Světlo v temnotě

 

 

Být příšerou může být fajn. Jsou takové, co mají děsivý vzhled,

každý se jich bojí a žijí si spokojeně. Jenže když máte smůlu,

tak váš vzhled nikomu strach nenažene. Vy jste pro smích a život

je tím pravým peklem.

   Přesně to byl případ malé Billie. Příšerky, které se nikdo nikdy 

nebál. Zrodila se v odlehlém, opuštěném francouzském panství,

kde se občas objevil nějaký tulák či banda mladých, hledajících 

dobrodružství nebo spíš místo, kde se se svými protějšky ukrýt. O místě 

panovalo hodně příběhů. 

   Kdysi patřil bohatému židovskému rodu, který vlastnil místní

továrnu. S nástupem druhé světové války se vše změnilo. Nacisté 

obsadili Francii, Židé utíkali nebo byli deportováni a z místní továrny

se stal sklad munice a pohonných hmot. Panství obsadilo několik

německých důstojníků, kteří během pár měsíců panství zpustošili

a rozkradli. To by nebylo nic neobvyklého, jenže tady navíc probíhaly i 

různé temné rituály, zkoušely se otevírat pekelné brány a podle legend

tu za oběť démonům padlo i několik místních dětí. Jak už to tak bývá,

na každém šprochu je pravdy trochu. Legendy totiž nelhaly. Ani o obětech,

ani o pekelných branách. 

   A tak se stalo, že ze všech možných rituálů a zaříkávání, či čtení magických

formulí se v panství cosi zrodilo. Síla, která se začala hromadit v každém 

koutě a postupem času se z ní rodily i různé entity. Jako výsledky všeho,

co zde bylo napácháno. A zrodila se i Billie.

   Bůh ví nebo spíš ďábel ví, co přesně ovlivnilo zrod jednotlivých příšer.

A proč tato stvoření procházela vývinem a postupně mohla stárnout? Proč 

mohli cítit bolest, byli zranitelní, nemohli procházet zdmi, či se vznášet a létat?

Proč však přesto měli abnormální sílu, mohli měnit svůj vzhled, výšku i tvar?

Proč nepotřebovali jíst ani pít a dokonce ani spát, či odpočívat? 

Proč většina vypadala děsivě a jen jedno bylo velmi nepovedené?

A co přesně zapříčinilo, že Billie byla jen malé ošklivé stvoření, kterého 

by se snad nezaleklo ani dítě? 

   Jako první se zrodil Krios. Toho možná upekl sám Satan. Krios byl už 

od mala velký, s děsivým obličejem a urostlým tělem. Dokázal se přeměnit

na cokoliv a vypadat jak nejděsivěji to jen šlo. 

   Druhá byla Mantha. Záludná, vypočítavá potvůrka, která uměla nasadit 

smyslný obličej, ale ten pravý bylo lépe neznat. 

   Třetí se objevil Skell. Nikdy nedokázal projevit žádnou emoci. Těžko 

odhadovat, co se mu zrovna honilo hlavou. Vše ale doháněl krutostí. Kdo

ví, kolik za ta léta usmrtil nočních návštěvníků tohoto panství. Nestalo se,

že by jeho oběti umírali rychle. Naopak. Jejich končetinami byly posety 

místní zahrady. Většina obětí umírala roztrhána na kusy.

   Jako poslední přišla Billie. Možná to bylo tím, že se zrodila z posledních

zbytků temné energie, možná do sebe natáhla to málo dobra, co zde bylo

uchováno. Každopádně byla ze všech nejmenší. Neměla děsivý vzhled

ani špatné vlastnosti. Nedokázala se v nic přeměnit. A jako poslední byla

už od svého zrodu terčem útoků zbylých tří příšer. Nikdy ji nevzali mezi 

sebe. A tak Billie trávila čas v těch nejodlehlejších místnostech, kde mohla

být úplně sama. Ve tmě. Bylo jí tu nejlépe, i když se tady schovávala, aby se 

vyplakala. 

   Občas tolik toužila po milé společnosti, že se pokoušela navazovat kontakt

i s lidmi. Poprvé se o to pokusila ve svých sedmi letech. Do panství vstoupili

tři mladíci, kteří si chtěli dokázat svou odvahu. Potulovali se místnostmi, 

nahlas pobízeli místní duchy, smáli se a cítili se neohroženě. Billie neměla

s kontakty s lidmi do té doby zkušenosti. Jen ostatní příšerky ji od mala

strašily historkami o zlých lidech a o tom, kolik z nich dokázali vystrašit

či usmrtit. Malá Billie se ale přesto rozhodla navázat kontakt. 

   Objevila se přímo před trojicí mladíků a čekala, co se bude dít. Chvilku bylo

ticho, kluci civěli na stvoření před sebou a pak se začali nezadržitelně smát.

"Co to má bejt??? To je duch nebo co? Nebo se tu zhmotněly něčí prdy!!!" hlásil

jeden z nich a nepřestával se smát. Ostatní se k němu přidávali s dalšími 

posměšky a urážkami. Billie nevěděla, co dělat. Naivně věřila v hezké přijetí

a teď se tu pod tíhou posměšků rozbrečela. To ještě trojici více dodalo a 

přidávali další a další vtípky na její adresu. 

   Billie měla zavřené oči, po tvářích jí tekly slzy a nedokázala se pohnout ani 

přestat kluky poslouchat. Náhle bylo ticho. Hlasy ustaly a nikdo už se nesmál.

Pomalu otevřela oči a uviděla dva chlapce naprosto strnulé a bledé strachy, 

vytřeštěně zírali před sebe. Tam stál Skell, tvář měl jako vždy nehybnou

a v rukách třímal hlavu nejvíce se posmívajícího klučiny. Jeho tělo leželo na zemi

v tratolišti krve. Skell hlavu, které zůstal úsměv na tváři, upustil na zem a podíval

se na zbylé dva noční návštěvníky. Ti si ani nestačili uvědomit, že by měli začít

utíkat a už se stali oběťmi zbylých příšerek. Mantha se obtočila kolem jednoho

z nich a se svůdným úšklebkem ve tváři sevřela chlapci hrdlo a pozvolna jej 

uškrtila. Krios nasadil svůj děsivý výraz a spustil řev, až se třetímu klučinovi

zastavilo srdce a se zděšeným výrazem zemřel na infarkt.

   Pak trojice obrátila svou pozornost na Billie. A ta moc dobře věděla, že bude zle.

" Chtěla ses bratříčkovat s lidmi, náno hloupá? Nevarovali jsme tě snad? " pustila

se do ní Mantha. " Nestačí ti naše společnost? Nejsme ti snad dost dobrý? " 

zvyšovala na Billie stále více hlas a každým slovem se k ní přibližovala. " Však 

ty si nás budeš vážit, " nakonec pošeptala Mantha Billie do ucha. To už ji Krios a

Skell pevně drželi a vlekli ke krbu. To, co Billie nesnášela nejvíce a čeho se 

opravdu bála, byl oheň. Snažila se vymanit ze sevření, ale marně. Mantha už

založila oheň a Billie začala křičet. To už ji její věznitelé hodili přímo do krbu

a s úsměvy na rtech si užívali její utrpení. Billie se snažila co nejrychleji dostat

ven, což se jí nakonec povedlo, ale za cenu mnoha popálenin a přes velikou

bolest. Trojice se jí smála a pásla se na jejím utrpení. Po chvíli ji nechali samotnou,

v slzách a ohořelou. Tak dopadlo její první setkání s lidmi.

   Na nějaký čas ji to odradilo od navazování kontaktů. Když už sem někdo zabloudil,

rychle se ukryla a jen občas zaslechla řev a křik návštěvníků, kteří se jen málokdy

dokázali z panství dostat živí, aby mohli vyprávět o hrůzách, které se tam děly.

   Čím starší příšerky byly, tím rychleji stárli. Po zrození se jeden jejich rok rovnal

tomu normálnímu. Zhruba po deseti letech pro ně jeden lidský rok znamenal tři.

A každých jejich deset let se proces zrychloval. 

   Když se Billie dostala do svých 15-ti let, zažila své druhé střetnutí s lidmi. Ten večer

se do panství vloudilo několik mladých lidí. Tři páry a jeden klučina. Přišli si udělat

pěkný večer a hlavně se pobavit. Billie se jako vždy snažila ukrýt co možná nejdále.

Jenže tentokrát došlo ke kontaktu , aniž se o to snažila. Každý ze tří párů se snažil

najít si svůj klidný kout. Rozutekli se po celém panství, nedbali všech historek, co

o tomhle místě slýchali. Každá dvojice chtěla být sama. Jen jeden chlapec, který 

zůstal sám, se procházel místnostmi. Billie se snažila před všemi ukrýt a uchýlila

se do veliké skříně v jedné z nejzadnějších místností. Dlouho však sama nezůstala.

Jeden z páru se tu po chvilce objevil a zdálo se, že jim místnost vyhovuje. Billie

zůstala ve skříni a jen malou škvírou sledovala, co se bude dít. Dvojice na nic 

nečekala a sotva se za nimi zavřely dveře, začali se věnovat jen sobě. Pro Billie

bylo tohle všechno nové. Netušila, proč se ti dva mladí lidé k sobě tisknou, hladí 

se, objímají a nechápala, proč se jejich ústa navzájem dotýkají. Ale pochopila, že

se navzájem mají rádi a pocítila smutek a malou závist, protože nikdy nic takového

sama neprožila. Dvojice si navzájem sundavala oblečení a jejich ústa byla stále 

k sobě přilepena. Pak se ovšem ozval křik a oba mladí lidé se rychle zase oblékli

a vydali se směrem, odkud zvuk přišel. Billie zůstala ještě chvíli ve skříni než se 

odvážila vyjít ven. 

   Na chodbě byl slyšet hluk a ozýval se zmatený nesrozumitelný hovor. Billie čekala

v místnosti a naslouchala. Pak se ozval znovu strašlivý řev a zběsilé běhání po chodbě.

Než se Billie vzpamatovala, vrazil k ní do místnosti chlapec, který jako jediný přišel

bez partnerky. Zabouchl za sebou dveře, otočil se a při pohledu na příšerku před sebou

zůstal přimraženě stát. Dívali se na sebe s Billie, neschopni jediného slova či pohybu.

Křik zvenčí nepřestával. Billie pochopila, že se do nočních návštěvníků pustili ostatní

příšery. Chytila klučinu za ruku a rychle ho odvedla do skříně, kde se předtím schovala.

Chlapec nebyl schopen mluvit a bál se, že i Billie ho bude chtít zabít. Když ale viděl,

jak ho zavírá do úkrytu a sama zůstává venku, pochopil, že mu chce pomoct.

   Sotva se dveře skříně zavřely, vtrhla do místnosti Mantha. Prohlédla si Billie zkoumavým

pohledem. " Kde je ten kluk?" ostře vyjekla. Billie jen pokrčila rameny. Mantha přelétla

pohledem celý pokoj a odešla. Křik venku už ustal a nastalo ticho. Přesto ještě Billie

chvíli čekala, než se vrátila ke skříni a otevřela její dveře.

   Chlapec uvnitř se jen třásl a nedokázal se na ni ani podívat. Billie se odhodlala jako

první. "Počkej ještě chvíli a pak rychle uteč. Ve vedlejší místnosti je okno do zahrady.

Vyskoč jím a běž jak nejrychleji můžeš k bráně a pak pryč. Jinak tě zabijí." 

   Chlapec jen poslouchal, přikyvoval, ale až po chvilce se byl schopen podívat Billie

do očí. "Díky", zašeptal tiše a připravil se k útěku. Víc ze sebe nedokázal vypravit.

Vyšel ze skříně a tiše postupoval ke dveřím. Opatrně z nich vyhlédl a když poznal,

že je na chodbě klid, vyšel z místnosti. Ve dveřích se otočil na Billie a věnoval jí

letmý děkovný úsměv. To bylo vůbec poprvé za její dobu existence, co se na ni

někdo usmál. Chvíli si hleděli do očí a chlapec chtěl zřejmě něco dodat, ale zůstalo

jen u jeho nádechu. Potom už stačil jen vytřeštit oči a jeho hrudí projela veliká pěst.

Patřila Skellovi. Číhal na mladíka, věděl, že ho Billie ukryla, ale počkal si na vhodný 

okamžik. Když se chlapec naposledy otočil ke své zachránkyni, Skell se objevil 

přímo za ním, jednou ranou mu projel pěstí hrudníkem a ukončil jeho mladý 

život.

   Billie jen přimraženě sledovala mladíkovo hroutící se tělo, celá se chvěla a 

po tváři jí stékala veliká slza. Vůbec nevnímala, že už tu byli i Krios a Mantha.

Tolik chtěla toho kluka zachránit. Vyčítala si, že nevyšla na chodbu první, aby

ho mohla varovat. Klučina, kterého ještě pred pár hodinami vůbec neznala, tu 

teď ležel mrtvý a jí to bylo tolik líto. Poprvé v životě jí někdo věnoval úsměv , 

nekřičel na ni, nesmál se jí ani jí neubližoval. A tahle tři monstra ho jen tak

pro zábavu odpravili. Nikdy dříve v sobě necítila hněv ani vztek, ale obojí se 

jí najednou začalo zmocňovat. 

   Trojice už ji zatím obestoupila a přímo před ní se postavila Mantha. Měla 

na tváři svůj úlisný úsměv a sarkasticky tleskala Billie před očima.

   "Bravo, ty naše malá chudinko. Málem jsi mu zachránila ten jeho zbytečný 

zivot," vychutnávala si Mantha její zděšení a smutek. Všimla si i slz na jejích 

tvářích. "Ale, ale. Je ti snad tohohle skřeta líto? Obyčejného smradlavého 

človíčka, který nám se vpadnul a tobě ho je líto? " začala Mantha zvyšovat 

svůj hlas a přibližovala se až těsně před ní. " Byl ti snad tenhle červ bližší

než my tři, kteří tě od mala hlídáme a chráníme tě?" Pak uštědřila Billie úder

přímo tváře a začala se smát. A pak následovalo něco, co nikdo z trojice 

nečekal. Možná ani sama Billie ne. Hněv a vztek v ní natolik bouchnul, že 

sotva se vzpomatovala z úderu, zatmělo se jí před očima a než si své 

nově nabyté pocity uvědomila, rozeběhla se s křikem přímo na Manthu. 

Popadla ji a vyběhla s ní ze dveří. Krios a Skell se jen dívali, jak Billie 

s Manthou mizí ve dveřích, slyšeli výkřik, ránu, lámání dřeva a další výkřik. 

Vyběhli za nimi a viděli Billie stát u schodů do sklepa, před ní bylo poničené

zábradlí a Mantha odněkud zespodu slabě sténala. Skell popadl Billie a 

Krios se podíval přes zbytky zábradlí dolů. Mantha ležela napíchnutá 

na jedné ze soch schovaných ve sklepě. Byla jednou z mála, která nebyla 

za války odcizena. Nyní posloužila jako smrtící nástroj. Manthě už nebylo 

pomoci. 

   Billie těžce oddychovala a teprve si začala uvědomovat, co se vlastně

stalo. Skell ji pevně svíral a Krios se seběhl podívat dolů a jen se ujistil,

že je Mantha mrtvá. Po chvíli se vrátil, uštědřil Billie ránu do obličeje a 

spolu se Skellem ji odvedli do sklepa. Tady ji zavřeli, zamkli a ponechali 

svému osudu. Billie byla odsouzena zde zemřít. Ale necítila smutek. Vlastně

byla šťastná za projevené emoce. Za to, že se konečně Manthě postavila 

a hlavně sama sobě dokázala, že je silná. Teď však byla uvězněna za silnými

železnými dveřmi, ve sklepení, v temnotě. Měla zde zemřít a zůstat navždy

zapomenuta. Nakonec to ale ještě nebyla poslední kapitola jejího života. Ta 

se měla napsat o dalších 12 let později.

   Na svoji celu si zvykla a vlastně tu byla i šťastná. Netušila, co se dělo 

ve zbytku panství, kolik dalších lidí zde zemřelo a co je vlastně se 

Skellem a Kriosem. Netušila, kolik let uteklo. Poznávala na sobě, že stárne,

ale netušila, jak moc.

   Odvykla zvukům kroků, protože sem vůbec nikdo nechodil, až se najednou

po dlouhé době ozvaly. Přiblížily se až ke dveřím, pak zajel klíč do zámku a 

po zaznění odemčení dovnitř vběhl Krios. Billie se na něj upřeně dívala a 

očekávala, co jí řekne. Proč za ní vůbec přišel? Po takové době. Vypadal 

hodně zestárlý. Čas pro něj ubíhal nejrychleji, přeci jen byl nejstarší. 

   " Potřebujeme pomoc. Chtějí to tu zbourat a sami se Skellem je zastavit 

nedokážeme," mluvil pomalu a rozvážně. Bylo vidět, že se mu příčí prosit

Billie o pomoc. Ta zůstala chladná. Chvíli mlčela, dívala se na Kriose a 

nakonec přikývla. Beze slov vyšla ze své dlouholeté cely. Nechala Kriose,

aby šel první. Vyšli po schodech, kde už čekal Skell se svým jako vždy 

ledovým výrazem ve tváři. 

   V jejich doprovodu došla ke vstupním dveřím. Přes malé okno vedle 

nich pohlédla ven a uviděla spoustu velkých strojů před branou panství.

Všude bylo mnoho lidí. Pobíhali jako v mraveništi. Bylo jich opravdu hodně.

Skupinka lidí prošla branou a mířila ke vstupním dveřím. Trojice uvnitř 

věděla, že pro ně nadchází důležitá chvíle. Odstoupili od dveří a čekali, 

až někdo vstoupí dovnitř. 

   Během pár okamžiků už bylo několik lidí uvnitř. Mluvili nahlas jeden

přes druhého a plánovali, kde s demolicí začít. Přesouvali se do další 

místnosti, když na první dva muže spadla knihovna. Zbytek lidí zmlkl.

Muži pod skříni nejevili známky života. Nikdo ze zbylé skupinky nebyl 

schopen promluvit. To už se ale proti nim ze tmy řítili Skell a Krios. Lidé

začali křičet a hnát se zpět ke vstupním dveřím. Nestihli to. Skell popadl

dva muže a házel s nimi od zdi ke zdi, dokud z nich nevyprchal život. Krios

si vzal na starost další dva muže. Jeden z nich sice stačil vyndat z kapsy 

pistoli, ale než stačil vystřelit, přišel o celou ruku. Ta i se zbraní odlétla

do vedlejší místnosti. Zbytek těla prohodil Krios ven oknem a pustil se 

do dalších mužů. 

   Ze skupinky už zbyl jen poslední člověk. Choulil se v koutě a očekával 

svůj konec. Kolem něj byla jen těla jeho kolegů. Krios a Skell k němu 

přistoupili a chystali se s ním vypořádat. Pak se ale ozvala za nimi rána

a Skell se skácel k zemi. Krios se rychle otočil a hlavou mu proletěla 

kulka. Dva výstřely. Pro každého jeden. Billie se naučila s pistolí velmi 

rychle. Viděla, jak ji kus ruky svírá ve snaze zmáčknout spoušť a tak se 

pokusila zjistit, jestli přijde na to, jak tato věc funguje. Přišla na to. 

   Muž se jen chvěl a nadále se krčil v koutě. Nebyl schopen pohybu.

Billie před něj předstoupila, upustila zbraň a tichým, přesto rozhodným 

hlasem pronesla :" Zničte tohle místo. Hned." A odešla. 

   Vrátila se do sklepa, do své cely a jen očekávala, až se všechny ty 

velké stroje rozjedou a její domov plný bolesti, smutku a slz srovnají 

se zemí.