Triton 2

23.9.

Danica si matně snažila vybavit hodinu matematiky. Toho dne jí zase jednou dohnala epilepsie. Čím to, že nad sebou ztrácela kontrolu? Zase a zase ... a na čele měla bouli a mysl jí obelhávala beznaděj.

Danica toho nechtěla příliš. Toužila jen po tom, aby jí padouši konečně dali pokoj, aby v poklidu dostudovala, třeba i navštívila cizí kraje, jednou se vdala, měla děti … Chtěla toho až tak moc? Jak tomu měla jít naproti? Najednou si vzpomněla bůh ví proč na Tritón a Néa Selíní. Beznaděj přišla rázem o písmenka!

,,Za zkoušku nic nedám!“ umínila si, že se zkusí očistit. Nejprve si v kalendáři ověřila, že nastal den D. ,,Černá kružnice!" zvolala. Sebrala tedy knihu a zamířila s ní na půdu. Proč zrovna tam? Protože tam na ní čekala její samohrajka z Tuzexu, na které daleko od uší rodičů cvičila. 

Otočila vypínač z bakelitu, ten rozzářil osiřelou žárovku a ta obdařila její postavičku stínem. Následně natočila samohrajku pod střešní okno a zasněně zaklonila hlavu. Zářila tam pouliční lampa a také hvězdy. Měsíc však hledala marně. 

Knihu urovnala do stojanu a sotva prsty dopadly na klávesy, vyloudily tón ... jeden, druhý, třetí … řekněme, že experimentovala . Když tón přešel v Tritón. Na první dobrou jí napadlo, jestli se nepřehmátla. Znělo to opravdu hrůzostrašně. Měla dojem, že se něco zvrtlo. To jí však neodradilo. 

V hraní pokračovala.

Zpočátku hrála pomalu, řekněme, že v souladu s osnovou, jenže záhy samovolně zrychlila, jakoby jí někdo vedl ruku … opakování první, druhé, třetí … a rázem to slyšela! Zdálo se jí, jakoby se odebrala mimo čas a celá ta atmosférická melodie se hrnula jako mocná vlna, kterou se nechala unášet. Zase nad sebou ztratila kontrolu a neposlouchaly jí ani prsty. Nezbývalo jí nic jiného, než rezignovaně vzhlížet k obloze, kde se zrovna sbíhala oblaka. Odkud se vzala? Měla dojem, že meteorologie zase jednou selhala a připadala si jako Indián, jenž se dožaduje deště. Smyje z ní to prokletí? Zatímco se nořila do opakování čtvrtého, pátého, šestého, perspektivu za oknem, jakoby náhle zalil inkoust.

Dům! ,,Co to bylo?!“Zdálo se jí, že zaslechla dunivý zvuk.

Dum! Schylovalo se k bouřce? Nepolevovala. Opakování sedmé, osmé a nepolevilo ani dunění. Dobýval se k nim někdo do domu? Jistojistě věděla jen to, že hřmot nepocházel z hudebního nástroje Duuum! Ozvalo se táhle a jí přejel mráz po zádech.

Po deváté. Najednou se za ní rozhoupala žárovka! Provedla snad něco pokřiveného? Strach jí radil, aby se v žádném případě neohlížela. Hrůzný zážitek dokresloval ten pekelný souzvuk a v tom se za ní zjevil vysoký stín, co tancoval po vzoru houpající se žárovky, zvětšoval se a zvětšoval, aby zakrátko převýšil stín její. Co to provedla? Koho vyvolala? Bodne jí snad do týla? Dostala do prstů křeč. Podesáté ... Dum!

,,Nelekni se Nico!“ šeptal již do ticha důvěrně známý hlas. V tu ránu jí došlo, že jde o otce. Objala ho, jakoby jí právě vysvobodil ze spárů mořské stvůry.

,,Nevíš kolik je?“ Otázka visela chvíli ve vzduchu. 

,,Novoluní. Pamatuješ?“

Otec se na okamžik zamyslel a hned mu bylo jasné, odkud řeka teče.

,,Nesmírně mě těší, že ti můj dar udělal radost,“ pohladil jí a rukou jí už už vedl na kutě. ,,Byl bych však radši, kdyby si místo té kakofonie G D A C!“

Poté, co třesot v prstech odezněl, souhlasně přikývla.

→ synéchisi →