Pampeliškové víno

Where has the time gone... it seems to fly so fast
One moment you're having fun, the next it's come to past
The first moment we've ever met, when your eyes met mine
I remember the summers of dandelion wine

***

Ranní slunce je nemilosrdné, svítí a svítí a brání ve spánku. Rozmrzele se otáčíš na druhý bok, ale světlo proniká všude, za víčky máš přesně to oranžovo, které člověku nedá spát. Najednou je ti pod dekou horko, skopáváš ji ze sebe a sedáš si. Víčka máš pořád pevně semknutá, jako by ses bál, co uvidíš, až se odhodláš je otevřít.

Ten pokoj neznáš. Na zemi vybledlý fialový koberec, jediným dalším kusem nábytku kromě postele je otřískaný prádelník, na jehož vrcholu je soška antické bohyně. V tomhle prostředí působí umělecké dílko nepatřičně, což ti nedá a na nočním stolku nahmatáš brýle, aby sis ji mohl pořádně prohlédnout.

Někoho ti připomíná. Někoho, koho důvěrně znáš, protože máš pocit, jako bys znal každičký rys její bezchybné tváře. Tváře, která je sice z mramoru, ale i přesto se tak nějak nevzdává života, jako kdyby se každou chvíli měla vyloupnout ze své mléčně bílé slupky a usmát se na tebe přesně tím vzrušujícím způsobem, jakým to umí jen ona. Prudce vstáváš a chceš se k ní vrhnout, ale zatočí se ti hlava a ty se svalíš na podlahu, jak pod tebou podklesnou kolena. No ovšem, uvědomíš si pár útržků z včerejšího večera. To všechno to zatracené pampeliškové víno. Ujišťovali tě, jak je neškodné a slabé, ale pro někoho, kdo ho pije poprvé v životě, má síly až až. A ty jsi včera pil, vychutnávaje tu zvláštní nahořklou chuť, pil jsi dál, až jsi jí byl přesycen, pil jsi, ač jsi cítil, že už máš dost. A co bylo dál, to ti splývá v mlze. Jen Bůh sám ví, co se všechno onoho večera událo a jak ses nakonec ocitl v tomhle laciném hotelovém pokoji. Bůh to ví, nicméně tebe by to zajímalo také.

Pomalu, pomaličku se zvedáš ze země a třaslavě se narovnáváš. Máš pocit, jako by se ti každou chvíli měla rozskočit hlava a ze světa kolem tebe se stal jeden velký kolotoč. Potřebuješ kávu, a to pořádně silnou. Otevíráš dveře pokoje a ke své ohromné úlevě na chodbě o kus dál spatříš automat, zářící měkkým červeným světlem. Prohledáváš všechny kapsy a za poslední desetikorunu, kterou v jedné z nich najdeš, si koupíš plastikový kelímek té voňavé, kouřící spásy.

Vrátíš se do pokoje, k ní. Hypnotizuješ očima její tvář a - proč si to nepřiznat, i její dokonalé tělo, zahalené jen do několika kousků umně vytesané látky -, přemýšlíš, odkud ji znáš a proč máš tak neodbytný pocit, že se pod její mramorovou bělostí skrývá živá duše. Jedním prstem lehce objedeš rysy jejího obličeje, ale kámen je pořád kamenem, hladkým a chladným na dotek.

Když se ozve zabušení na dveře, leknutím sebou trhneš. Nejdřív se ti vůbec nechce vstávat, ale když uslyšíš přidušené "To jsem já," přece jenom vstáváš a otevíráš.
"Márty," vydechneš.
"No konečně, jak si myslíš, že mě tu necháš dlouho čekat, co?" hartusí jmenovaný a hrne se dovnitř."Tak jaký to bylo s tou kočenou, povídej."
Je ti trapné přiznat, že si ze včerejšího večera nic nepamatuješ, ale nic jiného ti asi nezbyde.
"S jakou kočenou?" otážeš se hloupě.
Márty se krátce zasměje. "Hochu, tys byl včera úplně na hadry, to si fakticky nepamatuješ vůbec nic?"
"Vůbec nic," opakuješ jako ozvěna. "To všechno to zatracené pampeliškové víno."
"No teda. Ty máš takový štěstí, že po tobě jede ta největší kočka z celýho širýho okolí, a stejně si pak nic nepamatuješ? Takový plejtvání," zatváří se Márty tak zdrceně, až vyprskneš smíchy.
"Já si časem vzpomenu, neboj…"
"To bych ti radil, páč je tady tvůj kámoš Márty, kterej chce slyšet podrobnosti," zazubí se a vypochoduje z pokoje. "Zatím ahoj, uvidíme se večer."

Jedna krátká návštěva, a hned máš materiálu k přemýšlení až až. Nějaká slečna, prý krásná… to kvůli ní jsi tady? Zadíváš se znovu na sošku na prádelníku a najednou ti to dojde, až se málem praštíš do čela, že sis to neuvědomil dřív. Hlavou ti bleskne vzpomínka na Ni, naklánějící se nad tebou, na její tvář a hladkou pokožku, tehdy ovšem mramor nebyl mramorem, ale živoucí, dýchající bytostí. Byla to ona, ta bohyně z prádelníku…
Jednu otázku jsi vyřešil, ale na její místo se hrne sto dalších. Proč by někdo dělal sochu antické bohyně podle obyčejné dívky? Proč je ta socha tady, v tomto pokoji, kde jsi právě s touto dívkou strávil noc? A… kdo je ta dívka?
Na žádnou z těchto otázek neznáš odpověď, tvá paměť je jako nepřístupný film. To všechno to zatracené pampeliškové víno.

Zvedáš svou bohyni, balíš ji do přikrývky a dáváš do batůžku. Přece ji tady nenecháš, a kromě toho už s ní máš jiné plány. Naposledy se rozhlížíš po pokoji a jakmile se přesvědčíš, že jsi tu nic důležitého nenechal, otevíráš dveře a odcházíš. Ještě musíš někoho navštívit a už přesně víš, koho.

***

Tvůj přítel Ulrik by si klidně mohl říkat Indiana Jones. Živí se tím, že nalévá univerzitním studentům do hlavy teoretickou archeologii, a jeho největším a jediným koníčkem jsou záhady všeho druhu. Bydlí sám v podkrovním bytečku vysoko nad městem a když zazvoníš u jeho dveří, nevypadá vůbec překvapený tvou přítomností a hned tě zve na kávu. Ačkoliv jsi dnes ráno už jednu měl, jeho návrh vítáš s nadšením, protože kocovina stále svými hornickými kladívky doluje rudnou žílu tvých myšlenek.

V Ulrikově obývacím pokoji potom vytahuješ z batůžku bohyni. Doufáš, že ti Ulrik osvětlí její původ, ale on je ti schopen říct jen jediné: že tvá soška nemá podobu žádné ze známých antických bohyň. Poznávacím znamením jednotlivých bohů, jak se dovídáš, bývaly atributy, se kterými byli zobrazováni. Bohyně spravedlnosti tak měla váhy a roušku přes oči, bůh moří rybu a trojzubec a bohyně země klas obilí. Tvá bohyně ale nemá atributy žádné, proto je téměř nemožné určit, o koho se jedná, vykládá ti Ulrik. Přesto mu děkuješ, za vynaloženou námahu i za kávu, která ti vlila do žil nový život; loučíš se a odcházíš.

Nemáš kam jít, a tak jen bezcílně bloumáš ulicemi. Nohy tě zanesou na hřbitov, bloudíš mezi náhrobky a připadáš si jako v jiném světě. Tvůj život je najednou nepochopitelný a zastřený rouškou tajemství jako učebnice astrofyziky, a to všechno to zatracené pampeliškové víno.

Pak ji uvidíš. Svoji bohyni, tesanou ze světlé žuly a plačící, na jednom z hrobů. Co se děje, přemítáš, že ji najednou potkáváš na každém kroku? Přistupuješ blíž k náhrobnímu kameni a skláníš se, abys mohl přečíst tenká zlatá písmena: Mariette Dent de Lion, narozena 1. února 1886, zemřela 21. března 1907.

Žila krátce, pouhých dvacet jedna let, pomyslíš si. Co zlého ji asi potkalo, na den přesně před dvěma stoletími? Je možné, že by tvá bohyně byla… už dvěstě let mrtvá...?

Nesmysl, zatřepeš hlavou. Za to všechno může to zatracené pampeliškové víno.

***

P.S. Ty čtyři anglické verše nahoře pocházejí z písně Dandelion Wine (tj. Pampeliškové víno) od skvělých Blackmore's Night.

Dent-de-lion znamená francouzsky pampeliška.

Dnes je 21. března 2007. Nemáte někdo doma víno? Pampeliškové?