pokusila vzpříčit, ale on nepolevil. Jednou rukou drtil Andělíně paži a druhou dlaň položil její matce na hlavu. Načež Andělíně pohlédl svými světýlky do očí. Neměla ani čas pokusit se je zavřít.

V mysli se jí rozběhly tmavé skvrny. Měla pocit, že se jí vrací nějaká dávno ztracená vzpomínka. Ale tahle nebyla Andělíny. Byla její matky.

Tmavé skvrny se postupně spojily, a pak ta vzpomínka nabrala na ostrosti a barvě. Uprostřed nějaké místnosti ležela na zemi žena. Spíš dívka, nemohlo jí být ani dvacet let. Slzy jí zkrápěly šaty, chvěla se po celém těle. Mezi nohama měla kaluž krve. A v ní leželo novorozeně. Malý chlapec. Také plakal.

Dívka sténala, vřískala na samotného Boha, když dítěti překryla obličej dlaní. Čím déle tlačila svou ruku proti ústům a nosu svého dítěte, o to víc se třásla.

Opravdová hrůza však Andělínu pohltila, až když uviděla dívku čistit si ruce od hlíny, potom co mrtvé dítě zahrabala v lese. Měla na zápěstí tetování. Byla to beruška.

Když se Andělína zase vrátila do přítomnosti, nedokázala zpracovat tuhle informaci. Nemohla. Vždyť to byla její máma. Kojila ji, milovala, roky vodila za ruku do školy, pekla dorty na všechny narozeninové oslavy, po večerech četla pohádky na dobrou noc. Tohle nemohla být ona. Ne. Prostě ne. Její máma nemohla zabít své dítě.

Andělína se snažila dýchat zhluboka. Potřebovala kyslík do mozku.

A i kdyby ano. Její máma k tomu musela mít vážné důvody. Třeba bylo s dítětem něco špatně. Možná ji nutili. Kdo ví, mohl na ni z dálky někdo mířit zbraní. Její máma přece nemohla zabít vlastní dítě! Malého chlapce.

A bylo to dávno. Víc jak pětadvacet let. To co Andělíně ukázal on, bylo zkreslené, vytržené z kontextu. Podívala se na něj s plameny vzteku v očích. Proč jí tu vzpomínku vůbec ukazoval?!

Tehdy se na něho poprvé podívala pořádně. Byl to muž. Mladý. Mohlo mu být asi pětadvacet let.

On jí pohled opětoval. Ten jeho byl ale náhle plný něhy.

Dusil její mámu, tak jako ona udusila jeho.

Než mohla udělat cokoliv dalšího, anebo se alespoň trochu zamyslet, jeho pohled opět zchladl. V drtivém sevření ji znovu táhl dál. Tentokrát ji vzal přes schody, provedl obývacím pokojem a vchodovými dveřmi ven. Klopýtala za ním jako hadrová panenka. Bylo to na ní všechno moc rychlé. Jediné čeho si stihla všimnout, byl podivný zápach v domě. Ten zápach znala. Takový štiplavý odér. Jako když zapomenete zapnutý plyn od sporáku.

Dovlekl Andělínu až na druhou stranu zahrady. Pak ji pustil. Pár kroků poodstoupil a věnoval jí dlouhý pohled. Následně se otočil a vyrazil zpátky k domu. Rozběhla se za ním, ale v tom okamžiku se prudce otočil a hlasitě zaskřípal: „Ne!“

Jako kdyby ji zaklel kouzlem. Nemohla se pohnout. Celé její tělo bylo křeči. Ochrnuté událostmi posledních minut. Třeba jen spala a tohle byla ta nejděsivější noční můra jejího života. Musí se štípnout.

Nic.

Stále tu byl a stále odcházel směrem k domu. Zato Andělína se nehýbala. Ze slz se stal vodopád.

Ve vchodových dveřích se zastavil a otočil zpět na Andělínu. Zdánlivě odnikud se mu v dlani objevila nějaká věc. Z dálky na ni Andělína moc dobře neviděla, ale připomínala malou krabičku.

„Lhář, podvodník, zloděj, násilník, vrah!“ pronesl svým nepříjemným hlasem. Poslední ze slov zakřičel.

Došlo jí, co chystá. Její tělo konečně povolilo.

Rozběhla se k němu v zoufalé snaze jej zastavit.

Rozběhla se přesně v ten moment, kdy on škrtl sirkou a pustil ji na zem.