Strašidelný dům

Strašidelný dům

Honzík utekl z domova. Rodiče se zrovna pohádali, a on kromě toho ztratil peníze na hory. Nebo mu je někdo ukradl. Prostě se to neodvážil doma říci. Nepozorovaně se vzdálil z bytu, vyšel na ulici, a teď nevěděl, kam má jít. Umínil si, že půjde celou noc, až dojde na nějaké místo, kde to bude dobré. Bude tam klid a z ničeho nepůjde strach.

Zatím se však bál stále víc. Na ulici se valem stmívalo a proti němu se valily chumáče husté mlhy. Lidé pospíchali do svých domovů. Honza je nechtěl potkávat, a tak zamířil k parku. Parky se v tomhle obrovském městě na noc zavíraly, ale plot byl nízký, dal se snadno přelézt.

Teď byl chlapec úplně sám a na chvíli pocítil úlevu. Vydal se známou cestou k rybníku, ale kachny a labutě už spaly, a vrány se někam schovaly. To nečekal, a bylo mu to líto. Obešel rybník a pokračoval napříč parkem. I tady však tma a mlha houstly, a jen ve veliké dálce občas probleskla světýlka vzdáleného velkoměsta.

Pak začalo krápat, a Honzík se dal do běhu, aby se schoval do nějakého altánu. Žádný nenašel. Za chvíli vůbec nevěděl, kde je.

Zmateně pobíhal po stěží viditelných cestičkách, mezi vysokými stromy, a najednou se zděšeně zastavil. Před ním se tyčil ponurý Strašidelný dům.

Poznal ho okamžitě podle starobylého průčelí a schodiště. S kluky tu byli nesčetněkrát, ale nikdo se nikdy neodvážil dovnitř, i když stavení nebylo obydlené. Dům postavili asi v polovině předminulého století, a všichni, kdo o něm věděli, tvrdili, že v něm pobývají duchové a upíři.

Jak na to lidé vlastně přišli? Ve starém domě asi půl druhého století žilo mnoho generací, obyvatelé hodní, ale také zlí.

Despotičtí mužové tu trápili své manželky, ty zas na oplátku je někdy podvedly se svými milenci. Kuly se tu pikle, strojily úklady, urývali se tu zločinci. Stěny domu pohltily šepot, pláč, zoufalý nářek, proklínání, třeskot rozbitého nádobí i práskání tříštěných dveří a nábytku.
Občas se něco z těchto dávných zvuků vracelo do prostor domu, a kdo se odvážil dovnitř, prchal odsud v úděsu.

Jenda už byl promoklý na kůži. Stoupl si zády k vratům a opřel se o ně – vrata povolila – a on zacouval dovnitř proti své vůli. Dveře se za ním zase zavřely.

Uvnitř bylo daleko tepleji než v parku. Chlapec udělal několik tápavých kroků dopředu, a najednou se rukou zachytil zábradlí. Začal bezděky vystupovat po schodech. V naprosté tmě šel stále jistěji, jako by ho přitahovala nějaká neznámá síla. Nic z těch strašidelných zvuků, o kterých hovořily pověsti, se neozvalo. V naprostém tichu chlapec na odpočívadle podle zábradlí zabočil doleva, pak ještě jednou, a nakonec zjistil, že stojí na počátku dlouhé chodby, lemované z obou stran řadou dveří. Spíš je vytušil, než viděl, ale nemýlil se. Zpod dveří na konce chodby probleskovalo světélko.

Kdo to tam nocoval v tom opuštěném domě? Jenda se odjakživa bál tmy a ve světle vždycky viděl záchranu, a tak bez rozmyšlení spěchal chodbou k těm dveřím. Těsně před nimi zaváhal, pak se ale vzmužil a zaklepal.

Dveře se otevřely a na prahu stála stařenka v dlouhé, starobyle široké sukni, v úzkém živůtku na knoflíčky a krajkovaném čepečku. Přívětivě se na chlapce usmívala.

„Jen pojď dál, mám tu teplo,“ zvala Honzíka. A opravdu – v krbu praskala a doutnala smrkové polena. Chlapec cítil vůni dřeva i stařenčinu vlídnost – a hned mu bylo dobře na duši. Babiččiny oči zvážněly, kdy sáhla chlapci na vlasy. „Bože, ty jsi celý promáčený – i šaty, i boty! Co vy to lidi dneska nosíte! Vždyť to nic nevydrží! Honem si to všechno svlékni – no nestyď se! Támhle za tím paravánem máš umývadlo s teplou vodou a ručník! Chlapec se neodvážil protestovat. Zatímco se vydrhl co nejsnaživěji, babička k němu přišla s náručí šatstva. Bylo prapodivné – jakýsi sametový obleček, punčošky, spodní prádlo předlouhé – a takové pantofle Jenda nikdy neviděl! Kupodivu mu padlo všechno jako ulité, a když se kluk spatřil ve velkém zrcadle s vyřezávaným rámem, připadl si jako Malý princ.

Ze sametu byl i krásný ubrus na kulatém stole uprostřed místnosti. Příjemná lampa z něj ozařovala celý prostor. Chlapec na babiččinu výzvu usedl, byla před něj postavena konvice s voňavým čajem, cukřenka, šálek a talířek s perníčky. Všechno zvláštní, starodávné, a přitom s takovým hluboko do duše vtisknutým dojmem domova.

„A teď se na sebe podívej,“ řekla mu babička a položila před něj album. Ale na fotografie nesmíš sahat, jsou to daguerrotypie, snadno se poškodí, a každá je originál.“

Chlapec s úžasem hleděl do tváře sám sobě – vlastně vážnému hochu v nesmírně legračních šatech a v kloboučku.

„Myslel jsem, že jdu do strašidelného domu, a zatím jsem tu našel všechno, co bych si přál. Tohle jsem opravdu já?“
„Jak se to vezme,“ odpověděla babička. „V tom albu jsou všichni tví předkové, celý tvůj rod.“
„A vy, babičko?“ zeptal se chlapec.
„Já jsem taky tvoje příbuzná.“ „Vy tady bydlíte?“ „Čekám tu na tebe. Každý někdy někoho potřebuje.“
„Říká se, že v tomhle stavení přebývají zlí duchové,“ špitl chlapec. Vzápětí se venku zablesklo, zahřmělo, a současně se ozvala strašná rána na dřevěnou stěnu pokoje. „Tady je máš,“ pokývala hlavou babička. „Ale neboj se. Mají jiné starosti než tebe.“ Zločinci, lupiči,“ ozvalo se zlostné stařecké huhlání. „Ukradli mi rum. Nic starému člověku nenechají.“ A zas stěnu místnosti roztřáslo zuřivé bouchání. „Stará, dojdi mi do sklepa pro rum!“ „Mám návštěvu, dojdi si sám,“ okřikla ho rázně babička. Hlas vedle láteřil, pak se ozvaly šátravé kroky po chodbě kolem dveří a konečně scházely dolů do sklepa. „Vidíš ho ten býval námořní kapitán. A teď už chce jenom rum. Strašidlo jedno strašidlácký,“ ulevila si.
„U nás doma taky občas bývá rámus,“ svěřil se Honzík. „Bodejť ,“ kývla babka hlavou. „Lidi jsou pořád stejný.“ „Všichni?“ tázavě se na podíval Jenda. „Inu,“ povídá babka, „tedy co já vím, tak aspoň u nás v rodině.“ „Já takový nikdy nebudu!“ vykřikl Honzík. „Tak jen si to zapamatuj,“ poradila mu babička. Ale Jenda měl dojem, že ho nebere moc vážně. „Vlastně se to tu od domova moc neliší,“ povzdechl si. „Máma je na mne taky často hodná a táta taky.“ „No tak vidíš. A něco si odsud přece jen odneseš,“ řekla. „A co?“ zeptal se chlapec. Babička otevřela krabičku z červené kůže, vyndala z ní stříbrné prasátko na řetízku, zavěsila je Jendovi na krk a prohlásila: To je Bivoj. On tě ode dneška bude upozorňovat na to, kdo tě právě potřebuje, abys na něj byl hodný. Pořád hodný být nemůžeš, do dá rozum. Ale je třeba být hodný v pravou chvíli… Já myslím, že to je to nejdůležitější v životě.“ Honzík usnul v houpacím křesle, kde ho babička usadila, a spal tvrdě a dlouho.
Když se ráno probudil, ležel na holé podlaze v prvním patře strašidelného domu. Očichával ho policejní pes a skláněli se nad ním muži v uniformách.

Honzíka převezli do nemocnice, protože měl horečku, a pár dní tam pobyl. Když za ním poprvé přišli máma s tátou, ucítil slabounký žďuchanec na prsou. Byl to Bivoj. Honzíkovi se začaly koulet slzy po tvářích. Povídá: „Nezlobte se, že jsem utek´. Já už to víckrát neudělám.“
Zkrátka – z Honzy se tím dobrodružstvím stal mužskej.