Šarlatýn II., část 4.

„No… to už se stalo. Přepínám,“ špitne Patricie.

„Vy stojíte v tom povlaku?“

„Ano.“

Nastává dlouhá odmlka. „Velitelství a všem jednotkám zúčastněným akce nařizuji eliminaci týmu Delta. Eliminujte všechny členy týmu Delta. Těla nechte tam, kde je zneškodníte. Je to přímý rozkaz a užívám své autority. Konec,“ ta slova nás zaskočí a ochromí šokem. Vyměňujeme si zmatené a polekané pohledy, zatímco cítíme, jak nás začínají pálit nohy a hlavně chodidla, ale to pálení a bolest se brzy dostává i do lýtek a postupuje dál našim tělem.

„Tady velitel Martinius, ruším přidělencův rozkaz. Nikdo tu nebude zabíjet moje muže!“ křičí do vysílačky.

„Můj rozkaz zrušit nemůžete, to může jen císař nebo konzul, abych Vám připomněl posloupnost velení a pokud máte výčitky svědomí, tak tím ukončíme trápení Vašich mužů,“ tajuplná slova přidělence se nám opakují v hlavě s tím, jak před sebou vidíme útržky, záblesky a scenérie plné krve, křiku a šílenství, pomatení smyslů, zabíjení a mučení. Scenérie, kde se lidé ubíjejí navzájem k smrti, drásají se a ječí, všechno ničí. Pohled na to, jak vběhnu do naší ložnice a uškrtím svou ženu, zapálím byt a se sekerou v ruce zabíjím sousedy. Naše těla se ocitají v žáru a naše vůle, mysl a rozum se rozpadají na tisíce rozdrobených kousků, se kterými z nás vyprchávají poslední zbytky lidskosti. Černá hmota proniká do krve, do útrob, do každého nervu, do údů i orgánů, až se dostane do mozků a před očima vidíme tisíce drobných žilek, které prorůstají našimi bulvami. Všechno se to odehrává rychle a nemůžeme nic dělat. Já a Georg padáme do kolen, přirostlý k podlaze a z našich úst vytéká černý hnis, zatímco dál vidíme plameny, zkázu a smrt miliónů, záblesky temnoty v nejhlubších útrobách našich duší. Patricie a Fajsal se belhají pryč, zatímco vydávají skřeky a chroptí. I oni už nejsou lidmi…

Beta útok přežila a dostala se do chodby, ale její ozbrojenci stojí za černým hnisem. Vidím je v dálce, v místě, kde je pár posledních fungujících světel a vidím, jak se dívají našim směrem. V jejich očích je nepopsatelná hrůza, netuší, co dělat a opatrně ustupují, než konečně zahájí palbu. Kulky zasahují Fajsala i Patricii, mě i Georga, ale nemohou způsobit ani zlomek bolesti, kterou cítíme z toho černého hnisu, z toho černého nádoru, který nás pohlcuje. Fajsala a Patricii to vůbec nezpomalí, aspoň ne do momentu, než jeden z Bety podstřelí Patriciiny nohy brokovnicí. Teprve pak padne na podlahu a akorát se pomalu plazí k Betě.

Vidím, jak se všechno okolo nás zpomaluje, všechno se rozpadá a rozplývá, vidím a cítím, jak každá vteřina trvá minutu nebo hodinu, mění se v den a pak i v týden. Okolí se zpomaluje a já se ocitám v hlubinách svého pekla, kde vidím, jak bytosti s pařáty trhají Andreu na kusy, jak vypalují náš dům, vidím, jak mi párají břicho, jednou, dvakrát, stokrát prožívám mučivou smrt, smrt své ženy, svých přátel a příbuzných. Hrůza a bolest vnikají do mě a černý hnis vytéká ze mě. Měním se v pouhou nicotnost, nicotný nástroj zla. Zanikám, rozpadám se a vše, čím jsem byl, je pryč. Jen čekám, až přijde rána z milosti… pokud přijde.