Europa VII.

„Maya shakti, mahjam shasana kala ca avakaša,“ pronáším v duchu a trhám čas i prostor vedví. Nebo si to aspoň přeji, doufám a napínám veškeré úsilí k tomu, abych uspěl, ale tentokrát je přání pouze otcem myšlenky a naděje, která se velice rychle vytrácí pryč.

Nedokázal jsem to, přes veškerou sílu a vůli, kterou jsem měl, jsem to nedokázal. Vše, co jsem zažil, vše, čím jsem si prošel, vše, co jsem zažil, je horší, než jsem si myslel. Podepsalo se to na mě více, než mělo. Jakby nemohlo?! Musel jsem to přeci nějak zvrátit! Musel jsem to přeci nějak zastavit! Zbývá už jen jediná možnost, možnost, ke které jsem se nechtěl za žádnou cenu uchýlit, ale musím vyhrát, musím mu zabránit dál zde existovat, dál ničit tato místa. „Kalpa mrtyu. Svikaroti mahjama prati kalpa mrtyu.“

Že sáhnu k něčemu tak zoufalému, k tak strastiplnému, to entita neočekávala, a přesto jsem vyřkl slova pradávného jazyka a hleděl do nekonečné a bezútěšné prázdnoty vesmíru, zatímco základna se otřásala, křičela a ječela, svíjela se v bolestech, když byla jedním a tím samým jako entita a entitu jsem právě pohlcoval a sebe na kusy trhal, jakožto oběť.

Nevím, už co vlastně jsem, nejsem si ničím jist, jen jedinou věcí. Vím, že pohlcuji tu ohavnost. Každá buňka mého těla, každý nerv, každá tkáň, kůstka, nebo i vlas, každá část mého mrtvého těla do sebe nyní nasává ohavnost vládnoucí kolonii, která byla vězněna v artefaktu dávných dob. Proudy krve a černého hnisu vytékají ze základny a vzdor mrazu vzduchoprázdna kolem mě formují vysoké sloupy. Hledím dál k nebesům, k mocnému a velikému Jupiteru, avšak výhled na něho je brzy zakryt esencí ohavnosti, která mě v sobě utápí. Naposledy se nadechnu a zavírám oči, abych se propadl do nicoty…

Otevírám oči. Už nejsem ve světě živých, opět jsem ve světě mrtvých. Svůj úkol jsem splnil, přestože jsem doufal, že budu ještě déle ve světě živých, ale asi se tam můj čas nachýlil ke konci, pomyslím si. Doufal jsem, že ještě naposledy uvidím svou rodinu v Soluni… ale já vlastně rodinu mám v Záhřebu. A chci vidět bratry, nebo mám sestru? Promnu si tvář, protože nic nevím…

Hledím nad sebe a vidím zlatavě měděnou oblohu jen s pár klidně plujícími mráčky. Nejsem už na Europě. To místo je už jen hrozivou a vzdálenou vzpomínkou jiného světa, který se za mnou navždy uzavřel. Snažím se vzpomenout, kde jsem… nevím to. Ale já cítím se dobře. Cítím teplo, klid, lehký vánek čerstvého větru doprovázený světlem zapadajících sluncí, které jako velké vatry planou na horizontu, milióny a milióny kilometrů od starých a chátrajících ruin prázdné metropole, která kdysi bývala drahokamem tohoto světa. Spletl jsem se. Vím, kde se nacházím a opatrně vstanu. Jsem ve světě, který kdysi podlehl, který se neubránil a zaplatil nejvyšší daň. Jdu, až na okraj vysokého útesu, pod kterým se rozkládají nehostinné pustiny s uschlou trávou a stromy, táhnoucí se k ruinám metropole.

Ve středu kruhové metropole vidím vysoké kamenné a ocelové věže, jejichž nejvyšší patra se proplétají a spojují mohutnými tunely a průchody, kupolovité a zchátralé chrámy, zhroucené paláce a divadla, mrakodrapy tyčící se desítky i stovky metrů nad zemí, obklopené terasami zdobených domů, vilami a bloky rozbořených budov, poničenými ulicemi plnými špíny, sutin, prachu a hniloby. Ulicemi, kterým už vládne jen smrt, kterými neprošla živá duše snad tisíce dlouhých let.

Klid, ale brzy vymizí z mé duše a mysli. Vrací se to strašlivé rozštěpení, ta zmatenost, že všechno se tak rychle změnilo a mění. Vždyť jsem Eugenius Warren. Nebo ne?! Jsem ze Soluně, nebo Záhřebu, navštěvoval jsem Jadran se svými rodiči, nebo možná Egejské moře. Vyrůstal jsem na dvorku v paneláku. Chodil na předměstské gymnázium v centru města. Nic už nedává smysl. Dva úplně různé životy, dvě úplně různé existence se navzájem ničí a trhají. Nenávidím je. Ty falešné životy, kterým jsem se podřídil. Nenávidím ty, kteří mě do tohoto uvrhli. Ty, kteří mě k tomuto přinutili. Nenávidím neexistující minulost, vymyšlenou a nahranou do mé mysli. Nesnáším své dětství v Záhřebu a Soluni, nesnáším svá studia na adrianopolském gymnáziu v Záhřebu. Nesnáším Světimíra a Jolanu, které jsem nikdy nepotkal a Georgia s Olympií, které jsem nikdy neznal. Jsou okolo mě. Vidím je, vidím své rodiče. Všechny čtyři rodiče. Všechny existující i neexistující příbuzné, a nevím, jak mám vybírat. Nevím, co se stalo, a co se nestalo. Všechno se stalo a nic se nestalo. Padám na kolena a mlátím pěstí do špinavé země. Křičím, vřískám, skoro nemohu popadnout dech, jen zuřím a ječím, zalykám se. Jak můžu vůbec existovat, když neexistuji?!

Přestávám křičet a řvát. Vždyť už je to zbytečné, je to jen plýtvání těch mála sil, které mi ještě zbývají. Veškerý vztek, zuřivost a bolest jsou zbytečné. Cítím jen prázdnotu, ne nepodobnou té, která mě nyní obklopuje v tomto světě, který se jen velice pomalu noří do říše stínů a tmy. Mám před sebou, ještě kus cesty, protože některé vzpomínky, útržky vzpomínek na mé úkoly, moje počínání, se letmo vrací.

Vstávám, zhluboka se nadechnu, abych se zklidnil, a začnu se rozhlížet. Hledám cestu. Kousek od srázu vidím menší sestup vedoucí do zdejších pustin. Na to jak je sráz prudký, je sestup celkem schůdný a mírný. Není tam ani moc kamení, nebo skalisek. Cesta je klidná, snad by se dalo říct i příjemná. Rozhodně příjemnější, než hrůza, kterou jsem zažíval na Europě.

Po mnoha minutách rychlé chůze se ocitám na pusté ploše. Opět mám v očích slzy. Cítím se tak bezbranný a zároveň šťastný. Snad jsem uspěl, přeji si a vyrážím ke zničenému velkoměstu. Jak jdu, tak si uvědomuji, že zapadá jen jedno slunce. Druhé slunce bude nejspíše ozařovat krajinu ještě pár hodin, za což jsem velice rád, protože nejméně tak dlouho mi bude trvat cesta do ponurého velkoměsta.

„Uspěl jsi. Více, než si vůbec myslíš. Ty, který jsi prožil něco, co by nikdo prožít neměl,“ řekne uklidňující hlas, jen pár metrů za mnou. Za jiných okolností bych se lekl, ale ten hlas je tak konejšivý, že to snad ani nejde. Namísto leknutí se zastavím a pootočím. „Prošel sis něčím, čím by si nikdo projít neměl. Přijal si identitu jiného člověka. Přijal si identitu člověka, který nikdy neexistoval, jeho vzpomínky na události, ke kterým nedošlo, jeho pocity, vjemy a postoje, které nikdy neměl a veškerou svou existenci si podřídil svému poslání. Prokázal si sebeobětování a věrnost, jako málokdo, a to již mnoho a mnoho let, kdy jsi přebýval ve světě živých, ač si měl obývat svět mrtvých.“

Stojí tam muž v černé zbroji, spíše slavnostní, než účelné, s purpurovým pláštěm a náznakem smutného úsměvu i hrdosti na zjizvené, žílami hyzděné tváři, do které jsou jako dva rubíny zasazené krví podlité oči, jimiž mě sleduje. Hustý černý plnovous trochu krášlí tu ošklivou tvář. Nikdy jsem ho naživo neviděl, ale vím, kdo to je. Cítím to. Mnohé jsem o něm slyšel, a ještě víc četl, ale netušil jsem, že se s ním tak brzy setkám. Že se s ním už nyní setkám.

Pomalým krokem pokračujeme k metropoli. Není kam spěchat. Máme milióny a milióny let času. „Občas sem chodím,“ pokračuje a jeho slova patří troskám metropole. „Vždy, když mi docházejí síly, když už je toho příliš, když už myslím, že to nezvládnu, přijdu sem, nebo na nějaké podobné místo v okolí. Odpočinu si, uklidním se, uvolním a zároveň si připomínám, proč to všechno děláme. Připomínám si, že to má svůj účel a cíl.“

„Odpočinete, uklidníte? Já už nikdy klidu nedosáhnu. Byl jsem úplně zničen. Vámi. Byl jsem zničen Vámi, kvůli splnění tohoto šíleného poslání. Říše mě zneužila pro svoje cíle. Kdo Vám dal právo mi něco takového udělat?“ ptám se zlomeným hlasem stovky let zesnulého císaře Michaela. V očích má smutný výraz a já se rozpomenu. Další vzpomínky se vrací. „Proboha,“ zhrozím se. „To já. Tohle byl můj nápad, že?“ Michael přikývne a rozpomenu se na dlouhý rozhovor s císařem Manuelem, který mě odrazoval od toho úkolu. Seděl jsem na lůžku, on seděl naproti mně a vypadal velice znepokojeně. Navrhoval, že namísto mě pošle speciální komando a jiné vyšetřovatele to zjistit, že tohle nemusí být vůbec dobrá cesta, varoval mě. Odmítl jsem to. Nechtěl jsem, aby zbytečně umírali dobří vojáci a schopní důstojníci. Každý takový je velice cenný, zatímco já už jsem dávno mrtvý. A pak mě na Marsu doprovázel, aby podpořil mé alter ego, když jsem uctíval hrob člověka, který nebyl mým příbuzným.

„Máte pravdu, císaři.“

„Již nejsem císařem, jen mistrem,“ opraví mě Michael a opět hledí k ruinám města. Hlasitě si povzdychne. „Vzpomínám si, když jsem se vrátil z exilu ve Varronii. Viděl jsem rozbořenou Konstantinopol, tisíce mrtvých, stovky zničených domů, poničené mosty a kanály, zpustošené čtvrtě, ale stále tam byl život, byť zmrzačený šílenou a válkychtivou vládou mého bratra. Tady už není život po stovky miliónů let. Je to zvláštní, ale uvnitř města to tak nevnímáte. Není to tak patrné. Nedovoluje Vám to pochopit, co se zde stalo, a co se může stát. Proto sem chodím. Abych si vždy připomněl, že bojujeme za život, že naše smrt neznamená, že se obrátíme zády k živým.“

„Kdy jsem zemřel? Už si na to nepamatuji.“

„Zapomněl jsi, kdy a jak jsi zemřel?“ přikývnu. „Skutečně pocházíš z Balkánu, ze Záhřebu, z římskochorvatské rodiny, ale zemřel jsi úplně jinde, za jiných okolností.“

I tahle vzpomínka se vrací a já toho začínám litovat. „V Libyi, v Benghází. Byl jsem v zásahovém komandu. Proto jsem nechtěl obětovat jiné vojáky na Europě. Zažil jsem smrt svých kolegů a svou při tom incidentu se šarlatýnem před… sto osmdesát let…“ a s těmi slovy cítím mráz v zádech. „Řek jste, že jsem uspěl, ale to není pravda. Úkoly jsem splnil jen částečně. Nikoho se nepodařilo zachránit, základna byla zničená a nepodařilo se mi identifikovat, co to bylo za entitu, ale pohltil jsem jí a opět uvěznil…“

„Ty si to znovu neuvěznil. Ty si to zničil.“

Trhnu sebou. „Cože?“

„Ano. Zničil si to. Nikdo z nás tomu nechtěl věřit. To zlo přetrvává na Europě, otisk entity zůstal v té základně, ale již více neexistuje.“

„Co to tedy bylo? Démon?“

„Kdepak. Ne. Tohle mělo sílu, o jaké se žádným démonům, ani nezdá. A to přestože to bylo nejspíše stovky miliónů let, možná miliardy let vězněno. Ale to také vysvětluje proč si ty, ač jediný, osamělý v tom boji, dokázal uspět. Ta ohavnost byla oslabená, zubožená, ztrýzněná a ani její dozorci, ze kterých učinila své posluhovače, na tom nemohli nic změnit.“

„Stínovrah a ta Alice, že?“

„Přesně tak. Nebyl to první, a určitě ani poslední Stínovrah, který se nám připletl do cesty. Kdo byla ta Alice, to nevíme, ale jedno víme. Jejich esence byla spjatá s Ním.“

„S tou entitou?“

„Ne. S Ním,“ a ta slova zdůrazní.

„S Ním? On do toho byl zapletený?“

„Teď už ne, ale nejspíše stvořil ten artefakt, takže před miliardami let asi ano. Pravděpodobně v době První velké války. Nadále se snažíme zjistit, co byla ta bytost zač, ale již nás neohrožuje.“

„Co Europa?“

„Kolonie je ztracena. Císař Manuel nařídí neutrino-iontové bombardování základny. Nesmí z ní nic zůstat a stejně bude nejspíše trvat řadu let, než to místo bude vyčištěné.“

„A artefakt?“

„Vězení. Skutečně to bylo vězení té bytosti. Artefakt byl zničen, když jsi pohltil a vstřebal tu bytost. Nicméně, i jeho trosky zůstávají na místě a mohou lidi dohánět k šílenství. Proto budou zničeny bombardováním.“

„Takže… je to vítězství?“

„Ber vítězství, tak jak je,“ ale tato slova mě očividně moc nepovzbudí. „Kolonie byla ztracena, těžba He-3 omezena, císař bude muset najít jiné cesty k surovinám a zdrojům, desítky skvělých inženýrů, vědců a vojáků tam zahynulo, vesmírná expanze císařství bude kritizována, ale podařilo se udržet naši soustavu v bezpečí. Relativním.“

„Co ti hadi? Ti na Europě. Jak jsou s artefaktem spříznění?“

„Vůbec nijak. Nijak, kromě toho, že je přitahovala energie, kterou vydával a zároveň na ně neměl vliv, protože jsou příliš primitivní. Několik týdnů se to studovalo, až se našlo tohle velice prosté a prozaické vysvětlení. Nicméně, měl si ještě jeden úkol.“

„Zjistit, kdo způsobil tu katastrofu. Kdo za tím stál,“ opakuji si rozkazy. „V tom jsem neuspěl.“

„Naopak. Uspěl,“ jsem překvapen. „Byl jsi sledován přes médium, takže rozvědka odhalila promazaný záznam z 11. dubna 1900. Tehdy došlo k infiltraci kolonie. Tehdy na Europu přiletěl někdo, kdo tam neměl, co pohledávat. Když se vědělo, co se má hledat, bylo to snadné.“

„Kdo to udělal? Byl to ten Francouz? Ten, který…“

„Ne, on to nebyl. O něm prokazatelně víme, že už přes sto let je v jiném sektoru. Za tohle mohl někdo jiný. Vergilius Efram. Byl už zatčen a je vyslýchán. Nedopadne moc dobře.“

„O Eframovi se, ale žádné deníkové záznamy nezmiňují,“ namítám.

„Byl v pozadí. Vystupoval jako obyčejný technik, hodně přehlížen a byl tam jen týden, kdy našeptával a šířil své jedy, kterými motivoval posádku základny k usilované expanzi a potažmo nalezení artefaktu.“

„A on už byl vypátrán a zatčen?“ zesnulý císař přikývne. „Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Od momentu, kdy jsi vyřkl tu strašlivou sebe kletbu do momentu, kdy ses zde probudil, uplynulo dva a půl měsíce. Celou tu dobu tvé tělo, tvá existence, tvá esence, duše a mysl, zápasila s tou ohavností, hubila jí a ničila její zbytky.“

„Dobrý bože. Takže… jak jsem se jmenoval? Říkal jste, že má balkánská identita je pravdivá, ale stále si na mnoho věcí nedokáži vzpomenout. Chci znát aspoň to něco málo ze své skutečné minulosti, než navždy odejdu na věčnost,“ požádám zesnulého císaře, který se nyní zastaví. „Děje se něco?“

„Řeknu ti, kdo jsi byl. Jmenoval ses Stěpan Borić. Vyrůstal si v Záhřebu, kde si studoval, než si byl přijat na policejní akademii. To je jedna věc. Druhá věc je, ale…“ Michael se odmlčí a slova mu moc nejdou z úst. Muž se podívá k městu, které už je jen pár kilometrů od nás. „Kdysi to byla mnohamiliónová metropole…“

„Jaká je ta druhá věc? Nezamlouvejte to,“ přeruším Michaela. V tom momentě se mi navrátí další vzpomínka, další útržky vyvolané vztekem z Michaelova uhýbání. Vzpomínky odkazující se na to, na co se ptám. „Já nedojdu pokoje, že ne?“ zeptám se, protože si uvědomím, že tak zněla dohoda.

„Nikdo z nás. Jsme odsouzeni k věčnému opakování chyb a k věčnému boji v tomto očistci. Europa byla tvůj očistec, první z mnoha, kterými projdeš, ale mohu tě ujistit, že příště už na to nebudeš sám, příště už budeme s tebou a ty budeš s námi,“ a Michael se podívá k městu. „Nezamlouval jsem to. Zde nyní budeš sloužit.“

„Vy jste mistrem této pevnosti, že?“

„Ano. Pod sebou mám ještě radu, ale jsem mistrem. Pod naši pevnost spadá několik sektorů a menších bojišť. Však to uvidíš sám, až se tam dostaneme,“ a pokračujeme vstříc metropoli, která kdysi hostila desítky miliónů bytostí, ale nyní je tam jen pár tisíc lidí. Pár tisíc mých nových kolegů a spolubojovníků, protože do říše živých se již nevrátím. Teď budu bojovat v pekle… ne, v pekle ne. Peklo je příjemným místem oproti tomu, kde budu sloužit…