Europa I.

Není to spánek. Není to, že se začínáte probouzet, protáhnete se, promnete si ospalé oči nebo zíváte. Kéž by to tak bylo. Bylo by to mnohem příjemnější. Tohle je jako nějaký restart. I nejhorší probuzení s kocovinou je příjemnější, než probrat se z hibernace. To je daleko horší. Bolestivější, citlivější a pronikavější.

Proberete se rychleji, ale o to v horším stavu, avšak je to jen malá daň za meziplanetární cestování. Tedy pro nás, v hibernaci. My zažijeme jen pár dní. Ostatní prožijí celé měsíce, které mezitím uběhnou. Minimálně do doby, než vynalezneme lepší pohony, což se snad pomalu blíží. Nad tímto vším, co vůbec nesouvisí s mým probuzením, přemýšlím jen proto, abych nemyslel na bolest, která prostupuje mými žilami, tkáněmi, mými klouby, zády i hlavou.

Otevírám ztěžklé oči. Je to úplný opak nástupu do hibernace, kdy cítím, jak mnou protéká příjemná, chladivá a uklidňující hibernační tekutina. Nyní se mé tělo musí probudit z této slasti do bolestivé reality. Světla v přepravním modulu jsou naštěstí přívětivá, utlumená a nepálí hned do očí, když je konečně otevřu.

Mžourám a rozhlížím se kolem sebe, abych zjistil, jak jsou na tom moji spolucestující v kruhovém modulu. Na Lizině komoře blikají světla a je probouzena, stejně jako Leon, ale Theodorova komora už je otevřená a vidím, že jsou pootevřené i dveře celého modulu. Nejspíše musel být probuzen krátce před námi, pomyslím si a s vypětím všech sil vypadnu polonahý z komory.

Dopadnu na všechny čtyři, a když se konečně trochu vydýchám a napřímím, začnu si z ramen a žil vytrhávat ty prokleté hadičky s průzračně modrou tekutinou. Kapky této tekutiny končí na bílém podkladu modulu, a já se dál snažím celé to rozdýchat. Krátce poté se ozve pípání a otevírání Liziny komory, ze které vypadne vysoká brunetka, která každého zaujme kratším sestřihem. Další a další absurdní myšlenky odvádějící pozornost od bolesti, která už sice neprochází celým tělem, ale za to pronikavě bodá v mé hlavě. Když konečně s roztřesenýma nohama vstanu, tak pomáhám vstát i Lize a dojdeme se usadit na židle u malého stolu. Čekáme na Leona a užíváme toho času k zotavení ke čtení dokumentů a zpráv, kterých se dost nahromadilo za tu cestu.

Usmívám se, když čtu jednu ze zpráv a zapínám automat na horký čaj pro nás oba. „Co se děje?“ ptá se Lisa, když se připravuje nápoj.

„Asi se nám konečně uvolní ruce. A jestli je Strabo co k čemu, tak začal s prací. Senát přistoupil na císařův handl. Císař schválil novelu o ochraně půdy v Antarktidě a senát akceptoval jeho veto zákona o ochraně mimozemského života,“ podávám Lize hrnek s černým čajem.

„Takže můžeme ty potvory konečně vyhodit do vzduchu?“

„Jo. Snad už se s tím začalo. Článek je měsíc starý,“ a usrknu si svého čaje. Naše klábosení přeruší vypadnutí třetího z čtyř cestujících. Technik Leon spadne na bok, kašle a chvíli jen tak odpočívá na chladné podlaze. Necháváme ho být, ať si chvíli odpočine. Stejně nikam nespěcháme.

„Jak na to půjdeme?“ ptá se Lisa.

„Hele, to zatím netuším. Upřímně, je dost dobře možné, že už se o to kolonie postarala. Víme, že jsou pasivní i agresivní, víme, že provozují kanibalismus a víme, že mají společenské struktury. Teď jen potřebujeme vědět, jak se jich zbavit, jinak nebude žádná H3ka.“

„To bude pořádná šichta,“ zachraptí Leon, stále se válející po zemi.

„Ty vedeš inženýrskou sekci, že?“ ptá se Lisa.

„Celou sekci ne, to bych nezvládl. Vedu oddělení konstrukcí a rekonstrukcí základny. Dohlížím na to, že tahle základna už není malá zaplivaná díra, ale že je to velkolepé a monumentální dílo šíření lidstva do vesmíru…“ odmlčí se, když vidí naše jedovaté pohledy. „… bude to monumentální dílo,“ opravuje se a zašklebí. „Jestli se z toho do té doby nezblázním.“

„Se ti nedivím,“ řeknu a dojdu mu pomoct na nohy, jako předtím Lize. Taky se odšourá ke stolku, kde se s námi usadí.

„Kde je Theodor?“ diví se Lisa.

„Asi si šel zašukat,“ odpovídá Leon k našemu neskrývanému pobavení. Theodor sem letěl spíše za svou přítelkyní, než za pokračováním naší skvělé a zodpovědné práce pro budoucnost našeho velikého impéria.

„Mimochodem, Waldemare, je pravda, že jste se na Marsu setkal s císařem Manuelem?“ ptá se Lisa a já se usměji od ucha k uchu.

„Ano. Společně se mnou uctil památku prvních kolonistů Marsu. Pak se řešila správa Europy a rozšíření plynové rafinérie. Do roka snad znásobíme produkci na pět tun trojky měsíčně.“

Helium-3, „trojka“, jak jí familiárně říkáme, je alfou a omegou nejen kolonie, kam se vracíme, ale života celého impéria. Ropa, uhlí, plyn, nic z toho už nepokryje ani zlomek spotřeby říše. Toho, co potřebujeme pro aeromobily, pro průmysl, armádu, pro každou jednu domácnost, pro potřeby skoro třiceti miliard lidí. Termonukleární reaktory jsou na mnoha místech Země, ale palivo není skoro nikde na Zemi. Těžíme zde, z Jupiteru, a čistíme tuny a tuny na Měsíci, budujeme kolonie na Uranových měsících po vzoru této. Rafinérie a přepravní systémy a k tomu tisíce a tisíce inženýrů podřízených takové těžbě a procesům. Každý rok potřebujeme tisíc tun trojky a já jen doufám, že právě kolonie, ve které sloužím, bude v tomto užitečná. Zatím je tu pár nepříjemných překážek, včetně odporných hadovitých stvoření, které napadají naše lidi, když se snažíme odstřelit zdejší ledové plochy pro rozšíření rafinérií.

Uslyšíme kroky. Theodor se vrací. Jen kroutím hlavou a Lisa se usměje. „Tos nás tu chtěl nechat?“ zeptá se Lisa a kroky ustanou. Stačila první hláska, kterou vydala, a rozhostilo se ticho. Překvapeně se na sebe podíváme a pokrčíme rameny. Začnu se převlékat do pracovní kombinézy a Leon otevře dveře, aby se podíval, kdo přišel k našemu modulu. Theodor tam nestál. Na chodbě před modulem nestál vůbec nikdo, ale kroky slyšel každý z nás.

Dlouhá chodba je tmavá, potemnělá, světla jsou ztlumená a vyvolávají tak nekonečné tance stínů, které se nám propíjí do mysli a vytváří obrazy neexistujících pohybů na stěnách a stropu chodby vedoucí do kruhové vstupní místnosti. Právě tam zamíříme hned, jak opustíme a uzamkneme modul. Jen jsme překvapeni tím, jaké je ticho, že nikde nejsou žádní technici, žádní pracovníci zařízení a kolonisté. Všude je jen téměř neprostupný klid, který je našim jediným společníkem na cestě chodbou.

Všimneme si, že tam už je více světla. Ve vstupní místnosti, které se při příletu nedá nikdy vyhnout, se svítí a slyšíme odtamtud hlasy. Povědomé hlasy. Recepční Veronika a inženýr modulů Erik. Baví se o našem příletu, přímo nás jmenují a hovoří o nadcházejících odletech. Veronika se příjemně směje. Drobná brunetka, která má však na starosti nejen nějaké písemnosti a záznamy, ale i to, aby většina věcí při přistání fungovala a byla v pořádku. Erika pro změnu moc nevídáme. Ten je neustále zalezlý na technickém patře a plní Veroničiny příkazy při opravách modulů a jejich správě. Neuvěřitelně sehraná dvojice.

A ta dvojice tam je. Erik se opírá o stůl, za kterým sedí Veronika. Vnímá ho, stejně jako náš příchod, ale něco zapisuje do počítače. Erik se k nám podívá a usměje se. I Veronika pokyne.

„Tak jste zpátky,“ řekne Erik.

„Jo, naštěstí jo. Konečně se jde lovit ta havěť v moři?“

„Jde lovit? Lov už dávno probíhá,“ odpovídá Veronika datlující do klávesnice. „Několik našich bylo zraněno, ale biochemici používají novou zbraň na ty obludy. Snad je brzy vyhubíme. Bylo tady o tom pár hádek. Někteří s tím nesouhlasí.“

„Kde máš kolegy?“ diví se Erik.