Sen nebo skutečnost?

Když se vzbudila, uviděla nad sebou matku.
„No tak vstávej! Jdeme pozdě! No co na mě tak koukáš, jdeme do divadla, pamatuješ?“
„Už jdu.“ Tak na to si teda fakt nepamatovala.
Nasnídala se, oblékla a vyrazili.
„Ti lidi jezdí jako šílení!“ Řekl otec a matka jen podotkla, že by si měl víc všímat cesty před námi, než těch aut, co jezdí v protisměru. Karo byla docela unavená, tak se uvelebila v sedadle a začala pospávat. Cesta do hlavního města trvá něco kolem dvou hodin, to se ještě prospí. Ještě ucítila tupý náraz a pak ztratila vědomí.

Ucítila, jakoby ji někdo zvedal ze země. Spala dál, neleží přece na zemi a táta by ji vzbudil. Když se probrala, ležela v posteli. „Ale usla jsem přece v autě.“ Pomyslela si a rychle se posadila a začala se rozhlížet po okolí. Seděla na veliké posteli s nebesy, povlečení bylo z nějaké jemné látky a příjemně chladilo. Na pravé straně u postele stál stolek, na kterém leželo vzorně poskládané její oblečení. V tu chvíli si uvědomila, že na sobě nic nemá. Zarazila se, ale pak pokračovala ve zkoumání místnosti. Naproti posteli, trochu stranou byly dveře a naproti nim další dveře. Po levé straně postele bylo obrovské okno, kterým na ni svítilo slunce. Pokoj působil jednoduše a vzdušně
„Jen pomalu, rány ještě nemáš úplně zahojené.“ Ozvalo se odněkud ze tmy.
„Co? Jaký rány? Blázníte? Kdo jste? Kde jsem?“ Začínala panikařit Karo.
„Neboj se, jsem Merfis a ty jsi momentálně v mé posteli.“ Opět se ozvalo a ze tmy vystoupila postava asi 45letého, poněkud obtloustlého muže. Měřil něco kolem 170 centimetrů, na sobě měl volnou vyšívanou tuniku. Jeho polodlouhé, mírně prošedivělé vlasy mu podobně jako vousy sahaly skoro až k ramenům.
„Hm. Skvělý! A co dělám ve vaší posteli? Jsem Karo.“
„No, nejspíš v ní ležíš.“ Zatvářil se nechápavě a omluvně se pousmál.
„Jo, to bych bez tebe nevěděla.“ Zašeptala Karo a nahlas řekla:
„Měla jsem namysli, jak jsem se sem dostala?“
„Našel jsem tě v noci ležet zraněnou na kraji lesa, tak jsem tě donesl sem a ošetřil.“ Merfis si sedl na kraj postele a čekal, co mu poví.
„Tak to by mě zajímalo, jak jsem se z auta dostala ke kraji lesa.“ Pomyslela si.
„Kde to vlastně jsem? Jak se jmenuje tohle město? Kde jsou rodiče?“ Zeptala se a snažila si na něco vzpomenout, co se dělo v autě. Nešlo to, ale zato si vybavovala úplně jiné věci. Koně, meče, postavy, které vypadali jako lidi. „Sakra! Co se to děje? Tohle jsem v životě neviděla!“ uvědomila si. Musela vypadat hodně zmateně, protože Merfis řekl:
„Jsi v Saloru. Nejspíš tě někdo přepadl. Nikdo s tebou nebyl. Není divu, vždyť takové oblečení tu nikdo nenosí a taky nikdo v noci nechodí z domu.“ Najednou se v pokoji objevil nějaký muž, mohlo mu být takových 25let, na sobě měl jen volné kalhoty. U pasu mu visel meč a vypadal, že s ním umí i zacházet, o tom svědčila i jeho svalnatá postava. Čekal, až si ho Merfis všimne, ten mu naznačil, aby mluvil.
„Pane, už jsou tu.“ S rozkročenýma nohama a rukama za zády čekal, co mu Merfis řekne.
„Dobře.“ Řekl a pak se otočil ke Karo: „Teď tě tu nechám chvíli samotnou, musím se jít přivítat s hosty, kteří právě přijeli.“ Zvedl se z postele a šel ke dveřím.
„Dej na ni pozor.“ Řekl tiše muži, který stál pořád na stejném místě a odešel. Ten jen kývl hlavou a setrvával ve stejné pozici.

Karo byla zmatená. Nevěděla co je ten Salor, nebo jak, za město. Netušila, proč tam ten muž stojí a proč se na ni tak divně dívá?! A kdo je vůbec ten Merfis? Měla by ho znát? Najednou si uvědomila, že má strašný hlad. Začala se rozhlížet po místnosti, jestli náhodou nenajde aspoň nějaké ovoce, ale nikde nic.
„Ehm… Myslíte, že je tu něco k jídlu?“ Zeptala se s nadějí v hlase Karo. Muž jen povytáhl obočí a ukázal na šaty, ležící na posteli.
„Obleč si šaty.“ Znělo to drsně, jako rozkaz. Lekla se. Nevěděla, co od toho člověka může čekat.
„A byl byste tak laskavý a otočil se, abych se mohla obléknout?“ Řekla úmyslně mile Karo. Nechápavě se na ni podíval, ale otočil se. To, co označil za šaty vypadalo jako pár hadrů na zem sešitých do kupy. Karo nevěděla, jestli se má začít smát nebo mu to hodit na hlavu. Raději byla zticha, má přece hlad. Ještě by se mohl urazit a nechat ji hlady!
„Pojď, ale nesnaž se utéct.“ Cože?? Utéct? Proč? Co tím myslel? Podívala se na něj, jakoby spadl z jahody, ale nahlas řekla:
„Neznám to tu, mám hlad, žízeň a v těchhle hadrech vylezu maximálně tak na dvůr.“ Řekla a prošla dveřmi, na které dřív ukázal. Ušklíbl se a šel za ní. Vedl ji bludištěm chodeb až došli do místnosti, která vypadala jako kuchyň, hodně primitivní kuchyň. Když vešla dovnitř vybavila si kuchyň z pohádek, na které se jako malá dívala. Jakoby viděla tu kouzelnou babičku u kamen a pousmála se.
„Sedni si a jez.“ Opět přikázal ten muž a podával jí dřevěnou misku. Karo mu dala přezdívku „pan Protiva“ Vzala si od něj misku, ale neposadila se. Stoupla si k oknu a dívala se ven. Bylo vidět na jakýsi dvůr, hodně velký dvůr. Po stranách byly mříže a obrovská železná brána byla zavřená. Na dvoře byli muži se zbraněmi, cvičili.
„To jsou gladiátoři.“ Řekl pan Protiva. Karo nadskočila, neuvědomila si, že stojí přímo za ní a dívá se stejným směrem jako ona.
„Gladiátoři?“ Zopakovala zmateně. „Taky mi to mohlo dojít, kolik už jsem viděla filmů…“ pomyslela si, ale nahlas nic neřekla a začala se věnovat své misce a kaši v ní. Tvářila se jako krupičná kaše, kterou vařila její mamka. Po prvním soustu přišla na to, že se to jako „krupička“ jen tváří. Chutnalo to jako brambory a přišla na to, že ty hroudy v ní je něco jako zelenina.
„Copak? Nechutná ti?“ Zeptal se posměšně Protiva.
„Ale ne, jen je to studené.“ Řekla Karo. Přece mu neudělá radost tím, že se přizná!
„Zvykej si.“ Řekl studeně a pozoroval ji. Dívala se mu přímo do očí a nehodlala uhnout. V tom se ozval Merfisův hlas:
„Brego? Jsi tu?“ Protiva sebou cukl. Lekl se, uvědomila si a v duchu se zlomyslně usmála.
„Ano, pane.“ Postavil se a zaujal stejnou pozici, jako v ložnici. Merfis mu naznačil, aby pokračoval v jídle. Podíval se na Karo a řekl:
„Myslím, že bych tě tu mohl trochu provést.“ Jen kývla hlavou, hodila povýšený pohled na Protivu a šla za Memfisem. Opět procházela spoustou chodeb, tentokrát ale s výkladem. Dověděla se, že je Merfis obchodník s otroky, že cvičí gladiátory a spoustu dalších věcí, které pro ni nebyly důležité. Jen čekala, kdy jí řekne, co chce po ní.
Dny plynuly a Karo si pomalu zvykala na nové prostředí. Merfis se k ní choval jako k princezně, což se Bregovi vůbec nezamlouvalo, ale mlčel. Dostala spoustu nových šatů (i když pro ni všechny vypadaly jako kusy hadrů) a bot. Merfis pověřil Brega, aby ji naučil se bránit a také jí sehnal učitele, prý musí znát nějaké věci ohledně chování ve společnosti.

Bylo ticho, už skoro spala, když se najednou ozvala rána. To něco narazilo do té vstupní brány, uvědomila si. Moment! Do brány?! Narazilo?! Vyskočila z postele a přiběhla k oknu akorát včas, aby viděla, jak několik postav vběhlo na cvičiště. Ucítila ránu a pak už neviděla nic.

Když otevřela oči, bylo všude bílo, slyšela protivné pípání a když se rozhlédla, zjistila, že je napojená na spoustu hadiček. Bolelo ji celé tělo, nemohla se ani pohnout. Když se podívala z malého okna ven, viděla jen tmu. Hlavou se jí honila spousta myšlenek, ale jedna byla nejsilnější: „Co se to sakra děje?!“ Byla unavená. Chtělo se jí spát, když najednou se vedle ní objevila zdravotní sestra a začala pobíhat po pokoji. Kdy sestra odešla už Karo nezaregistrovala – usnula.

>>pokračování příště<<