Nový člověk ve starém lese.

Tak tak že jsem se nevyboural. Ten smyk se mi mohl stát osudným. Prozatím vše dobře dopadlo. Snažil jsem se jet jak nejrychleji to jde, přestože v nočním lese na zasněžené silnici to byl opravdu adrenalinový zážitek. Míjel jsem nekonečné řady stromů stojící jako zmrzlí,temní, vojáci. Dva proudy bílých světel mi dělalo společnost na mé cestě. Byla to jak jízda černým tunelem. Bál jsem se, ovšem ne o sebe. Jediné co mi napsala na mobil, byla GPS poloha. Moje zprávy a volání bez odpovědí toho byly důkazem.

Moje přítelkyně Klára odešla z bytu. Já mezitím pracoval na počítači, sluchátka na uších. Klasický večer u nás. Nic netušíc jsem se po nějaké době zvedl od stolu a společnost mi dělala jen zapnutá televize. Kam mohla jít skoro o půlnoci aniž by mi cokoli řekla? Myslel jsem, že šla k sousedce, nebylo by to po prvé co by u ní zkysla do rána, vždy mi to ale řekla. Po nějaké době, co jsem jí volal a psal mi z jejího mobilu přišla GPS poloha.
Nebylo to dobré. Když jsem si dal souřadnice do internetových map, ukázalo mi to neznámou cestu uprostřed lesa.
A ještě líp. Ta cesta byla úplně mimo město v zalesněné pustině, skoro hodinu jízdy autem od našeho bytu. Jasně že jsem si zkontroloval jestli nám stojí před domem auto.
Stálo.
Jak se tam dostala? Autobusem, taxíkem nebo ji odvezl někdo z přátel? Těžko říct zase tolik kamarádů jsme neměli, zvlášť ty, co ji vozí uprostřed noci neznámo kam a nedají vědět. Ne že bych neměl obavy, ale nechtěl jsem hned panikařit a volat policii. Už kvůli ní ne. Její trestní rejstřík nebyl zrovna čistý, nic vážného ale stejně o tom nechtěla moc mluvit a já se zase moc vyptávat. Bylo to tak lepší. Na mě byla Klára vždycky hodná a milá. Měla mě ráda, věděl jsme to. Snad pro to existuje nějaké vysvětlení a později v noci mi bude se smíchem vyprávět co se jí přihodilo.
Jo nějak tak to dopadne.
Určitě.
Musí to tak dopadnout.
Kousl jsem se do spodního rtu, nějakou dobu stál u bytových dveří a poslouchal kapající kohoutek. V kuchyni bylo rozmyté nádobí. To je ta domácnost bez myčky, pomyslel jsem si. Pak nezbývá, než to všechno umýt ručně. Klára stála u dřezu skoro každý večer. Několikrát když jsem na ní koukal, jsem ji v duchu slíbil, že jednou koupím myčku velkou jako dodávka. Ale zarazila mě jedna věc. Odešla z domu a nedomyla nádobí? Kdyby někam šla, tak to předtím dodělá ne? Nechala svítit i v kuchyni, jako kdyby odešla v rychlosti.
Když jsem si nazouval boty, zarazil jsem se podruhé. Bundu si sice vzala, ale zimní boty zůstali v chodbě. V takových mrazech, které jsou teď venku, nosila vysoké kozačky s kožíškem. Teď na mě boty provinile koukali, jak kdyby něco věděli ale styděly se to říct. Pod nimi byla louže roztátého sněhu, jak přišla večer domů z práce. Jiné boty si také nevzala. Měla sice dost bot ale ne zas tolik abych to nepoznal. Pantofle, které nosí doma nikde nebyly. Super. Dopnul jsem si bundu, vzal si čepici, klíče, mobil, peněženku a odešel z bytu.

S autem jsem jel po silnici a stále se snažil jet rychle, přestože bylo cítit že se pomalu mění na hodně špatnou cestu. Někdy náprava narazila do takového výmolu, až auto poskočilo a ozvala se rána která se rozhodně ozvat neměla.
Nebylo mi dobře. Bylo půl druhé ráno, v autě jsem měl poměrně teplo ale palubní teploměr ukazoval venkovní teplotu mínus deset. Do toho mrazu budu muset vylézt, jestli Klára nebude stát někde u krajnice. Mráz byl zatím to nejmenší. Co když se jí něco stalo? Měl jsem zavolat jejím rodičům jestli u nich není, ale zase kdyby nebyla, určitě bych je tím vyděsil. Teď už je to jedno, protože jsem se blížil k místu kam mě vedla navigace v autě. Znepokojoval mě fakt, že cesta byla slepá. Skončí po pár desítkách metrech a navazuje na ní uzounká pěší cesta.
Auto se kolébalo po cestě a tlumiče pěli svojí nesouhlasnou ódu. Jel jsem asi pořád rychleji než by se na takovém povrchu slušelo.
Pak se úplně setmělo, jako kdyby mi někdo natáhl přes hlavu černý pytel. Trhl jsem sebou. Světla sami od sebe kompletně zhasly a zhaslo i osvětlení palubky. Nedalo se v okolní krajině čeho chytit, tak jsme dupl na brzdu, co taky jiného. Auto chvíli klouzalo po zasněžené cestě a pak s jemným nárazem zastavilo o strom. Ve vesmírné černotě jsem vypnul motor a znovu nastartoval. Auto nastartovalo, světla však zůstala slepá.
Zachvátila mě panika, rozbušilo se mi srdce. Z kapsy jsem vytáhl telefon a rozsvítil ledku u fotoaparátu. Snažil jsem se kouknout ven. Nebylo vidět vůbec nic, jediný výsledek mého snažení byl odraz světla na předním skle.
A je to tady, obava číslo jedna v mém seznamu obav…budu muset vystoupit. Nedalo se nic dělat, ve tmě bych s autem nedojel ani pár metrů.
„Jestli je tohle nějakej zkurvenej vtip, tak to někoho bude pořádně mrzet do hajzlu“, sykl jsem. Za volantem si zanadávat umím jen co je pravda. Odpoutal jsem si pás. Bože jak mě se do toho mrazu nechtělo ale mohla tu někde být Klárka.
Vypnul jsem motor, vystoupil jsem a prohledl si okolí. Ledkové světlo nebylo nic moc ale pár metrů dopředu jsem viděl. Černobílá krajina plná stromů, sněhu a temnoty, jinak nic. Snažil jsem se zůstat v klidu, tedy…snažil, to ano, stav mysli mi to ale moc nedovoloval. Desítky stromů se tísnili vedle sebe a tyčili se do výšky. Představil jsem si, jak ti nehybní vojáci pozorují z výšin mé konání tady dole. Oni vědí co a jak, rostou tu už desítky let. Zima ani tma je nerozhodí, tohle je jejich svět. Žijí tu své moudré tiché životy, zatímco já tu stojím jako bezbranný malý človíček, uvržený do temné reality.
Přestal jsem s těmi hloupostmi a zavolal Kláře na mobil. Představa, že někde uprostřed lesa začne vyzvánět její telefon, mě nepředstavitelně děsila. Les zůstal tichý. Přestože se mi ulevilo, zkusil jsem to znovu.
Stále nic.
Bylo tu ale něco jiného. Jakési hučení. Něco neodbytného, co mi stále lezlo do hlavy. Nastražil jsem vše co se nastražit dá. Uši, oči, mysl. V tom tichu bylo něco co sem nepatřilo. Nakláněl jsem hlavu jako holub ze strany na stranu a poodešel jsem pár metrů do lesa. Neodbytný pocit, nebo jak to mám nazvat, se stupňoval.
Ještě pár kroků.
Hlava na stranu.
Přestat na chvilku myslet.
Zastavit rotaci země.
Uslyšel jsem ten nejmrazivější zvuk, co jsem si tu mohl představit. Vibrace telefonu.
Bzučení někde v hloubce lesa, slabé, sotva slyšitelné jak umírající mravenec. I v téhle zimě mě zamrazilo ještě víc. Vykročil jsme do hloubky lesa. Mobil jsem už slyšel jasněji. Tři krátké zabzučení, Bzzzt, Bzzzt, Bzzzt, chvilka pauza a zase tři krátká zabzučení, Bzzzt, Bzzzt, Bzzzt a stále do kola. Šlo se mi špatně a krok za krokem se přibližoval. Měl jsem strach o Kláru. Co když tam leží zraněná nebo zmrzlá? Musel jsem jít, prostě musel. Dodal si odvahu a přidal do kroku k epicentru zvuku. Slabá zář jejího telefonu byla čím dál jasnější. Byl přikrytý nějakou látkou, přes kterou byl vidět jen obrys displeje. Sehnul jsme se k němu a zvedl látku. Krve by se ve mně nedořezal. Byla to její bunda a mobil měla v kapse. Přestal jsem vyzvánět a ponořil se do úplného ticha. Světýlkem jsem luxoval zem a snažil se najít nějaké stopy po Kláře. Nikde nikdo. Ležela tu jen její bunda, jak na nějakém pikniku. V noci, v zimě, v prdeli.
Rozhlédl jsem se po lese. Ne že by to nějak pomohlo. Přirovnání tma jako v pytli bylo dost slabé.
„Kláróóó“, můj hlas mi v lese přišel neobyčejně hlasitý. Nic se neozvalo nazpět.
„Kláááróóó“, křičel jsem už víc, odpovědí mi bylo tiché hučení lesa a sem tam zapraskání větévky. Byla mi už dost zima. Pomalím krokem jsem se rozešel.
Les byl poměrně mladý ale jak jsem se teď rozhlížel po nejbližších stromech, zdali se najednou obrovské a vysoké. Sahali až k nebi, kde bylo skrz koruny stromů vidět sem tam o něco světlejší nebe. Zvláštní. Jako kdyby les zestárl o několik desetiletí, možná o stovku let. Snažil jsem se toho nevšímat.
„Kláááróóóó“, teď už jsem zařval co mi hlas stačil. Stát a poslouchat na místě je sice užitečná věc ale za chvíli se mi rozklepalo zimou celé tělo. Udělal jsem krok, pak druhý a zdálky, zdálo by se několik desítek metrů,jsem uslyšel hlas. Volal jméno mé přítelkyně. Nohy mi přimrzly k zemi a neodvážil jsem se ani dýchat.
Hlas zavolal znovu, teď už o dost blíž, jako by otázkou „Kláro?“.
Někdo volal jméno Kláry.
Opravdu někdo volal její jméno?
Zrychlený dech se mi nedařilo zklidnit. Připadal jsem si jak na nějaké školní bojovce, kdy jsme museli nočním lesem dojít k určenému místu a podepsat se do knihy.
Kdo to mohl být? Její hlas to určitě nebyl. Mimoto kdyby to Klára byla, nevolala by přece svoje jméno. Moje hlava mi přikazovala, abych se tím směrem vydal, moje nohy si ovšem mysleli praví opak. Musel jsem ale něco udělat, co když tam opravdu někde je a třeba i zraněná? Nemohl jsem se té myšlenky zbavit.
Prostě jdi, nemáš na vybranou. Kdybys zavolal policii nebo jinou pomoc, tak než by přijeli, mohlo by být už dávno pozdě. To bych si neodpustil. Navíc, jestli to je jen nějaký vtip, což je ta lepší varianta, a dělá si ze mě někdo srandu, byl bych za totálního zbabělce, že jsem svojí přítelkyni nešel zachránit, napadlo mě.
Vyšel jsem za hlasem.
Pod nohama zmrzlí sníh a listí.
Snažil jsem se jít co nejpříměji, abych se při nejhorším dokázal vrátit k autu.
V životě bych nečekal, že tady najdu nějaký podobný les, který opět nabobtnal širokými, vysokými a prastarými stromy. Po nějaké chvíli chůze jsem uviděl temné nebe, které prosakovalo za kmeny. Konec lesa pomyslel jsem si.
Na obzoru se rýsoval ještě menší pahýl stromu, který vypadal jak kdyby ho někdo přeřízl ve výšce asi dvou metrů. Byl divně tvarovaný a nepřirozeně oblý. Došel jsem k němu blíž a díval se na ten groteskní tvar, který mi připomínal člověka. Čekal jsem že se každou chvíli pohne a vydá se ke mně trhavým pohybem, jako z animovaných filmů Jiřího Trnky, na které jsem koukal před mnoha lety.
Přijít blíž pro mě byl nadlidský výkon, ale už nebil pochyb. Jasně jsem vyděl ruce, nohy a dokonce hlavu. Nehýbal se. Světlem z mobilu jsem zamířil přímo na něj. Dokázal jsem jen tupě zírat. Postava byla celá spletená z větvový a kořenové soustavy. Základ těla, měla z menších kmínků, dokonce na nich byla i kůra. Pařátovité ruce a nohy byly zakořeněné do země, obtočené mnoha malými větévkami a kořeny, připomínající svazky pruhované svaloviny. Hlavu zakloněnou do zadu, oční důlky prázdné a ústa doširoka otevřené, jako kdyby křičela. Dokonce i tenké větvičky, které rostly z hlavy jako vlasy, se táhly podél těla, kde se měnily v kořeny a mizely pod zmrzlou, tuhou zeminou. Děsivé lesní umění.
Na kmenech jsem si všiml rytin. Mě to nic neříkalo, snad nějaký tip runového písma.
Klára se o tyhle věci trochu zajímala, pořád je hledala na internetu a různě v knihách. Jeden čas jsme ty knihy měli všude po bytě. Pak jí to přestalo bavit, nebo jsem si to alespoň myslel.
„ Kláro?“, neznámí hlas se ozval znovu, ale už kurva blízko, jako kdyby mi prolétl kolem ucha. Zařval jsem a přikrčil se. Tohle už nebylo normální.
Leknutím jsem upustil telefon, který zapadl do sněhu a světlo se ztratilo úplně. Moje oči, nepřivyklé tmě, mohly jen hádat kde je nejbližší strom.
Pak mě něco, nebo někdo chytil za zápěstí.
Ledové sevření ve mně vyvolalo paniku. Znova jsem zařval do temnoty a házel sebou jak ryba hozená na souš.
Sevření nepovolilo.
Nejhorší na strachu je nevědomost. Půl království za informaci co se to teď děje. Ne, celé království. Hrůzou jsem málem omdlel.
„Kryštofe přestaň, uklidni se, nic se neděje“, řekl až nepřirozeně klidný ženský hlas. Rychle jsme dýchal a v uších mi hučelo, přesto jsem poznal hlas Kláry.
„Uklidni se vše je v pořádku neboj“, řekla hlasem tak vyrovnaným a pokojným.
Zvedl jsem hlavu. Někdo tam stál s hlasem Kláry. Neviděl jsem vůbec nic ale uklidnil jsem se natolik, abych mohl mluvit.
„Kláro co je to, co se děje, co tu děláš?“
„Neměj strach, tohle je jen takový test. Uklidni se a pojď se mnou.“ Sevření kolem zápěstí nepovolovalo.
„Můžeš mi proboha říct co tady děláš v té zimě uprostřed lesa?“ řekl jsem se supěním.
„Na nic se neptej. Ty jsi mě našel to je skvělé, trochu jsem doufala že dorazíš. Udělal jsi mi velkou radost“.
Klára byla v pořádku a nevypadala že by měla strach, z jejího hlasu bylo slyšet že se usmívá.
Ve tmě jsem rozeznával jen její obrysy ale do obličeje jsem jí stále neviděl. Chtěl jsem jí hrozně vynadat, chtělo se mi na ní řvát. Byla to jen nějaká sranda. Vyjela si s kamarády do lesa a čekala až přijedu. Nejspíš tu mají někde blízko chatu, nebo srub.
„Do prdele výš jak jsi mě vyděsila? Musíš mi slíbit že už to nikdy neuděláš.“
„Neboj se můj milý, tohle už nikdy neudělám, slibuju.“ Rozesmála se a táhla mě lesem dál k světlejšímu obzoru.
„Počkej mám tu někde telefon upustil jsme ho“ řekl jsem už klidněji.
„Tuhle věc nebudeš potřebovat, uvidíš“. Její ruka pevně svírala moje zápěstí.
„Mam tvůj telefon a bundu. Můžeš mi říct proč je nemáš u sebe?“
„Nepotřebuju je, není mi zima. Je tu krásně. Vidím všechno, slyším všechno. To co máš v kapsách jsou jen zbytné věci“. Vzala mi z rukou svojí bundu a mobil a zahodila je do tmy. Do té nejčernější tmy.
Prostě zmizeli.
A je to tady. Něco si šlehla. Zněla jak nějaká zhulená hypízačka.
„ No tak teď jme totálně v hajzlu. Vždyť už nemáme ani jeden telefon. A co je to za tu sochu z větví?“. Bez odpovědi mě stále táhla ke zdánlivému konci lesa stejnou monotonií silou. Snažil jsem se zastavit ale nešlo to. Kde se v ní vzala taková síla? Vždycky jsem jí ze srandy chytal jednou rukou obě zápěstí jako kdyby je měla svázané k sobě a měla co dělat aby se z mého sevření vytrhla. Teď to vypadalo že má sílu jako tři chlapy.
Z jejich úst se linulo zvláštní sípání, které místy přecházelo do chrčení. Šel jsme sní už jsem se nevzpíral.
„Doufám že až vyjdeme z lesa, tak mi všechno hezky vysvětlíš, jinak si mě nepřej“, řekl jsem spíš odevzdaně než naštvaně.
Z lesa jsme skutečně po chvilce vyšli. Vystřídala ho nevelká paseka, která se k mé nechuti, po pár desítkách metrech znovu měnila na les.
Nepřekvapil mě nevelký volný prostor, neuvěřitelnější bylo to kolem něj. Ty stromy, nikdy a nikde jsem takhle velké stromy neviděl. Byly opravdu husté a táhly se zdánlivě až do nebe jako nějaká zeď.
Opět jsem znervózněl.
Paseka mi dala dostatek světla, abych si mohl Kláru lépe prohlédnout. Měla jen triko s krátkým rukávem a tepláky co nosila doma. Na sobě neměla ani ty debilní pantofle. Byla bosa, přesto mě táhla paloukem tak rychle, že jsme musel sem tam poposkočit abych ji stačil do kroku. Vlasy měla zvláštně spletené do copů, možná nějakých dredů. Měla je mohutnější a delší než obvykle. Černobílé vidění světa mi toho víc neřeklo.
Zastavila se, já sní.
Chrčení pokračovalo, dokonce se stupňovalo. Dívala se na nebe. Mrazivě jasného, plné hvězd. Znepokojující bylo, že hvězdy nebyly po obloze rozsypané jako korálky po podlaze ale byly poskládané do pravidelných kruhů, složených do sebe, jako terč na šipky s jednou velkou zářivou hvězdou uprostřed. Člověk nemusí být astronom aby zjistil, že to takhle to být nemá.
„Klárko pojď k autu, nebo mi aspoň řekni co se děje. Co tu děláme a proč jsi bosa?“ řekl jsem trochu prosebným hlasem. Nevšímala si toho, zmačkla mi ruku až jsem ucítil nepříjemnou bolest. Nehty mi zarývala pod kůži zprvu jen trochu, ale pak jsem ucítil jak mi i její prsty zajíždí pod kůži a začala mi téct krev.Neviděl jsme to, zato jsem to moc dobře cítil. Prsty zarývala čím dál hlouběji. Začal jsem řvát a snažil se ruku vytrhnou. Nemusím říkat že to vůbec nepomohlo. Naopak. Nedalo se to vydržet. Ječel jsem jak prase které čeká na porážku. „Zmlkni!!!“ Zařvala ještě víc než já a podívala se na mě šíleným pohledem. Vyděl jsem ho, dobře jsem ho viděl, protože byl od mého obličeje pár centimetrů. To nebyl pohled který v životě chcete vidět dvakrát. Celý zkroucený jsem ztichl a přerývaně dýchal. Pára mi šla od pusy a začal jsem se nekontrolovatelně třást. Krev mi stékala po ruce na zem.
Mýtina se rozzářila jasným žlutým světlem, které bylo zhruba v jejím středu těsně nad zemí, jako kdyby někdo rozdělal oheň. Mělo pravidelný kulovitý tvar.
„Je čas“, řekla Klára a rozešla se ke světlu. Mě vedla s sebou s prsty hluboko pod kůží mé ruky, kterou jsem měl celou od krve. Teď jsem viděl všechno v plné kráse. Po stranách palouku až u stromů jsem si všiml dalších větvových soch, zakořeněných v zemi. Bylo jich desítky, možná stovky. Ztráceli se ve tmě v útrobách lesa, nehnuté s pohledem upřeným k nebi vypadali jako děsiví diváci čekající na senzaci.
Doslova mě dotáhla ke světlu. Nekřičel jsem, snažil jsem se už moc nehýbat. Ruku mi Klára zkroutila tak, že jsem vypadal jako poslušný zpráskaný pes co se krčí u jejího boku.
Mezi stromy jsem si všiml pohybu. Neodvážil jsem se tím směrem ani podívat. Něco se tu dělo, čeho jsem rozhodně nechtěl být součástí, jenže jsem byl, a to tak že hodně.
Klára mě hodila na zem a já se přestal hýbat. Nemohl jsem, ač jsem se snažil sebevíc. Mohl jsem hýbat pouze očima, které sledovaly tu hrůzu co se děla kolem mě.
Nový host mýtiny přišel ke Kláře a položil jí ruce na ramena. Klára se rozzářila. Byla štěstím bez sebe, jako kdyby potkala svojí vysněnou popovou hvězdu, nebo hollywoodského herce. Ty dredy co měla Klára na hlavě, byly zcuchané kořeny a malé větévky. Osoba naproti je měla místo vlasů také. Byly dlouhé až na zem a zdálo se že se na konci pohybují, jako kdyby něco hledaly. Kůži šedou a zvrásněnou jak kůra starého stromu. Byla mnohem vyšší a neměla na sobě žádné oblečení. Podle tvaru těla se zdála být ženského rodu.
Klára mě sem přilákala za tímhle účelem. Byl jsem jen obětní beránek. Jak dlouho to asi připravovala? Proč mě nevzala s sebou rovnou, když odešla náhle z bytu? Každopádně jsem dorazil a teď jsem pěkně v hajzlu.
Obě se na mě otočily a vydaly se ke mě. Vlasy z kořenů a větví tvora který stál vedle Kláry se daly do pohybu. Rozkošatily se nade mnou, celého mě ovinuly a roztrhaly mi oblečení, jako kdyby to byl krepový papír. Vší silou mi škrtily ruce, hrudník a krk. Dýchal jsem hodně špatně. Menší kořeny mi vlezli do pusy. Našli si cestu i do uší a očí. Uvnitř hlavy mi vybuchla bomba bolesti a cítil jsem jak se hýbou v dutinách mé lebky. Kůrová žena zaklonila hlavu, jako její zdřevěnělí, nehybní druhové, roztáhla ruce a mluvila cizím hrdelním jazykem.
Znělo to tak cize až nadpřirozeně. Klára stála opodál oněmělá vzrušením a obdivem.
Kořenů jsem už měl plnou hlavu a to doslova. Už byly všude. Tisíce nožů projíždělo mojí lebkou. Několikrát jsem ucítil a uslyšel jasné prasknutí. Napnuté kořeny na rukou a nohou mi zlomily dlouhé kosti. Nejhorší bylo že jsme nezmohl nic. Veškerou kontrolu nad mým tělem převzaly větve a kořeny. Nadzvedly mě a já cítil jak se vznáším ve vzduchu. Cítil jsem jak mi ztéká krev po těle a kape na zem ve tvaru mého těla.
Začal jsem se klepat. Kořeny mi lámaly žebra a nejspíš to odnesla i páteř, protože jsem se ohnul jak luk. Svojí hlavu jsem měl skoro až u pat.
Svět ze začal točit, nebo jsem se točil já. V uších mi zněla tajemná prastará řeč, která se vypalovala do mého mozku. Uvědomil jsme si, že všemu rozumím.
Tví vnitřní démoni tě pozřou. Tví vnější démoni do tebe vstoupí a bez slitování začnou hodovat na tvém tělu i duši. Zkus si je zastavit. Jen to zkus. Tak jako tak tě nepustí. Navždy s tebou spjatí, až do tvé smrti, která nastane až my budeme chtít. Nezáleží na tobě nebo na vás, vše řídíme my.
Agonie bolesti přetrvávala ale vlévalo se do mě teplo. Kořeny a větve praskali v těle. Už jsem slyšel jenom známou řeč. Vše pohlcující řeč. Nastala chvíle kdy jsme se ocitl v nekonečném všeobjímajícím prostoru. Cítil jsem to. Někdo tam uvnitř se na mě dívá, mluví na mě, dává mi rozkazy. Já vím co mi říká, rozumím tomu. Vím přesně co se po mě chce. Od teď už vím všechno. Hlava se mi plní bolestí, záští, zlem, pýchou, závistí a vztekem. Stávám se mocným. To vše mě pohání dopředu. Roztrhám to břímě co mě poutá se zemí. Vrátím se tam osvobozený od všeho lidského.
Větvoví pulzuje a světélkuje. Přelévá se prastará materie. Na ničem nezáleží. Jenom na přítomnosti. Vprav do sebe ty démony co obklopují svět. Cítíš je? Oni tebe ano příteli, oni tebe ano, věř mi. Miliony lidí už je cítí. Vyjdi jim vstříc a konej co máš. Jsi mocnější než ostatní. Neukazuj jim slitování.
Padám na zem. Kořeny opouštějí moje tělo stejně rychle, jak opouští život z ono nelidské stvoření přede mnou. Jeho vlasové kořínky se zapouštějí do země, z rukou a nohou se stávají kmeny pevně podpírané soustavou větších kořenů a větvový, které ještě nedávno podpíraly mě. Oči hasnou, ústa do široka otevřená řvoucí k nebi oněmí. Žhnoucí koule točící se kolem své osy hasne jako oheň politý vodu. Už není k užitku zdá se.
Nastane tma, ticho a zima, která mě už netrápí. Ležím na zemi a Klára na mě obdivně kouká.
Poslední co si pamatuju je, že mě bere za ruku, já vstávám a palouk opouštíme tak jak jsme sem přišli. Větvové sochy necháváme za sebou. Z té poslední stoupá pára ale i ta přestane stoupat a prastaří svědci toho co se tu dělo, budou čekat na další představení, které mají tak rádi. Vše zahalí tma.

Otevřu oči.
Rozmrkávám se do denního světla.
Opět ležím a nic mě nebolí. Sníh mi padá na obličej a na tělo. Vidím stromy ale už ne ty silné a mocné co před tím. Pamatuju si z noci všechno.
Vím co se stalo vteřinu po vteřině.
Vím a znám teď všechno.
Posadím se. Jsem nahý, ale je mi příjemně teplo. Nepřijde mi to zvláštní.
Kouknu vlevo. Vidím tam svoje auto a klíčky ležící na zemi u kola. Kouknu vpravo. Stojí tam Klára. Také nahá. Jde ke mně a já vstanu. Přijde ke mně a políbí mě. Nebráním se. Vidím nejen jí, vidím i do ní. Vidím do její hlavy, vidím do její duše. Má tam několik let to, co já tam mám teď čerstvě a cítím se skvěle.
Zahledím se jí do očí. Chvíli na ní koukám, ona se jemně usmívá. Beze slova popojdu několik kroků do lesa a bosýma nohama se zabořím do sněhu. Zvednu malou větev, zlomím jí, přijdu ke Kláře a kus dřeva ji zarazím do krku, beze slova, bez mrknutí oka, bez jakého koly pohybu v obličeji. Ona na mě udiveně zírá a sípající padá na zem, kde se pod ní rudě barví sníh. Začne ječet a z údivu se stává vztek. Rukama a hlavou mlátí do zmrzlé země a nohama kope ve vzduchu. Ještě se snaží vstát a z posledních sil mě chytne za ruku. Obličej má ve vzteklé grimase a nepřestává ječet na celý les. Krvavé šmouhy mi plní tělo a i ona už je celá pokrytá krví.
Mluví na mě pro lidi neznámou řečí. Dívám se na ní bez žádné emoce. Rozumím jí ale nevnímám. Copak někdo takový se dá vnímat? To co v ní dřímá mi nestojí a za slovo. Něčím tak malým a bezmocným pohrdám. Několik let v ní je a neudělal skoro nic. Jen malí zmrd, co za tu dobu zůstal bezvýznamnější než šváb.
Máme větší ambice. Cožpak to nevidí? Byl by tu jen na obtíž. Bez velkého poslání si na tomhle světě nepobude. Bez těla už je úplně k ničemu. Buď půjde zpátky odkud vzešel a nebo tu bude bloudit dokud nenajde vhodné místo kde zase zakotví ale jemu to potrvá dlouho, hodně dlouho.
Já se na svět dívám osvobozen od všeho co je zemské. Jen lidská schránka mi připomíná, že ve mně není už nic z člověka. Vidím už jen pytle kostí a masa, které sužují jejich vnitřní démoni mnohem slabší než jsme já. Absolutně mě ty malé zlé dušičky nezajímají. Cožpak si myslíte že lidé dělají to co dělají ze své vlastní vůle? Miliardy a miliardy zlých dušiček se jim zakousnou do krku, zalezou pod nehty, vlezou jim do hlavy do svalů a do srdce. A pak ve správách nebo v novinách čtete kdo koho zastřelil, pobodal, utopil nebo kdo na sobě odpálil bombu uprostřed davu lidí. O konfliktech a válkách ani nemluvím. Nejsou to lidi, jsme to my. My řídíme tenhle svět. Jsme rovnováha, jsme stoupenci spravedlnosti. Někdo to dělat musí, to je zákon této planety. Lidi zlenivěli, už to není co dříve. Musíme jim dopomoci k objevení jejich horšího já. Hezky jeden človíček po druhém.
S armádou jakou tu cítím to půjde snadno. Vidím je. Vidím je ve všech lidech ale někteří jsou malí a bezvýznamní. Pouze vyvolávají strach nebo úzkosti. Jsou mi k smíchu. Poslal bych je zpátky stejně jako toho červa co jsme odrovnal před chvílí. Pak jsou tu větší, mnohem větší. A já se postarám o to aby ukázali co v nich je. Nikdy tu nebyla taková síla jako jsem já. Lidi už tu otravují příliš dlouho, jsou nechutní a množí se jako krysy. Nadešla moje chvíle.

Jedním pohybem ruky odhodím mrtvé tělo zbavené všeho zlého do lesa. Však se o něj už někdo postará. Nasednu do auta a vydám se do civilizace. Civilizace, směšné slovo.