Bludný Holanďan

   Sychravé počasí, pátek, mlha, nikde ani noha. Tak přesně v takovém prostředí se momentálně nachází Martin.

   Zdržel se v práci, proto jela jeho manželka na oslavu, kam byli pozváni, sama a jemu nezbývalo nic jiného než se dopravit autobusem. Náladu mu to však ani v nejmenším nezkazilo. Marin je klidný chlapík, sportovec a optimista milující svou práci, po těchto stránkách vzor dokonalého partnera. Jen kdyby trávil více času doma…

   Každopádně nyní v košili, slušných botách a s dárkovou taškou v ruce indiánským během mířil směr zastávka.

   Nedávno se s Katkou přistěhovali, takže neměl ponětí, co a kdy tu vlastně jezdí. Věděl pouze, že při ranním běhu míjí jednu starou a rezavou zastávku s dřevenou budkou, to mu stačilo.

   Počasí bylo pořád mírně řečeno pod psa a Martin stále jasněji vnímal, že čím více se blížil k zastávce, tím všudypřítomná mlha houstla. Nedělal si z toho těžkou hlavu a pokračoval dál.

   Mířil si to stejnou cestou jako kterýkoli jiný den po probuzení – stará pošta, sámoška, kousek cesta, kaplička a už se před ním v šedavém oparu rýsoval známý hranatý přístřešek.

   Bylo mu zvláštní, že po celou cestu nikoho nepotkal, ovšem nyní se pod mokrou a červotoči prožranou budkou schovávala nějaká stará paní. Měla na sobě nenápadné černo-hnědé oblečení a na hlavě šátek, v takovém počasí by bylo více než snadné ji přehlédnout. Nikdy dříve ji tu neviděl, ovšem slušně pozdravil.

   „Dobrý den.“

   „Dobrý, dobrý.“ odpověděla babička, aniž by vzhlédla.

   Ač vlastně neměl důvod, trochu se styděl, váhal, zda se zeptat. Nakonec se však osmělil.

   „Promiňte,“ střenka se otočila „jel už autobus? Nikde jsem nenašel jízdní řád a…“

   „Ne mladíku, taky na něj čekám. Jiný tu ani nejezdí, to jste nevěděl?“ podivila se.

   „Nevěděl. Nedávno jsme se přistěhovali.“

   „Tak teď už vědět budete.“ ukončila to stařenka.

   „Děkuji.“ dodal ještě tiše, ovšem nebyl si jistý, zda jej slyšela.

   No nic, řekl si v duchu, počkám. Nic jiného mu ani nezbývalo…

   Byl zvyklý neustále něco dělat, jenže zde nic na práci nebylo, a tak se pouze rozhlížel kolem. Jemné mrholení přešlo v déšť a Marin byl rád, že je schovaný. Říkal, si že toho košatého stromu naproti si nikdy nevšiml, vždy měl oči jen pro cestu před sebou, neohlížel se kolem.

   Z úvah jej vytrhlo hlasité řinčení motoru a v mlze se rýsující tvar autobusu. A jakého. Místo elegantního moderního designu, na který byl zvyklý z města, se přidrkocal starý, ovšem mimořádně zachovalý bílo-modrý model Škoda 706, který viděl leda tak v seriálu Chalupáři.
   Opět se trochu zamyslel, ale více pozornosti vozidlu nevěnoval. Koneckonců vesnice není město.

   Relativně úzké dveře se pomalu otevřely a řidič jim až přehnaně pokynul rukou, ať vejdou.
   Stará paní šla první. Po schůdcích jí to chvilku trvalo, ale nikomu z přítomných to evidentně nedělalo vrásky. Tiše řidiči nahlásila cílovou zastávku a šla si sednout. Martin udělal to samé, přičemž se na něj řidič přehnaně usmíval a pak kývl hlavou.

   Dveře se zavřely, starý autobus vrčivě rozjel a Martin se rychle usadil na nejbližší místo.
   I vnitřek na pasažéra dýchal nedávnou historií – gumová podlaha táhnoucí se od předku až dozadu, podél dvě řady hnědých koženkových sedaček s šedými kovovými madly kousek nad opěrkou a absence jakýchkoli reklam. To vše vypadlo téměř jako nové. Asi prošel rekonstrukcí. Blesklo mu hlavou.
   Dále byl již myšlenkami na oslavě a nepřítomně hleděl z okna.

***********

   Cesta netrvala dlouho, jelikož se oslava konala u Jakuba doma, a ten bydlel jen o pár vesnic dále.

   Autobus trochu trhaně zastavil, řidič zavolal a dvě vteřiny na to se Martin probral, omluvil, poděkoval a vystoupil. Cestou si všiml několika pasažérů, které před tím bez zájmu přehlédl. Všichni byli oblečeni lehce retro, jako by se domluvili, ale neměl čas se nad tím pozastavovat, už na něj čekali jinde.

   Venku již naštěstí přestalo pršet, mlha se rozplynula, a zpod mraků dokonce vykouklo sluníčko. Ani se mu v takovém počasí a příjemném deštivém vzduchu nechtělo spěchat.

   Svižně tedy došel k domu číslo třináct a zazvonil. Ve dveřích jej přivítal sám oslavenec, se kterým se hned na to poplácal po zádech a omlouval se za zpoždění. Byl ujištěn, že se nic nestalo a vyzván, aby šel dál.

   V obývacím pokoji, kde již byly na konferenčních stolcích nachystané zákusky, chlebíčky a šampaňské se pozdravil s ostatními a Katkou.

   „Ahoj, miláčku.“ dal jí lehkou pusu na tvář. „Promiň, musel jsem v práci něco dodělat.“

   „Ahoj. Akorát na poslední chvíli,“ usmála se a pusu mu oplatila „už jsme se chystali k přípitku. A Šmerdovi si pak půjčí naše auto, my pojedeme tvým, jak jsme se domlouvali.“

   „Cože? Jak mým?“ podivil se.

   „No, přece tvým služebním, jakým jiným?“

   „Já tu nemám auto.“

   „Jak to, že ne? A jak ses sem dostal?“ nechápala.

   „Přece autobusem.“ odpověděl se samozřejmostí, ona však nasadila zmatený výraz.

   „Jakým autobusem?“

   „No tím, co tu jezdí.“ nedal se.

   „Tady žádný nejezdí.“

   „Jak nejezdí? Vždyť jsem z něj před chvílí vystoupil.“

   „To je divné.“ odvětila pochybovačně.

   „Tak se pak zeptáme Jakuba, ten to bude vědět.“ navrhl a Katka kývla. Už se chystala jít, když ji jemně zarazil.

   „Kam jdeš?“

   „No přeci za Jakubem, kam jinam?“

   „Má teď hodně práce, přece ho nebude obtěžovat.“ Ač s tím nesouhlasil, pohled Katky jej ujistil, že budou. Znal její záhady nesnášející povahu a nechtěl se hádat.

   Propletli se tedy mezi hosty až do kuchyně, kde probíhaly veškeré přípravy. Jakubova manželka Helena zrovna vytahovala z lednice velkou papírovou krabici, pravděpodobně s dortem.

   „Ty Heleno, nevíš, kde je Jakub?“

   „Zrovna někam odešel, co potřebujete?“ odpověděla a stále se pokoušela onu krabici z úzkých dveří vysvobodit, zatím marně.

   „Chceme jen vědět, co tu jezdí za autobusy.“ chopil se slova Jakub. „Zrovna jsem jedním jel, ale Katka mi tvrdí…“ nestihl doříct větu.

   „Cože? Autobus? Tady?“ uchechtla se Helena. „Tady autobusy nejezdí dobrých… padesát let? Tak nějak. Od té nehody, co tu byla.“

   „Jaké nehody?“ zajímali se.

   Mezitím úspěšně vysoukala krabici ven a položila ji na linku.

   „No, před padesáti lety tu opilý řidič s autobusem vyjel ze silnice a zabil sebe a několik cestujících. Všichni ten příběh znají. Autobus tu skoro nepamatuje ani moje maminka, jela jím jen jako malá.“ začala se opět věnovat krabici.

   „Jenže já jsem v něm jel!“ trval Martin na svém. „Není to ani dvacet minut, co jsem z něj tuhle vystoupil.“

   „Ale to není možné, vždyť už tu není ani zastávka.“ otevřela ji. „Asi ses nechal trochu moc unést tou místní pověrou.“

   „Jakou?“ docházela mu trpělivost, nikdo nevěřil něčemu, co sám zažil. On přece ví, co viděl.

   „Je to jenom taková povídačka, ale některé místní tetky a opilci se dušují, že jednou za čas vidí po staré jet přesně takový autobus, jaký se onehdy vyboural. Vždy je kolem něj prý mlha a řidič se na ně usmívá a kývne hlavou nebo co, ale jsou to jenom takový řeči, nic víc.“ ukončila Helena debatu a klidně jala nože k rozkrajování dortu.

   Zato Martin se dost vyděšeně a nechápavě podíval na Katku a v tu ránu si uvědomil, že onen autobus vlastně vypadal na své stáří podezřele dobře, všichni cestující měli oblečení jako se sedmdesátek a ten usměvavý řidič kývající na nově příchozí, po něm ani nechtěl jízdu zaplatit…