Šarlatýn III., část 4.

Za rohem se proti mně postaví další dvojice policistů. Střílejí z pistolí. Kulky se zařezávají do mých ramenou, do mých končetin i břicha, ale to nevadí. Jen budu tvořena více kovem. Schválně, co oni řeknou na moji odpověď. Ta je prostá. Z úst opět vystřelí chapadla, která jednoho z policistů probodnou a vytrhnu mu srdce i s několika žebry, které se roztříští na desítky kousků. Policista padá na zem mrtvý a druhý to jen zděšeně sleduje. Už nedokáže zareagovat, a i kdyby dokázal, k čemu mu to bude? Nejprve, aby se vyděsil, tak po něm hodím kolegovo srdce a zasáhnu ho do obličeje. Policista upustí pistoli a dá se na útěk, ale je to marné. Jednu ze zlomených žeberních kostí jeho kolegy mu zabodnu rovnou do spánku. K těmto dvěma policistům jsem byla velice hodná a milosrdná, podobně jako k patologovi. Asi se ze mě stává lidumil, pomyslím si a pokračuji chodbou dál.

Dveře na patologii vyrazím a vejdu do kanceláře, která vede do samotných laboratoří a sálů patologie. Místnost se stolem, počítačem a kartotékami, mezi kterými se nyní krčí mladší patolog. Klučina, který měl být nástupcem chapadlovitého patologa. Dívá se na mě, k smrti vyděšený a stejně jako S4zyam pomočený a třesoucí se.

Zasunu chapadla do svých úst a místo toho popadnu patologa za vlasy a vleču ho na sál patologie, kde jsou chladicí boxy s mrtvými těly. Zavřu za námi dveře a mrštím s mladším patologem přes místnost. Pak začnu otevírat boxy, vytahuji ležící mrtvá těla a občas se podívám na patologa. Vůbec netuší, co chci dělat. Já se dál usmívám a brzy otevřu všechny boxy. Muži i ženy, mladí i staří, sebevrazi i zavraždění, oběti nehod a nevysvětlených úmrtí, ti všichni se nyní stanou mými dětmi.

Postavím se zpět ke dveřím, otočím se, rozpřáhnu ruce, otevřu ústa a nechám ze sebe vyletět stovky chapadel, které probodávají mrtvá těla, zanášejí je svými chapadélky, které se oddělují a začínají prorůstat do všech částí těla, do všech kostí a svalů, dosud promrzlých z boxů, ale nyní opět ožívajících. Jsem Bohem! Křísím mrtvé k životu! Vrátím je domů k jejich milovaným!

Mrtví vylézají z boxů, jejich kůže na různých místech černá a prorůstá chapadly, ukazují se mi, jak skvěle vypadají, ale dlouho mi nevěnují pozornost. Namísto toho se podívají k mladšímu patologovi a rozeběhnou se na něho. Já jen naslouchám tomu slastnému křiku a nářku a sleduji tu překrásnou podívanou, jak jsou končetiny trhány, či ožírány, tvář drásána, břicho páráno a nářek brzy ustává. Jsem bohyní života a smrti!

S touto myšlenkou otevírám dveře a pouštím své děti do světa osvobodit tuto planetu od lidí. Jdu hned za nimi, protože nechci zůstat pozadu v osvobozování planety. Na chodbě se však zastavíme. Někdo se opět rozhodl ve své bláhovostí postavit se nám do cesty. Zprvu chci beze všeho zaútočit, jako už mnohokrát předtím, ale na okamžik mě zarazí sebevědomý a rozhodný pohled a postoj toho muže. Stojí uprostřed chodby. Hledí.

Nemá na sobě policejní ani vojenskou uniformu. Spíše podivný tmavý kabát svázaný různými opasky. Nikdy jsem ho na stanici neviděla. Nemám ho v databázi, nedokáži ho identifikovat. Jen vidím, jak tam stojí a není mu ani vidět do tváře. Jen oči. Zbytek tváře je schovaný pod kuklou. Ale i ty jeho půvabná kukadla stačí a vymrštím proti nim z úst svoje chapadla.

Tentokrát se však stane něco úplně jiného, než jsem čekala. Místo, aby se mu zarazila do očí, a pak i do mozku, muž duchapřítomně uchopí chapadla, a to nečekanou silou a začne mě přitahovat, zatímco za ním v chodbě se objeví několik ozbrojenců, kteří míří své zbraně našim směrem. Já spadnu na břicho a jsem tažena k tomu muži. Snažím se zastavit ostatními chapadly, ale nejde to. Moje děti vědí, co dělat a rozeběhnou se k muži, ale nejsou tak silné jako já a zastavuje je hustá palba vojáků stojících vzadu. Některé mé děti umírají, jiné se dávají na útěk, aby bylo možné ještě škodit jinde, zatímco já jsem přitažena až k tomu muži.

Chapadla se snaží proniknout do jeho kůže, ale nedokáží to. Nejde jim to. Není to android, není to robot, ale je chráněný. Jsem nyní vyděšená. Stejně vyděšená, jako byly moje oběti. Nevím, co se děje a jak se můžu ubránit. Ani se mi nepodaří podrazit mu nohy. Stojí jako socha, jako nezlomná skála. Namísto podražení nohou ale ten muž vytahuje zpoza zad meč. Dlouhý, tenký a zahnutý. Má mě přesně tam, kde potřebuje a jediným seknutím oddělí mou hlavu od těla.

Z těla dál rostou chapadla, zatímco ta v mých ústech odpadnou na podlahu a já hledím do očí svého nepřítele. Mlčí, nic neříká a já se bojím promluvit. Jen si všimnu, jak se pomalu, ale jistě přibližují vojáci, kteří dosud stáli vzadu. Přijdou až k nám, ale vypadá to, že své zraky upírají spíše na mé postřílené děti a na černou hnilobu, která se nese z těl mých potomků.

„Můžeme to ještě zastavit?“ ptá se samopalník stojící za mužem v kabátu.

„Ne.“

Samopalník vytahuje vysílačku. „Rozkazy platí. Dokončete evakuaci,“ pak se opět otočí k muži. „Co s tímhle?“ říká na mou adresu a na adresu mých potomků.

„Tady lambda. Pošlete pro sběrače. Nejvyšší úroveň zabezpečení. Sesbírejte vzorky a přesuňte je do zařízení MAL4. Do půlhodiny se stáhneme.“

„Co s infikovaným týmem? Máme je hledat a eliminovat?“

„Ne, o ty se postará výbuch.“

„Rozkaz,“ já mezitím hledím na svého věznitele, který získal kontrolu nad mou hlavou. Ale brzy už na nic nehledím. Brzy je má hlava vhozena do tmavého pytle, který je zavázán, a já zjišťuji, že ten pytel je z odstíněného a rušivého materiálu. Nemohu nic sledovat, nic analyzovat, nic zjistit. Všude jen černota a statické rušení.

Muž předává pytel dál a pak vytahuje svou vysílačku, zatímco já jsem odnášena pryč. „Je to horší, než jsem si myslel. Mnohem horší.“

„Ztráty?“ ozve se na druhé straně ženský hlas.

„O ztráty ani tak nejde. Pár ubožáků z klubu, a několik policistů a úředníků na stanici. Není to příjemné, ale dá se to překousnout. Mluvím o šarlatýnu. Jim nešlo o ten klub.“

„Jak to myslíš?“

„Byl to zřejmě experiment. Testování šarlatýnu na androidu.“

„Na androidu?“

„Ano.“

„Šarlatýn nepůsobí na androidy.“

„Buď nová forma šarlatýnu,“ říká muž a sleduje, jak tým v bílých ochranných kombinézách nabírá vzorky chapadel, nebo nakládá mrtvá těla do márničních pytlů k převozu. „Nebo použil jiné metody. V druhém případě by to bylo lepší. Nebyl by to takový problém. V prvním případě by to mohla být katastrofa pro náš robotický průmysl. Posílám vzorky do MAL4.“

„Informuji císaře a použijeme izolované laboratoře. Máte vzorky šarlatýnu?“

„Hodně. V tom klubu toho zůstala spousta. Taky Vám posílám toho androida. Vytáhneme z něho paměťové jádro.“

„Jak to chceš vyřešit?“

„Stanici jsem obestavěl pylony silového pole a odpálím tu nálož.“

„Ty se s tím moc nesereš, co?“

„Nikdy, má milá. A je tu ještě jedna věc.“

„Povídej.“

„Drogový dealer, který tu distribuoval šarlatýn, se jmenoval Pierre.“

Na druhé straně nastane hodně dlouhé ticho. „Vrátil se?“ zeptá se žena po dlouhém mlčení.

„Obávám se, že on nikdy neodešel. A asi nikdy neodejde,“ povzdychne si muž a vypíná vysílačku.

„Neprodleně informuji císaře a patriarchu.“

O pár hodin později, když je okolí evakuované, dochází ve stanici k výbuchu poškozeného plynového rozvodu, kvůli čemuž byli místní evakuováni. Výbuch má sílu stovek tun výbušnin a jen silové pole brání úplné destrukci okolí, ale zmocněnec ví, že nemůže nic riskovat, i když to znamená použít ničivou nálož v půlmiliónovém městě.