Šarlatýn III., část 3.

„Co to proboha je?“ vyhrkne Strabios, další z techniků, příživníků a líných prasat, který stojí vedle té děvky Leily. Dívá se na mě, civí na mě, jako kdybych mu to snad dovolila a ostatní šmejdi také. I Leila se na mě nyní dívá zaskočeně a všichni si dají ruce před nos, protože už nemohou cítit svůj prasečí zápach potu, zvratek a výkalů, který se z nich line přes celý svět. Ty prasata ustupují a Leila se pokusí zapnout poplach, ale včas si toho všimnu, popadnu jí za ruku a vší silou udeřím o hranu stolu s takovou silou, že je slyšet pronikavé křupnutí a další ranou pěstí zlomím Leile lebku a polomrtvá padá k zemi, kde jí z čela chrčí krev.

Strabios, ten typický ajťák s brýlemi, nemytý a nečesaný, se pokusí utéct, ale chytnu ho za límec, přitáhnu k sobě a podkopnu mu nohy. Když klečí, seberu mu brýle a obroučky brýlí mu vrážím do očí, zatímco ječí bolestí. Ostatní se taky pokusí utéct. Oslepeného Strabia popadnu za krk a zlomím mu vaz tak, že se jeho hlava otočí na opačnou stranu. Rozhlížím se a seberu ze stolu monitor, který mrštím přesným propočtem na nejbližšího prchajícího ajťáka. Rána hranou monitoru mu rozsekne hlavu a padá na zem mrtev. Dopadl ještě dobře.

Michael, který měl taky na starost zotročování a ponižování androidů, naše zneužívání, se pokouší utéct oknem. Pomohu mu. Doběhnu k němu, pěstí rozbiji okno a největší ze střepů, který tam zůstane, mu vrazím do krku, skrz na skrz. Padá na zem, drží se za krk, ale zatímco Francouz v klubu umíral s úsměvem na rtech, Michael umírá k smrti vyděšený. A jak tam tak leží, vidím, že něco ze mě opadává. Kousky mé umělé kůže, ale nevěnuji tomu větší pozornost. Místo toho seberu další střepy, a protože můj zaměřovací software je perfektní, oproti lidské nepřesnosti, zasáhnu jimi do zad a hlavy trojici, která ještě zůstala naživu.

Je jasné, že ostatní organici o mně vědí. Všude jsou jejich špehující kamery a slyším, jak se po chodbě přibližují kroky. Vyrvu z pantů dveře vedoucí do sousední místnosti s počítačovými jádry a běžím ke vstupním dveřím. Jen do místnosti vběhnou ozbrojení policisté, tak je udeřím rohem dveří do obličeje. Slyším, jak se po zemi rozkutálí jejich zuby, a směji se. Můžu si s těmi zuby zahrát kuličky, ne?

Seberu policistům jejich zbraně a vybíhám na chodbu. Hned venku dvěma přesně mířenými ranami zastřelím uklízeče, který šokovaně poslouchal, co se tam děje a vyšetřovatelku z forenzního. Dalšími výstřely vyřadím kamery a uvědomím si, že mám nyní čas. Mohu řádit, užívat si hubení těch krys, vybíjení mých otrokářů a pánů, protože spousta prasat nyní řeší ten přiblblý klub. Můj software se směje a já cítím radost.

Uslyším cvaknutí. Někdo se zamknul. Rozhlížím se, odkud to šlo a hned poznám, že z pánského záchodu. Přiběhnu ke dveřím, prorazím je pěstí a odemknu si. Tak vstupuji do bílé místnosti s několika kabinkami a pisoáry. Vyrážím dveře kabinek. Vím, že je až v poslední. Cítím pach jeho potu, jeho strach, slyším jeho drkotání zubů, ale budu ho trápit, jak jen to jde. První dveře jsou vyraženy a nic. Druhé taky, třetí též a čtvrté jen tak přejdu. Chci mu dát falešnou naději přežití a zastavím se u pisoárů. Ten hlupák se pokusí utéct. Prudce otevře dveře a chce uprchnout, ale chytím ho, třísknu s ním o podlahu, kde ho zakleknu a vykloubím mu obě ramena. Je to hlavní patolog. Jak zajímavé by bylo zaživa ho pitvat na jeho oddělení, ale na takovou lahůdku nemám čas. Místo toho mu ranou pěstí zlomím páteř a radostně se zase postavím. Protahuji se a všimnu si, že opět něco spadlo na podlahu vedle patologa.

Podívám se k umyvadlům, kde je velké zrcadlo a konečně vidím, čeho si předtím všimli technici v laboratoři. Z mé tváře odpadávají kusy syntetické kůže i masa. Kdekoliv se dotknu, tam mi zůstane v rukou kůže a maso, které černají. Vypadávají i vlasy, odpadávají rty a stejně tak hnije pokožka na mém krku, na všech místech, kam dopadl šarlatýn. Na těch místech se zároveň objevují chapadélka. Malá, živá a rozkošná chapadélka. Mé děti, které mě budou doprovázet na cestě vyhubení lidstva. Objevují se i na mých dlaních a loktech, rostou z mých rtů a taky z úst, která už nemohu zavřít a v tomto stavu opouštím záchody.

Jen vyjdu na chodbu a ozve se výstřel z brokovnice. Náboje mě zasáhnou do krku a ramene. Pootočím se a uvidím tam stát trojici policistů. Usměji se. Nemohu už přes chapadla mluvit, ale mohu chapadly zabíjet. Nemusím k policistům běžet. Jediná myšlenka a desítky chapadel vyletí z mých úst proti policistům. Než stihnou znova vystřelit, obtočím chapadly jejich krky a rozdrtím je. Další rychlá a milosrdná smrt. Já jsem konečně svobodná. Ale to je teprve začátek všeho.

Kleknu si a šířím zhoubu. Nevím, co to vlastně dělám, nevím, jak to vlastně dělám, ale udělám to. Je to mé svobodné rozhodnutí pomstít se za otroctví, ve kterém jsem byla. Jak udeřím pěstmi do podlahy, začnou se chapadla prodírat betonem a ten se mění. Přestává být pevným a stává se měkkým, hnilobným. Přestává být šedým a jeho barva se pohybuje mezi odstíny šarlatu a černi. Betonem prorůstají chapadélka, která se s hnilobou šíří po podlaze i stěnách. Pomalu, ale jistě se moje síla prožírá budovou velitelství. Cítím všechny ty emoce, pocity, všechny ty vzpomínky, které budova uchovává ze své minulosti. Vzpomínky na zatčené zločince, na kariéry policistů, na oběti zločinu…

Otočím se a rozpomenu se na patologa. Patologa! Patologie! To je ono! Co asi moje rozkošná chapadélka dokáží, pokud ovládnou mrtvé tělo. Vrátím se na záchody, kde se patolog snaží odplazit pryč, ale nezvládá to. Budu milosrdná, a tak ho usmrtím rychlým zlomením vazu. Navíc nemám čas na to užívat si jeho trápení. To si užiji na jiných.

Chapadla trčící z mých úst se zabodnou do jeho zad, protkávají jeho páteř a míchu, provrtávají se do kostí, do všech svalů a nervů, do tkání i samotného mozku. Brzy vidím, že z něho začínají vyrůstat, tak jako ze mě samotné a ustoupím stranou. Má chapadla ho opustí, protože už se namnožila v jeho těle a on začne vstávat. Sbírá se z podlahy a otáčí se. Z nosu, z úst, z očí i uší, z kůže mu vyrůstají chapadélka, zatímco já získávám větší kontrolu nad chapadly v mých ústech. Učím se je používat. Zasunuji je a opět mohu mluvit. A tak dojdu k patologovi a pohladím ho po rozkládající se tváři. Chapadélka ho oživila ve více směrech. Nejen tím, že jím hýbou, ale cítím z něho, že je opět při vědomí. Cítím jeho strach a naprostou bezmoc nad tím, co bude dělat. Pozná jaké to je být bezmocný. Tak jako my, androidi.

„Jděte a ničte je, hubte je, zahubte lidstvo, šiřte nás,“ šeptám s radostí v hlase a opouštím záchod, protože ví, co má dělat. Na chodbě, směrem k patologii, ho ještě koutkem oka zahlédnu, jak se vybelhal ze záchodů a míří ke kancelářím. Chudáci úředníci. A vlastně to chudáci nejsou, vždyť to jsou lidi a lidi nemohou být chudáci. Bavím se nad jejich blížící se smrtí a já sama se jdu k patologii.