THE MOUSE

Upozornění:

V tomto příběhu najdete spoiler k mým předešlým povídkám (Soumrak nad Hájnou a Tvůrčí osobnost), doporučuji tedy poslechnout si nejprve ty.

Vím, co řeknete. To je ohraný. Jen další duchařina v řadě, o posedlém baráku démonem. A nemýlíte se, většina příběhů takových opravdu je, věřte ale že tento k nim nepatří.

 

 

Prolog

 

Ctibor se cítil naprosto na dně. Dlouho to odkládal. Dlouho se držel myšlenky, že to dokáže zvrátit. Když si nakonec připustil opak, posadil se s láhví burbonu do křesla v obývacím pokoji, pomalu upíjel a několik hodin poslouchal mučivé zvuky, ozývající se z vedlejší místnosti. Tu noc natočil svůj poslední vlog, naposledy vystoupal schody ze sklepa do přízemí, kde se zastavil přede dveřmi koupelny. Nelidské zvuky, které se odtamtud řinuly, mu způsobovaly příliš mocnou úzkost, se kterou již nebyl schopen nadále bojovat. Otočil klíčem dvakrát doprava a zabral za kliku.

        Seděla na podlaze ve stejné poloze, jako před týdnem, když ji tam zanechal, spoutanou, s roubíkem v ústech a doslova vyšinutou. Na hlavě neměla ani jeden vlas, oči měla zalité krví, pokožka jí ztmavla. Házela sebou ze strany na stranu, snažíc se tak osvobodit s úmyslem vrhnout se na svého muže. Ctibor se rozplakal. Cítil neskutečnou lítost, bezmoc, a především vinu za to, co jí způsobil. Neotálel již. Uvolnil řetěz, kterým byla připoutána k radiátoru, pak ji zdvihl. Kráčel s ní ven na ulici stejně, jako kdysi dávno, v den jejich svatby, když ji přenášel přes práh jejich prvního domu. Tohoto domu. Cukala sebou, kroutila se a skrze roubík cosi nesrozumitelného křičela.

        Posadil ji do auta na místo spolujezdce a připoutal ji. Za pět minut dorazili k lesu. Byla hluboká noc, všude bylo ticho. Posadil ji do trávy na místě, kde se jako mladí poprvé milovali. Na tomto místě kdysi jejich láska započala, a Ctibor si byl vědom, že dnes tu také skončí. Zdálo se to tak dávno. Loučení nemělo smysl. S očima plných slz, vytáhl pistoli, zamířil jí na hlavu a zmáčkl spoušť.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola I

Dobrák od kosti

 

   „Tak co vy na to?“

Hedvika moc dobře věděla, co si o domě myslí. Byl prostě úžasný. Ano, bude třeba několik úprav, jako vyměnit okna, okapy, opravit schodiště do patra a vymalovat. Navzdory jeho stáří byl ale zachovalý, předchozí majitelé ho měli rádi a starali se o něj, to bylo očividné. Tohle byl domov, po kterém toužila. Adamův úsměv naznačoval, že uvažuje stejně.

   „Za mě paráda,“ řekla nadšeně, načež Adam přikývl.

Majitel domu se vděčně usmál. Chtěl to mít odbyté co možná nejdříve a skutečnost, že hned první lidé, které domem provázel by nabídku přijali, byla pro něj povzbuzující. Nadechl se k nadcházející větě, ta malá hezká blondýnka ho však předběhla. „A ta cena, ta je skutečně aktuální? zeptala se opatrně.

Majitel přikývl. „Samozřejmě, vím, že cena neodpovídá skutečné hodnotě domu, mě ale o peníze nejde. Rodiče zemřeli a já to chci mít už za sebou.“

Mladý pár se po jeho slovech zarazil.

   „To je nám moc líto. A - oni zemřeli tady v domě?“

Majitele Adamova slova pobavila. „Ne, ne, nic takovýho. Rozumím, že to tak vyznělo. Oni… Nikdy jsem s nimi moc nevycházel. Odstěhoval jsem se odsud už v osmnácti letech. Máma dost pila a tátu zajímala jen svá práce. Pak máma smrtelně onemocněla a on to patrně neunesl. Zabili se v lese nedaleko.“

   „Panebože, já se omlouvám…“

Majitel zavrtěl hlavou. „To nic, to je v pořádku. Je to už skoro rok a jak jsem řekl, nikdy jsem s rodiči moc nevycházel.“

Hedvika zahnala myšlenku na dvě mrtvoly v lese a znovu se rozhlédla po místnosti. Nemohla uvěřit tomu, že mají takové štěstí. Tři miliony. Pouhé tři miliony korun za takovou nádheru. Těch pokojů, dvě koupelny, dva záchody a prostorná zahrada za domem. Dům navíc leží v klidné oblasti na kraji města, daleko od ruchu a zástupu lidí proudícího sem a tam. Podívala se na svého manžela, který jako by jí četl myšlenky, očima mrkl na souhlas.

   „Tak my to tedy bereme,“ řekla, majiteli se po jejích slovech úsměv ještě více rozšířil.

   „Bezva. Tak to bychom si mohli potykat,“ natáhl k Hedvice pravačku. „Já jsem Ctibor, stejně jako byl táta.“

   „Hedvika, těší mě. Tohle je můj manžel Adam.“

   „Praporčík Adam Borůvka,“ dodal a potřásl si s mužem naproti. „Budu vám tu ve městě odteď dohlížet na pořádek.“

Ctibor přikývl: „Slyšel jsem. Pavel se mi už zmínil, že jste jeho nový parťák. Poděkujte jemu, to on mi vás dohodil jako první zájemce.“

   „To uděláme,“ přitakal Adam. „Pracoval jsem v Brně a doufám, že tady to bude klidnější.“

   „Věřím, že bude. Je to malý a klidný město. Já jsem výrobní ředitel v jedné gumárenské firmě, jsem spokojený, jen ten čas mi na všechno chybí,“ řekl Ctibor a poškrábal si strniště na bradě.

Adam si očima přejel vyzáblého, nepříliš vysokého muže. Na první dojem by ho na takový post neodhadoval. Nyní však určitá autorita a sebevědomí na něm byla evidentní.

Ctibor se podíval na Hedviku. „A čím se živíte vy, jestli se můžu zeptat?“

   „Jsem spisovatelka.“

Pozvedl obočí. „A mohu od vás něco znát?“

Hedvika se usmála. „Pokud máte rád detektivky tak to možný je.“

Ctibor však zavrtěl hlavou. „Tak to jsem mimo. Přiznám se, že četbě teď moc nedám, v dětství jsem ale zbožňoval verneovky. Tajně jsem si je půjčoval od táty z knihovny,“ řekl, poté smutným tónem dodal, „Verna on miloval.“

Nastalo krátké ticho, pak Ctibor zaplašil myšlenku na otce a řekl: „Jsem rád, že dům někomu udělá radost.“

Opět nastalo krátké ticho, které přerušila Hedvika se slovy: „Jak to teď tedy bude dál? Kdy bychom se mohli nastěhovat?“

   „Podepíšete kupní smlouvu, vy my pak převedete částku na účet a dům je váš.“

   „Dobře, máme předběžně schválenou hypotéku, potrvá asi čtrnáct dní, než peníze dostaneme,“ vložil se do rozhovoru Adam.

Ctibor se k němu otočil: „No, tak to bude malý problém. Za pár dní odlétám na měsíc do Karibiku.“

Hedvika se zatvářila nešťastně. „Ajaj. Tak co teď s tím?“ řekla a upřela na Ctibora prosebný pohled.

Dal si s odpovědí na čas, nakonec však řekl: „Uděláme to takhle. Smlouvu teď podepisovat nebudete. Uděláte to až se vrátím. Do té doby si připravte peníze a mezitím…“ Z kapsy vytáhl klíče od domu a podal je Adamovi, který na něj upřel překvapivý výraz. „To myslíte vážně?“

Ctibor s úsměvem přikývl. „Jak jsem již naznačil, peníze mě netlačí. Udělejte si tu z toho hezký domov a uvidíme za měsíc.“

Hedvice ukápla slza. „Moc děkujeme.“ řekla a sevřela Ctibora v obětí, který se tímto gestem zdál poněkud zaskočen.

Vyšli ven na ulici, kde v teplém letním dni popřáli Ctiborovi šťastnou cestu a sledovali, jak jeho auto po chvilce mizí v odbočce za posledním domem. Bylo zde krásně. Táhla se zde řada rodinných domů podél rovné silnice za níž tekla řeka. Obejmuli se, dlouze se políbili a šťastní hleděli na svůj nový domov.

 

 

 

Kapitola II

Změna je život

 

   „Martine, s tou krabicí opatrně, je plná knih. Odnes ji prosím do mé pracovny do patra,“ řekla Hedvika mladému sousedovi, který jim ochotně pomáhal se stěhováním. Poslušně přikývl a vešel do domu.

   „“Bezva klučina,“ podotkl Adam, který s kolegou Pavlem odnášeli šatní skříň. Hedvika nakoukla do bíle dodávky a usmála se, když spatřila pouze prázdný prostor. Skříň a krabice s knihami, byly poslední dvě položky k odstěhování. Adam s Pavlem položili skříň do rohu ložnice a tím bylo dílo dokonáno.

Hedvika přistoupila k Martinovi, sympatickému mladíkovi, který právě vyšel z domu na ulici. „Mockrát ti děkujeme za pomoc. Nebýt tebe, crcali bychom se s tím ještě dalších pár hodin.“ Podala mu pětistovku.

   „To není nutný, rád jsem pomohl.“

   „Jen si to vem.“

Mladík chvíli váhal, nakonec však bankovku vděčně přijal. „Děkuju.“

   „Není zač. Jestli máš nějakou holku, vezmi ji třeba večer do kina, nebo na večeři.“

Po jejích slovech strnul, jako by Hedvika řekla něco, co se ho hluboce dotklo. Neuniklo jí to, už se chystala pronést nějaká omluvná slova, když v tom se za jejich zády ozval ženský hlas,“ „Martine, pojď k obědu!“

Brunetka kolem padesátky stála přede dveřmi vedlejšího domu s oranžovou fasádou a volala na syna. Martin rychle pronesl pozdrav na rozloučenou a utíkal k matce. Zaběhl do domu, to už ale Hedvika stála u plotu. „Dobrý den, jmenuju se Hedvika. S manželem jsme se právě přistěhovali. Ráda vás poznávám. “

Žena naproti se trochu nejistě přiblížila k nové sousedce. Přijmula nabízenou ruku se slovy, „Eva, těší mě.“

Hedvika se usmála. „Máte úžasného syna. Moc nám dnes pomohl.“

Eva přikývla. „To jsem ráda, ale prosím vás příště, když od něj budete něco potřebovat, nejdříve o tom informujte mě. Můžeme se takto domluvit?“

   „Jistě, samozřejmě to udělám,“ řekla na to Hedvika, ačkoliv ji tato prosba zaskočila.

   „Dobře, budu už muset jít. Ať se vám tu líbí.“ Bez dalších slov se žena odebrala do domu.

Hedvika chvíli stála na místě a přemýšlela o významu toho, co v tomto krátkém rozhovoru padlo. Nemohla se zbavit dojmu, že něco pokazila, nedokázala však přijít na to, co by to mělo být.

   „Tak a je to. Moc děkuju Pavle. Když budeš cokoliv potřebovat, neváhej říct,“ řekl Adam podávajíc kolegovi pravačku.

Hedvika popošla k oběma mužům, a i ona si potřásla s Pavlem se slovy díků. „Nechceš zůstat na oběd a kafe? Vařit už dnes nestihnu ale mohu něco objednat.“

Pavel zavrtěl hlavou. „Rád bych, věřte mi, ale manželka už má na odpoledne plány. Zabila by mě.“

Všichni se rozesmáli.

   „Tak to honem utíkej a jeď opatrně.“

Pavel Hedviku obdařil přátelským úsměvem. „Jasná věc. Rád jsem tě poznal Hedviko. A my dva se uvidíme v pondělí v práci,“ kývl na Adama, nasedl do jedničkové, tmavě modré octávky a se slovy „Mějte se hezky,“ odjel.

   „Postavím na to kafe,“ řekl poté Adam a vešel do domu. Hedvika ho následovala, zatímco on šel do kuchyně, ona si prohlédla obývací pokoj, pak vyšla do patra a kochala se svou útulnou pracovnou. Zbývalo toho ještě mnoho vybalit, zapojit spotřebiče, položit koberce a podobně. Se svou ojedinělou představivostí však každou místnost v domě viděla již ve finálním stavu. Byla šťastná. Tohle byl pro ni domov, o který se bude s láskou starat, kde se jí bude dobře pracovat a kde by se jim, jak pevně doufala, konečně mohlo podařit počít dítě. Snažili se o to už celé roky, dodnes však to štěstí neměli. Oba jsou podle doktora zdravý, prý to chce jen čas. Hedvice ale bylo už třicet let. Začínala být v této věci zoufalá a díky tomu na ni občas dopadla i deprese. Myslela i na Adama. Pro jeho práci policisty to tu bude mnohem snazší. Nejen, že měl v Brně práce nad hlavu, přede dvěma měsíci se dokonce ocitl uprostřed loupežného přepadení. Střílelo se tam. Nikdo nebyl vážně zraněn. Lupič ale zasáhl Adama do vesty jen kousek od klíční kosti. Do teď ho to bolí. Od té doby o něj Hedvika měla hrozný strach pokaždé, kdy šel do práce. Kvůli tomuto incidentu pro ně bylo mnohem snadnější přijmout Pavlovu nabídku a začít znovu v malém městě.

        Zbytek dne strávili vybalováním. Kolem osmé večer měli téměř hotovo. Hedvika si úhledně vyrovnala knihy do regálů, poté se oba osprchovali a objednali si pizzu. Po večeři Hedvika umývala nádobí, když v tom se k ní zezadu potichu přikradl manžel a obejmul jí ňadra. Rozdali si to na kuchyňském stole, pak ještě jednou v ložnici. Adam usnul nahý, zatímco Hedvika to bez pyžama nedokázala. Tiše se přehrabovala v úhledně vyskládaném oblečení ve skříni, komínek jejich starších i nových spacích oděvů však nenašla. Nechtěla kvůli tomu manžela budit, vzpomněla si však, že nějaké krabice odnesl do sklepa, v těch ale mělo být jen nářadí a tomu věci podobné. Došla k závěru, že se musel splést a pyžama v jedné z těchto krabic musí být. Předem věděla, že ve sklepě nesvítí žárovka. Adam slíbil koupit novou hned druhý den. Kráčela po schodech do temného, prostorného, a především studeného sklepa se svítilnou v ruce. Měla pravdu, hned ve druhé z krabic, kterou prohlédla, pyžama objevila. Už se chystala odejít, když v tom to uslyšela poprvé.

Kapitola III

Drbna

 

V neděli po obědě Hedvika s Adamem byli takřka donuceni přijmout pozvání na koláč a čaj od asi nejstarší sousedky v ulici, žijící hned ve vedlejším domě. Poprvé je k sobě na návštěvu pozvala již v pátek v den jejich příjezdu. Toto pozvání jim velice důrazně připomněla i o den později, kdy na ně hulákala z okna, jelikož už špatně slyšela, zrovna když jeli nakoupit potraviny. Zdvořile nabídku odmítli s tím, že mají ještě mnoho práce na domě. V neděli v osm hodin ráno jim zvonila na zvonek tak dlouho, dokud neotevřeli. Probudila je. Měli v plánu si přispat, jak to obvykle v neděli mývali ve zvyku. Poté, co ji ospalý Adam přislíbil návštěvu odpoledne ve třináct hodin, sousedka spokojeně odešla. Vrátil se do postele, znovu už ale neusnul. Hedvice to zprvu přišlo vtipné, když ji ale došlo, že musí vstát dříve, aby nejen uvařila oběd, ale i upekla něco sladkého pro sousedy, smích ji přešel.

        Přesně v jednu odpoledne stáli přede dveřmi sousedčina domu. Adam se chystal zazvonit, nestihl to však. Dveře se otevřeli a stará dáma s kudrnatými, na blond obarvenými vlasy je začala nadšeně vítat: „To jsou k nám ale hosti. Pojďte dál mládeži. No tak nestůjte tam, honem, honem.“

Hedvika nenápadně obrátila oči v sloup. Seznamovat se nemuseli, to již proběhlo od dva dny dříve, kdy se jim sousedka představila jako Ludmila.

   „Upekla jsem vám bábovku,“ řekla a podala staré ženě tác.

   „To sis má drahá nemusela dělat škodu, mám napečeno,“ odvětila kudrnatá dáma a ušklíbla se, protože dnes poprvé viděla mladý manželský pár stát přímo vedle sebe. Pobavilo ji, že oproti němu je ona o hlavu a něco málo k tomu menší než on. Patrně musí vylézt na stoličku, když mu chce dát hudlana.

   „Tak tohle je můj dům. Bydlím tu už dva a třicet let. Pojďte dál, tudy do obýváku.“

V obývacím pokoji to vypadalo přesně tak, jak to u starých lidí vypadá. Retro záclony, retro nábytek, retro koberce, retro, retro, retro. Adam to očekával a Hedvice to nevadilo. Měla ráda staré věci. Tohle ale přeci jen už bylo na její vkus moc. Dostali černý čaj nalitý v porcelánových hrnečcích s obrázky šípků a ovocný koláč s drobenkou.

   „Tak povídejte mládeži, odkud jste k nám přišli a co vás sem přivedlo?“

Tím výslech započal. Hedviku napadlo, že jestli je tato dáma ještě jednou osloví mládeži, nacpe jí celý ten koláč najednou do krku. Adam na druhou stranu zápasil s potlačovaným smíchem. Hedvika nechala mluvení na manželovi, který stručně shrnul jejich životopis, což starou ženu, jak se zdálo uspokojilo. Odpovídali ještě na pár osobních otázek, z nichž ta poslední pro ně nebyla příjemná. „A co děti? Plánujete mít potomky?“

Hedvika zatajila dech. Nastalo krátké ticho, ve kterém se oba snažili přijít na to, jak se tomuto tématu šetrně vyhnout, když v tom se ozvalo vrznutí dveří a do místnosti vstoupila další osoba. Starý muž stál ve futrech a mlčky na ně zmateně hleděl. Krom bílé, vlhké pleny, na sobě neměl zhola nic.

Hedvika s Adamem taktně odvrátili zrak, jeden z důvodů byl i silný zápach moči.

   „Panebože!“ vyjekla Ludmila a co nejrychleji to pro ni bylo možné, což nebylo příliš rychle, přispěchala ke starci, „Lojzo, co to zase vyvádíš?!“

Odvedla muže z místnosti. Během její nepřítomnosti Adam s Hedvikou probírali, jestli by se neměli nenápadně vytratit, shodli se však na tom, že by to bylo neslušné.

Když se Ludmila vrátila, zasypala své hosty nekonečnými omluvami. „Pardon, omlouvám se vám, Loiza, totiž můj manžel, on po obědě obvykle spí. Dlouho se nestalo, že by se probudil tak brzo. Trpí Alzheimerem, víte?“

Oba přikývli.

   „To je v pořádku, přeci se nic nestalo,“ snažila se utěšit sousedku Hedvika.

   „Mám to s ním těžké. Stárnu a nevím, jak dlouho se o něj ještě budu schopná postarat. Syna máme až v Americe, a nikdo jiný tu pro něj není.“

Na to nevěděli, co říct. Adam raději změnil téma: „Jedna věc by mě zajímala. O předchozích majitelích našeho domu, jsme slyšeli jen něco málo, co nám o nich můžete povědět?“

„Trefa,“ pomyslela si Hedvika, které bylo jasné, že touto otázkou Adam dokonale odvedl pozornost od předchozí situace.

Ludmile se rozzářili oči. „No, to je teda věc. Přepokládám, že to, co se jim stalo už víte.“

Jeden po druhém kývli na souhlas.

   „Byli to hodní lidé. On, Ctibor se jmenoval, stejně jako jeho syn, pracoval jako vědec. Nikdy jsem nepochopila, co přesně dělal. Alžběta, jeho žena víte, ona mi jednou vyprávěla, že snad hledá léky pro nějaké nemoci, nebo něco v tom smyslu. Dlouhá léta byli spokojená rodina, dokud jejich syn – no zkrátka dokud si domů nepřivedl chlapce.“

To Hedviku a Adama překvapilo. Napadlo je, že nyní znají důvod toho, proč Ctibor mladší se svými rodiči nevycházel.

   „Oba byli proti tomu. Vymlouvali Ctiborovi jeho orientaci. Znáte to, že bude mít těžký život atd. Pohádali se. Nemohli se přesto přenést, až v osmnácti letech Ctibor odešel žít do Prahy. Prý se mu ale daří výborně. Alžběta ale jeho odchod nesla těžce. Ctibor se s nimi přestal stýkat a ona začala pít. To byl onen bod zlomu. Přestala se starat o domácnost i zahradu. Jen občas jsem ji viděla venku jak se kymácí ze strany na stranu. No prostě děs. Její manžel se snažil jí v pití zabránit, ale znáte to. Komu není rady… Pak už to šlo z kopce. Kvůli pití ji vyhodili z práce, byla dlouho na podpoře, nakonec vyhodili z práce i Ctibora. Prý prováděl nějaké nelegální pokusy, představte si to.“

Adam pozvedl obočí. Zdálo se mu to přitažené za vlasy, ale neřekl nic.

Ludmila pokračovala: „Ani jeho od té doby nebylo moc vidět. Někdy se mi zdálo, že tam nikdo nebydlí. O dům se staral to ano, ale zahradu nechali zpustnout. Dal ji do kupy až jejich syn tento rok. Ale to jsem odbočila, zkrátka moc nevycházeli. Asi před rokem a půl Alžběta onemocněla. Mozkový nádor, víte. Vím to jen z klepů, v tu dobu se tu ti dva už dávno s nikým nebavili, ale prý ztrácela sama sebe. Přicházela postupně o rozum, na všechny byla hrozně zlá a sprostá, prostě hrůza. Ale nemohla za to, to ten nádor. Chudák Ctibor. Pak se ale stalo něco nečekaného. Myslela jsem si, že už to bude mít brzy za sebou, což by pro ni bylo nepochybně vysvobození. Najednou jsem ji ale jeden den uviděla stát před domem vedle Ctibora. Působila normálně, a dokonce mi zamávala, když jsem se dívala z okna. Doktoři říkali, že je to zázrak. Nádor se začal zmenšovat. Modlila jsem se za ni. Tak moc jsem jim to přála. Pak jsem je ale opět přestala vídat. Nikdo o nich nějakou dobu nic nevěděl, když v tom se to jednou v noci stalo. Zastřelili se. Tedy on ji zastřelil a potom sebe, tady, kousek v lese.“

   „Bože můj.“ řekla na to Hedvika a podívala se na Adama. Působil bledě. „Takže, nikdo neví, proč to udělal?“ zeptala se.

Ludmila zavrtěla hlavou. „“Je to místní záhada. Existuje spousta teorií, já si myslím, že se jí nemoc zkrátka zase vrátila, a Ctibor to patrně už neunesl.“

Adam si pomyslel, že to je pravděpodobné vysvětlení.

„Teď tu ale máme vás dva a hned to tu bude veselejší,“ dodala stará žena na závěr.

Nastalo ticho, po kterém se Ludmila rychle nadechla, jako by si vzpomněla na něco, na co se prve chtěla zeptat. Hedvika se polekala, že otázka bude opět směřovaná na děti, stará žena se ale nakonec zeptala: „Prý jste spisovatelka, je to pravda?“

Hedvika se značnou úlevou přitakala.

   „Úžasné, jaký žánr píšete? A jde to dobře?“

Na první otázku Hedvika odpověděla, že napsala řadu detektivek v čele s vyšetřovatelkou Hanou Pokornou a jejím týmem, kteří se pouštějí do jednoho složitého případu za druhým. Na druhou otázku reagovala tím, že po deseti dílech tato série skončila a začala psát z cela novou s novými postavami, z níž jeden díl je již vydaný, nyní pracuje na druhém a jde to výborně. To poslední, jak dobře Hedvika věděla, byla lež. Nešlo to dobře, což ale kromě ní v místnosti nikdo netušil.

Po chvilce Hedvika raději změnila téma. „Seznámili jsme se sousedy vedle nás z druhé strany. Matka se synem Martinem. Jsou moc milý. On nám pomáhal se stěhováním.“

Ludmila přikývla. „Viděla jsem.“

Adama napadlo, že by se hodně divil, kdyby neviděla.

Hedvika pokračovala: „I když ta jeho maminka, Eva, už jsem si vzpomněla, ona, jak to říct, chovala se trochu zvláštně. Podali jsme si ruce a pak mě prosila, abych ji příště dala vědět, kdybych od Martina ještě něco potřebovala.“

Adam pozvedl obočí, protože tohle slyšel prvně.

   „Připadalo mi to zvláštní. Tomu klukovi je přeci jen už přes dvacet let, co jsem slyšela.“

Ludmila zvážněla. „Ano, i tohle je v naší ulici dost citlivé téma.“

Hedvika to tušila.

Ludmile přeskočil hlas, napila se tedy čaje a začala znovu vyprávět. „Víte - Martin býval a stále samo sebou je moc hodný chlapec, asi před rokem se mu ale stala strašná věc. Bude to znít až neuvěřitelně. Chodil pár let s dívkou, jmenovala se Daniela. Nadšeně o ní kde komu vyprávěl, nikdy ji ale nikomu nepředstavil a to ani své matce. Vysvětloval to tak, že ona se straní lidem. Důvod neznal, bylo na něm vidět, že ho to trápí. Ta dívka prý ale byla pro něj jako stvořená. Moc hezky o ní mluvil. Nakonec ten důvod objevil.“

Ludmila se odmlčela, odkašlala si, znovu se napila čaje a nakonec dodala: „Ta dívka neexistovala.“

Oba naproti ní se nechápavě zamračili. „Co prosím? Jako, že si ji vymyslel?“

Přikývla. „Ano. Ale nikoliv proto, že je ulhaný, nebo si prostě rád vymýšlí. Je to slušný kukl. On to sám netušil. Daniela pro něj byla jako stvořená, protože ji stvořil on sám. Tím, že se stranila lidem, jen chránil sám sebe před tímto strašným zjištěním. Je psychicky nemocný. Bylo to strašné. Úplně ho to zlomilo a jeho mámu také. To je ten důvod, proč se o něho tak přehnaně strachuje.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola IV

The Mouse

 

Bylo pondělí ráno, Adam odjel do práce již před třemi hodinami. Během té doby se Hedvika vykopala z postele, osprchovala se a v kuchyni na stole našla hotovou snídani. Usmála se, když na talíři spatřila dva ve spěchu namazané tousty a vedle nich na bílém porcelánu namalované malé srdíčko z kečupu. Jak Adama milovala. Tohle by pro ni žádný z předchozích partnerů neudělal. Slíbila si, že na zítří si přistane a udělá mu snídaní před prací ona. Již hodiny seděla u psacího stolu a zírala do monitoru na blikající kurzor ve tvaru svislé čárky. Napsala sotva pár vět, které vzápětí smazala, a tak to šlo pořád dokola.

        První díl z nové řady detektivních příběhů napsala rychle a s nadšením, jako celou předešlou sérii. Nakladatel byl spokojen, z nějakého důvodu se však kniha na trhu neuchytila. Posbírala kritiku od shora dolů, kde většinou padala jedna a ta samá myšlenka.

 

Naprostý průměr, oproti famózní přechozí sérii. Že by autorka Hedvika Borůvková již vystřílela ostré náboje a neměla nadále čtenářům co nabídnout?

 

Hedvika zuřila. Na tohle nebyla připravená. Byla zvyklá na chválu. Ano občas se našel nějaký hejtr, mezi tou záplavou pozitivních ohlasů na její díla však tyto jedince dokázala ignorovat. Teď to bylo jiné. Cítila se pod psa. Co jsem udělala špatně? Napsala svou poslední knihu se stejným zápalem jako všechny před ní. Nechápala to. Tak jako tak se své nové série s detektivem Alešem Kulhánkem nehodlala vzdát. Nakladatel vyjádřil pochybnosti. Pokud jí druhou knihu nebude chtít vydat, obrátí se jinam. Věřila příběhu i sama sobě. Prozatím však z nové knihy nenapsala ani čárku. Trvalo to už měsíce.

        Mělo to však i jiná úskalí. Skutečnost, že se poslední kniha neprodávala, znamenala i nízké příjmy. Dalo by se říci zanedbatelné. Menší částky jí stále chodily z předešlých knih, nebylo to ale nic moc. Veškeré úspory, které s Adamem dali do kupy, brzy padnou na povinnou dvacetiprocentní částku hypotéky. Pak nebudou mít nic. Doba byla zlá, všechno bylo drahé a Hedvika věděla, že to nemůže nechat všechno na manželovi, kterému se o svých problémech doposud nesvěřila. Adam sice věděl, že kniha měla negativní kritiku, na peníze se ale doposud nezeptal. Nebylo proč. Hedvika si dodatečné příjmy zařídila jinou cestou. Tou nejsnadnější. Tenkrát dlouho hledala na internetu příležitostné práce z domova, ale cokoliv našla, bylo takřka bezvýdělečné. Pak dostala nápad.

        Ještě půl hodiny zírala do monitoru na prázdnou stránku wordu, potom to vzdala. Rozhodla se zanechat lámání tvůrčího bloku na další den a raději zkusit něco vydělat. V internetové prohlížeči spustila anonymní režim a přihlásila se na stránkách amateuri.com. Našla několik nepřečtených odpovědí na inzerát, který odkazoval na její profil s jejím erotickým obsahem v podobě několika fotografií, na kterých byla nahá, nebo oblečená v erotickém prádle. Zde Hedvika nabízela mužům tzv. web show. Ihned si všimla, že Maik je on-line. Byl tu téměř vždycky a jen co se přihlásila, hned ji začal uhánět. Ani dnes tomu nebylo jinak.

 

Maik1985: Ahoj kotě, čekal jsem na tebe.

Svůdnice13: Čau fešáku, to děláš dobře. Tak na co máš dnes chuť?

Maik1985: Ty víš dobře, co mám rád.

Svůdnice13: Jasně, že vím. Hezky si pohrajeme, jako vždycky. Co chceš abych dnes byla? Zase sestřička jako posledně?

Maik1985: Dnes mám chuť na kočičku.

Hedvika obrátila oči v sloup.

Svůdnice13: Dobrá volba. Za pět minut budu na Skypu.

Maik1985: Budu čekat.

 

Hedvika ukončila konverzaci a zastyděla se. Bylo to pro ni potupné. Byl to ale snadný přivýdělek, navíc všechno bylo anonymní, nikdo ji nemohl poznat, nijak kontaktovat v osobním životě. Svůj obličej klientovi nikdy neukázala. Občas, když zavřela oči a myslela při tom na Adama, byla si to schopná i částečně užít. Stejně jako pokaždé si slibovala, že s tím skončí hned, jak vydá další knihu. Mohla by jít někam pracovat, samozřejmě, kde by pak a vzala dostatek času na psaní? Nechtěla se vdát své milované živnosti a opět dělat něco, co ji nenaplňuje.

        Vstala ze židle a otevřela skříň. V plastovém košíku pod haldou jejího běžného spodního prádla, měla schované různobarevné podvazky, průsvitné kalhotky, krajkové podprsenky, erotické hračky a pár kostýmků. Ten latexový kostým Catwoman nesnášela. Těžko se do něj lezlo a místy jí způsoboval vyrážku. Maik byl úchyl, jak má vypadat. Byl ale celkem milý, nechtěl po ní bůh ví jaké perverznosti, jako jiný hovada. Líbili se mu oblečky, pózování, někdy po Hedvice chtěl aby si tam dolů zasouvala nejrůznější předměty, což může znít pro nezasvěcené otřesně, ve světě on-line úchylů to ale byla jen dětská hra. Byl to její nejlepší klient. Výborně platil. Posledně se udělal za deset minut a za to jí zaplatil tisíc korun plus další dva táci jako bonus se slovy, že si chce Hedviku hýčkat.

        Nasoukala se do kostýmu kočky, na stůl vedle monitoru položila lubrikační gel a tři plastové pomocníky a přihlásila se do aplikace Skype. Tentokrát byl Maik ale náruživý. Stihl to hned třikrát během půl hodiny. Během té doby se Hedvice ozvali další tři klienti. Přijmula pouze jednoho, nejméně náročného, poté se odhlásila. Měla dost. Výdělek činil dva a půl tisíce korun.

        Znovu se osprchovala. K obědu snědla malou porci zapečených brambor z předchozího dne, poté si vychutnala kávu na balkóně. Na zahradě u vedlejšího domu vpravo stál mladý Martin. Hedviky si nevšiml. Stál před malířským plátnem se štětcem a paletou barev v rukou a maloval obraz. Na tu dálku Hedvika dostatečně nedokázala rozlišit detaily, poznala však v obraze půvabnou dívku. Oči se jí zalily slzami, když si domyslela, koho maluje. Těžko uvěřit tomu, co o něm slyšela.

Dala do úklidu. Umyla všechna zrcadla, potom se pustila do oken. Zbývali ji už jen dvě v přízemí, když ji došel mycí prostředek. Měli další, nacházel ovšem ve sklepě. Kde jinde.

Žárovka již byla na místě, i tak ale Hedvice sklep naháněl hrůzu. Odjakživa byla posera. Našla, co potřebovala, pak to ale znovu zaslechla. Už poněkolikáté, vždycky na tomto místě. Jakési škrábaní a jemný pískot. Komě pár krabic a dvou jízdních kol ale ve sklepě nic nebylo. Kdyby tam nějaká myš byla, viděla by ji. Obešla celou místnost dvakrát kolem dokola a naslouchala. Zastavila se tam, odkud podle ní zvuk vycházel. Bylo to za zdí, o tom nebylo pochyb. Dlaněmi se opřela o cihlovou zeď bez omítky a přiložila ucho na stěnu. V tom se to stalo. Naprostou náhodou jednu z cihel zatlačila dovnitř pak cosi cvaklo. Leknutím uskočila vzad. Přímo před ní se stěna dala do pohybu a objevil se otvor, za kterým se nacházela další místnost. Hedvika zatajila dech. Nebylo tam vidět, panovala tam naprostá tma. Z kapsy u kraťas vytáhla svůj mobil a posvítila dovnitř. Spatřila laboratorní vybavení, regály plné prázdných zkumavek a spoustu dalších věcí, o kterých nevěděla, k čemu slouží. Nahmatala vypínač a místnost se rozsvítila. Byla to laboratoř. Nejprve ji to vyděsilo, pak si ale vzpomněla, že předchozí majitel byl vědec, nebylo tedy na tom až tak nic podivného. Co tu ale dělal? Na to Hedvika neznala odpověď.

        V pravém rohu místnosti si povšimla několika klecí. Deseti, přesně. Když se k nim přiblížila, znovu se vyděsila. V každé z nich se nacházela malá kostra. Bezesporu to bývali myši. Hedvika dostala zlé tušení, že se zde odehrávalo něco zlého. Moment, spletla se. Koster nebylo deset, nýbrž o jednu méně. V jedné z klecí nebylo nic. Jen malý nepřirozený otvor, jako by do kovové konstrukce cosi vykousalo díru. Stopy krve kolem otvoru ji v této teorii jen utvrzovaly. Co za myš by ale tohle dokázalo?

        Chvíli se rozhlížela po místnosti, pak její zrak spočinul na stolním počítači. Zkusila ho spustit. Povedlo se. Chvíli čekala, pak se stalo přesně to, co odhadovala. Systém požadoval heslo. Hedvika dlaní setřásla vrstvu prachu z jezdící židle, posadila se a přemýšlela. Když si konečně vzpomněla na jméno Ctiborovi manželky, vyťukala do klávesnice slovo Alžběta. Chystala se stisknout klávesu enter, v tom však zaslechla škrábání. Ucouvla z židlí kus vzad, pak pocítila náhlou bolest. Myš vyrazila ze svého úkrytu, hnala se proti Hedvice a kousla ji do palce u pravé nohy. Kdyby jen kousla, doslova ji z prstu vyrvala kus masa. Hedvika se postavila a zaječela. Rána nebyla velká, i tak z ní ale vytékalo poměrně dost krve. Myš doběhla na konec místnosti, chvíli žvýkala čerstvé maso, pak zaútočila znovu.

   „Kurva, co to je?!“ vykřikla Hedvika a zdravou nohou šlápla vší silou vpřed. Trefila se dokonale. Rozšlápla myši lebku na placku. Bylo po boji. Myš se párkrát zavrtěla, poté znehybněla. Hedvika utekla z místnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola V

Pardon

 

   „Ty vole!“ řekl Adam prostě, když spatřil ukrytou laboratoř ve svém domě. „Co tady ten pošuk prováděl?“

Hedvika zavrtěla hlavou. „Netuším, ale je to docela děsivý, nemyslíš?“

Adam se zamyslel. „Hmm, uznávám, že to působí tajemně. Prostě to tu zavřeme a až se Ctibor vrátí za měsíc z Baham, řekneme mu, ať to tu zlikviduje. S největší pravděpodobností o tom tady vůbec neví.“

Namísto toho, co Hedvika měla na jazyku, řekla: „Au.“

   „Si v pohodě?“ strachoval se Adam, když viděl, jak sebou bolestí škubla.

   „Jo, dobrý.“

Pozvedl obočí. „Nepřijde mi to tak. Vážně tě nemám hodit k doktorovi? Jen pro jistotu.“

   „Kousla mě myš. Nic hroznýho to není, jen jsem si na to omylem šlápla. Postříkala jsem si to desinfekcí, bude to ok.“

Adam se nehádal. Věděl, jak jeho žena dokáže být tvrdohlavá. U večeře probírali Adamův první den v práci. Byl naprosto spokojený. Vychvaloval si fakt, že má nejméně o polovinu méně práce a starostí a že se mu s Pavlem jako parťákem bude dělat skvěle. Hedvika byla šťastná, že tomu tak je.

Pak Adam zvážněl. „Mám ještě jednu novinku.“

Kývla, aby pokračoval.

   „Jarda je po smrti.“

Hedvika zpozorněla. Okamžik jí trvalo, než si uvědomila, koho má na mysli. „Ty myslíš… Jarda Klimeš?“

Adam pokývl hlavou.

   „Bože můj,“ pronesla Hedvika a na mysli jí vyvstal novinový článek z doby zhruba před šesti lety, který pojednával o jejím a zároveň i Adamovým bývalým spolužákem Jaroslavem Klimešem ze základní školy.

 

Novinová zpráva ze dne 1. 11. 2017

 

NALEZENO TĚLO POHŘEŠOVANÉ DÍVKY

 

Včera kolem deváté hodiny večerní se policejní hlídka v centru Jičína pokusila zastavit černý vůz VW Transporter. Důvodem byla rozbitá přední světla. Řidič vozidla Jaroslav Klimeš (31) však začal policistům bezdůvodně ujíždět. Při následném pronásledování poté nezvládl řízení a naboural do sloupu veřejného osvětlení. V zadní části dodávky bylo při ohledání nalezeno mrtvé tělo pohřešovaného děvčátka, sedmileté Terezy Ponikalské. Řidič se tím stal podezřelý z vraždy a byl umístěn do cely předběžného zadržení, kde prozatím odmítá vypovídat. V případě prokázání viny mu hrozí trest odnětí svobody do výše až 25 let.

 

Jak Hedvika s Adamem dobře věděli, nakonec z toho bylo pro Jardu doživotí poté, co se přiznal k dalším čtyřem vraždám. Se všemi jeho známými tenkrát tato událost hluboce otřásla.

   „Jak se to stalo? Byl přeci na samotce?“ zeptala se Hedvika, která si moc dobře pamatovala, jak jí Adam kdysi vyprávěl o tom, že ho skutečně zavřeli na samotku, protože po jemu podobném obvykle ostatní vězni jdou jako po flusu.

   „Jo to byl. Někdo ho otrávil. Nasypal mu něco do jídla.“

To Hedviku překvapilo. „A ví se kdo?“

Adam pokrčil rameny.

Hedvika si povzdechla, pak ale rozhodným tónem řekla: „Překvapuje mě, že to nepřišlo dřív. Promiň, dříve to býval dobrej kluk, taky si ho tak pamatuju. Pak ale začal zabíjet děti Adame. A nejen to. Nechci si ani představovat, co všechno těm chuděrkám dělal. Dobře mu tak.“

Adam znovu přikývl, Hedvika však věděla, že ho Jaroslavova smrt zasáhla. V dětství to býval jeho dobrý kamarád, ona ho znala jen ze školy.

Položila svou ruku na tu jeho. „Promiň, to ode mě nebylo správný.“

   „Ne, máš pravdu. Zasloužil si to. Pustíme si televizi a půjdeme si lehnout?“

   „Jasně.“ souhlasila.

Asi hodinu sledovali průměrnou komedii na Netflixu, když v tom Adam začal Hedviku lískat ve vlasech. „Vím, že tě bolí noha, ale myslíš, že bys měla chuť…“

Usmála se. „Se spodkem nic nemám. Pojď ke mně.“ řekla na to, ve skutečnosti ale na sex, po dnešní web show s Mikem1985, neměla ani pomyšlení. Nechtěla ho však zklamat. Bohatě stačilo, že mu tajila, jak nyní přichází k penězům. Adam byl něžný. Většinou býval. Milovali se dvacet minut. Jako vždycky Hedvika zápasila s nutkáním odebrat se toaletu a semeno ze sebe vytlačit. Ležela a doufala, že se jedna z těch miliónů spermií dostane až k cíli a dopřeje jim dítě. Adam už spal, když odešla na záchod. Před spaním se nahá vydala ještě do kuchyně pro něco k pití. Vypila sklenici minerálky, když v tom se vyděsila tak, jak asi ještě nikdy ve svém životě. Ozval se zvuk, jak jí sklenice vypadla z rukou a roztříštila se o podlahu, poté se domem rozlehl intenzivní křik.

   Adam se probudil. Vyskočil z postele a utíkal do kuchyně, odkud slyšel manželčiny nadávky. „Co se děje?!“

Hedvika seděla nahá na podlaze a ukazovala na jedno z nejbližších oken. „Šla jsem se napít a v okně stál nějaký chlap a honil si nade mnou péro!“

Adam zbrunátněl. „To si snad děláš…“ nedokončil větu a odešel do koupelny. Popadl dva župany. Jeden si oblékl a druhý podal manželce. „Počkej tady, jdu ven.“

   „Adame!“ volala Hedvika strachy bez sebe, on jí však ignoroval. Nehodlal dopustit, aby se tohle dělo v jejich vysněném domově.

Práskl za sebou dveřmi a vyběhl před dům. Nikoho neviděl. Došel dozadu na zahradu, zastavil se poslouchal. Chvíli neviděl ani neslyšel nic, pak se cosi ozvalo z leva od něj. Vypadalo to, že se někdo schovává v jejich kůlně. Posvítil telefonem před sebe a opatrně otevřel dveře. Zjevení před ním vypadalo odpudivěji, než když ho viděl poprvé, s tím rozdílem, že tentokrát na sobě neměl ani tu plenu. Stařec se rozvzlykal.

   „Do prkkený vohrady, to snad není pravda.“ zanadával Adam a zvažoval, co by měl se starcem podniknout.

   „Loizo! Loizo, kde seš?!“ ozvalo se náhle od vedlejšího domu. „Loizo!“

   „Je tady!“ zvolal Adam podrážděně. Sousedka jeho směrem namířila světlo z baterie. „Oběhněte plot a pojďte si pro něj.“

Ludmila poslechla. Když vstoupila na sousedovic pozemek a zahlédla manžela ve stavu, v jakém byl, šokovaně si přiložila ruku před ústa.

   „Pane bože, to snad ne!“

Adam měl co dělat, aby se vydržel ovládat. „Podívejte se já chápu, že je váš muž vážně nemocný, tohle ale nejde.“

Když stručně Ludmile nastínil, co se odehrálo, sousedka vypadala, že se co nevidět zhroutí. Plakala a z úst se jí řinuly nekonečné omluvy: „Pardon, pardon, je to moje vina. Zapomněla jsem zamknout domovní dveře, pardon.“

Adam kýval na znamení, že veškeré pardony byly přijaty a rukami naznačoval, ať si muže laskavě odvede. Ludmila chytili Aloise za ruku a vedla ho podél plotu pryč. „Pardon, pardon.“

Adam vešel do domu. Hedvika stála u vchodu a nedočkavě na něj hleděla. „Našel si ho? Co se stalo?“

Adam se ušklíbl. „Řeknu ti to takhle. Slovo pardon navždy mažu z našeho manželského slovníku.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola VI

Negativní

 

Hedvika měla dobrou náladu. Před pár dny napsala první kapitolu své nové knihy, od té doby to šlo jako po másle. Byla neděle, Adam byl v práci. V odpoledních hodinách seděla u počítače a spokojeně rozjímala nad třináctou kapitolou, když v tom znovu pocítila nevolnost v žaludku. Dobrá nálada byla rázem ta tam. Trápilo ji to už několik dní. Cokoliv snědla, její tělo o pár hodin později vyhodnotilo jako negativní. Poslední dva dny držela hladovku. Dnes však pocítila tak mocný hlad, že se do sebe pokusila dostat vejce a půl rohlíku.

        Vstala, chytila se za břicho, jako by jí to nějak mohlo pomoci a čekala, jestli nevolnost ustoupí. O pár vteřin později utíkala na toaletu, kde si klekla před mísu a to málo, co dnes pozřela, okamžitě vyzvracela. V sedě se opřela zády o stěnu a v duchu zaklela. Náhle ji však cosi problesklo hlavou. Samotná myšlenka ji dodala natolik energie, že vyskočila na nohy a nahlas se zeptala sama sebe: „Co, když jsem těhotná?!“

        S manželem se posledních pár měsíců milovali intenzivně, jak to lidé obvykle dělají, když se pokoušejí o dítě. Že by nám bylo konečně dopřáno? Hedvika by tomu ráda věřila, samotný fakt, že jí je špatně ale ještě nic nedokazoval. Potřebovala si být jistá. Popadla klíče od svého mini coopera, a tak, jak byla oblečená, černé legíny a růžové tričko s nápisem „Nečum na mě tímhle tónem“, vyrazila do města. Zakoupila hned dva těhotenské testy a o půl hodiny později usazená v kuchyni u stolu, pozorovala výsledek. V obou případech byl test negativní. Nedokázala potlačit emoce. Plakala skoro hodinu. Když se dostala z nejhoršího, otřela si rukama slzy a odebrala se do koupelny, kde se na sebe podívala do zrcadla. Vypadala zbědovaně. V umyvadle si z obličeje očistila rozmazané líčení, pak vzala do ruky hřeben a začala se česat. Něco však nebylo v pořádku. Když se štětiny hřebene dotkly povrchu její lebky, zabolelo to. Třikrát provedla pohyb od hlavy ke konečkům, pak toho nechala. Hleděla na ještě před malou chvilkou zcela čistý hřeben, na kterém nyní spočívala spousta vypadaných vlasů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola VII

Hlad

 

Hedvika trpěla hlady. Cokoliv nyní snědla, letělo z ní ven prakticky okamžitě. Adam už se na to nevydržel dívat. Odvezl ji k doktorovi, který diagnostikoval silnou střevní chřipku, díky vysoké horečce, zvracení a dalším symptomům s tím spjatým. Hedvika se cítila strašně. O to víc, že v domě byla sama a bude ještě několik dní. Adam měl mít volno od pátka do neděle. Hned ve čtvrtek po práci ale musel odjet do Brna za svými rodiči. Jeho otec spadl ze žebříku, když natíral chalupu a ošklivě si zlomil nohu.

   „Opravdu to tu sama zvládneš?“

   „Jo, nedělej si semnou starosti, postarej se o mámu a brzy se vrať,“ řekla, ačkoliv toužila ho mít u sebe.

        Ležela v posteli a utápěla se v temným myšlenkách. Nechápala, co se jí to děje. Pokud šlo je o chřipku, proč jí stále padali vlasy? Proč si místy připadala jako smyslu zbavená? Ve středu v noci se přistihla u toho, jak doslova očichávala svého manžela, když spal. Cítila, jak mu žilami pulzuje krev. Dostala náhle obrovskou chuť – na co vlastně? Na jeho krev? Maso? Nevěděla přesně. Myšlenka zakousnout se do živého tvora, však byla stále intenzivnější. Dostala strach. Uvažovala o tom, že to někomu poví. Svěří se s tím, co se jí odehrává v hlavě. Nakonec ale došla k závěru, že by nebylo moudré to uspěchat. Co když ze sebe udělám blázna a za pár dní mě to přejde? Ne. Počkám až se Adam v neděli vrátí, a pokud se nic nezmění…

Z úvah ji vytrhl zvuk telefonu. Volal Adam.

   „Ahoj miláčku,“ řekla hned co hovor přijala.

   „Ahoj lásko, je ti už lépe?“

   „Ani ne, “ opověděla popravdě.

Adam si povzdechl. „To nerad slyším. Odpočívej a pij hodně tekutin. Brzy se to zlepší, uvidíš.“

Hedvika přikývla, ačkoliv ji manžel nemohl vidět. „Co táta? Jak je na tom?“

   „Jo, bude dobrej. Má to hnusně zlomený, ale dají ho do kupy. Máma to bere sportovně. Pořád nadává, že mu říkala ať neleze do vejšek. Prý je jako malej kluk.“ zasmál se pokračoval, „Musím jim natřít tu chalupu, udělat nákup a právě dneska jim dovezli pár kubíků dřeva, co je třeba naštípat. Vrátím se ale v neděli co nejdřív to půjde, dobře?“

        Hovor ukončili se slovy miluji tě, pak na Hedviku padla opět tíha samoty. Byla si vědoma toho, že je přecitlivělá. Tím se to ale nezlepšilo. Došlo, ji že pokud se nějak nerozptýlí, propadne depresím, tedy jestli se tak už nestalo. Ztěžka vstala a v propoceném pyžamu vyšla zadem na zahradu. Nasávala čerstvý vzduch do plic a poslouchala šustění listoví, jak se do nich opíral vítr. Někde vlevo zahlédla pohyb. Spatřila Aloise, jak klečí u záhonků před svým domem a trhá květiny. Dnes byl díky bohu oblečen, opět byl však bez dozoru. Sousedka Ludmila se jim po nedávném incidentu vyhýbala, jak jen dokázala. Hedvika jí to nedávala za vinu a zlost ji rychle přešla, rozuměla ale tomu, že se sousedka stydí. Byla to neskutečně trapná situace. Proč je teda ale Alois zase sám?

Už se chystala odejít zpět do domu, když v tom Alois vstal a zadíval se na ni. Ruku, ve které držel puget květin, natáhl přes plot směrem k ní. Hedvika gesto pochopila. Došla k němu, uchopila květiny, přičuchla k nim a usmála se. Věděla, že vypadá strašně, nemocnému dědulovi to však bylo patrně úplně jedno. Usmála se a přijala tak nevyřčenou omluvu. Alois jí úsměv opětoval, poté se otočil k odchodu.

Hedvika ho však zadržela: „Počkejte.“

Na mysli ji vyvstal okamžik, kdy se stařec ukájel v okně, pozorujíc ji nahou. V tom ji cosi napadlo. Chvíli přemýšlela, jak otázku formulovat. „Znal jste majitele, kteří tu bydleli před námi, že?“

Alois jen bez pohnutí stál a zíral na ni.

   „Ctibora. Pracoval jako vědec,“ zkusila to Hedvika znovu.

Neodpověděl.

   „A co tu ženu. Alžbětu. Znal jste ji.“

Po dalších asi deseti vteřinách ticha to Hedvika vzdala. Otočila se, v tom však stařec konečně zareagoval. „Myši.“ řekl.

Otočila se k němu zpět a zamračila se. „Co jste říkal?“

Zazubil se. „Myši. Měli spoustu myší.“

   „Měli myši? Viděl jste nějaké?“ zeptala se.

Přikývl. „Tam v kuchyni. Jedla je. Jedla myši.“ vyprskl a rozesmál se.

Hedvika strnula. „Vy jste viděl tímhle oknem,“ ukázala na okno, kudy ji před pár dny sledoval, „jak Alžběta jedla myši?“

Opět kývl na souhlas. „Kroutili se.“

   „Lojzo?! Kde zase vězíš pro boha?!“

Stařec se otočil a bez dalších slov vešel do domu. Hedviku polilo horko.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola VIII

Maso

 

V neděli ráno se Hedvika stále necítila dobře. Teplá krev jí stékala po bradě na prsa, zatímco dojídala zbytek potkana. Tenhle byl poslední. Byli to již dva dny, co se od Aloise dozvěděla, že Alžběta jedla myši. Hned si to spojila a dvě hodiny na to vykoupila všechny potkany v místním zverimexu. Celkem osm kusů. Prodavačka v pubertálním věku s tetováním lebky na předloktí na ni pohlížela s údivem.

        Zakusovala se do nich za živa. Jedině tak dosáhla krátkodobého uspokojení. Potřebovala je čerstvé. Veškerá morálka šla stranou. Hedvika již místy nebyla Hedvikou. Méně a méně myslela na to, co je a není normální. Čím dál častěji u ni docházelo k výpadkům paměti, kdy jednala spíše pudově, než aby její tělo ovládala mysl. Nepamatovala si například, co dělala poslední dvě hodiny. V těch opravdu světlých chvilkách se vnitřně mučila. Co budu dělat až se vrátí Adam? Jak mu to vysvětlím? Jak mám vysvětlit něco, čemu sama nerozumím?

Myslela na Alžbětu, na to, co asi musela zažívat ona. Věděl o tom její manžel Ctibor? Co se v tomhle proklatém baráku událo? Proč se mi tohle děje?!

Pak se zaměřila na příčinu. Myslela na chvíli, kdy pocítila první příznaky své nemoci, nebo by to snad měla nazvat šílenstvím? Stalo se to krátce potom, co mě kousla ta šílená myš. To musí být odpověď! Dobře, ale co z toho? Jak mi to pomůže? Moment. Ten počítač v laboratoři! Musí v něm něco být. Třeba tam najdu něco, co by mi dokázalo pomoci. Musím se tam… Musím…

Její tělo sebou náhle trhlo. Z úst se ji vyřinuly sliny. V ten okamžik se Hedvice oči zalili krví.

Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Bože ne! Už zase ten výpadek.

Hedvika byla zmatená. V jeden okamžik jedla potkany ve sklepě a vzápětí stála v prázdném pokoji v patře. Pocítila znovu tu ostrou bolest v žaludku. Měla strašný hlad. Potkani už jí ale došli.

Co budu dělat?! Co když už brzy přijede Adam! Nechci mu ublížit. Dokážu se v jeho přítomnosti ovládat? Kolik je sakra hodin? Není už večer?

Vyhlédla z okna. Stále byl den. Podívala se na své ruce. Byli pokryté tmavými odpornými fleky. Když si vyhrnula tirko, zjistila, že je má po celém těle.

Ne, co to je!

Její tělo sebou znovu několikrát trhlo. Bolest byla čím dál horší.

Musím se najíst. Potřebuju maso!

Z venku zaslechla hlasy. Na zahradě před sousedním domem pomalu kráčela Ludmila.

 

 

Kapitola IX

Návrat

 

Adam spěchal domů. Byl strachy bez sebe, protože mu Hedvika od včerejška nebrala telefon. Dokonce si našel číslo na sousedku Ludmilu, která mu však telefon rovněž nezvedala. Jeho kolega Pavel by zcela určitě zajel Hedviku zkontrolovat, kdyby ho o to požádal, věděl ale, že odjel s rodinou na víkend kamsi k rybníku. Víc lidí ve městě neznal. Namlouval si, že je určitě všechno v pořádku, že manželka patrně jen celé dny prospala. Vyrazil z Brna o několik hodin dříve, než měl v plánu a místy letěl po dálnici rychlostí, kterou Vám čtenářům, jelikož je Adam policista, raději nehodlám prozradit.

        Když konečně dorazil na místo, rychle zaparkoval na kraji cesty a hnal se do domu. „Hedu jsem doma!“

Žádná odpověď.

   „Hedviko!“

Nic. Doslova vlétl do ložnice, kde našel jen prázdnou, neustlanou postel. Proběhl všechny místnosti v přízemí i v patře. Hedvika tam nebyla. Sklep si nechal nakonec, ačkoliv nevěřil, že by ji zrovna tam objevil. Neobjevil, namísto toho zahlédl na podlaze převrácenou klec na myši a – vedle ní zaschlou krev. Adamovi se téměř podlomily kolena.

Co to do prdele…!

Nevěřil svým očím. Pak jeho pohled spočinul ke vchodu do laboratoře. Ani tam jeho žena nebyla. Nechápal, kde může být. Její auto stálo před domem, takže určitě nikam neodjela, tedy alespoň ne sama. V koutu místnosti spatřil počítač s rozsvíceným monitorem. To bylo zvláštní. Proč by Hedvika počítač zapínala?

Sedl si na židli a zadíval se na obrazovku. „Zadejte heslo,“ nabádal ho systém. Heslo neznal a neměl sebemenší chuť na to, ztrácet tu čas marnými pokusy. Vstal, udělal několik kroků směrem k východu, když v tom mu hlavou prolétla vzpomínka na den, kdy jemu a Hedvice Ctibor mladší poprvé představil dům.

   „Tak to jsem mimo. Přiznám se, že četbě teď moc nedám, v dětství jsem ale zbožňoval verneovky. Tajně jsem si je půjčoval od táty z knihovny, Verna on miloval,“ řekl tenkrát Ctibor, když se bavily o Hedvičiným spisovatelským řemeslu.

Adam znovu usedl k počítači. Do kolonky zadal dvě slova: „Jules Verne“.

Pozvedl obě obočí, když počítač heslo přijal. Na ploše ve windowsu spatřil několik složek, z nichž ho zaujala je jediná s názvem „Vlog“. Adam věděl, co to slovo znamená. Lajtsky řečeno, jednalo se o video deník nějaké konkrétní osoby. Rozklikl složku, ve které objevil desítky videosouborů. Pustil si první, pak druhý i třetí. Všechny jen letmo proklikal a málo čemu rozuměl. Z toho mála, co pochytil se dovtípil, že Ctibor starší pokračoval ve svém výzkumu poté, co ho za jakési pokusy vyhodili z práce. Vypadalo to, že hledal lék na rakovinu, Adam si tím však nebyl jistý. Kolečkem myši sroloval na konec složky, kde klik na třetí videosoubor od konce. Na obrazovce se objevil Ctiborův obličej.

 

Vypadá to marně, ale nevzdávám se. Ne dokud Alžběta… (Povzdechnutí si) Subjekt číslo 741 až 750, mrtev. Musím sehnat další myši. Je to čím dál složitější. Napadlo mě…

 

Kdesi v místnosti, kam rozsah viditelnosti kamery nedosahoval, náhle cosi zapištělo. Ctibor se nadzvedl a zprudka otočil.

 

„Bože můj,“ řekl a ztratil se z obrazu. Adam slyšel pouze jeho slova.

 

Neuvěřitelný! Dokázal jsem to! Subjekt číslo 247 přežil! Naděje existuje!

 

Ctibor se objevil znovu v záběru, pak záznam skončil. Adama polilo horko. Rozklikl předposlední soubor. Opět se objevila Ctiborova tvář, ve které, oproti předchozímu záznamu, měl mnohem více barvy.

 

Funguje to, skutečně to funguje. Neměl jsem čas na další testy, Alžběta už byla na pokraji sil, ale zabralo to. Lepší se. Nádor se zmenšuje! (vděčný smích) V životě jsem nebyl šťastnější. Počkám, jak se to bude vyvíjet a pak to dám bývalému šéfíčkovi sežrat.

 

Záznam skončil. Adam spustil poslední. Všiml si, že ten byl pořízený téměř o pět týdnů později. Zhrozil se, když spatřil Ctibora rozcuchaného s krvavým šrámem na čele a se slzami, kutálející se mu po tváři.

 

(Pláč) Je po všem. Nedokážu to zastavit. Po deseti dnech se u Alžběty projevily vedlejší účinky séra, které jsem jí vpustil do těla. Subjekt 247 je na tom stejně. Měl jsem počkat. Uspěchal jsem to.

 

Nastalo asi minutové ticho, ve kterém Ctibor bojoval s nářkem.

 

Já – nemůžu dělat nic. Už dávno ztratila sama sebe. Šlo to rychle. Nemohla jíst. Všechno pokaždé vyzvracela. Jednoho večera jsem jí šel zkontrolovat a našel ji v kůlně, jak jí sousedovic kočku. (Pláč)

Touží po čerstvém mase. Krmil jsem ji myšmi. Už před třemi týdny přestala komunikovat, od té doby ji držím spoutanou v koupelně. Vypadali ji všechny vlasy. Kůže ji postupně tmavla a následně se začala odlupovat. Veškerá lidskost z ní vyprchala. Stalo se z ní monstrum. Napadla mě. Chtěla mě sežrat. Bude to už týden a já začal zvracet. Nakazila mě, není o tom pochyb. Je to jen otázka času, než se mi to stane taky. Je mi pořád špatně a mám horečku. Je konec. Možná bych to dokázal zvrátit, kdybych měl čas, ale takhle…

Dnes to skončím. Zbavím nás trápení jednou pro vždy.

 

Už to vypadalo, že Ctibor záznam ukončí, pak se ale znovu podíval do objektivu.

 

Ctibore. Můj synu. Pokud tenhle vlog někdy uvidíš, věř mi prosím, že jsem pro záchranu tvé matky udělal všechno. Milovala tě. I já tě miluji. Odpusť mi prosím, jak jsem se k tobě zachoval. Nemohl jsem si přát lepšího syna. Sbohem.

 

Záznam skončil. Adam se ani nepohnul. Slzy mu vytryskly z očí, zatímco co se snažil všechno si v hlavě poskládat. Bylo to však prosté. Vše do sebe rázem zapadlo. Právě se ocitl v noční můře. Zhluboka dýchal, zatímco na hrudi pocítil silnou úzkost.

Bože můj pomoz nám. Prozraď mi, kde je Hedvika?

Pokud to ale bůh věděl, nechával si to pro sebe. Adam vstal a skrze dům vyběhl na ulici. „Hedviko! Kde seš?!“

Doběhl k domu Ludmily a zazvonil na zvonek, vtom si však povšiml, že jsou dveře pootevřené. Vkročil dovnitř a zavolal: „Je tu někdo?! Haló! Potřebuju pomoc, hledám svou ženu!“

V domě však panovalo naprosté ticho. Pak v patře zaslechl kroky. Bral schody po dvou bez ohledu na to, že právě bez pozvání vnikl do cizího domu. Nepřestával volat na přítomné, ale nikdo se mu zpět neozval. Prohlédl první pokoj, pak koupelnu i toaletu. Na konci chodby zbývali poslední dvoje dveře naproti sobě. Vešel do těch po pravici. To, co tam našel však nečekal. Zděšeně vyjekl. Na posteli ležel Alois a hned před ním Ludmila. Koberec kolem nich byl pokrytý krví. Spoustou krve. Byli mrtvý. Na některých místech ohlodaný na kost. Adamovi se zvedl žaludek. Předklonil se a začal zvracet. V zoufalosti padl do kolen a naříkal. Hedvika tam nebyla. Uvědomil si však, že mu zbývá prohlédnou ještě jeden pokoj. Jasně před malou chvílí slyšel, že tu někdo chodil. Přesně v tom okamžiku, za sebou zaslechl přerušovaný, avšak jasně zřetelný dech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Epilog

 

Pavel seděl na nemocničním lůžku a čekal na lékaře, který se zabýval jiným pacientem. Dostal injekci proti bolesti, která doposud zabrala jen pramálo. Během čekání myslel na to, co se dnes odehrálo. Nic tak absurdního ve svém životě ještě neviděl.

        Adam ráno na šestou nepřišel do práce. Pavel mu marně několikrát volal. Nepřišel ani v sedm ani v osm hodin. Rozhodl se k němu do domu zajet. Zvonil, bušil do dveří, obešel dům dvakrát kolem dokola a nakukoval do oken. Nikdo nikde. Všiml si dokořán otevřených dveří u sousedů. To, co v domě objevil, bude mít ještě dlouho před očima. Dlouho ho to bude strašit ve snech, tím si byl naprosto jistý. Našel celkem tři mrtvé lidi. Starý manželský pár a Adama. Truchlit po zesnulém kamarádovi však doposud nestačil. Šok z toho, co následovalo potom, když objevil roztrhaná, stále si namlouval že ne ožraná těla, ještě nestačil ustoupit. Přímo před ním se v domě náhle zjevila Adamova manželka Hedvika. Poznal ji, ačkoliv to nebylo snadné. Byla úplně plešatá. Tělo měla pokryté černými nebo možná tmavě modrými fleky a z očí i úst jí stékaly pramínky krve. Karikatura jak z hororu. Co ale Pavla nejvíce děsilo, byli její oči. I v tom šeru v domě viděl, že byli sytě rudé. Instinkt Pavla nutil obrátit se a prchat, jak nejrychleji by to dokázal. On to ale neudělal. Bylo nad slunce jasné, kdo spáchal ty děsivé vraždy. Zařval na Hedviku, aby okamžitě ulehla k zemi. Nejen, že policistu neuposlechla, navzdory zbrani, kterou Pavel vytáhl a namířil jí na hruď, udělala několik vrávoravých korků jeho směrem, v čemž bez zaváhání pokračovala, dokud už Pavel neměl kam couvat. Narazil na konci chodby zády o stěnu, díky čemuž obraz s jelenem ve zasněženém lese spadl a sklo se vysypalo.

   „Okamžitě se zastav a lehni si na zem! Poslední varování!“

Hedvika kráčela dál. Když už byla takřka v jeho dosahu, Pavel vystřelil. Úmyslně ji zasáhla do nohy. Hedvika padla na kolena, k jeho nevíře ale opět vstala a s nelidskými skřeky se po něm začala sápat. Vystřelil i do druhé nohy. Jasně viděl, jak se její holení kost roztříštila na kusy. Hedvika však v útoku nepolevovala. Pavel nestačil v úžasu zírat dlouho. Vrhla se na něj. Byla naprosto nepříčetná. Dlouho bojoval o život. Nakonec se mu tvrdým úderem pěstí do oka podařilo dostat Hedviku, nebo co to vlastně bylo, od sebe na takovou vzdálenost, aby stihl znovu zamířit. Ani na potřetí neminul. Trefil se do středu lebky tak přesně, že kdyby u toho byl jeho bývalý instruktor střelby, určitě by ho za ten výkon poplácal po rameni. Poté již monstrum znovu nevstalo.

        Z myšlenek ho vytrhl hlas lékaře, který vstoupil do místnosti: „Omlouvám se za to čekání. Naléhavý případ.“

Pavel jen mlčky přikývl a sledoval doktora, který opatrně uchopil jeho ruku. Ostrá bolest mu stále pulzovala v místě, kam se Adamova manželka zakousla a zuby mu vyrvala kus masa.