Triton 7

10.5.

Po sobotním obědě zůstaly zbytky. Vzhledem k tomu, že neměli žádné zvířátko, řešila to paní domu tím, že je jednoduše vyhodila. Možná to bylo plýtvání, ale co z toho. Rozhodně nestrádali. Všechno tedy nahrnula na jeden talíř, poté se vypravila před dům a tam otevřela popelnici. Jen tak mimoděk mrkla do sousední ulice, jíž zrovna projíždělo auto. Danica nebyla fanouškem světa motorů. Neznala značky, postřehla jen, že je světle modré a jede podezřele pomalu. Nic, co by jí zajímalo. Jenže cosi jí donutilo se tam podíval znovu. To však neměla dělat … To, co spatřila na jeho zadním sedadle, jí donutilo upustit talíř. Porcelánu žel … Zase ten chlápek! Zase a zase a … nesledovala jí rozvědka? To nemohla být náhoda! Měřil si jí prázdným pohledem. Bylo to až děsivé ...

,,Opa,“ prohodila bez nadšení, neboť si ironicky vybavila řeckou tradici, při které se dobrovolně rozbíjelo nádobí. Toto nebyl ten případ. Zamyslela se pouze a dlouze nad tím, jestlipak se dá ze střepů slepit talíř takovým způsobem, aby ještě sloužil svému účelu. Rezignovaně si uvědomila, že s roztříštěnou myslí to jde jen horko těžko. Nevrátila se jí jen bujná fantazie?

11.5.

Paní domu měla nervy na dranc. Z toho důvodu si umínila, že z něho minimálně den nevytáhne paty. Řešení to bylo sice krátkozraké, jenže jí to přišlo jako dobrý nápad. Otevřený prostor jí jaksi nedělal dobře. Neděle se zatím nesla v poklidném duchu. Děti si spontánně hrály, ona žehlila, ač se jí třepala ruka a kulisu jim dělala televize.

Zrovna dávali rádoby hudební pořad Do-re-mi, kam se rekrutovali zpěváci z ulice. Nestoudnost ženy, co zrovna zpívala, jí škodolibě náladu vylepšila. Falešnější zpěv ještě neslyšela. ,,No change, I can change, I can change, I can change …“ O frázování nemluvě. Jenže ta, co byla obdařena hudebních sluchem, se rázem nemohla zbavit pocitu, že je ten její nevýrazný hlas odsunut kamsi do nemelodické částí stupnice.

,,I´m here, in my mold, but i´m million different ...“ ze sopránu byl rázem baryton.

Vyčistila si uši nikoliv podle etikety a obrátila tmavé oči zpátky k obrazovce. Upřímně nechápala, proč porota tleská tomu fiasku. Záběr se změnil a vzápětí zabral diváky … Znovu děs, jenže jiného druhu ... Seděl mezi nimi! Ten hrozný chlap tam byl a nejhrůznější na tom bylo, že se jako jediný díval do přímo kamery! Danica měla co dělat, aby neomdlela. Co pohledával v hlavním městě? Danica mrštila ovladačem!

Děti to s údivem sledovaly a dosvědčit mohli i to, jak její hlava padá do dlaní.

,,Co je maminko?“ zeptal se Mario. V její hlavě se zasekla ta toxická píseň, co pěla ta netalentovaná žena. ,,I can't change my mold, no no, no no, no ...“ šeptala si pro sebe namísto toho, aniž by mu odpověděla. Sama si přála znát odpovědi …

→ synéchisi →