Maják

20. listopad

Pracuju s majákem. Už to bude nějakejch 10 let. Za tu dobu jsem viděl a zažil spoustu věcí. Světlo mýho majáku pomohlo už stovkám lodí v bezpečí zakotvit. Kapitáni, kteří zde kotví často, mi dokonce hlasitě zatroubí na znamení vděku. Jedná se o takovou tichou domluvu, kterou jsme si už za ta léta společně vybudovali. Nikdy mi to osobně neřekli, ale beze mě by jejich cesty neskončily moc slavně.

Člověk se jako obsluha majáku nedočká moc lidskýho kontaktu. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak jediný mý rozhovory během dlouhých a nudných dnů jsou občasní turisti, kteří do této oblasti omylem zabloudí. To se ale nestává tak často, přece jen tu není nic tak zajímavého k vidění kromě mýho mohutnýho majáku a ostrých skalisek, který by jakoukoliv loď roztrhaly na kusy bez větších problémů. Místní rybářská vesnička, ve který všechny lodě kotví, by se ale dala počítat jako zajímavý místo. Tak trochu. Ono když námořníci dlouho cestují na moři, nemají čas si úplně povyrazit. K tomu jim pomůžou místní prostitutky, které si z takových povyražení vydělají slušný balík. Proto se tomu tady říká Zátoka šlapek.

21. listopad

Život v týhle zátoce byl hodně poklidnej až do nedávný doby. Tehdy se snesla mimořádně hustá mlha přes kterou ani světlo mýho majáku neprošlo. Vše jsem shlížel zhora majáku. Jen matně jsem viděl vobrys připlouvající lodě a tajně jsem doufal, že uvidí světlo. Neviděla. Narazila do skalisek. Rychle jsem vyběhl ven, nemohl jsem tomu uvěřit. Přes tu mlhu jsem nic neviděl, slyšel jsem ale všechno. Chlapy, které jsem si představoval jako statečný námořníky, jsem slyšel řvát z plných plic o pomoc. Druhý den ráno jsem vesnickým pomáhal odnášet mrtvá těla vyplavená na pláži. Nikdo to neštěstí nepřežil. To jsem ještě netušil, že je to předzvěst něčeho většího, dalších tragédií, které tuhle zátoku postihnou. Jakoby se sám Bůh rozhodl nás potrestat...

22. listopad

Následující dny byly poznamenány samými katastrofami. Žádná loď, která se v Zátoce snažila zakotvit, nezakotvila. Všechny narazily do skalisek a potopily se. Mlha stále neustávala. Navíc začalo dosluhovat světlo majáku. Věděl jsem, že to je hodně špatný. Bez světla by totiž i při sebemenší mlžce mohlo dojít k srážce. Ale nikde v okolí neseženu majakový světlo. Musel bych se vydat do vzdálenýho města, ve kterým bych snad našel to světlo. Jenže nikdo neumí můj maják ovládat, odejít tak nemůžu. Protože nešlo nic dělat, tak jen jsem čekal, až světlo vyhasne navždy. Během tý doby do Zátoky připlouvalo stále míň a míň lodí, asi se rozneslo to prokletí, který nás postihlo. Občas sem ale nějací nešťastníci připluli, neskončili dobře.

Dneska, 22. listopadu, světlo vyhaslo. Cejtím v kostech, že v Zátoce sílí nervozita, lidi na sebe začínaj bejt hnusní, nadávaj si, zkrátka se bojí o svou budoucnost. Protože už není co obsluhovat, trávim v rybářské vísce hodně času a všímám si, že roste i hněv vůči mě. Asi odejdu ze Zátoky, jak to už mnozí udělali a začnu novej život.

23. listopad

Dobře, začínám se fakt bát. Přespávám v majáku, protože se tu cejtim bezpečněji, než kdybych byl ve vesnici. No, asi to tady není tak bezpečný. Když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že všechno je tu rozházený a přeházený. Nic mi nechybí, ale že se někdo rozhodl vylízt až sem a zpřeházet mi věci, mě znepokojuje. Musím odejít, balím věci a opouštím tuhle Bohem zapomenutou zátoku.

24. listopad

Od včerejška se bráním před útoky naštvanejch vesničanů. Někteří mi jen prohazují šutry okny, jiní se dost aktivně snaží do majáku dobejt. A já se nemám jak bránit, žádný nože ani pistole tu nejsou. Tohleto je asi poslední zápis v deníku, slyším, jak mlátěj do dveří. Zachvíli se sem dobydou a já se fakt bojím, co mi udělaj. Sakra, už jsou tu, už běžej po schodech. Chci jen napsat, ať už tohle čte kdokoliv, odhalte původ těch neštěstí a očistěte mou osob-...