Úplněk, č. 2

Kataríno, promiň, ale nechtěl jsem to více řešit po telefonu, ani po intranetu. Možná je tohle příliš formální, nevím, ale vím, že už s tebou dál být nemohu. Varoval jsem tě mnohokrát před tím, co děláš, a ty si mě neposlechla a neposloucháš. Ten debil tě uhranul, jen na něm visíš a mě už se nevěnuješ, i když jsem se ti snažil vyjít vstříc. Fajn, je to tvůj život, do kterého já už nepatřím, a nechci se více ponižovat tím, že se budu okolo tebe motat.

Jen ti píši, protože se o tebe bojím. Máš nastartovanou skvělou kariéru a můžeš na univerzitě mnohého dosáhnout, ale jestli se budeš zabývat těmito nesmysly, jen se znemožníš a druhou šanci už nedostaneš.

Michael

Dopis od jejího bývalého přítele. Z toho, co jsem se o něm dozvěděl se ji zoufale snažil udržet. Snažil se jí tohle všechno rozmluvit, ale nebyl v tom moc úspěšný. Ta holka se o tyto věci zajímala celý život, a když se pak objevil charismatický a stejně zapálený Kritos, bylo rozhodnuto. Michael už neměl šanci. Tak to aspoň bylo shrnuto v hlášení, které jsem obdržel. Nacházím i její odpověď. Tedy, myslel jsem si, že je to její odpověď, ale obsah rozepsaného dopisu mě dokonale zaskočil a já vytřeštil zrak, když jsem četl ty řádky.

Nevím, kdo jste, nevím, jak se jmenujete, jen vím, že zatímco budu na poli, Vy nejspíše budete číst mou poštu a prohledávat mé věci. Můj příchod sem Vám snad dává jasně znát, jak moc jsem odhodlaná zjistit pravdu, odhalit, co se tady děje a Vy, ani nikdo jiný Vám podobný, mě nezastraší na této mé cestě. Píši toto společně s Kritem a Martinem. Vycítila jsem to všudypřítomné sledování a pronásledování. Krita to moc nepřekvapilo. Odhalíme pravdu, nebojte se.

Nemáš ponětí, jaká je pravda, odseknu v duchu a schovám dopis. Dál prohledávám pokoj, ale už nic víc nenacházím, takže se akorát vrátím do přízemí, kde se opět usadím na baru. Už tam není ani půlka lidí, která tam byla předtím. Všichni se vytrácejí, jakmile jsem vešel. Majitelka hotelu se snaží něco koktat a já tuším, co se chce zeptat. „Až to bude, tak to bude, ale nebojte se. Nebudu se zde zdržovat ani o vteřinu déle, než to bude nezbytně nutné,“ ujišťuji ji a piji tentokrát mojito. Překvapuje mě, že hospoda v takovém českém zapadákově něco takového připravuje, ale zdá se, že i barbaři umí drinky.

Ozve se zaklepání na dveře a majitelka vítá dalšího hosta. Koutkem oka si všimnu udivených výrazů hostí, kteří se odtahují a střídavě hledí mým směrem a směrem k příchozímu. To vzbudí i mou pozornost, a tak se otočím, jen abych uviděl Krita. Jde si sednout ke mně na bar a v tom momentě se všichni dekují pryč. Už se ani nesnaží předstírat, že odcházejí v klidu, prostě se seberou a kvapem mizí pryč. Když se podívám na majitelku a barmana, zmizí i oni. Skoro se vypaří jako pár nad hrncem a celé přízemí je liduprázdné, zatímco si Kritos nalévá panáka skotské.

„Takže? Neměl bys být na poli?“

„Podařilo se mi tomu vyhnout. Jsem mistr improvizace, to nevíš?“

„Co to znamená?“

„V Ostravě jsem odchytl jednoho z místní skupiny. Nechtěl jsem riskovat vlastní život. Raději pošlu na porážku ovci,“ a nyní si zapálí cigaretu. V klidu pokuřuje a je na něm vidět úsměv i samolibá radost. I tací jsou mezi námi.

„Dobrá práce,“ zalžu. „Koho si tam poslal na smrt?“

„Martin Haas. Ostravský pedagog, šest let člen a místopředseda místního spolku. Nahradíme ho naším člověkem. Zabýval se hlavně slezskou oblastí a historií. Když se tam rozhodli jít, vymluvil jsem se, že jsem něco zapomněl, a že je doženu.“

„A už ses je neuráčil dohnat,“ řeknu a kroutím hlavou. „Myslíš, že ta holka by jim nestačila?“

„Myslím, že bys tam měl jít. Pak pochopíš. Počkám u auta,“ vyklopí do sebe zbytek panáka a opustí hospodu. Já ještě chvíli čekám, až se nakonec otočím a oknem vidím, jak se Kritos posadil na zídku vedle mého auta a zůstal tam čekat. V tom momentě se seberu i já a všimnu si, že křik ustal. Ten pronikavý jekot, ale pláč a nářek jsou nadále slyšet, takže bych tam měl vyrazit.

Opouštím hospodu, ve které nechám velice tučné dýško jako pozornost za diskrétnost místních a po silnici jdu napříč vesnicí, až se dostanu na křižovatku vedoucí ke stoupající polní cestě k terasám. Procházím po cestě, která ještě stále je ohrazená domky, až dojdu za vesnickou ceduli a mířím ke kopcovitým terasám, kde je nyní velký zástup lidí.

Desítky, spíše stovky lidí vyplňujících prostor mezi lesy. Muži a ženy v uniformách, které už jsou snad sto let staré. Stojí tam v klidu, ve skupinkách i jednotlivě, avšak všichni sledující jen jedno místo. Střed cesty, na kterém je potrhaný stan, rozházené oblečení a jídlo, dohořívající ohniště, ze kterého stále stoupá dým a vedle toho mrtvé tělo, zatímco o kousek dál sedí mladá žena a neutišitelně vzlyká.

Jak se přibližuji, první uniformovaní muži si mě všímají a já si všímám, že měsíční svit prochází jejich těly, jejich uniformami a činí je průhlednějšími. Někteří nemají ruce, jiní nemají nohy, další se plazí po zemi, jsou tam tací, kterým chybí hlava, další se pomalu začínají belhat a jeden z nich, muž s brigadýrkou a ustřelenou čelistí jde mým směrem. Stane proti mně. Neměl by mluvit. Nemá ústa, nemá jazyk, a přesto promluví jasně a zřetelně.

„Tak jste tady. Čekal jsem, že přijdete.“

„Plukovníku,“ oslovím velitele, který zde před sto lety padl v boji s polským vojskem a prohlížím si i ostatní jeho padlé muže, avšak zahlídnu mezi nimi i jiné lidi, nejen uniformované muže. Jsou tam i obyčejní lidé, někteří ve starších šatech, jiní v dnešním oblečení, ale všichni prosvítající. Tito jsou zřejmě těmi, které místní obětovávají pro lepší úrodu. Připojují se a sami se nyní pasou na utrpení jiných, kteří zažívají to, co sami zažili. A všimnu si i jednoho, který je oblečen stejně jako mrtvé tělo. Stojí tam se zlomeným vazem a hlavou otočenou na opačnou stranu. Není to pěkný pohled, ale mohl dopadnout hůř, pomyslím si. „Kde dojde k další události?“

„Na jihu,“ odpovídá plukovník.

„Plukovníku, tohle partnerství nebude fungovat, pokud my Vám budeme dávat, co chcete, a Vy nám budete dávat zlomek toho, co nám slíbíte.“

„Pomohli jsme Vám ve válce,“ syčí prokletá duše mrtvého muže.

„Pomohli jste nám jako snaživí idioti,“ odpovídám opovážlivě. „Jeden z velitelů, kterého jste zabili, byl náš agent. Od té doby někteří pochybují o Vaší loajalitě. Tvrdí, že nám škodíte, protože říše Vaši jednotku před sto lety obětovala při ústupu.“

Muž ke mně přistoupí až nepříjemně blízko a zuřivě mi hledí do očí. „Nikdy, nikdy si už znova nedovolte zpochybnit naši loajalitu k říši a císařům.“

„Tak mi dejte něco víc.“

„Dáváme. Dáváme,“ a ukáže k té vzlykající dívce.

„Co je s ní?“ divím se a jdu blíž. Sedí na zemi, tvář od krve, oči si vyškrábala, dál brečí, ale už nekřičí a ruce si tiskne na uši. „Kritos mě na ní upozornil. Co je s ní?“ opakuji svou otázku.

„Aniž by o tom skutečně cokoliv věděla, bezděčně odrazila náš útok. Je k smrti vyděšená, ale nezešílela, nezhroutila se, zažívá strašlivé trauma, ale nepodařilo se nám do ní proniknout a přivázat jí k tomuto místu,“ vysvětluje a já na ní s úžasem hledím.

„To není špatný potenciál. Dívka se může hodit, ale nejsem tu kvůli ní. Kde na jihu?“

„Afrika a Středomoří.“

„Středomoří?“ zbystřím.

„Nevíme přesně kdy a kde, ale bude to někdy v průběhu příštích padesáti let na středomořských ostrovech nebo v přímořských územích afrického severu.“

„S tím už se dá pracovat. Uvidíme.“

„Co s ní?“

Opět se podíváme na tu nebožačku. „Místní jí pošlou do nemocnice. Promluvím s císařem a radou, jak s ní naložíme. Tvrdíte tedy, že se ubránila?“

„Ubránila.“