Hanička 1

Prolog

Psal se rok 2022. Léto, které meteorologové označovali za počátek takzvaného Velkého oteplování. Bylo mi to u prdele. Když má být teplo, tak pořádný, ne? Nesnáším, teplo, ale stejně mi to je jedno. Už od malička jsem měl rád zimu, chodil jsem až do prosince v kraťasech a moje babička, nejlepší žena na světě, mi pořád opakovala: "Nechoď takhle oblečený prosím tě, však nastydneš, budeš nemocný a já se o tebe pak nebudu starat. chováš se jak malý." Ale hádejte co...stejně se o mě vždycky postarala, když jsem svojí tvrdohlavostí onemocněl. Nebudete přece dělat něco, co vám není příjemné, no ne? A mně teplo opravdu není příjemné. Nenávidím ho.

 Ležel jsem na rozprostřené dece na zahradě za mým domem. Trávu jsem hodně dlouho nesekal, pod dekou se tráva nadouvala a ležet na ní bylo něco jako ležet na pár vrstvách peřiny, akorát že to bylo osmkrát méně pohodlné. Zatracený život. Když jsem byl v nejlepším a chystal jsem se odebrat na pár minut do říše snů, snad bez nočních můr, zazvonil mi mobil. Měl jsem ho v kapse na zadku. Přemýšlel jsem, jestli je ten hovor natolik důležitý, aby mi stálo za to, se zvednout, nebo přinejmenším nadzvednout, abych mohl mobil vyprostit. Mám takový zvyk. Vždycky, když mi někdo volá, počítám si v duchu do dvaceti, a když se mě volající snaží otravovat do momentu, když vítězoslavně řeknu "DVACET!" tak usoudím, že hovor bude asi záhodno si vyslechnout. Je ale jen málo lidí, kteří vydrží zvonit tak dlouho.

Kapitola 1: Telefonát

"Olivere, jsi tam?" hlas jsem poznal okamžitě, byť jsme se už pár let neviděli, dřív jsme byli hodně dobří přátelé, spolupracovníci.

"Olivere, je to v prdeli, našli jsme ji," pomalu jsem zavřel oči, zase si lehnul na deku, drtil jsem mobil v ruce tak silně, až jsem si myslel, že ho na místě rozmáčknu holou pěstí.

"Jsi tam Olivere? Slyšíš mě? Tak už něco řekni sakra"

"Jo Jendo, jsem tady a slyším, fakt je to ona? Jste si naprosto jistí?"

"Kurva, jasně, že jsem si jistej, jinak bych ti asi nevolal, ne?" na chvilku se odmlčel a pak dodal klidněji: "Prosím, vím, že už to neděláš, ale mohl bys ses zastavit u mě v kanclu? Potřebuji tě u toho, však víš, jak to chodí, navíc jsi to byl ty, kdo ji chtěl najít"

No, je to tady. Dvacet let, dvacet let jsem z toho pryč, ale znovu se tam musím vrátit. Tak tohle, mě třeba sere ještě víc než to zatracený vedro.

Stihl jsem to tam za 20 minut, což u mé tělesné konstituce je opravdu parádní výkon, jsem rád, že ještě pořád je vidět, jak moc dobrý sportovec jsem býval, svaly přece jen vše nezapomněly...jen se trochu obalily, ale s tím teď už těžko něco udělám. Jenda, přesněji tedy Vrchní velitel NAPŘ Jan Freuberg. Já mu ale odjakživa říkal Jencek. Je to velká ryba a svoji práci vykonává naprosto bravurně. Před dvaceti lety jsem byl na stejném postu jako jen teď on. Byl jsem jeho nadřízený. Můj nadřízený byl prezident, ale stejně jsem ho moc neposlouchal.

Podali jsme si ruku, vypadal, že by mě snad i obejmul, ale ví, že to nemám rád, stejně jako teplo. Uvítal mě ve své kanceláři, moc se tam toho nezměnilo od té doby, co jsem ji opustil. Černé křeslo za psacím mahagonovým stolem, obrovská knihovna za křeslem dosahovala závratných rozměrů, ode zdi ke zdi a od země ke stropu. Musím se přiznat, že se mi trochu zamotala hlava, při pohledu na tolik spisů neobjasněných zmizeních. Ale žádný z těch případů mě nechytnul tak za koule jako případ malé Haničky. Sedl jsem si na gauč, který byl napravo od Jendovýho stolu. Jenda si sedl do křesla a otočil se čelem ke mně. Já čekal.

"Olivere, jsem moc rád, že ses na mě nevykašlal a že jsi přišel, je to tady hodně v prdeli, nikdo pořádně neví, co má dělat, nevíme, kde máme začít. Potřebuji nutně tvou pomoc" odmlčel se, "prosím..."

"Já už to nedělám, to víš" odpověděl jsem. Sám moc dobře věděl, proč to nedělám, koneckonců sám byl u toho.

"Ale vrátilo se to, víš? A bude to ještě horší, než je teď, uvidíš. Nemůžeš mě v tom nechat, já ti taky pomohl. Pamatuješ?" dlouho jsem nic neříkal, sklonil jsem hlavu a myslel jsem si, že se mi rozkočí, tak moc mě bolela. Když jsem dlouho nic neříkal Jenda se chopil znovu iniciativy: "Pamatuješ snad na Bagdád, že jo?" Zatraceně dobře jsem si pamatoval na Bagdád, zachránil mi v tom život a já uzavřel dohodu. Dohodu, která se nedá porušit. Nebo takhle...Dá se porušit, ale nedoporučoval bych vám, abyste ji porušovali. Dopadli byste ještě hůř než naše Hanička.

"Máte tělo?" zeptal jsem se co nejklidněji jsem uměl.

"Jo, díky tomu jsme ji taky identifikovali, ale není na něm vidět nic, je.. je prostě...prostě..." nešlo mu to říct, nešlo mu to přes pusu. Člověk, který dělá to, co Jenda, je zvyklý po těch letech už snad na všechno, ale mozek a racionalita pořád někdy nedokážou pochopit co se děje.

"Je prázdná, viď?" vděčně se na mě podíval že jsem to dokončil za něho, celý sinalý. Všiml jsem si, že se mu zase začala třást kolena. Vždycky když byl ve stresu, v hodně velkém stresu, začala se mu nepatrně třást kolena. Je to skoro neznatelný pohyb, ale já jsem hodně všímavý. To je taky dědictví Bagdádu mimochodem. Krásné město, opravdu.

"Tělo jsme odvezli k Hendrikovi, včera jsme ji našli, celou noc ji Hendrik zkoumal, a když jsem si byl fakt jistý, tak jsem ti zavolal. Pořád jsme si říkal, že to je třeba někdo jiný, nebo tak, víš. Nechtěl jsem ti volat, ale jinak to nešlo. Jsme v pořádným průseru"  Jencek vstal z křesla, přešel na druhou stranu místnosti ke svému baru a nalil si něco dost silného, protože alkohol hned znásilnil celou místnost a z toho smradu se mi začalo dělat blbě. Je to už nějaký pátek, co jsem přestal chlastat, a rozhodně jsem nechtěl znovu začínat.

"Můžu ji vidět?" zeptal jsem se. Jenda stále ke mě otočený zády nepatrně pokýval hlavou na souhlas. "Tak jdeme, máme hodně práce před sebou," v ten moment se Jencek konečně otočil a v očích měl obrovský vděk. Vděk za to, že na to nemusí být sám. Koneckonců, prožili jsme spolu věci, které vás nepředstavitelně sblíží. Jsme už něco jako bratři. Spojeni krví, bolestí, slzami a smrtí. Spoustou smrti.