Nejsem zlý, nebo ano?

Okenice třískaly o zdi starého domu z pálených cihel jako by nemělo být zítřka. Mráz byl tak ukrutný, že i dřevo se svíjelo zimou. V celém městě svítilo jen pár oken, a to velmi slabě, aby se větru nezachtělo i tak malé světýlko vzít.

U jednoho z těch oken stojí postava. Nehybně. Již celé hodiny. Parkety pod ní jsou už unavené tím, jak ji musí podpírat. V místnosti je takové ticho, že jsou slyšet jen hodinky na ruce ve stínech zahaleného muže. Venku zavyl pes a muž najednou pohnul hlavou směrem, ze kterého se zavytí ozvalo. Světlo svíčky, které doposud svítilo jen na záda a vlasy, nyní osvěcovalo i pravou tvář. Jemně se leskl plnovous, na kterém byly jakési malé kapky, rty v něm byly schované, že ani nešly vidět. Jejich zahalení vynahrazoval výrazný, ostře řezaný nos. V oku byla jiskra krutosti a zároveň prázdnoty. Vrásky, které zdobily jeho tvář, naznačovaly, že má za sebou víc jak půl století.

"Zmlkni," procedil mezi zuby. Poté bylo zase ticho. Pes zavyl podruhé. Na to robustní silueta už nereagovala. Teprve když cosi zasípalo na zemi, se "zmlkni" ozvalo podruhé. Stání u okna už nepřinášelo kýžené uvolnění, a tak se muž vydal k tělu na podlaze. Dupnul mu na koleno a s nenápadným, zlomyslným úsměvem se zeptal: "Tak co, stálo ti to za těch pár cetek?"

Z kapsy kabátu vytáhl stojící muž malý kapesní nožík a jemně po jeho ostří přejel palcem. To, jak byl ostrý, mu udělalo radost. Přiložil nůž k zápěstí ležícího a velmi pomalu s ním udělal čáru. Hodinky tikly patnáctkrát a najednou bylo v místnosti o jednu duši méně.

Muž krev z nože olízl. Poté vytáhl ze stolu, na kterém celou dobu svítila svíčka, slonovinovou tyčinku a udělal na ní v pořadí několikátou značku.

Budím se celý zpocený. Venku je ještě tma a já nevím, jestli jsem právě prožil hnusný sen, nebo se to všechno opravdu stalo. Nemám ani odvahu se podívat na hodiny. Mám strach. Otáčím se na druhý bok a pokouším se usnout. Nad ránem v zrcadle zjišťuji, že mám rty od krve. Jen mě děsí, že nevím, jestli je moje.