Stařecká demence

Probudil se rozlámaný na křesle v obýváku. Vlastně jej probudil ten sen. Mladý muž v tom snu padl jak podťatý k zemi po výstřelu z pistole. Jeho pohled sklouznul na hromádku zbraní a na krabici nábojů, která toto zátiší doplňovala. Věděl, že všech pět svých zbraní vidí takto naposledy. Je to měsíc od okamžiku, co ve svých téměř osmdesáti letech definitivně prohrál. Celý život byly zbraně jeho velký koníček. Dvakrát měsíčně se scházel na střelnici se svými kamarády, dvakrát měsíčně je udivoval tím, jak ve svých letech dokáže na dvacet metrů z devíti výstřelů devětkrát trefit černou část terče. Teď je konec. A proč? Kvůli doktorce, která se narodila v době, kdy on už vyhrával jednu klubovou soutěž za druhou. Při poslední návštěvě na neurologii mu ukázala dvacet obrázků. Na papír napsal patnáct z nich, které si zapamatoval. Patnáct. „No jo táto, napsal jsi jich patnáct“, řekla mu tehdy dcera Jana, „ale dvanáct z nich bylo špatně, vůbec na kartičkách paní doktorky nebyly“. Dal by ruku do ohně za to, že tam viděl hrábě, sekeru, srp, kladivo. A i kdyby ne, je tohle důvod k vyslovení ortelu počínající stařecké demence? Je to důvod, aby přišel o zbrojní průkaz a tím i o své zbraně? Přinesl tehdy paní doktorce ukázat terč z poslední klubovky. Koukala na něj jak na blázna. „Ne, milý pane, prostřílený terč opravdu není důvodem ke změně mé diagnózy“, řekla mu a dceři neunikl posměšný tón jejího hlasu a cukající koutky.

Znovu se mu vrátil ten sen. A v ten okamžik věděl, že musí zbraň použít k tomu, k čemu byly původně určeny. Sebral z hromady svojí nejnovější zbraň. Scorpiona EVO 3 si koupil teprve před pěti lety. Pomalu nacvakal do zásobníku dvacet nábojů. Vypáčil zásuvku u stolu, kam věděl, že dcera schovala a zamkla klíče od auta. Prý aby měla jistotu, že se nebude opakovat poslední událost. On samozřejmě tehdy věděl, že je v protisměru, ale byl celý život dobrý řidič, dálnice byla poloprázdná a potřeboval popojet jen kousek, aby nemusel jet takovou dálku k příštímu sjezdu.

Vyjížděl ještě za tmy. Tuto cestu absolvoval naposledy před 25 lety. Od té doby, co se s ním Natálie rozešla, už tímto směrem nejel. Byl s ní v kontaktu pravidelně, vždy prvního dne v kvartálu měl v diáři nápis „zavolat Natálii“ a číslo, které mu tam dcera připsala. Při posledním hovoru mu povídala o synovi. Ano, o tom frackovi dvacetiletém, který jej kdysi soustavně slovně napadal a vyhrožoval mu. On byl příčinou toho, proč Natálie nakonec zvolila rozchod. Její „Pupíček“, jak mu říkala, pro ní byl prioritou. Nyní je rozvedený, žije dočasně u matky, byt prohrál v automatech a má velké dluhy. S multikárou technických služeb vyváží odpadkové koše.

Dojel před dům, kde kdysi dávno byl tři roky s Natálií šťastný. Dům byl porostlý neudržovanou vistárií a pod dlouhými šlahouny dožíval v dřevěné hnilobě kurník, který kdysi společně pořídili a kde Natálie každé ráno vyzvedávala pět vajíček.

Zastavil a ze střelecké brašny vyndal zbraň. Odklopil pažbu a zasunul zásobník. Zapnul kolimátor a rozsvítila se červená tečka. Ulice byla prázdná, jen na konci stálo tmavé auto. Otevřely se dveře domu, vyšel muž středního věku v oranžovém oděvu. Stařec si uvědomil, že ani „Pupíček“ už není ten dvacetiletý fracek. Vlasy mu prořídly a šel ztěžka, jakoby se šoural směrem k multikáře. Auto na konci ulice se rozjelo. Zamířil a červená tečka kolimátoru označila hlavu budoucí oběti. Auto se začalo přibližovat. Výstřel. Pak druhý. Tichou ulicí zněly výstřely ohlušujícím zvukem. Alespoň jemu to tak v autě připadalo. Pak náraz. Tmavé auto narazilo do multikáry.

Z domu vyběhla Natálie. Ani jí čas neušetřil, ale byla stále krásná. Měla na sobě župan, na bosých nohou pantofle. „Pupíčku“ zavolala. Pak HO uviděla. Pomalu k němu přišla a nemohla vydat hlásku. Třásla se. „Ať si dá Pupíček pozor“, zamumlal stařec a bez vzruchu vyndal zásobník, vybil zbraň a vypnul kolimátor. Až mě příště bude strašit ve snu, už mu nepomůžu. Nebudu mít čím.

Policie přijela rychle. Otevřely dveře nabouraného auta. Za volantem seděl muž s prostřelenou hlavou a z otevřených dveří se svezla jeho ruka. Ještě křečovitě svírala zbraň.