Jeden špatný den

JEDEN ŠPATNÝ DEN

Pohozená lampa osvětluje podlahu jednoho z mnoha bytů na předměstí, kterou nyní z části pokrývá několik pohozených lůžkovin. Téměř uprostřed místnosti vyčnívá rozsypaná kabelka. Bližší pohled prozradí jméno na jednom z průkazů. Acelota Brightonová. Atmosféra houstne. Po místnosti se rozlehne dívčí sténání a křik jakoby v odpověď na něco strašlivého. Chvilku na to jde zaslechnout tupé rány a další sérii za uši tahajících skřeků, které doprovázejí dusivé nádechy skrz rýmu a slzy. Stín na stěnách nelže. Acelota čelí nejpříšernější události jejího krátkého života. Po pár okamžicích přestává křičet, a poté i bojovat. Jediné, co v tuto osudovou chvílí cítí, je nepopsatelný strach a pomalu stupňující se hněv.

Zkroušený muž zavírá policejní složku. Dopije levné brandy a odstoupí od barové stoličky. Při odchodu se barman pootočí. "Na viděnou, strážníku Bowlesi." "Jen pane Bowlesi." Muž se zabalí do kabátu a odejde. Venku panuje nepříjemné počasí, déšť studí na zádech a vítr štípe do tváří. Bowles ze zvyku nahmatává služební revolver, avšak vzápětí se mu před očima promítne událost dnešního rána. Před komisaře na starý dřevěný stůl pokládá odznak a zbraň. Vrásky se mu zkroutí na tváři do zoufalého výrazu. Ano, tohle je opravdu nejhorší den mého zatraceného života.

***

Stísněnou ulicí se táhne pára z kanálů a jídelních stánků. Stěny budov pokrývají četné industriální trubice, plazící se podél zdí a kolem požárního schodiště. Tajemná postava s volným batohem na zádech protne opar, utvořený ze světlé páry a kouře. Počet lidí okolo začíná nabývat. Nedaleko se potácí bývalý strážník Bowles čpící alkoholem. Má pocit, že nad sebou ztratil kontrolu a jako prázdná schránka se potuluje, neznámo kam.

Z ničeho nic začne tajemná postava, zřejmě pod vlivem psychotropních látek, nekontrolovatelně vrážet do lidí, a při tom vydávat nelidské zvuky. O pár chvil později vybouchne z davu hysterický jekot mladé dívky. "Nech toho, ty hnusný prase!" Muž ji zahlédl a vzápětí všeho nechal. Dívka se otočí zpět do směru cesty a pokračuje kulhavou chůzí dál. Kapuce se jí marně snaží zakrýt nateklé podlitiny a ven vyčnívá pár zkroucených pramínků černých vlasů. Ruce má položené v kapsách s pohledem upřeným na zem. Celá se chvěje, hlavou se jí dokola točí jen jedna myšlenka. Ukonči to. Přestaň se už trápit a prostě se vším skoncuj. Muž pod vlivem ji začne pronásledovat.

Pokud alespoň jedna část hluboko uvnitř pana Bowlese tuhle událost zachytila, na sobě nedal znát vůbec nic a bez špetky života se toulal dál.

Dívka zpomalí u lavičky zastávky hromadné dopravy. Kolem je spousta lidí. Nebudu dál zbytečně utíkat, co mám vůbec ztratit? A s tímto pomyšlením sedá na lavičku. Zdrogovaný muž dorazí k zastávce. Batoh sundává ze zad. Bowles mezitím propluje kolem. V podvědomí jej začne něco šimrat. Na lavičce si všimne povědomé dívky, nevěnuje jí však moc pozornosti.

Náhle zahlédne koutkem oka muže, jak z batohu vyndává podezřelou nádobu. Nečekaně rychlým pohybem přiskočí k dívce na centimetry a plnou salvou ji vpálí natlačenou tekutinu z lahve přímo do očí. Bowlesovi se okamžitě rozpálí všechny instinkty do extrému. Vzpomene si na svůj poslední případ jménem Acelota. Pohled se mu zúží do tunelové vize. Nevytrpěla snad toho dost? A jako divoké zvíře se vrhá směrem k útočníkovi. Acelotu přivítá nezměrná štiplavá bolest doprovázena absolutní tmou. Je načase, přesně jak jsi chtěla. Brzy všechno skončí. Bez křiku, s klidem a smířením se začne plynule řítit ke studené zemi.

V této chvíli již útočník vytahuje z batohu druhou nádobu, jenže v tom se na něj přiřítí nekontrolovaná síla. Bowles ho brutálně srazí na zem a jako smyslů zbavený začne muže do krve bít. Krví potřísněný Bowles stočí pohled k Acelotině zhroucenému tělu, což neměl dělat. Tento výjev se mu vypálí do mysli jako gravírovaný obraz. Mrtvolný výraz a spáleně rudý obličej v Bowlesovi zlomí poslední špetku příčetnosti. Již nehybné tělo muže pustí na špinavý chodník a začne do něj ze všech sil kopat. Naprosto šílený Bowles začne bolestně řvát hněvem do prázdna. V okolí již žádní přihlížející nezbyli. Zuřivě kope, teď už snad jen do mrtvoly a křičí tak dlouho, až křik přejde v pláč. Než psychickým vyčerpáním upadne do němoty, vidí před sebou jen Acelotiny vypálené oči, jak jej upřeně sledují.

***

Následující den se jediný přeživší probudí na nemocničním lůžku. Marně si může namlouvat, že to byl jen sen, nebo že je tohle místo jen prach obyčejná nemocnice. Ne. Pravdu zná moc dobře. A jak tak leží v pohodlí a míru, nadopován léky, s úlevou přijme svůj osud vyšinutého maniaka. Již napořád s ním bude malebný obraz mrtvého výrazu milované Aceloty, jenž bude součástí příjemného pobytu zde, v psychiatrické léčebně Amadea Arkhamského, kde se již bývalý strážník hrbí u zrcadla a na obličej si nanáší bílou barvu přímo s osvobozujícím úsměvem na tváři.