Úplněk, č. 1

Zastavil jsem svoje auto na okraji vesnice svírané lesy a vypnul motor. Když jsem tak učinil, poznal jsem, že se stalo, co se mělo stát. Rámus mého motoru je nahrazen pronikavým ženským křikem, který se nese od terasovitých polí za vesnicí. Vystupuji za chladného podzimního úplňku, kdy se říjen mění v listopad, ze svého auta a rozhlížím se okolo. Nevím, zda vesničané skutečně spí, zda je možné v této noci spát, pokud jste doprovázeni tím zoufalým a bolestivým jekotem, ale všechny dveře a okna jsou zavřené a zastřené. Až na pár lamp pouličního osvětlení a světlo z hospody, je ve vesnici úplná tma protrhávaná jen měsíčním svitem. Není slyšet nic, kromě toho křiku. Žádné auto, žádné jiné hlasy, žádná televize nebo rádio a z dálky se nese řev, pláč a prosby o slitování.

„Proboha, nechte ho! Neubližujte mu!“ slova jsou naprosto zřetelná, když se blížím k nedaleké hospodě. Podívám se k polím, která jsou nad vesnicí, ale přes střechy domů není nic moc vidět, kromě dvou hustých a černých lesů, které kukuřičná pole svírají z obou stran, a s tím i cestu, jež spojuje vesnice na obou koncích polí.

Přestanu se té agonii věnovat, nasadím si kuklu a vší silou zabouchám na dveře hostince. Dvakrát, třikrát. Pronikavě a hlasitě na ně buším, až se konečně ozve šouravý krok v přízemí a já slyším zpoza dveří. Jde pomalu, jako by se snažil tento moment, co nejvíce oddálit, i když ví, že je to setkání neodvratné.

Dveře se otevřou a objeví se tam ztrápená a mrtvolně bledá žena s očima plnýma obav. Pokojská zdejšího hostince, která si mě prohlíží a asi tuší, co se děje. Nejspíše se celé hodiny modlila, abych nepřijel, ale jsem tady a ona jen doufá, že tohle naše setkání bude mít co nejdříve za sebou. Jen si odkašle a nabídne mi, abych šel dovnitř. Já tak učiním, ale brzy dospěji k závěru, že to byla chyba.

Domníval jsem se, že všichni budou zalezlí ve svých pokojích, ať už jde o místní, či o vesničany ze sousední vesnice. Kdepak. Jsou v přízemí, kde se nachází malá putyka, a prohlížejí si mě. Nejsem tam poprvé, a určitě ani naposledy. Vědí, že má přítomnost je daní za jejich chamtivost a odvrací svůj zrak, muži i ženy. Mlčí, nic neříkají, vidím na nich strach, cítím z nich strach, který je obklopuje, a rozhodnu se je chvíli trýznit. Jakkoliv jsou užiteční, jsou i zvrácení ve svých motivacích.

Namísto, abych šel rovnou plnit své povinnosti, dojdu k barovému pultu, kde na mě hledí vyděšený mladík s třesoucíma se rukama. Mlčím a ukáži na finskou vodku v poličce. Mladík mi okamžitě nalije a koktá cosi o tom, že je to na účet podniku. Snaží se o polekaný a nervózní úsměv, když do sebe kopnu panáka, jehož chuť už necítím, a přeci jen mu k jeho překvapení zaplatím. Pak se naposledy podívám na přítomné hosty a většina z nich se snaží, seč jim síly stačí, odvracet zrak. Jsou rozerváni strachem, který je nutí dívat se jinam a lidskou zvědavostí, která upíná jejich pohledy přímo ke mně. Někteří naprázdno polknou, ti nejodvážnější vstanou a obrovským obloukem mě obchází k nedalekému schodišti, kde jsou jejich pokoje. Počkám, až to schodiště vyjdou a zalezou si do svých pokojů.

Pak se podívám na pokojskou a ta mi pokyne, abych šel za ní. Většině hostí se znatelně uleví, když opouštím přízemí hostince a stoupáme po schodišti do patra. Dál následuji tu ženu, která mě dovede až k pokoji na úplném konci chodby a odemkne jedny z dveří. „Stále tu mají některé věci,“ oznámí mi pokojská. „Řekli, že se pro to ještě vrátí, ale tak nějak nepočítám, že už se tu po této noci objeví, že ano?“ mlčím, protože vím, že je to řečnická otázka. A i kdyby nebyla, ta žena určitě nebude chtít znát odpověď, a tak raději odejde.

Zavírám za ní dveře a rozhlížím se po malém pokoji, kde jsou dvě postele a okno, ze kterého je vidět na příjezdovou silnici do vesnice i na moje vlastní auto. Jinak je to naprosto obyčejný pokoj s nočními stolky, lampou a pár šuplíky na oblečení. Přesně taková kvalita, která je v těchto vesnicích očekávatelná.

Vedle jedné z postelí se válí poloprázdný batoh, jehož jediným obsahem jsou starší i novější časopisy, zkažená svačina a pár otevřených dopisů. Na malém nočním stolku u druhé postele je papír s poznámkami. Není jich tam moc, spíše rychle načrtnuté a načmáraná pro dobu, až se jejich autor vrátí na svůj pokoj.

Beru baťoh a vyhodím z něho všechny věci. Zkažená svačina letí do kouta a můj zrak spočine na těch časopisech i na dopisech. Časopisy jsou přesně ty, které jsem očekával, spíše mě však zajímají dopisy. Jeden je rozepsaný, který má být odeslán, ale druhý přišel. Trochu jsem překvapen, že lidé stále píší dopisy. Je to nostalgické, prodchnuté romantikou a sentimentem něčeho, co se stává minulostí, co brzy přestane být způsobem dorozumívání lidí. Tisíce let se tím lidé dorozumívají, ale již brzy nebudou. Stále však jsou tací, kteří toho využívají, ale čekal bych to u starší generace, ne u těchto mladých lidí. Tím jsem překvapen, když si beru dopis, který ta dívka obdržela.