Dům

Kdesi v dáli na pahorku, tam kdesi na pokraji sil, stál dům. Nikdo si nikdy nepamatoval, kdo jej postavil, nikdo to nikdy nevěděl. Každý však věděl, že tam vždy stál. Každý též věděl, co to bylo za dům. Bylo to stavení smutku, chrám ryzí melancholie. Nacházely si do něj cestu mnohé, ne-li všechny, ztracené a zoufalé duše, a to navzdory tomu, že cestu vůbec neznaly. Většinou ani nevěděly, že do toho domu jdou, že jej hledají.

V tom domě bylo všechno. Všechno, co jen si ona zoufalá duše mohla přát. Byla tam samota i plné taneční parkety, hlučná hudba i ticho zamrzlých fjordů. Byly tam širé otevřené moře i dešťové kapky, které za okny, jako by tvořily mříže. Byla tam něžnost i pronikavá bolest, křik i medové hlasy, hromy i zpěv slavíků. Vzpomínky i budoucnost, naděje i konce. Bylo tam cokoliv, co dokázalo zjemnit jakékoliv trápení.

Skutečně mnoho duší onen dům navštěvovalo. Všechny tak odlišné, s rozdílnými starostmi a chmury, a přece tak navzájem si podobné s podobnými pocity. Všechny mlčky vstupovaly hlavními dveřmi do předsíně, odkud hledaly cestu do jejich pokojů, do nichž se zamykaly. Některým duším stačila chvíle, a již se celé proměněné vracely zpět do světa. Jiné potřebovaly déle, týden či dva, aby se s žalem srovnaly. Jiné se nevrátily vůbec.

I stalo se, že nevědomky, zatoulala se statečná, zvědavá, ale v jiných ohledech jistě dosti naivní a hloupá duše poblíž domu. Na první pohled nebyla od ostatních duší příliš odlišná. Byla jemná a hladká jako větrem olízaný mrak, neohraničená a neznámá jako cizí sen a její tvář, často se měnila z očekáváného pohledu v dešti umírající křídové kresby na široký a ohromený pohled dítěte, co prvně vidí svět. Nebyla to duše nijak důležitá, ale ani nijak prostá, ne významná, ale ne obyčejná.

A tak vešla dovnitř domu. Dlouho se toulala jeho chodbami až opět jakoby náhodou, vešla do pokoje, který jí patřil. Pokoj duši vycítil. Porozuměl, že hluboko a hluboko v jejích šedých bouřkových mracích cítí nesmírný žal, způsobený nesmírnou touhou po něčem nedosažitelném. I daroval pokoj duši naději. Zalil ji v ní jako v medu. Duše se v ní topila, radostně se jí dusila a ostatní pocity s lehkostí odmítala, nechtěla je cítit.

Duše takto žila a vydržela dlouho, déle, než býval pokoj čekal. Po necelý rok duše byla v naději uzavřená bez cesty ven. Bez touhy po cestě ven. Tak dlouho duše v pokoji žila, až v jejím jádru začalo něco růst. Duše se začala s pokojem spojovat. Začala zapouštět kořeny hluboko pod podlahu pokoje a pokoj na oplátku začal růst vně duše. Byla to zlatá žíla, co uvnitř těla duše silně a líbivě zářila. Duše byla proto štěstím bez sebe, neboť tuto žílu považovala za jakýsi důkaz toho, čeho je vlastně schopná. Věřila, že jde o ujištění, že ten pokoj a celý ten dům byl tím správným zlatým místem pro ni.

Nezáleží již jestli měla tehdy pravdu či ne. I pokud pravdu měla, tak pouze dočasně. Jednoho dne totiž už pokoj neměl sil pokračovat dál. Mříže deště za oknem zrezly a upadly, mléčná dráha ze stropu pokoje též upadla a roztříštila se po podlaze pokoje ve stovky malých skleněnek. Zdi pokoje se začaly naklánět a hroutit pod vahou všech tajných básní a vzkazů, které mezi cihly duše vložila. Kořeny, které duši neznámo byly to jediné, co drželo předsíň a všechny chodby pohromadě, začaly trouchnivět a lámat se.

I zlatá žíla vně duše začala se měnit. Ztrácela na síle a když úplně uhasla, duše po ní sáhla a vzápětí vykřikla bolestí. Žíla nabrala barvu dlouho mrtvé krve a rozplynula se, jako by nikdy nebyla.

Tak duše konečně sama sobě propadla. Propadla hněvu, panice, zášti, ctižádosti, zlobě, uražení a nevěřícnosti. Propadla všemu, vůči čemu se celou tu dobu snažila skrýt ve stínech.  Byla nucena si vzpomenout na všechno na co se snažila celou tu dobu zapomenout. Byla nucena otevřít se všemu, co celou tu dobu v pokoji zamykala pod zámek.

Vzpomněla si na onu mrtvě černou barvu a podruhé hlasitě vykřikla. Všechny její pocity vystřelily z ní jako z nekonečně dlouhých let napnutého luku. Zčernala jako předtím její bývalá součást. Plakala, šílela, cítila. Přestože se právě slepoty zbavila, pro slzy a její vlastní temnotu nic neviděla. Nic jiného, než bolest nevnímala.

V tomto okamžiku zoufalství, se duše snažila vztáhnout ruku ke všemu, co jí poslední dobu uklidňovalo, co se jí v pokoji líbilo. K měkké posteli a šepotu co jí něžně uspával, k nespočetným padnutím do náručí tmy, ke zvuku deště bušícího do oken, ke vzdálené záři hvězd, co věčně duši osvětlovala, byť nikdy nezahřála. Ke všemu, co bylo dosud jejím světem. Ke všemu, co právě ztratila. Tyto zoufalé vzpomínky dovedly vše ke zlomu. Duše napotřetí bolestně zakřičela, a tento křik zazněl celým světem jako úder tisícera hromů.

A tak dům přestal existovat. Jeho základy se rozpadly v nesčetné množství smítek prachu a vítr je odvlál kamsi daleko.

A ona chudá duše? Nikdo neví. Možná šla hledat jiný dům, nebo velké otevřené moře, či nejhlubší kout toho nejhustšího lesa, aby se opět schovala do stínů. Kdo ví. Doufejme jen snad, že našla mír.