Pravda?!

Cesta vedla na dně pusté rokliny na okraji městské periferie. Byla neurčitá chvíle mezi večerem a nocí, nebe bylo neurčitě tmavé, slepé a prázdné. Ze svahů rokle čněly mezi vlhkou hlínou lesklé balvany. Jiří postavil kufry na zem, utřel si rukou pot z čela a polkl chuť podezřelé nejistoty a zákeřného ticha, číhající okolo něho.

V tom zaslechl šustění . Zamrazilo ho v zádech a v tu chvíli si přál, aby pokračovalo to nesnesitelné ticho, ve kterém byl sám, než aby čelil tomu, co způsobuje záhadné hluky. Chvíli poslouchal, a když se domníval, že zvuky jsou dostatečně daleko, vydal se znova na cestu. Bohužel to, co způsobovalo zvuky nebylo zas v takové dálce. Jiří zakopl o kufr a skutálel se do rokle. "Ááá," neubránil se výkřiku. Z temnoty na něj zíraly dvě obrovské, žluté, kulaté oči. Jiřího zachvátila hrůza, kufry nechal tam, kde ležely a se zběsilým výkřikem se hnal, kam ho nohy nesly. "Pomoooc!" zoufale ječel, i když vlastně nedoufal, že ho někdo uslyší.
Najednou se před ním objevil malý potůček. Znova zakopává. padá do vody. "Sakra," nadává, "co teď?!" Hodně ošklivě se praštil do ramene o vyčnívající kámen. Točí se mu hlava. Zavírá oči a klesá k zemi…

"Jirko, vstávej, proč se válíš po zemi, proboha?" budí ho známý hlas. Všechna ta hrůza byl jen sen. "No jo, už jdu...asi se mi něco zdálo." snaží se Jirka vysvětlit, proč spadl z postele.

Ano, byl to nejspíš sen, po kterém zbyla veliká, tmavá a bolestivá modřina na rameni jednoho chlapce…