Triton 3

 

Časosběr

Pominulo září, zima a nakonec i rok 1987. Deprese mezitím vyšuměla.

Velkou měrou za to mohl i fakt, že Danicu přijali na gymnázium. Na hlavě bez starostí jí v tu ránu vyrašily dlouhé vlasy, co za ní vlály a ona, ještě donedávna outsider, kráčela s velkou pompou ulicí. Vykvetla jako okrasná třešeň a co se ročenky týče, byla nejhezčím děvčetem na gymnáziu. Především jí však uspokojovalo, že jí nemoc známá též jako "bouřka v hlavě", nechala být.

Roku 1989 padla Železná opona a spád dostal rázem i Daničin život. Dařilo se jí vskutku na všech frontách a leckdo by mohl tvrdit, že ani nezapršelo.

Roku 1991 úspěšně odmaturovala a aby toho nenadálého štěstí nebylo málo, v průběhu oslav poznala talentovaného hokejistu, jemuž sice chybělo pár zubů, ovšem jinak šlo o bezva chlapa. V průběhu roku se sblížili a utvořili pár.

Druhý rok dekády se právě s ním vydala do země tisíce jezer. K pobytu ve Finsku se váže menší odbočka ...

Danicu hokej nijak zvlášť nezajímal. Tu a tam sice nějaký zápas navštívila, jenže Stanley často trénoval. Co si měla počít? Zabavila se tím, že obden uklízela sauny. Stereotypní? Možná. Díky tomu však poznala dívku, s kterou jedinou se byla schopná domluvit. Jmenovala se Lily a její rodiče emigrovali do Finska ještě za totality. Našla v ní skvělou kamarádku, i když poněkud výstřední. Bledá dívka s něžným jménem měla ráda heavy metal. Hovořily i o muzice. Lily vlastnila walkman, takže jí pustila svou oblíbenou píseň. Sotva jí Danica zaslechla, spozorněla. Proč, když to bylo finsky? Mezitím vším tím rámusem rozeznala něco povědomého.

,,To byl Tritonus?“ zeptala se. Melodie se jí vracela v čase. Na malý okamžik se začala třást, jakoby jí měla opět dohnat epilepsie. Nesešlo na tom, že nebyla konfrontována se stroboskopy. Pocit, na nějž už skoro zapomněla, se hlásil o slovo. Třas se s každičkým akordem pozvolna stupňoval.

Lily přikývla. ,,Ďáblův akord, má být?“

Danica škubla se sluchátky. ,,Co to vyvádíš Nico?“ okřikla ji Lily.

,,Nenahání ti hrůzu?“ vyjekla Danica přes celou saunu.

,,Je to jenom akord,“ mávla rukou Lily. ,,Metaláci ho hrají pořád.“

Záhy se vystrašená uklidnila a dala jí za pravdu. ,,Sygnómi,“ omluvila se kdoví proč řecky.

To jest příhoda jen tak na okraj. Zpátky k tomu spádu.

Hned jak skončila hokejová sezóna, pár se vrátil do rodných končin. Co se dělo dál? Inu, střihač by to shrnul asi takhle.

Začalo to pohádkovou svatbou roku 1993. Úspěšně dopadla i svatební noc, neboť za devět měsíců se narodil synáček Mario. Novopečená matka ho zahrnula láskou. Rozhodně se nenudila. Přesto se jí podařilo svým způsobem vrátit k muzice. Někdy měla dojem, že má synáček v úmyslu ze slz stvořit nový oceán a jí se ho za boha nedařilo uklidnit. Bezmocně se usadila k pianu, aby se hraním uklidnila alespoň ona. Začala spontánně hrát, což působilo tak konejšivě, že uklidnila nejenom sebe, ale taky svůj výrobek. Ukolébavka se líbila i redakci dětského pořadu, kam jí jen tak z legrace poslala. Samozřejmě nepřiznala, že tu melodii obšlehla z jedné finské písničky. Hráli jí každou neděli, pravdaže maličký dával přednost živému vystoupení.

Ani na zázemí si mladá paní nemohla stěžovat. Restituce jim přisoudila útulný dům a pokud jde o sezónu 1996, z manžela se stal mistr ligy a bonusem mu byla dcera Katy.

Skromná dívka, co tehdy hrála potají na půdě, měla pouhých 23 let. Přesto se jí splnilo všechno, co si v dětství vysnila.

Když je řeč o snech. Danica nepatřila mezi jedince, co si sny pamatovali. Dávala to za vinu epilepsii, neboť i záchvaty si zpětně nevybavovala. Ovšem ojediněle snila sny nezapomenutelné, které svým ztvárněním připomínaly více obrazy, než filmy. Tajuplné místo, o němž opakovaně snila, zahrnovalo neznámou zátoku, kde stál jakoby mimo dění maják, kde pláž hraničila s mořem a moře zase s oblohou. Danica na onom místě nikdy nebyla. Sny to byly zvláštní, přesto však poutavé a hemžily se detaily. Vkrádaly se jí do spánku nahodile, stejně jak dřív záchvaty a zrovna tak procházely vývojem, stejně jako ty starobylé nástroje, o kterých četla v oné řecky psané knize. Lišily se odstínem oblohy, výškou mořské hladiny a nelze vynechat ani tajemnou postavou, která postávala pod majákem. Zpočátku jí nestála za pozornost. Nicméně neušlo jí, že zatímco rackové vzdalovali, tajemná postava se pomalu přibližovala. Co jí chtěl? Zpočátku jí na tom nesešlo. Jenže když se ten neznámý zjevil jí na dohled po kolena ve vodě, připomínajíc jakéhosi zvráceného křtitele, rozrušilo jí to. V tom zaslechla nelibozvučnou melodii! Odkud že jí znala?

Popravdě řečeno, Danica snům velikou míru nepřikládala. Jednou je dokonce nazvala plejádou nesmyslů. Ten tam byly časy, kdy věřila na nadpřirozeno ...