Europa V.

Poslední slova jsou ochromující. Mráz mě řeže do zad, když upustím datapad a cítím po celém těle chlad. Jen mrknu a záznam je pryč. Není tam. Poslední z 10. 7., všechny další jsou pryč a já netuším, zda tam vůbec někdy nějaký další záznam byl. K té ochromující zmatenosti se nyní přidává i neskrývaný děs, když zvednu svůj pohled k Cassiovu tělu. Byl otočen, ale nyní hledí na mě, přímo mě do očí, těmi svými temnými prázdnými důlky. Vidím, jak se pohne Cassiova čelist, jak se hýbou jeho rty, ale nic neříká, místo toho otevře ústa a z nich začnou padat velké, černé chuchvalce červů, které dopadají rovnou pod jeho nohy.

Rychle vstanu a opouštím kanceláře. Všimnu si, že tělo se na provaze otáčí, následuje mě pohledem, sleduje mě, a co je horší, po trubce se začne přibližovat rychleji a rychleji, až vyběhnu ven a tělo narazí o konec trubky, kdy s nárazem z něho vypadnou další červi, které mi spadnou na rameno. Zavírám dveře a vyděšeně shazuji červy ze svého ramene. Přeji si vzbudit se z té noční můry. Nevím, kam utéct, jak utéct, nevím, zda to vůbec jde, ale vím, že tohle je konec.

Snažím se uklidnit, ale jen do momentu, než Cassiovo tělo začne kopat do dveří. Kopá a kopá, nepřestává, rány se rozléhají celou základnou, drásají tím moje nervy, každého, kdo může být v základně, na mě upozorňuje a já vím, že už tam nemohu dál zůstat, že musím jít, jen netuším kam. Vlevo od jeho kanceláře je výzkumné křídlo, zatímco vpravo technický sektor a chemická laboratoř, kde jsou nejspíše vzorky té horniny a ten objekt.

Chci tam jít, ale uvědomím si, že nejsem žádný hrdina, že vlastně nemám plán, že netuším, proč jít k tomu objektu nebo co to je, který nejspíše všechny na základně uvrhl do šílenství. Nevím, proč kamkoliv jít a jen slyším nárazy Cassiova těla do dveří. Rozhlížím se a hledám něco, čím bych tohle šílenství ukončil, protože odsud se nedostanu. Jestli císařství obdrželo zprávy, informace… něco udělají, ale to už tu nebudu a zamířím k nejbližšímu východu ze základny, protože i udušení a umrznutí ve vakuu je lepší než zůstat v tomto místě.

„Ahoj,“ opět ten dívčí hlásek a já se otočím. U dveří stojí malá blonďatá holka v modrých šatech, usmívá se se rty od krve a prohlíží si mě. „Chceš si se mnou hrát? Pojď. Budeme si hrát,“ a v ruce si pohazuje s míčkem. „Chytej!“ mrští ho proti mně a já se uhnu. Míček narazí do stěny a udělá v ní díru, jen aby se hned vrátil do dívčiných rukou. „Zvláštní. Myslela jsem, že se neuhneš. Nikdo z tvých přátel neuhnul. Bolelo je to, ale byli stateční. Vždycky jsem je takhle hezky trefila do hlavy a bylo to. Nevadí. Stín si s tebou bude taky rád hrát,“ a dívka se rozplyne ve vzduchu.

Dám se do běhu, ale pár metrů od únikového východu se zastavím. Nechci se zastavit. Spíše jsem zastaven. Mé nohy už se nepohnou ani o píď, ani o centimetr. Napínám všechny síly, které v těle mám, ale to, co mě nyní spoutává, je mnohem silnější a ochromující. Stále cítím své tělo. Neochrnul jsem, ale cítím zároveň sílu, která ve všem překonává mé tělo, a já padám na kolena. Ani v této pozici, kdy se zapřu do hrudi, se nedokážu pohnout. Jediné, čím dokážu pohnout, je hlava a krk.

Zpočátku se bojím, že se za mnou snad objeví Cassius, ale ukáže se, že je to mnohem horší. Stojí tam stín. Nebo je to snad Stín. Vysoká bytost, vyšší než kterýkoliv člověk, takže se musí ohýbat, aby se vešla. Sklání ke mně svou černou tvář, ze které jsou vidět, jen dvě pronikavé bílé škvíry, které snad mají být očima toho… Stínu.

Stojí tam a upřeně hledí do mých očí a s tím, jak se ke mně snižuje a jak jeho kontury přestávají být jasné, zřetelné a ostré, tak to skoro vypadá, že se vypařuje, rozplývá, ale ve skutečnosti mě začíná obalovat, obklopovat a svírat. Proniká do pórů mé kůže, do mých nozder, do úst i uší, zaniká v místnosti, vyniká ve mně samotném a já přestávám být člověkem a stávám se prostředníkem té bytosti, ať už je to cokoliv. Síla se mi už nevrátí, vůle je pokřivena a já vstávám na rozkaz.

Tělo pokračuje směrem, kterým jsem chtěl jít, ale už to nejdu já. Moje tělo prochází chodbou do výzkumného křídla základny. S každým krokem slyším křik, jekot a nářek ve své hlavě, tisíce bolestivých myšlenek, které nepatří mě, ale patří všem mrtvým, jejichž životy si Stín vzal. Nemohu se jich zbavit, naříkám, moje mysl mě drásá a já doufám, že to konečně skončí. Že něco mě ukončí. Jsem vězněm ve vlastním těle. Křičím na toho, kdo mě ovládá, ale nedostává se mi žádné odpovědi. Nevím, jaké prokletí, nebo síla jsou ve mně, ale moje už rozhodně nejsou. Asi bych nad tím přemýšlel dál, kdyby se tělo nezastavilo vedle vstupu do ošetřovny.

Nerozbitné sklo poskytuje pohled na kruhovou ošetřovnu, která vypadá docela jinak, než když jsem odletěl. Namísto dokonale uklizeného a čistého místa páchnoucího dezinfekcí, vidím místnost zničenou, s převrácenými postelemi potřísněnými krví, rozbitým nábytkem, léky rozházenými po podlaze a páchnoucího zaschlou krví. Jsou tam mrtvá těla, těla rozřezaná skalpely a pilkami na kosti, uschlé ruce a nohy pověšené na hácích. A někdo živý!

Člověk v bílém plášti, avšak nyní na mnoha místech zašpiněném od krve. Sklání se nad stolem, kde něco dělá, otočen zády ke dveřím. Mé tělo zvedne ruce a začne bouchat pěstmi do skla. Moje tělo poodstoupí stranou, když je patrné, že se ten člověk chystá otočit. I já to musím sledovat a cítím obrovskou úlevu, když v tom člověku poznávám Ariel. Děkuji bohu, že je aspoň někdo na živu a chci plakat radostí, že je právě ona v pořádku, ale pak si uvědomím, že už to není ona. Už není Ariel, vlastně je to Alice.

Udělá několik kroků stranou k pojízdnému stolu, na kterém je prostěradlo zakrývající lidské tělo. Teprve nyní si všimnu, že je tam i další živý člověk. To tělo se hýbá. Cuká se, ale nevstává. Jen tam tak leží pod prostěradlem, které nyní Ariel sundává. Ke zděšení poznávám Rebeku. Leží tam, nahá a se svázanýma rukama i nohama. Ariel si ji prohlíží a pak jí posadí. Když se posadí, všimnu si, že Rebečiny rty a oči jsou sešité. Ne. Ariel není při smyslech. Spíše se na znetvořenou Rebeku zalíbeně dívá.

Moje tělo zvedne ruku a opět zaklepá na dveře, nervózně a rychle. Ariel se pootočí a podívá se mým směrem, takže uvidím její tvář celou od krve, s vytřeštěným, ale nic neříkajícím pohledem narudlých očí. Rychlým krokem zamíří ke dveřím a otevře je, načež se vrátí k Rebece, kterou dál sleduje. Moje tělo vchází do ošetřovny, kde spatřím i Ernsta, jehož ruce jsem předtím našel na chodbě. Dosud jsem ho neviděl, protože leží přikovaný na podlaze a jestli není mrtvý, tak je přinejmenším v bezvědomí.

„Už tady nemáme koho využívat,“ řekne Ariel, ale není to její hlas. Není to ani hlas té dívky, která na mě hodila železný míček. Ta věc, ta dívka, nebyla nic jiného, než uklidňující zprostředkovatel hrůz. Tenhle hlas je skutečný, pravý, odpudivě hluboký, nepřipomíná nic lidského, dunivý a pronikající do každé škvíry ošetřovny a do každého zákoutí celé základny. „Ještě chvíli si budeme hrát s Rebekou, ale už dlouho nevydržíme. Vezmu si pak Ernsta. Nemá ruce, ale je nejzachovalejší.“

„Je to horší, než si myslíš,“ promluví podobně nestvůrným hlasem mé tělo a Ariel sebou trhne.

„O čem mluvíš?“

„Už vím, proč se mi tak dlouho nedařilo převzít tohle tělo.“

„Proč? Protože ses dostatečně nesnažil?“ vyprskne Ariel.

Něco se stane. Přesně v tom momentě, kdy položil otázku, jsem ucítil ostré a pronikavé bodnutí, které projelo celým mým tělem. Tedy, mnou, tím co jsem ještě dokázal ze sebe vnímat, mým vědomím, myslí a pamětí. Projelo to mnou jako žhavý bodec. Něco to ve mně vypálilo a já začal být uvnitř malátný. Všechno se smíchalo dohromady, překrývalo se, moje vzpomínky, moje zážitky, všechen můj život, na který jsem si pamatoval, se stával divným, a jakoby neuspořádaným, či skrytým za temnou, snad neprostupnou mlhou, za oponou, která tam nemá být.

Rozpomněl jsem se na svou první jízdu na kole. Bylo mi pět let a bylo to na našem dvorku. Ne. Nemohlo to být na našem dvorku! Nebyl tam dvorek. Bydleli jsme ve věžáku, ze kterého jsem pak nastoupil do příměstské základky. Ne, žádná příměstská základka. Bylo to jinde, skoro v centru Soluně. Soluně? Ne, tam jsem nikdy nežil. Žil jsem v Záhřebu. Centrum Záhřebu, kam jsem chodil do parků hrát si Georgiosem a Olympií… ne, se Světimirem a Jolanou. A nešel jsem na gymnázium v Adrianopoli, ale na záhřebské gymnázium. Po technické univerzitě šest let práce v kosmickém programu, nebo jsem snad šel na jinou školu a do jiného programu? Jsem zpět…

Procitnu. Všechno se vrací. Jsem zpátky. Vrátil jsem se tam, kam patřím. Podívám se na Ariel a z jejích očí, ve kterých předtím byla krutá netečnost, nyní cítím překvapení a zaskočení. Polekaně udělá několik kroků dozadu a narazí o pár stolků. Přemýšlí, co udělat, když konečně pochopí, co se stalo a rozhlíží se. Pokusí se zaútočit, vrhne se na mě se skalpelem, chce mě podříznout, ale já získávám zpět své tělo. Chytnu ruku se skalpelem a druhou rukou jí popadnu pod krkem a mrštím ke stěně.

Nemá moc času na to se vzpamatovat. Má jen ten čas, který já sám potřebuji, protože i já musím, ještě něco udělat. Musím úplně získat moc nad svým tělem, zbavit se toho temného nádoru, který ve mně sídlí a rostl.

Okolí se rozplyne, celá ta smrtící ošetřovna je pryč. Všechny zdejší chodby, laboratoře, ubikace, kanceláře, všechny stěny, moduly a podlahy i stropy mizí. Stojíme v nekonečné polopoušti na mrtvé pláni, kde je vidět jen pár starých stromů a vyschlých říčních koryt s popraskanou suchou půdou naplněných kostmi lidí i zvířat. Tam se nad našimi hlavami prohánějí husté černé mraky protínané rudými blesky a ohlušujícími hromy. Vichr kolem nás víří pískem a prachem v tomto světě, který již dávno není živý, a já pozoruji, jak z mého těla vychází černý Stín. Strašlivě to bolí, křečovitě se držím za srdce, ale s každým okamžikem vidím, jak je další a další část toho Stínu pryč a formuje se naproti mně. Skoro ze mě vypadne a zavrávorá, než se konečně otočí. Vysoký černý Stín lidské postavy s bílými škvírami, jejichž pohled na mě upíná.

„Již více nebudeš,“ řeknu s klidem a vyjdu proti Stínu, který již není Stínem, ale odpornou masou zhmotněného šílenství, která se mi vzpírá. Vzpírá se mé síle a odhodlání. Když už je má maska pryč, mohu se s tím stínovrahem konečně vypořádat. Už to totiž není Stín, který všechny sleduje a pronásleduje, vrývá se jim do duší, mrzačí je a k šílenství přivádí, k orgiím, násilí a sebezničení.

Ta bytost, která zničila tolik našich lidí, která je drtila, trhala a požírala skrze jejich nejniternější temnotu vlastních duší, nejodpornější a nejdivočejší pudy, které jsou základem veškeré lidskosti, ta nestvůra už mi nemůže ublížit. Nečekala mě, netušila o mě, nemohla se na mě připravit, dokonale se mi vydala na milost a nemilost, když vstoupila do mého těla, aby se ujala někoho, kým nejsem.

Udělám krok vpřed a namířím proti bytosti svou dlaň. Cítím, jak mě ruka ukrutně pálí, bolest prochází, až do ramene i zad, projíždí páteří i hlavou, slzím a křivím svou tvář, vidím, jak mi vyrůstají žíly na rukou, s tím, jak svírám bytost svou vůlí, toho stínovraha, ale nyní vidím, že ta bytost je na tom, ještě hůře. Chroptí, syčí, kroutí se a snaží vymanit z mého sevření, odtrhnout pryč, uprchnout, ale přestože mi svým odporem způsobuje pronikavou bolest, nic víc nedokáže.

Kousky její hmoty odkapávají na vyprahlou pustinu, kde se odpařují. Stínovrah se motá, ustupuje a padá na záda. Já ho nepouštím, dál ho svírám svou vůlí a v duchu si opakuji všechna ta slova. Je paralyzován, ochromen, právě nyní přichází můj čas. Nyní ukončím tvou existenci. Nebude to poprvé, nebude to naposledy, pomyslím si.

V duchu se mi přehrávají ta slova. Nejsou to vlastně ani slova, protože není lidského jazyka, který by byl schopen je vyřknout. Neexistuje zvuk, který by je dokázal zprostředkovat. Je to něco uvnitř mě, co jsem studoval, co jsem chápal, co jsem do sebe přijal, a co mnou prostoupilo. Směs pocitů, síly, emocí, rozpoložení, vjemů, která je více než jen stavem mysli, ale je sílou samotného bytí a existence mého sebeobětování. Celé měsíce a roky jsem se učil, abych to jednoho dne zúročil.

Tisíce myšlenek, tužeb, pocitů, hněvu, odvahy a odhodlání se mění v jedinou sílu a ta pronikne do stínovraha, zalévá celou jeho bytost, ochromuje ho, zbavuje jeho nestvůrné moci, nutí ho vřískat, ječet a snažit se mě zabít, ale na to je pozdě. Uvěznil jsem ho v sobě, ochromil jsem ho v sobě a nyní ho vrhám do temnoty, kam patří. Tak jako se on mě předtím pokusil uchvátit a uvrhnout do hlubin strachu.

Nakloním se ke tváři stínovraha a tentokrát již promluvím, vlastně spíše zašeptám, vyřknu slova jazyka, kterým již lidé téměř nemluví, na který téměř neslyší. „Nayati racana prati kalpa astavyastat. Nayati artha prati kalpa praisa. Nayati ayu prati kalpa mrtyu. Pratigacchati prati tama,“ z bytosti cítím strach. Svými slovy přináším řád do chaosu, rozum do šílenství, život do smrti a vracím stínovraha do temnoty. Z té bytosti, která ostatní dohnala strachem k šílenství, k vraždám, násilí a trýznění, je nyní cítit smrtelná slabost, která jí dusí a spaluje. Bolest, kterou jsem cítil, ustupuje a namísto toho ta bytost cítí bolest. Je pozdě.

Ozve se ohlušující zahřmění a černá schránka stínovraha se rozletí do všech stran a její temnota stoupá ke stejně temným nebesům tohoto nehostinného eonu. Jednoho z tisíců světů, jejichž pouhá existence je ohavností zla a strachu.