Osudy malířů

Muž se starou harmonikou
Jako spousta lidí, ani já si nedokážu představit ráno bez šálku pořádné kávy. Cestou do práce se vždy zastavím v mé oblíbené kavárně na rohu ulice, kde bydlím. „Jako vždycky, prosím.“ objednám si a za pultem už moc dobře vědí, že chci jedno presso s sebou a dva cukry k tomu. Zaplatím a s přáním hezkého dne místo opouštím. Přede mnou je ještě asi dvacet minut chůze, tak si mohu kávu alespoň pěkně vychutnat. Energie se mi postupně dobíjí a příchodem do práce moje ranní rutina končí. Ráno, jako každé jiné.
Poslední dobou se neděje nic nového ani v práci. Teda, spíš to nestojí ani za psí štěk. Což o to, obrazů je tu plno a stále nových, jenže to nemůžu říct o lidech. Jejich zájem o originály a vůbec o návštěvy galerií už dávno není, jaký býval. To si ten obraz do obýváku raději koupí z velkovýrobny a pak se diví, že soused má obraz úplně stejný, jen visí v ložnici. Tak je to! A tak jsem, po navštívení třemi zákazníky a jednoho prodaného obrázku za celý den, tlapal večer zase zpátky domů. Bez kšeftů, bez motivace a hlavně bez nálady.
Usedl jsem do křesla s šálkem teplého čaje a Večerní Prahou, pro kterou jsem se cestou stavil v trafice, abych přišel na jiné, lepší myšlenky. Ovšem už z názvů článků jsem usoudil, že k dobré náladě budu mít stále dost daleko. Nad vykradeným zlatnictvím a „Tragédií u Bořického mostu“ se člověk těžko zaraduje. Pak jsem se ale zarazil. U Bořického mostu! Kolem jsem dnes šel, ostatně jako každé ráno, ale ničeho jsem si nevšiml. „Dnes, kolem jedenácti hodin ranních, vyrazily záchranné jednotky k Bořickému mostu. Anonym ohlásil muže, který se pokoušel z mostu skočit, jak se následně také, bohužel, stalo. Byl na místě mrtvý, totožnost zatím neidentifikována.“ Dočetl jsem článek a s kroucením hlavy jsem si povzdechl. Opravdu, dnes byl den, jako korálek.
„Ať už je pátek!“ pomyslel jsem si, když jsem zamykal dveře od bytu a opět razil vstříc těm hrnoucím se davům lidí do mojí galerie.
Když jsem měl v papírovém kelímku poslední dva loky kávy, procházel jsem právě kolem toho mostu a vzpomněl si na včerejší událost v novinách. Článek se mi z mysli ale okamžitě vypařil, protože moji pozornost upoutal muž, sedící na dřevěné bedně u kamenné zídky. Nikdy dřív jsem ho tam neviděl. Mohlo mu být asi něco málo přes padesát, o něco starší, než já, ale plnovous a neupravený vzhled mu, při prvním pohledu na něj, přidával nejméně o deset let navíc. Hrál na harmoniku a před sebou měl položený černý klobouk. Z častých falešných tonů, vycházejících z toho starého hudebního nástroje, který se div nerozpadl, jsem usoudil, že se hudbě nemůže věnovat nijak dlouho. O to tady ale nešlo, a tak jsem mu do klobouku přihodil drobné, co jsem rozměnil před půl hodinou v kavárně. Takových potulných muzikantů je u nás ve městě nespočet, to ano, ovšem tento člověk mě zaujal poněkud zvláštním způsobem. Sám nevím proč. Nějak jsem ho po zbytek dne nemohl dostat z hlavy. Neustále jsem přemýšlel, jaký životní příběh mu osud asi napsal a proč se vůbec dostal do takovéto zoufalé situace.
Každé ráno i odpoledne jsem ho potkával ještě asi týden, ale pak už mi to prostě nedalo. Rozhodl jsem se ho, cestou z práce, jednoduše oslovit. „Zdravím, jmenuji se Tom.“ představil jsem se a čekal na jeho reakci. Nevypadal, že by mu má přítomnost nijak vadila, spíš naopak- kývl hlavou na pozdrav a na jeho utrápeném obličeji se objevil aspoň náznak pousmání. Než stihl něco říct, pokračoval jsem: „Nerad bych vás obtěžoval, ale nemohl jsem si poslední týden nevšimnout, jak tady hrajete na harmoniku. Páni, musí být opravdu velmi stará, že?“ Opět kývl, tentokrát na souhlas. Chvílí jsme mlčeli. Pořád jsem se ale chtěl dozvědět víc. „ Jak dlouho už na ni hrajete?“ položil jsem mu další otázku. „Týden.“ jednoslovně odpověděl, ale já byl rád, že komunikuje. „To vysvětluje ty nepřesné tony“ pomyslel jsem si v duchu. „ Já jsem Bob,“ po chvíli navázal, „ a ne, o hudbě nevím fakt nic. Hudební sluch jsem nikdy neměl a ani mě jako dítě nebavilo hrát na housle, do kterých mě otec nutil, tak jsem s nimi sek. Mám smysl pro jiné umění, víte? Maluju. Miluju malířství. Jenže v mé momentální situaci si nemůžu vybírat. Žena mě opustila, obrala úplně o všechno, co jsem měl, a já to prostě nezvládl. Mám jen tuhle harmoniku, co jsem našel opřenou o popelnice támhle kousek, a tak musím naložit aspoň s tím, co mám.“
Vůbec jsem nečekal, že se takto rozpovídá, ale na druhou stranu se mu asi nedivím. Myslím, že moc lidí s ním kontakt za poslední dobu nevyhledávalo a tak se prostě potřeboval někomu vypovídat. Komu, mu bylo nejspíš jedno, já byl za to zase rád. Ovšem víc, než překvapení z jeho otevřenosti, mě zaujala věta o jeho lásce k malířství. „Takže, malíř, jo?“ položil jsem mu otázku, načež se začal smát. „Aaale, to víte, jen tak pro radost, posunout to dál jsem sice chtěl, nikdy jsem ale neměl tu příležitost. Moje obrazy teď akorát tak blednou pod vrstvami prachu. A jestli vůbec! Možná už je ten páprda starej dávno vyhodil, to mu ale nemůžu mít, po tom všem, co pro mě udělal, za zlé.“ vychrlil na mě a já se snažil v jeho monologu orientovat. Cítil jsem se už trochu blbě, že tak vyzvídám, přesto jsem spustil: „Jestli vás má zvědavost otravuje, řekněte, ale, koho myslíte tím starým páprdou, smím vědět?“ „Joo, starýho Jacka, tak se mi představil. Nebyl na tom o moc líp, než já, ale měl aspoň malej dřevěnej zahradní domek, kde přespával. U splavu, jak byla kdysi zahrádkářská kolonie nebo co. Potkal jsem ho hned první týden, když jsem skončil na ulici, a dali jsme se do řeči. Když byla zima nebo pršelo, nechal mě u něj přespat a přečkat do rána. Taky jsem tam měl schovanejch pár věcí, který jsem našel, nebo mi zbyly, včetně těch mejch obrazů.“ V tu ránu mě napadlo: „Takže, Bobe, pořád ty obrazy ale dost možná máte, že?“ „Možná“ odpověděl.
Dodnes přesně nevím, proč jsem to udělal, snad mi to našeptával jakýsi vnitřní hlas.
Bobovi jsem naprosto rozuměl. Chápal jsem jeho touhu po malířství a řekl jsem si, že mu prostě chci pomoct. Ještě ten den jsem se vydal ke splavu, alespoň se porozhlédnout, jak dnes kolonie vypadá a jestli je vůbec možné, abych Jacka našel. Nakonec to tak těžké nebylo. Teda, napůl. Jacka jsem nenašel, ale vzhledem ke stavům ostatních chátrajících přístřešků a domků jsem usoudil, že jeho musí být ten nejzachovalejší. I když to i tak vůbec žádná sláva nebyla. Zaťukal jsem na dveře, byly pootevřené. Když se nikdo neozýval, pootevřel jsem a vešel pomalu dovnitř. „Páni, tak tady snad ani Jack už pěknou dobu nebyl“ pomyslel jsem si. Prachu tam bylo, že se mi chtělo hned kýchat, věci rozházené po zemi a kolikrát bylo až těžké určit, co je vůbec co. Prostě opuštěný polorozpadlý domek plný bince. Odhodlání se mě ale stále drželo, posvítil jsem si telefonem a začal hledat Bobovy obrazy. Nakonec jsem je opravdu našel. A byly výborný! Teda děsně zaprášený, ale Bob měl opravdu talent. Sfoukl jsem z nich smetí, jak nejlépe to šlo a vydal se zpátky za ním.
Bylo už něco před osmou večer, když na mě Bob nevěřícně kulil oči a radoval se, že má své obrazy přímo před sebou. „Jak dlouho jste u Jacka nebyl, Bobe?“ zeptal jsem se ho. „Nějaký měsíc to už bude, proč se ptáte? A co říkal Jack? Jak se mu vede? Jak to s ním vypadá?“ Musel jsem mu do jeho nekončících otázek skočit: „Víte, já s Jackem nemluvil. Nebyl tam. A vypadalo to, že už se tam neukázal nějakou dobu. Dveře byly otevřené a vevnitř to obydleně nevypadalo ani trochu. Ale, Bobe!“ chtěl jsem změnit téma a odvést jeho myšlenky nad Jackem „Co byste řekl tomu, kdybych vám vaše obrazy zkusil prodat? Zapomněl jsem se vám zmínit, jsem majitel galerie. Sice teď nezažíváme nejlepší léta, co se kšeftů týče, ale za pokus nic nedám. Peníze vám donesu hned, jak by se prodal první obraz. Aspoň na chvíli si budete moci odpočinout od hraní na ten starej krám.“ Bob vypadal víc, než nadšeně. „To myslíte vážně? O tyhle moje kratochvíle, že by měl někdo opravdu zájem?“ Ujistil jsem ho, že rozhodně měl. „Vy jste malíř, Bobe, neuznaný malíř, což je hrozná škoda!“ A tak jsem další den ráno do práce nesl nové přírůstky na zeď.
Zrovna jsem pověsil poslední obraz, když přišel první zákazník, nějaká dáma. Prošla celou galerii, ale pořád neodcházela. Šel jsem za ní, podívat se, co ji tak zaujalo. Stála před jedním z Bobových obrazů. Měl jsem z toho radost. Po chvíli jen s pozdravem odešla, ale asi za půl hodiny byla ve dveřích znovu, tentokrát ještě s nějakým mužem. Z jejich rozhovoru jsem pochopil, že jsou zřejmě manželé. Vešli do galerie a hned na mne volali. A tak jsem prodal první Bobův obraz.
Po práci jsem spěchal domů, jako nikdy dřív. Musel jsem se stavit u zídky, sdělit tuhle skvělou zprávu Bobovi a předat mu peníze. Byl tak rád! Neustále mi děkoval a původně peníze ani nechtěl, prý mu stačí, že JEHO obraz koupil úplně cizí člověk, teď, že už prý může v klidu odejít. „Nechte si ty řeči, jaké pak odejít? Ještě máte několik dalších obrazů na prodej, a vůbec!“ se smíchem jsem mu připomněl. Byl to skvělý pocit, vidět, že má člověk díky vám upřímnou radost.
Další den bylo najednou všechno jinak. Ráno jsem Boba nepotkal, ale řekl jsem si, že šel možná pro zbytek svých věcí do domku. Avšak v práci jsem se nezastavil. Tolik lidí jsme neměli snad za posledních pět let! Zpráva o Bobových obrazech se rozšířila a všichni je chtěli vidět. A i když jsem všechny prodal, lidé chodit nepřestávali. Galerie se vrátila do podvědomí lidem. Bobovi obrazy přitáhly pozornost a kšefty lítaly jeden za druhým.
Jediné, co mi nedávalo spát, byl fakt, že od Bobova prvního prodaného obrazu jsem ho neviděl. Ani ráno, ani večer. Dřevěná bedna ležela u zídky, ale nikdo na ní neseděl, ani nevyhrával na starou rozladěnou harmoniku, ani nečekal, kdy půjdu kolem. Jako by se po Bobovi slehla zem. A já pro něj měl docela slušný balík peněz.
A tak jsem jeden večer zase usedl do křesla s teplým šálkem čaje, Večerní Prahou a četl. „Muže, jež skočil před třemi týdny z Bořického mostu se, konečně, podařilo identifikovat. Jde o dvaapadesátiletého Boba Bartáka. Rozvedený, bez příbuzenstva. Bydliště neznámé.“