Pan D

Pan D 

 

Tomáš se probudil několik minut před budíkem. Unaveně ležel v posteli a vychutnával si ještě malou chvíli, než bude muset opustit teplo postele. Smutně pohlédl vedle sebe na prázdné místo. Susan, Tomášova přítelkyně, již z postele zmizela.  

Tomáš sebou cukl při hlasitém zvuku budíku. Rychle ho vypl a vyklouzl ven. Ihned zamířil do koupelny a dal se do pořádku. Probudil se ledovou sprchou a oholil se. Když se díval do zrcadla, všiml si svých kruhů pod očima. Již delší dobu se pořádně nevyspal. V práci nyní řešili nový případ podivných sebevražd. Již přes deset lidí se zabilo tento měsíc. Každý před svou smrtí zanechal dopis s poděkováním záhadnému Panu D. Podle Tomáše je tento záhadný muž musel k sebevraždě nějak donutit. Sledoval všechny stopy, ale zatím bezvýsledně.  

Když se Tomáš oblékl, rozhodl se pro rychlou snídani. Na stole v kuchyni na něj čekal vzkaz. Byl od Susan. 

Tomáš jej vzal do ruky a přelétl vzkaz očima. Bylo tam jen, že si Susan musí něco zařídit a neví kdy se vrátí. Nic víc. Žádné vysvětlení. 

Tomáš si udělal míchaná vajíčka a přelétl vzkaz očima ještě jednou. Poznal, že byl psán na rychlo. Nevěděl, co by si mohla jít zařizovat. V práci měla volno a za poslední dny se o ničem nezmiňovala. I když je pravda, že toho v poslední době spolu moc nenamluvili. Tomáš cítil, že je mezi nimi nějaký problém, ale kvůli práci se na něj nemohl plně soustředit. Susan toho moc nenamluvila a z práce chodila pozdě. Když už se dali do rozhovoru, tak byla Susan většinou myšlenkami jinde. Cítil, že ji něco trápí. Vždy, když se snažil do toho problému ponořit, tak se Susan usmála a chvíli byla v pořádku. jako by nechtěla, aby to rozebírali. Něco tajila a Tomáš se více a více bál co to může být.  

Z myšlenek Tomáše vytáhl mobil. Volal Tomášův kolega, Petr. Tomáš polknul poslední zbytky vajíček v puse a vzal hovor. 

“Nazdar, co se děje? Už jsem chtěl vyrazit...” 

“Máme ho, Tome! Konečně ho máme!” Petr přímo křičel do telefonu.  

Tomáš nechápal co se děje. Myšlenkami byl stále u Susan. 

 “Koho máme?” 

“Záhadného Pana D! Máme ho ve výslechové místnosti a čekáme na tebe. Tak se pohni, ať ho můžeme hodit před soud co nejrychleji.” 

Tomáš nemohl uvěřit svým uším. Ihned vyskočil ze židle a rychlým krokem zamířil ke dveřím. Myšlenky na Susan ihned zmizeli. 

 

Když Tomáš dorazil na stanici, ihned jej uvítal Petr s kávou. 

“Konečně si tady. Ten chlápek si vyžádal přímo tebe, asi budeš jeho oblíbený detektiv.” 

Tomáš si sundal kabát a vzal si nabízenou kávu. “Jak jsme ho dostali?” 

Petr se usmál. “On přišel sám. Dnes brzo ráno přišel dovnitř a s úsměvem oznámil, že už ho nebaví, jak se ho pořád snažíme chytit. Okamžitě jsme ho dali do výslechové místnosti kde nám oznámil, že bude mluvit jen s tebou.” 

Tomáš poslouchal a pomalu popíjel kávu. Bylo mu jedno jak se tady dostal, hlavní bylo, že ho mají. 

“Dobře, půjdu hned za ním. Máme jeho pravé jméno?” 

“Ne, neřekl nám zatím nic. Jak říkám, chce mluvit jen s tebou. Hodně štěstí.” 

 

Tomáš vešel do výslechové místnosti. Pohlédl na záhadného Pana D sedícího za stolem. Na tváři měl milý úsměv. Vlasy měl krátce střižené. Na sobě elegantní oblečení. Vypadal jako někdo, kdo si nedělá těžkou hlavu s penězi. 

“Konečně jste dorazil detektive. Rád vás znovu vidím.” Jeho hlas byl veselý a příjemný. 

Tomáš se posadil naproti Panu D. “Už jsme se viděli pane...?” 

Úsměv Pana D se ještě prohloubil. “Pan D bude stačit. A ano, už jsme se viděli. Pamatujete na Valerii, která nás opustila na začátku měsíce? Milá dívka, celý život před sebou, jen už nezvládala školu. Když jsem si s ní povídal bylo mi ji líto. Měla tolik plánů do budoucna... No, ale na tom už nezáleží, že? No, abych odpověděl na vaši otázku, byl jsem na jejím pohřbu. Slíbil jsem ji to. A tam jsem vás viděl...” 

Tomáš se chladně zahleděl do očí potencionálního vraha. “Zabil jste ji a pak ji ještě přijdete na pohřeb? Chtěl jste vidět její zničenou rodinu?” 

Pan D potřásl hlavou. “Ale vůbec ne. Ukáplo mi i pár slz, ale slíbil jsem ji, že se s ní rozloučím jako se všemi. Víte, ty pohřby jsou nejhorší. Ničí mě.” 

“Tak proč jste ji zabíjel?” 

Pan D se tiše zasmál. “Já jsem nikdy nikoho nezabil, detektive. Všichni se zabili sami. Já je jen vyslechl a ukázal jsem, že nejsou sami. Všichni byli zničení životem a nikdo jim nerozuměl. Jejich rodiny ani přátelé jim nedokázali pomoct. Jen já.” 

Tomáš chvíli mlčel a sledoval ten upřímný úsměv před sebou. Nevěděl, co má si má o Panu D myslet. 

“Takže jste je vyslechl a pak jim řekl ať se zabijí? Některým jste musel i dát prostředky... Například vaše třetí oběť si prostřelila hlavu...” 

“Ale no tak detektive, to už je nazýváte jen čísly? Musíte myslet Pavla. Veselý chlapík. Všechny vždy dokázal rozesmát a všem zlepšit den. Pomáhal všem, jak to jen šlo, ale jemu nepomohl nikdo. Na vše byl sám, celý svůj život a už to nezvládal... Já mu pomohl. Já byl první osoba, která tady pro něj byla. Jeho jediný pravý kamarád.” Pan D se opřel na židli a zahleděl se na Tomáše. “A co vy detektive? Vypadáte unaveně, je doma vše v pořádku?” 

“Otázky tady pokládám já. Mám to chápat tak, že jste si vždy někoho vybral a vetřel jste se jim do přízně, jen proto abyste je dohnal k sebevraždě? Předstíral jste, že jste jejich kamarád, dokud vás nepřestali bavit?”  

Pan D na chvíli unaveně zavřel oči. “Já nikoho k sebevraždě nedohnal. Sami to chtěli ukončit. Já s nimi jen mluvil a naslouchal. Byl jsem vždy jejich jediný pravý kamarád. Neodsuzoval jsem je jako ostatní a vždy jsme tady pro ně byl. Chápal jsem jejich problémy. Podívejte se na sebe, detektive, i pro vás jsou jen čísla. Ani jste nevěděl, že trpěli většinu svého života, jediné, co vás zajímá, že jsou mrtvý.” 

“Možná jste je nezabil, ale sám jste se přiznal, že jste jim dal prostředky k tomu, aby to udělali sami. Děláte ze sebe dobrého člověka, a přitom jste zrůda, co jen využila několika zničených lidí. Půjdete sedět na hodně dlouho, to vám slibuji.” Tomáš se postavil a několika kroky se dostal ke dveřím. “Za chvíli jsem zpět. Zatím se můžete přesvědčovat o tom, jak dokonalá lidská bytost jste.” 

Pan D se nepřestával usmívat. 

 

Tomáš opustil Pana D a protřel si oči. Zkontroloval si mobil a doufal v nějakou zprávu od Susan. Žádná tam nebyla. Rozhodl se, že ji zavolá hned jak bude mít chvíli času. Začínal mít zlé tušeni. Možná za to mohl jen rozhovor s Panem D, ale nechtěl raději nechat nic náhodě. 

“Máme problém Tomáši, pořád se ještě nepřiznal k ničemu. Jediné, co doznal bylo, že s mrtvými mluvil, nic víc.” Petr je celou dobu pozoroval přes dvojité sklo. Vypadal unaveně. Byl na stanici celou noc, nyní by měl být doma, ale stejně jako Tomáš chtěl tenhle případ už konečně ukončit. 

“Nebude to s ním tak jednoduché. Nasadil si do hlavy, že jim pomáhal, sám si ho slyšel. Na chvíli si skočím na vzduch a pak z něj dostanu všechno. To slibuji.” 

Petr se usmál. “Já vím že jo... A Tome, je všechno v pohodě? Už jste si promluvili se Susan? Říkal si mi, že to teď není dokonalé...” 

Tomáš nasadil falešný úsměv. “Všechno je v pořádku. Teď jestli mě omluvíš...” 

 

“Už můžeme pokračovat, detektive? Začínal jsem se o vás bát, zmizel jste na dlouhou dobu.” Pan D sledoval Tomáše bez mrknutí oka. 

Tomáš se posadil. Zkoušel se dovolat Susan, ale nezvedala mobil. Zhluboka se nadechl a odstrčil Susan nyní stranou. Musel se soustředit. 

“Takže si to shrneme... Potkal jste se svou obětí a předstíral jste, že jste jejich kamarád. Musel jste jim namluvit, že jediná cesta z jejich potíží je sebevražda a poté jim dal prostředky k tomu, aby ji uskutečnili, správně¨? 

Pan D se zasmál. “Ale vůbec ne, detektive. Nikdy jsem jim sebevraždu nenavrhl, sami se zmínili, že je to jejich jediná volba... Donutila je tahle společnost, tenhle svět, kam nepatřili. Trápili se každý den svého života, nikoho to upřímně nezajímalo. Pro všechny byli zátěž. A pak jsem přišel já. První bytost, co jim naslouchala a pochopila čím si prochází. Nabídl jsem jim pomocnou ruku a oni ji s díkem přijmuli. Já nejsem zrůda a nikdy jsem nebyl. To i vy jste větší zrůda než já, detektive...” 

Pan D se podivně usmál. Hluboce se zahleděl do Tomášových očí. “Jak se má Susan, detektive? Mluvil jste s ní dnes nebo jste ji zase ignoroval?” 

Tomáš zbystřil. “O čem to mluvíte? Odkud znáte Susan?” 

“Je to moje nová kamarádka...” Pan D se odmlčel. 

Tomáš zatnul pěsti. “Vy ji znáte?” 

Široký úsměv Pana D byl děsivý. “Vídáme se delší dobu... Copak vám nepřipadalo divné, že chodí pozdě z práce? I když co si to namlouvám, vždyť vy jste si ani nevšiml, že se trápí...” 

“Jestli si ji něco udělal...” Tomášův hlas byl ledový. 

“Tak uděláte co, detektive? Zmlátíte mě, zabijete? Susan mi řekla co jste udělal jejímu bývalému, když se zmínila, že ji mlátil... Jak jste si ho našel a málem jste ho odpravil v jeho bytě.” Pan D se začal hlasitě smát. “Udělal byste pro ni cokoliv, že? Tedy kromě vyslechnutí a porozumění... Aby se dočkala toho, musel jsem přijít já.”  

“Okamžitě mi řekni, co si ji udělal.” Tomáš cítil, že se přestává ovládat, ale bylo mu to jedno. Nyní se soustředil jen na to, co se stalo se Susan. 

Pan D se naklonil blíže a zašeptal. “Pokud chcete vědět co se stalo, měl byste zablokovat dveře, váš kolega už se určitě blíží, aby přerušil náš malý rozhovor...”  

Tomáš si uvědomil, že Pan D má pravdu. Petr se již nyní určitě chystal vtrhnout dovnitř. Věděl, že se Tomáš někdy neudrží, pokud se případ stane až moc osobní. 

Rychle vzal židli a zablokoval kliku u dveří. Měl jen pár minut, než se ostatní kolegové dostanou dovnitř. Nemohl ztrácet čas. Proto vytáhl pistoli. 

“A teď mi řekni, co si ji nakecal a kde si ji poslal...” 

Pan D si olízl rty. “Líbíte se mi detektive... Jste schopný udělat všechno proto abyste ji zachránil... Ale já vám neřeknu, kde je. Slíbil jsem ji, že se postarám abyste ji od toho nezastavil...” 

Tomáš se ohnal pěstí a srazil Pana D na podlahu. “Hned mi řekni, kde je ty hajzle!” 

Pan D se jen smál. “Tohle na lidech miluji. Všichni přehlížíte, jak se kdo cítí, kdo s čím bojuje ve své hlavě, dokud se nerozhodne to vše ukončit. Pak se najednou všichni zajímají... Já jediný jsem všem svým přátelům pomohl. Já jediný jsem jim ukázal, že nejsou zbyteční...” 

Tomáš slyšel bouchání na dveře. Každou chvílí Tomáše přeruší jeho kolegové. Musel si pospíšit. 

Dřepnul si na ležícího Pana D a položil hlaveň své zbraně na jeho čelo. “Poslední možnost, pak ti pošlu kulku rovnou do tvého chorého mozku.” 

“Tak to udělejte detektive. Pak se už nedozvíte nic... Násilí vám tentokrát nepomůže. Susan mi o vás řekla tolik věcí... Opravdu vás milovala. Jen už nezvládala, jak chladný jste začal být... Bála se vám cokoliv říct a když už se pokusila tak jste neměl pochopení... Někdo by mohl říci, že na jejím rozhodnutí o smrti máte větší vinu vy než já...”  

Dveře začínali povolovat.  

“Víte, co měla Susan společného se všemi mými přáteli? I když měla přítele, kamarády, rodinu tak stejně byla vždy sama. Nikdo ji upřímně nerozuměl. Od dětství věděla, že do tohoto světa nepatří stejně jako mý přátelé... Já jsem jim pomohl. A můžu pomoct i vám... Jakmile Susan zemře tak budete sám, zničený... Ale já za vámi přijdu a pomůžu vám...” Pan D se upřímně usmál a v očích měl slzy. “Budu váš kamarád...” 

Dovnitř vtrhli policisté společně s Petrem. Odhodili Tomáše a vzali mu zbraň. Tomáš se nezmohl na nic. Jen tiše nechal stékat slzy ze svých očí. 

Tomáš seděl v kuchyni a popíjel whisky. Na telefon se mu snažil dovolat Petr již po několikáté. Susan zatím nenašli. Zničil si vztah, kariéru a nyní utápěl svou zlobu a strach v alkoholu. Neměl naději, že Susan zachrání. Zkoušel obvolat všechny její přátele, rodinu dokonce objel všechna místa, kde se ráda zdržovala. Nic nezjistil. 

Chtěl si dolít whisky, ale láhev byla již prázdná. Tak jen tiše seděl a pozoroval prázdnou kuchyni. 

“Samota je ubíjející, že detektive?” Pan D vyšel z ložnice. Na sobě měl stále stejné oblečení jako na stanici. 

Tomáš nechápal co se děje. Pan D by nyní měl být vyslýchán na stanici. Snažil se vymyslet nějaké racionální vysvětlení, ale žádné nenacházel. Stejně už mu bylo všechno jedno. 

“Nabídl bych ti drink, ale jsem na suchu.” Tomáš ukázal na prázdnou židli u stolu. 

Pan D se posadil s úsměvem. “Slíbil jsem vám, že přijdu. Jak je vám detektive?” 

Tomáš se hystericky zasmál. “Jak asi myslíš? Ztratil jsem všechno...” 

Pan D pokýval hlavou. “Já vím a je mi to líto... Snažil jsem se to Susan rozmluvit, ale už neměla sílu...” 

Tomáš se lehce rozbrečel. “Vážně ses ji snažil pomoct?” 

“Ano detektive... Já pomáhám všem svým přátelům... A nyní jste jedním z nich...” 

Tomáš si utřel slzy. “Kdo vůbec si? Ty nejsi člověk, že?” 

Pan D poklepal prsty o stůl. “Je jedno kdo jsem, příteli. Já se jen snažím pomoct všem kdo to potřebují, všem, kdo volají o pomoc... Nyní pomůžu tobě, příteli” 

Tomáš se usmál. “Děkuji...” 

 

Pohřeb Tomáše i Susan byl ve stejný den. Pršelo a foukal silný vítr. Na hřbitově bylo ticho, rušeno jen kázáním kněze. Bylo zde mnoho lidí. Nikdo nemohl uvěřit, že si oba vzali své životy. Susan našli ve starém skladišti na kraji města. Spolykala mnoho prášků. Jediné, co u ní našli byl děkovný dopis pro Pana D. Ten našli i u Tomáše. 

Všichni v tichosti naslouchali řeči kněze. Nikdo si nevšiml muže v kabátě stojícího opodál. Na tváři měl úsměv, ale po tváři mu stékali slzy. Pan D dodržel své slovo a přišel se rozloučit.