Mozaika 5, X.: Výčitka

Z oběda dokonale sejde, když se mi návštěvník představí a namísto do kantýny, vedu toho muže do své kanceláře na okraji důlního komplexu. Dozvídám se, že se jmenuje Erik, a ještě si ho ověřuji v databázi. Všechny údaje odpovídají a tak ho pohostím v pracovně tím skromným, co tam mám.

„Takže jste přijel kvůli sestře?“ ptám se, když ho hostím, tím máme, co mám ve své pracovně, což je zároveň svým způsobem i byteček.

„Nejen. Jsem členem vládní delegace, která se zabývá kompromisy. Dojednával jsem africký kompromis v otázce kultury a jazyků, prostě vyjít vstříc africkým provinciím, aby nedošlo k povstáním a separatismu.“

„Kolik těch kompromisů bude? Už je varronský, baltský a plánuje se i balkánský.“

„Doufejme, že ten bude poslední. Hodně těch kompromisů bylo nepříjemných, ale snad se podaří odvrátit nejhorší. Zbytek dořešíme, až Federace kapituluje, což už je blízko, ale nejsem tu kvůli tomu,“ posadím se naproti ustaranému muži. „Jde o Jasmínu.“

„Ano, to jste říkal. Co s ní je?“

„Pracovala s Vámi na případu. Nic o tom nevím, jen to, že byla nasazená s Vámi. Když to Vaše vyšetřování probíhalo, tak se odmlčela a přestala komunikovat. Říkal jsem si, že to je v rámci případu, zvláště když nastal všechen ten chaos a násilí, takže jsem to v tu chvíli neřešil, ale nakonec se ukázalo, že to bylo jinak. Před rokem se objevila,“ vysvětluje a vytáhne telefon, na kterém mi ukáže fotku. „Můžete mi vysvětlit, co se jí stalo?“ a já jsem dokonale zaskočen, když na fotce vidím starou, vrásčitou a šedivou ženu, jejíž obličej je plný podlitin a krvavých šrámů i hlubokých jizev. Můj výraz nenechává Erika na pochybách, že o tom nevím, a že jsem úplně v šoku.

„Kde byla?“

„Silniční hlídka jí našla před rokem ve škarpě nedaleko Nové Caesarie. Až v tu chvíli jsem zjistil, že posledních několik let nedávala hlášení svým nadřízením, a ti nevěděli, že zmizela, ale kvůli válce to nikdo neřešil.“

„V jakém je stavu? Žije?“

„Žije, je na přístrojích od doby, co byla nalezena. Vyšší mozkové funkce prakticky neexistují. Měla mnoho zlomených kostí, včetně žeber, podlitiny a popáleniny, sotva byla při životě, ale přežila, i když jen v komatu. Nechtěl jsem jí nechat odpojit od přístrojů, dokud se s Vámi nesejdu a nezjistím víc, ale… stejně se bojím, že to nebude k ničemu,“ raději bych to dál neposlouchal, protože si uvědomuji, že jsem jí k té hrůze nejspíše odsoudil já svým odchodem do Evropy. „O co v tom vyšetřování šlo?“

„Počkejte, to… to nemůže být Jasmína.“

„Genetické testy to potvrzují.“

„Jasmína byla mladá, té ženě je…“

„Biologicky odpovídá sedmdesátileté ženě, podle lékařů. Tak o co tam šlo?“

„To Vám nemohu povědět. Pořád jsem vázán mlčenlivostí.“

„Opravdu? Jste dezertér. Zapomněl jste? Něco jsem si o Vás zjišťoval. Vy a statisíce dalších dezertérů balancujete na hodně tenké hranici mezi amnestií a nucenými pracemi za to, co se stalo, když vypukla občanská válka. Každého jednoho z Vás bude vyšetřovat vojenský komisariát. Mohu se za Vás přimluvit, nebo Vám mohu situaci zhoršit.“

„Chápu, o co Vám jde, ale Vy asi nechápete, jak fungují naše bezpečnostní prověrky. Vy mi můžete pomoci k tomu, že se vyhnu nuceným pracím, nebo naopak, tam skončím, ale pokud Vám to řeknu, tak se odsoudím k trestu smrti za vyzrazení tajných informací. Vaše vydírání tedy nemůže fungovat.“

„Tak mi vysvětlit toto,“ a vytahuje nějaký papír, který měl v kapse. „Měla to křečovitě sevřené v dlani.“

Aurelius Komnenos, Mnichov, 1654.

I nyní mu je jasné, že to poznávám a tady nebudu zapírat. Pověděl jsem mu, co se mi stalo v mnichovském metru, kde jsem potkal Jasmínu, poté co bylo město zničeno neutrino-iontovou bombou a nikdo tam neměl zůstat naživu. Ani Jasmína. A přesto tam byla i s výčitkou, že jsem jí opustil, což byla pravda.

„Já to nechápu,“ řekne Erik.

„A Vy myslíte, že já to snad chápu? Snažil jsem se to nějak vysvětlit, ale přestal jsem se pokoušet, protože jinak bych se zbláznil,“ a tím celý náš rozhovor končí. Víc mu už nemám, co říct a on ví, že ze mě už nic dalšího nedostane. Je zklamán, ale neodchází ve zlém.

Zato já začínám čím dál více pochybovat o realitě, ve které se nacházím. Takové jsou moje myšlenky i pozdě večer, když jdu po odpolední službě spát. V podstatě, celou dobu jsem myslel, jen na setkání s Erikem, na to, co jsem se dozvěděl o Jasmíně, na to, že jsem za to nejspíše zodpovědný. Mnohokrát jsem si musel dát pauzu a jít si provětrat hlavu ven, jinak bych se ani nemohl soustředit na své úkoly.

Uslyším telefon. Uprostřed noci. Jen otevřu oči a vidím nad sebou strop s vypnutým větrákem, zatímco na stolku mi dál zvoní telefon, který seberu. Myslel jsem, že to bude ona, Jasmína, že uslyším její hlasy, ale ne. Bylo to jen nějaké hlášení, nic zvláštního, ale dost rušivé na to, abych vstal a v tom příšerném a dusivém vedru si šel odskočit.

Stojím v koupelně, opírám se o umyvadlo a hledím do zrcadla, kde vidím Jasmínin vyčítavý výraz. Stojí tam v potrhaném oblečení, zjizvená a zmlácená, třesoucí se a s tváří plnou nejen modřin, ale i výčitek, strachu a smutku. Zradil jsem jí. Možná jsem jí tím i zabil. Zbaběle jsem utekl do války před tím, co jsem musel řešit ve Varronii.

„Proč jsi odešel, když jsem potřebovala tvou pomoc?“

„Neměla si pokračovat,“ odpovídám svému svědomí, které se mi přetváří do halucinací. „Měla si počkat na můj návrat.“

„Návrat po deseti letech? Ty víš, že to spěchalo.“

„Ne, to nevím. Nevím, že to spěchalo. Ani jeden z nás neví, co se tam dělo. Nech mě. Přeludy už mizí. Tohle je místo, kde chci žít a strávit zbytek dní v klidu. Tečka.“

„A co ten papírek?“ v tomhle má pravdu. Všechno ostatní může být halucinace, ale ten papírek nedává smysl. A ještě méně dává smysl, to co řekne potom. „Najdi generála Efremia, pomůže ti,“ vidí, že to nechápu. „S císařem Konstantinem sledoval, co se stalo v Mnichově. Taky to viděl. Oba to viděli. Ale Konstantin už není naživu. Před hodinou byl zabit na příkaz regenta,“ něco takového nemohla vědět, ale než jsem se stihl na něco dalšího zeptat, byla pryč a já šel spát, protože ani nešlo dělat nic jiného.

Ráno u své kanceláře potkávám Erika. Vrátil se. Nebyl jsem jediný, kdo potkal Jasmínu. A nebyl jsem jediný, kdo se o hodiny dříve dozvěděl, že Konstantin je mrtev, než to vyhlásila televize.