Vlak

Vlak 

 

Matěj rychlým krokem mířil do vlakového vagónu. Beze slova prošel kolem staršího průvodčího a svůj krok poslal do zarezervovaného kupé. 

“Už si tady?” Zeptala se s úsměvem Sára. Její hlas byl sladký jako vždy. Matěj se neubránil úsměvu, když ji uviděl. 

“Ano, myslel jsem, že to nestihnu. Rád tě vidím...” Matěj se posadil naproti své milované a mrzutě pohlédl z okna. 

“Si nervózní? Poprvé uvidíš mé rodiče...” Sára ustaraně pohlédla na Matěje.  

“Ano jsem... Ale nejen z toho, mám špatný pocit z toho vlaku...” 

“Chápu... Můžeme si o tom promluvit, jestli chceš.” Sára vzala Matějovu ruku a stiskla ji. Matěj se usmál a zatřásl hlavou. “Ještě nejsem připravený...” 

“Dobře. Pokud chceš, můžeš se trochu prospat. Až budeme na místě tak tě vzbudím.”  

Matěj chvíli hleděl z okna, dokud se vlak nerozjel. Ze zvuku onoho ocelového monstra se Matějovy dělalo zle. Ve stresu začal podupávat nohou. 

“To bude dobrý.” Znovu ten líbezný úsměv. Matěj jej opětoval. 

“Asi bude lepší, když se pokusím usnout... Slibuješ, že nikam nezmizíš?” 

Sára naklonila hlavu a do očí ji spadl pramínek vlasů. “Slibuji.” 

 

Matěj se s trhnutím probudil. Vlak stál na místě. Místo Slunce, které mělo nyní ozařovat jeho tvář, byla všude kolem temnota. Sára tiše spala. Ve vlaku bylo hrobové ticho. 

“Sáro.” Matěj něžně probudil Sáru. Ta pomalu otevřela oči a nechápavě hleděla na temnotu kolem.  

“Co se stalo? Měli jsme dojet ještě za světla...” 

Matěj se snažil zaslechnout jakýkoliv zvuk. Neúspěšně. 

“Počkej tady. Podívám se, co se děje.” Matěj se postavil a váhavým krokem opustil kupé. Jeho kroky byli jediný zvuk ve vlaku. Všiml si, jak hlasitý dech má. Z nějakého důvodu jej mozek nabádal, aby se snažil být co nejvíce potichu. 

Prošel kolem několika prázdných kupé. Před výjezdem byla všechna přeplněna. Nyní zde nebylo živé duše. 

Chvíli Matěj uvažoval, že nejlepší bude, když zakřičí a třeba jej uslyší průvodčí či jiný zapomenutý pasažér. Ale jeho mozek to Matějovy nedovolil. Začal pociťovat strach. Cítil, jak se temnota kolem něj svírá. Jak každý jeho pohyb něco sleduje. Něco schovaného v temnotě. 

“Matěji?” Sára zašeptala, ale i tak prořízla to hrobové ticho. Matěj sebou cuknul a ze všech sil se snažil nevykřiknout. 

“Matěji, venku je průvodčí. Kde si?” Do Sářina hlasu se vkrádal strach. Matěj ihned vyrazil za ní. 

“Neboj se. Všechno bude v pořádku. Asi jsme jen zapomněli vystoupit a nikdo si nás nevšiml.” Snažil se Matěj uklidnit Sáru a sebe samotného. “Kde si viděla průvodčího?” 

“Venku z okna.” Pronesla tiše Sára.  

Oba šli zpět do kupé. Matěj pohlédl ven a uviděl venku stát staršího muže. V ruce držel baterku a mířil s ní do inkoustové temnoty. Jako by to světlo pohlcovala. Matěj chtěl zaklepat na okno, ale v pulce cesty zastavil svou ruku. V husté temnotě se něco mihlo. Straší muž si toho všiml také. Zamířil baterkou, ale nic neviděl.  

“Co se to sakra děje...” Zamumlal Matěj a zaklepal na okno. “Hej, slyšíte mě?!” 

Starší muž se otočil a osvětil okno. Něco říkal, ale přes okno muži nešlo rozumět. 

“Zkusím otevřít okno...”  

Sára svého milého zastavila. “Nedělej to... Podívej.” 

Z inkoustové temnoty se vynořila bledá ruka. Svým dlouhým pařátem ukázala na muže a ozvalo se podivné zavytí. V té chvíli se muž venku otočil. Zrovna v té chvíli po jeho krku skočil podivný tvor. Povalil muže na ledovou zem a svými ostrými zuby trhal mužovo hrdlo. Světlo jeho baterky škubaně létalo ze strany na stranu. 

Bledá ruka zmizela v temnotě. Podivný tvor dále trhal nevinného muže. Vypadal jako podivný pes s krysím ocasem. Jeho rudé oči svítily ve tmě jako baterka nyní již mrtvého muže.  

Sára se začala třást a chystala se vykřiknout, když ji vyděšený Matěj zastavil.  

“Nedívej se na to.” Přitiskl Sáru k sobě a dále sledoval onu nechutnost dějící se pár metrů od nich. Jediné, co bránilo tvoru skočit na ně, bylo pár centimetrů skla.  

“Slibuji, že se ti nic nestane.” Zašeptal Matěj. Tvor zatím dokonal svou práci a zmizel v temnotě. Znovu byli sami. 

 

Několik minut zůstali ve společném objetí. Navzájem se uklidnili a Matěj se snažil vymyslet co udělají. Připadal si jako v noční můře. 

Zkoušeli mobily, ale oba je měli vybité. I když měli plnou baterku před odjezdem. Kdo ví, jak dlouho jsme spali? Prolétlo Matějovy hlavou. 

“Pokud přežil průvodčí, možná přežil ještě někdo...” Zašeptala Sára do Matějovy hrudi. 

“Máš pravdu.” Matěj se zhluboka nadechl a postavil se. “Půjdu prohledat zbytek vlaku. Ty zůstaň tady.” 

“Mohla bych ti pomoct hledat...”  

“Ne.” Pronesl Matěj rázně. Poté si povzdechl. “Nechci, aby se ti cokoliv stalo. Znovu ne.” 

Sára se pousmála. “Já vím... Počkám tady na tebe.” 

 

Matěj prohledával všechna místa. Všude bylo ticho a prázdno. Svíral jej strach, ale věděl, že něco udělat musí. Musel Sáru zachránit. Nemohl ji opět ztratit. 

“Je tam někdo?” Zašeptání se ozvalo z konce vagónu. Byl to mužský hlas. 

“Zdravím...” Zašeptal zpět Matěj a pomalu se přibližoval k muži.  

“Konečně někdo.” Muž vypadal strhaně. Měl unavený pohled, ale když uviděl Matěje celý se rozzářil. 

“Prošel jsem celý vlak a nikdo živý tady nebyl. Jen průvodčí, ale ten šel ven aby mohl zavolat. Ve vlaku neměl signál. Nepotkal jste ho náhodou? Doufám, že se někam dovolal. Mám tady z toho špatný pocit.” 

Matěj zavrtěl hlavou. “Je mrtvý...” 

Muž vyvalil oči. “Cože? Co se stalo?” 

“Něco venku... Nevím, co to bylo...” 

Muž zbledl. “Takže se mi to nezdálo? A sakra... Bledá postava a její věrný mazlíček...”  

“Ano.” Matěj se zahleděl do temnoty. “Taky jste je viděl?” 

“Jo. Obcházejí vlak. Myslel jsem, že mám vidiny, ale vypadá to, že ne.” 

Matěj si unaveně promnul oči. Nevěděl, co dělat. Cítil se tak bezradný... 

“Počkat!” Matěj chytil muže za paže. “Průvodčí měl funkční mobil?” 

“Jo... Ale k čemu nám to je? Vždyť je mrtvý.” 

“Ale my ne.” Matěj se pousmál a podal muži ruku. “Jmenuji se Matěj.” 

Muž váhavě vzal za ruku. “Vojta, těší mě.”  

 

“Ale kdo půjde ven?” Zeptal se Vojta, když dorazili do kupé, kde se skrývala Sára. 

Matěj pohlédl ven z okna na tiše ležící tělo. V jedné ruce stále svíralo baterku a v druhé mobil. Byl jen několik metrů od okna, ale i tak byl nesmírně daleko. Jejich jediná šance, jak se dostat pryč. 

Pohlédl na jejich nového společníka, který se třepal strachy jen z pomyšlení, že by měl opustit tohle kupé. Pak Matěj pohlédl na Sáru. Snažila se na něj usmát, ale strach ji to nedovolil. 

“Já tam půjdu.” Řekl Matěj a naklonil se k Sáře. “A slibuji, že se vrátím.” Zašeptal ji do ucha a zlehka ji políbil na tvář.  

Pak pohlédl na Vojtu. “Postarej se o ni, dokud se nevrátím.” 

Ten jen pokýval spokojeně hlavou, když zjistil, že to není on, kdo musí do temnoty a možné náruče smrti. 

Matěj se naposledy podíval na Sáru. Srdce mu bušilo strachem. Věděl, že je malá šance, že to přežije, pokud si ho to podivné stvoření všimne. Ale věděl, že je to jediná možnost. Už jednou Sáru zklamal a podruhé to neudělá. 

 

Po několika minutách strávených u dveří vedoucích ven, se Matěj konečně odhodlal vyjít. Vzduch byl těžký a divně zapáchal. Bylo zde ještě větší ticho než ve vlaku. Tráva, na kterou šlapal, podivně mlaskala jako by byla poseta nějakou zvláštní kapalinou. Možná to jsou sliny toho tvora? Zamyslel se Matěj, když tiše procházel temnotou. Jednou rukou se stále držel vlaku, aby se od něj neodchýlil a navždy se neztratil v temnotě. Každou chvílí očekával bledou ruku, která pošle pekelné stvoření, které rozdrásá jeho tělo. Každý krok ode dveří byl těžší než předchozí. Strach, který Matěj cítil byl nepředstavitelný. Bylo to, jako když se probudil jako malý kluk v temném pokoji a věděl, že jej něco sleduje. Jen tentokrát to byla zřejmě pravda. 

V dálce uviděl Matěj svítit baterku mrtvého muže. Trochu zrychlil krok a snažil se nevnímat, jak hlasité zvuky vydávají jeho kroky. Byl tak blízko. Již viděl siluetu mobilu v mrtvé ruce, když se ozvalo zavytí. Matěj strachy strnul. Slyšel své srdce, jak hlasitě bije. Potili se mu dlaně. Hledal rudé oči v temnotě, ale žádné neviděl. Zatím. 

Matěj zatnul pěsti a zhluboka se nadechl. Neměl teď jinou možnost. Možná zemře, ale pokud tím zachrání Sáru tak to za to stojí. Skočil po telefonu a ihned jej zapnul. Bohužel se nic nestalo. Nefungoval. Matěj nechápavě sledoval černý displej. To byl konec. Padl na kolena a pocítil ledovou a lepkavou zem. Zničeně se díval na mobil a nevěděl co dělat dále. Z myšlenek jej vytrhlo až zabušení na okno. 

Matěj se otočil a podíval se do vyděšených tváří Sáry a Vojty. Oba ukazovali a něco říkali v bezpečí vlaku. Když Matěj pohlédl směrem jejich prstů uviděl bledý pařát ukazující jeho směrem. Z temnoty se ozvalo vrčení. Poté dvě rudě zářící oči.  

“Víš, pro co jsme přišli... Dej nám ji.” Suchý a nepříjemný hlas se ozval z temnoty. Vrčení se stále zesilovalo. 

“Neopustím ji. Nenechám ji odejít.” Matěj se postavil a pomalým krokem couval k vlaku. 

Rudé oči vyšli z temnoty společně s tlamou plnou tesáků.  

“Podej mi ruku blázne!” Byl to Vojtův hlas. Jeho paže se natahovala z otevřeného okénka. Matěj rychle vyskočil a chytil svého nového společníka. Cítil, jak je tažen dovnitř. Stvoření s rudými oči skočilo a zahryzlo se do Matějovy nohy. Cítil, jak je tažen zpět ven ohromnou silou.  

“Neudržím tě!” Křičel Vojta.  

Matěj měl slzy v očích. Držel se, co to jen šlo, ale silná bolest v noze od ostrých tesáků byla nesnesitelná. Viděl Sáru, jak na něj vyděšeně hledí. Po tváři ji stékali slzy. 

Matěj zakřičel vztekem a bolestí. Silně kopl stvoření druhou nohou a pocítil, jak stisk povolil. Kopal znovu a znovu dokud stvoření se zakňučením nepadlo k zemi. Vojta silně zatáhl a Matěj se dostal do bezpečí vagónu.  

“Už jsem myslel...” Než Vojta dokázal dokončit svou myšlenku do otevřeného okna skočil psí hybrid a jeho čelisti se zabodli do Vojtova krku. Vytáhlo Vojtu ven s vítězoslavným vrčením.  

Sára ihned přiskočila k oknu a zavřela jej. Matěj nevěřícně sledoval krev která zůstala na okně. 

 

Opět zůstali sami. Stvůra se najedla a znovu zmizela. Znovu bylo ticho. 

Matěj se snažil nevnímat pulzující bolest v noze. Nevěděl, co dělat dál. Sára tiše seděla a sledovala prázdnotu venku. 

“Nevím, co dělat...” Přiznal se Matěj tiše. 

Sára neodpověděla. Nesnesitelné ticho obývající vlak bylo zdrcující.  

Matěj usilovně přemýšlel. Musela být nějaká možnost záchrany. Všechno musí mít nějaké vysvětlení. 

“Co když ten vlak rozjedeme?” Zamumlal Matěj spíše pro sebe. 

“Umíš obsluhovat vlak?” Zeptala se Sára stále sledujíc klid venku. 

“Ne.…” Matěj se postavil a zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí. Po jeho noze stékali líné stroužky krve. “Ale třeba to není tak složité. Možná, že strojvedoucí také ještě žije. Možná tam čeká.” 

Sára se smutně usmála. “Lepší než tady sedět...” 

 

Sára musela Matějovy pomáhat při chůzi. Ten tiše supěl s každým krokem. 

“Co bych si bez tebe počal.” Za chechtl se Matěj. 

Sára si povzdechla. “Určitě si poradíš... Jako vždy.” 

Prošli již druhým vagónem. Všude bylo ticho. Jediné zvuky vydávali oni dva. Matěje znervózňovalo, jak prázdně tenhle vlak působí. Většinou zde mluví lidé, prochází zde obsluha vlaku či křičí opilí pasažéři. I ti nyní Matějovy chyběli. 

“Už tam budeme.” Pronesla Sára. Ukázala na dveře vedoucí do řídící kabiny.  

“Snad budeme mít konečně štěstí...” 

Společně otevřeli dveře. Nikdo zde nebyl. Ovládání vlaku bylo rozbito kovovou trubkou. Matěj při pohledu na jejich poslední zmařenou záchranu vypustil několik nadávek. Poté padl k zemi. 

“To je konec! Nezachráním tě!” Matěj zavřel oči, své pěsti měl zatnuté. 

“Není to tvoje vina...” 

“Je! Je to moje vina! Nikdy si to neodpustím!” Matěj se zuřivě postavil a vytáhl kovovou trubku zabodnutou v řídícím pultu. “Kdybych se jenom více snažil!” Vztekem začal bušit do pultu. 

Sára ho tiše sledovala. Po tváři ji stékali slzy. 

 

Když se Matěj uklidnil, pomalu přecházel sem a tam po vagónu. Zapíral se kovovou trubkou. Sára opět sledovala temnotu venku. 

Matěj se snažil vymyslet... cokoliv. Ale hlavu měl prázdnou. Neviděl žádnou možnost, jak zachránit situaci. Jak zachránit Sáru před jejím osudem. 

“Slyšíš to?” Řekla Sára. 

“Dveře.” 

Ve vagónu se ochladilo. Na oknech se objevila omrzlina. Z temnoty z druhé strany vagónu se vynořila bledá ruka. Její dlouhý pařát ukazoval na Sáru. Poté se vynořili rudé oči. 

“Přišlo si to pro mě...” Sára se postavila. 

“Nenechám tě odejít.” Matěj sevřel trubku. Ignoroval silnou bolest v noze. 

“Víš, že jiná možnost není...” 

“To je mi jedno.” Matěj se napřáhl trubkou. “Tak pojď ty hajzle. Jestli ji chceš, tak první musíš jít přes mě.” 

Psí stvůra vyskočila. Z její vrčící tlamy létali sliny. Matěj se křikem švihl trubkou a odhodil stvůru zpět do temnoty. Bolest v noze se zhoršila. Cítil čerstvou krev vytékající z rány. 

“Prosím... Musíš mě nechat jít.” Sára položila ruka na Matějovo rameno. 

“Nezachránil jsem tě před tím, ale teď to dokážu. Nemůžu tě ztratit!” 

Stvoření znovu skočilo. Matěj znovu máchnul. Věděl, že již není to bylo menší silou. Stvoření se rychle znovu postavilo.  

Sára se postavila mezi ně. “Dost!” 

Bledá ruka se váhavě stáhla znovu do temnoty stejně jako pekelný pes. 

“Přestaň... Nemůžeš mě zachránit. Už si mě ztratil. Musíš mě nechat jít.” 

Matěj se díval do jejích očí. Cítil, jak mu po tváři stékají slzy.  

“Já nemůžu. Slíbil jsem ti, že tě ochráním...” 

Sára pohladila Matěje po tváři. “A to si taky udělal. Byla to moje volba. To já se postavila na ty koleje... Nechtěla jsem ti ublížit, ale už prosím přestaň. Nebyla to tvoje vina. Musíš jít dál a mě nechat jít.” 

Matěj pustil trubku. “Nevím, co budu bez tebe dělat...” 

Sára sklopila zrak. “Zvládneš to. Rozluč se se mnou. Nechej si mě ve vzpomínkách a pak musíš jít dál.”  

Sára políbila Matěje a poté jistým krokem zamířila do temnoty. Z jejich útrob se napřáhli bledé ruce jako by čekali na objetí. 

“Nikdy na tebe nezapomenu.” Řekl Matěj, když viděl, jak Sáru vtahují to husté temnoty bledé ruce. “A nikdy si to neodpustím...” 

 

Matěj se s trhnutím probudil. V pravé noze cítil slabou křeč. Na jeho tvář dopadalo Sluneční světlo. Vlak jel plnou rychlostí. 

Naproti Matějovy seděl starší muž v tlustých brýlích. 

“Ach, zdravíčko. Noční můra? Doufám, že nevadí, že jsem si přisedl. Všude jinde již nebylo místo.” 

Matěj zavrtěl hlavou. “V pořádku.” 

“Pěkný oblek... Kam se chystáte? Na svatbu?” Zeptal se muž vesele. 

Matěj se zničeně podíval do očí toho muže schovaných za tlustými brýlemi.  

“Ne... Na pohřeb.” 

Muž ihned shodil svůj dokonalý úsměv. “Ach, upřímnou soustrast.” 

Matěj pohlédl ven z okýnka. Venku bylo nádherně. Raději by byl, aby pršelo. Aby i celý zbytek světa truchlil jako on. 

Zavřel oči a uviděl bledé ruce stahující Sáru do temnoty. Nikdy si to neodpustím, Sáro...