Triton 10

 

15.5.

Možná to bude znít nelogicky, ale cíl letu jí vlastně ani nezajímal. Skutečnost, že hovořila řecky, za výhodu nepovažovala. Neměla totiž v úmyslu klábosit s domorodci. Kdy se u ní objevily ty asociální sklony? Nebyla si tím jistá. Především chtěla utéct tam tomu …

Z letadla společnosti Fisher se jí naskytl bohorovný výhled na poloostrov, jenž tvarem připomínal tříprstou ruku.

Pilot je už už připravoval na přistání v regionu Chalkidiki.

Ovšem než se k němu odhodlal, ohlásil ještě píseň na přání od kapely Verve. Tu se rozezněla překrásná houslová linka, která jim měla přistání zkrášlit. Zpěvák pěl. ,,Cause it's a bittersweet, symphony this life ... !“ 

Někdy nato dosedlo letadlo na rozpálenou runway

Nu a dole, tam na ně čekal hotový ráj na zemi! Smutná tvář rázem získala barvu. Když spatřila bílé domy, cizokrajné palmy a olivovníky, positivně zvedla koutky. Otočila se kolem své osy, aby se obhlédla čarokrásné letovisko. Nejvíce jí zaujalo šumící moře. Naprostá harmonie! Vděčně se na manžela usmála. Odsud, že pocházeli její předkové? Obrátila svůj ležérní názor naruby a umínila si, že si návštěvu Řecka dozajista užije.

Mimoto, manžel jí koupil klobouk. ,,Teď vypadáš jako Winona,” uchechtl se. Zamávla ho rukou, přesto však koketně. Uvolnila se.

Prožila naplněný den, že by jí záviděla i moderátorka cestopisu. Navštívili nejedno tržiště, ona ochutnala místní med i tzatziki, poznala honosné památky, hovořila se zajímavými lidmi řecky a to navzdory tomu, že si to předtím zakázala. Nikdy dřív si nedokázala představit, kolik se toho dá stihnout za pouhý den. Danica se cítila, jakoby přetrhla neviditelné okovy.

,,A to jsme ani nebyli u moře,” culila se mile na muže.

,,Co není, může být mé štěstí!” Těšilo ho, že je zase šťastná.

V podvečer téhož dne je převezlo taxi na méně frekventovanou pláž. Vystoupili si. Danice se do tváře opřel vítr zavánějící solí. Klobouk si stihla naštěstí chytit. Slyšela i chechtající racky.

,,Nádherná místo!“ chválila jeho výběr. ,,Mohla bych se tady porozhlédnout?”

Manžel se machisticky pousmál. ,,Bezevšeho,” opáčil on spokojeně. ,,Zamluvím hotel. Hlavně se neutop!”

Na rozloučenou dostal takovou pusu, že se mu zatočila hlava.

Že by v ní vzplanul Řecký temperament?

Krok jí dovedl k písečné pláži, kde nenarazila na žádnou osušku, relaxujícího turistu, ba ani roztažený deštník. Přesto jí posedla euforie. Připadala si, jakoby se vrátila do chvíle, než do jejich záhonu nějaký drzoun vrazil vidle.

V tom se jí před očima rozprostřela zátoka, vpravo se táhl útes, nad kterým držela stráž jakási podivná věž. Tu se zarazila. Byla tu už někdy? Celé jí to bylo něčím povědomé. Jenže čím?

Zčistajasna si vybavila ty poutavé sny, co za dekádu její paměť nastřádala. Náhoda? Nechala maják majákem a raději ho vzala obloukem. Kochala se pouze a dlouze širým mořem, obzorem za ním a v tom jí došlo, že stojí ve stínu majáku, jemuž se chtěla vyhnout. Kde se tam vzala? Maják symbolizoval naději i hrozbu.

,,Asi jsem se pomátla,” pronesla směrem k moři a zasněně zavřela oči. Když v tom vítr zesílil a opřel se jí do tváře! Oči otevřela. Odkud, že vanul? Bylo to na poloostrově běžné?

Dlouho se tím nezabývala, neboť jí šíleně rozbolela hlava.

Síla větru se pozvolna stupňovala a brzy byl prudký tak, že jí dokonce odnesl klobouk. Vybavila si deset let staré rčení, že meteorologie zase jednou selhala. Měla pocit, že jí vítr nutí otočit. Nešlo jen o pocit? ,,Pocit! Pocit!” opakovala si nahlas.

Domněnku podpořily i mraky, které se seběhly snad ze všech koutů středomoří. Ze všeho, co se kolem ní odehrávalo, dýchal surrealismus. Těžkl vzduch, těžkly i svaly. Vynaložila mnoho úsilí, ale pro nic. Podlehla. Obrátila se …

Když se tak stalo, na útes dopadl soumrak, co pomalu přecházel v tmu. Posléze větrnou kakofonii vystřídalo hrobové ticho. Nic nedávalo smysl. Absolutně nic! Zalitovala, že nezůstala zavřená mezi zdmi. Zoufale pohlédla na maják, protože se zdálo, že ten patří do tohoto světa. Tu si povšimla si, že před ním někdo stojí.

,, Voítheia!“ volala řecky pomóc. Úspěšně. Ten někdo jí vyslyšel. Brzy se dal do pohybu a šinul, jakoby tu čas nehrál žádnou roli. Rázem jí došlo, o koho jde. Ztuhla, třebaže vypadal jak turista.

Podezíravě si ho změřila od ježka na hlavě po sandále. Byl to on? Na sobě měl nátělník, obyčejné bermudy a jeho nevýrazné tváři vládli sluneční brýle. ,,Turista. Turista,” uklidňovala sebe sama.

,,Nastal čas,” sdělil jí strašlivým hlasem. Nic méně lidského ještě neslyšela. Možná tak v nočním běsu. Zachvátila jí nepopsatelná hrůza! ,,Odejdi satane!“ žádala ho. Huhlala. O úst jí šla pěna.

Groteskně se usmál. ,,Satan?“ zachrčel v odpověď. ,,Já nejsem satan. ” řekl, sundal si brýle a ukázal jí inkoustově černé oči. Ty měly zakalené zorničky, stejně jak to mají paryby. ,,Na jméně nezáleží.” Pohlédla na třesoucí se ruce, zdali nejde jen o sen.

Snažila se pohnout, jenže marně. Něco neviditelného, přesto však mocného, jí poutalo k majáku!

,,Uzavřela si smlouvu za novoluní,“ připomněl jí osudnou noc. Hned na to otevřel dlaň, kde se mu zázračně objevila lastura.

Bylo zle! Danica zatřepala hlavou. Někdo jí přece musí slyšet!

,,Stane!“ volala na manžela. Slyšela jen ozvěnu a po krátké odmlce tam toho … ,,Neslyší tě,“ sdělil jí hromovým hlasem.

Otec jí říkal Nico! Níki je výhra! On jí uslyší, i když je daleko. Je zcestovalý! Neprohraje už jen kvůli němu!

,,Tati!“ žádala o pomoc i dárce knihy.

Umlčela jí divná zvuková kulisa. Vzhlédla k vše přesahujícím nebesům. Nešlo o noc, nýbrž prázdnotu. Proto jí neslyšeli ...

 ,,Zanech nářků Nico. Šlo o fér nabídku a ty si jí iniciovala sama. Deset za deset,“ pravil soudně. Byl to snad kupec? .

,,Smlouva je smlouva a na základě ní si byla očištěna. Zdali víš, jak dlouhou dobu trvání udávala osnova?“

,,Já nevím vůbec nic,” ukápla jí slza zoufalství.

Nedbal na to. ,,Já vím, že víš. A víš také to, že dekádu je třeba zakončit oblevou!“

,,Ochi!” zvolala řecky ne a bylo ironické, že podobně znějícím výrazem odsouhlasila i dovolenou. Sepjala ruce v modlitbu, jenomže nebesa jí odpověděla hromem! Dum!

Hrom v ní vyvolal agónii, začala si rvát vlasy a řvát naprosto mimo stupnici, že by to svedla leda smrtonoška! Zátokou se rozléhal její děsivý vokál, jehož narušil až souzvuk vycházející z majáku. Ten, kdo mě hudební sluch, poznal v tónech Tritóny. Zazněly však v obráceném pořadí, než jak je před deseti lety hrála na půdě ...

Poté, co dozněl ten poslední, jenž byl gongem a tečkou zároveň, zvrácený křtitel natáhl lasturu jejím směrem a kontaktoval jí s čelem pološílené ženy. Rázem se bouřka přemístila z ponuré oblohy do její hlavy! Danica se roztřásla a škubala sebou tak nepřirozeně, jakoby skrz ní procházela elektřina. Epilepsie byla zpátky, třebaže na její návrat čekala řadu let. Extrémnější ne …  

Zlomyslným žel bohům, záchvat netrval ani minutu. Proč žel? Danica sebou praštila o zem tak nešťastně, že si rozrazila hlavu o ostré kamení. Když se tak stalo, posel moře zmizel, zmizela i mračna, jakoby je promítalo její vědomí. Známým faktem je, že jisté není nikdy nic. Kdo zavinil její tragédii? Bůh ví …

 

† TÉLOS †