Sportem ku zdraví

   Existují věci mezi nebem a zemí, to mi nikdo nevyvrátí. Ne po tom, co se mi přesně před dvaceti lety stalo. Ještě dnes mi vrtá hlavou, co to vlastně bylo, ale asi se to nikdy nedozvím. Jedno je však jisté – nikdy na to nezapomenu.

   Tak jako spousta lidí jsem se i já nadchla pro běhání a zdravější životní styl. Tehdy jsem byla v rodině jediná, a tak jsem si musela na všechno přijít sama. Z toho tak nějak vyplívá, že jsem často dělala chyby, např. špatná běžecká technika, přepálený začátek, nevhodné boty… Každý běžec nejspíš pochopí.

   Jednoho dne si mého snažení všiml náš mladý pohledný soused Tom. Asi se mu zželelo neschopné holky odvedle, a tak se nabídl, že bude trénovat se mnou a pomůže mi.

   Naše společné výběhy jsem si zamilovala, pokaždé jako by všechny mé starosti odpluly kamsi do daleka a já se soustředila pouze na přítomný okamžik. Také moje výkony začaly rychle stoupat, ukázalo se, že jsem opravdu dělala špatně, co se dalo. Mám dojem, že nebýt Toma, dlouho bych u běhání nevydržela…
   Bylo to krásné.

   Asi si teď myslíte, že jsem se zamilovala, ale není tomu tak. Postupem času se mezi námi vytvořilo přátelství a vzájemně jsme se těšili na naše společné chvilky, to bylo všechno.

   Ukázal mi nejen jak správně našlapovat, dýchat, jaké koupit boty a zvolit trasu, také mne brzdil, tedy v dobrém smyslu slova. Už od mala jsem známá tím, jak vždy pospíchám, všude chci být první, všechno dokázat hned a moc trpělivosti mi do vínku také nebylo dáno. Tohle všechno se promítlo do mých celkových výkonů, kde jsem na začátku letěla a na konci sotva lapala po dechu. Ale když se mnou běžel Tom, byl to právě on, kdo určoval tempo. Byla a stále jsem mu tolik vděčná. Za všechno.

**********

   A pak nastal onen osudný den, shodou okolností stejně deštivý a pochmurný jako ten dnešní.

   Už už jsem se jako obvykle chystala vyběhnout z domu, když náhle zařinčel telefon. Vážně se mi teď nechtělo hodinu klábosit s neodbytnou kamarádkou, ale říkala jsem si, co kdyby to bylo důležité? Tak jsem se otočila na patě. A udělala jsem dobře.

   Po zvednutí sluchátka a klasickém „Haló?“ se ozval známý příjemný hlas.

   „Ahoj, Melisso, volám jen, abych ti řekl, že dnes nemůžu jít běhat. Je mi to líto, ale mám hrozně moc papírování do práce, nejspíš ani nepůjdu spát… Fakt to nejde.“

   „Aha, to mě mrzí. Tak… uvidíme se alespoň v úterý? Jako obvykle?“

   „Jasně, to už by měl být větší klid, teď je toho vážně moc.“ odmlčel se „Určitě to zvládneš i beze mě, jen nepřepálit začátek.“

   „Jo, jako vždycky, že?“ uchechtla jsem se. „No nic, už bych měla jít. Tak přeji pevné nervy.“

   „Jo, díky, ty se budou hodit. Zatím ahoj.“

   „Ahoj.“

   Položila jsem sluchátko, zabouchla domovní dveře a se zvláštním pocitem osamocení a nezvyklého ticha vyběhla vstříc chladným dešťovým kapkám a čerstvému blátu.

**********

   Tomovy rady jsem se vždy snažila brát k srdci, jenomže jakmile se člověk dostane jen malý kousíček od nového osobního rekordu, je pro něj tak těžké zastavit. A přesně to se tenkrát stalo. Plíce už mě bolely, dech krátil, nohy neposlouchaly, ale já prostě potřebovala vyběhnout ten poslední kopec, abych měla celých kulatých deset kilometrů.

   Celá promáčená a zablácená jsem tedy po pár minutách sotva pletouc nohama slavnostně dosáhla vrcholu. Málem jsem vyplázla jazyk z úst a dýchala jako pes, ovšem byl to tak krásný pocit! Nový rekord, a jaký!

   Takhle šťastně jsem se však cítila jen chvíli, než mi došlo, že se mi nějak motá hlava. Zatmělo se mi před očima, v uších mi začalo hučet a já rázem nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Omdlela jsem.

   Upřímně nemám ponětí, jak dlouho jsem tam v dešti ležela na zemi, než jsem ucítila, jak mnou někdo třese. Prvně jsem skrz přivřená víčka viděla oproti šedivému nebi jen siluetu, ta se však za chvíli proměnila do jasného obrazu mého souseda Toma.

   Klečel u mě, opakoval mé jméno, a když viděl, jak pomalu přicházím k sobě, celý se rozzářil.

   „Melisso! Ach, díky bohu, jsi vzhůru! Co jsi to vyváděla? Bolí tě něco? Jsi v pořádku? Melisso!“

   Na takový nápor otázek jsem ještě v mém stavu nebyla schopna odpovídat, ale když Tom viděl, jak se snažím zvednout, vypadal o něco klidněji.

   „Melisso, co se stalo?“ zformuloval všechny své dotazy do jednoho.

   „Já nevím, prostě jsem jen běžela a najednou jsi tu ty… počkat,“ zarazila jsem se „neměl jsi dnes dělat věci do práce?“

   „Cože? Jo, jo, měl, šéf mi pak volal, že to za mě udělá ten praktikant, ale to je teď jedno. Jsi v pořádku, nebolí tě nic?“ naléhal dál.

   „Jo, jsem v pohodě, vidíš?“ vstala jsem „Nic mi není.“

   Trochu nesouhlasně se na mě podíval, ale pak už musel uznat, že kdybych v pořádku nebyla, asi bych takto nehopsala. Sáhl do kapsy a něco mi podal.

   „Tumáš.“

   „Co to je?“ rozdělala jsem sáček s několika bílými tabletkami.

   „Rychlý cukr, pomůže ti se vzpamatovat.“

   „Děkuji.“ řekla jsem vděčně a jeden si strčila do pusy.

   „Ty jsi zase běžela na krev, že je to tak? Víš, co jsem ti o tom říkal?“

   „Jasně, po už stém opakování si to pamatuji.“

   „A nechceš přeci jen zavolat pro pomoc? Pro jistotu…“

   Zbytek našeho tréninku se nesl v podobném přátelském a bezstarostném duchu. I přes neochotu a hranou nesmlouvavost jsem Toma překecala na aspoň velmi klidné běžecké tempo, ale i přesto trval na tom, že mě doprovodí domů. I když kam jinam by šel, když jsme bydleli vedle sebe, že?

**********

   Krajina kolem nás postupně ubíhala a za necelou hodinu jsem už vbíhala do naší ulice. Prvně jsem si toho nevšimla, ale něco bylo špatně. Kolem Tomova domu se shlukl houf lidí a stála tam sanitka. Zrychlila jsem.

   Nepříliš jemně jsem rozrazila řadu přihlížejících, abych viděla, co se stalo. Stálo tam lehátko s několika záchranáři v uniformách a na onom lehátku neležel nikdo jiný než… Tom.

   V tu chvíli jsem naprosto přimrzla na místě neschopná slova. Po několika vteřinách, ale mohly to být taky dlouhé hodiny, mi došlo, že to přece nemůže být on, jelikož stojí přímo vedle mě. Otočila jsem se, jenže nikdo tam nebyl. Ani na druhé straně, ani za mnou, ani nikde kolem nestál. On prostě ležel na tom lehátku. A nehýbal se, byl v bezvědomí.

   Mezi tím už ho záchranáři naložili a sanitka s houkáním a blikáním odjížděla pryč. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

   Později po mnoha a mnoha netrpělivých telefonátech do nemocnice mi to konečně někdo zvedl. Ta ženská na druhé straně nepůsobila příliš sdílným dojmem, ale můj zoufalý tón ji asi přesvědčil. Řekla mi, že jistý Tom Halliwel dnes v nemocnici zemřel na následky pádu. Prý ležel doma už pěkně dlouhou dobu, než někdo přišel a zavolal záchranku. Neměl příliš velkou naději…