Sen nebo skutečnost? 1

Někdo do ní žduchnul „Hele, dávej bacha, jo?!“ vylétlo jí z úst.
„Á, princezna se nám už vyspinkala.“ Ozvalo se jí za zády. Pomalu, hodně pomalu otevřela oči. Seděla ve voze s mřížemi spolu s několika muži, co znala ze cvičiště a s ….
„No to snad není pravda! Mě asi jebne! Jsem zavřená v pojízdné kleci, kde se nedá hnout a ještě k tomu s Bručounem, kterej by mě nejraději uškrtil! Tak to je fakt skvělý! Opravdu! Dokonalý! Tak, teď bych se mohla konečně vzbudit!“ Nic se nedělo, dál seděla v kleci. Jediné, co se změnilo, byl pohled mužů, sedících v kleci. Všichni se na ni nechápavě dívali.
„Bručoun? Kdo to je?“ zeptal se Brego.
„Ty!“ Odsekla a pak se zarazila, podívala se po něm a stáhla se. Kdyby nebyl přivázaný k mříži, asi by ji zabil.
„Ou… Já měla zaplý hlasivky??“ Zeptala se nevinně a rozhlédla se po ostatních. Někteří se tvářili velice zaskočeně, někteří šokovaně a někdo pobaveně. Všichni ale souhlasně kývali hlavami.
Jeli dlouho, zastavovali jen u potoků, aby se koně napili, nedobrovolných cestujících si nikdo nevšímal. Karo se začínala silně nudit. Měla toho tak akorát dost. Byla celá bolavá, protože celý den seděla v jedné poloze a nemohla se hnout. Měla žízeň, hlad a začínalo jí to lézt na nervy.
„Kam to jedem?“ Prolomila ticho s nadějí, že se někdo chytne. Nic.
„Už tam budem?“ Opět se pokusila začít konverzaci.
„Ticho tam vzadu!“ Zavelel muž na koni, který jel před jejich vozem.
„Promiň já zapomněla, musíš se plně soustředit, abys náhodou nespadl z koně.“ Rýpla si Karo. Její spolucestující zbystřili, ale dál už se nic nedělo.
Stmívalo se a karavana zpomalila. Většina cestujících pospávala, jen ty „gorily“, jak jim Karo přezdívala, měli oči stále upřené na cestu před sebou. Byla už tma, když zastavili. Všechny vozy současně, jakoby se domluvily. Začaly se stáčet a utvářet kruh.
„Co se to děje? Něco se na nás žene?“ Okomentovala tuto „akci“ Karo.
„Ne, chtějí se utábořit.“ Řekl poněkud rozespale Brego.
„Á, ty jsi ještě nezapomněl mluvit?“ Chytla se Karo.
„Ne, jen nemluvím, když to není nutné.“ Otočil se a sledoval počínání „goril“. Udělala na něj obličej, což pobavilo ostatní z klece.
„Super, takže se projdu! Hm… a třeba nám dají i najíst…“ Řekla s nadějí v hlase.
„Najíst dostaneš, ale jen tolik, abys vydržela cestu.“ Znělo to klidně a nevzrušeně, jakoby mluvil o počasí.
„Cože?! Já se chci najíst a projít!“ Zakňourala Karo.
„No, jen se nerozbreč.“ Protočil oči.
„Větší pravděpodobnost je, že někoho přetáhnu po hlavě!“ Zabručela. „Cože uděláš?“ Zeptal se pobaveně a povytáhl obočí.
„Že někoho vezmu po hlavě, nakopnu, zmlátím,….“ Začala se rozčilovat.
„A komu? Jak? Pokud vím, jsi zavřená…“ Začal se jí se zájmem vyptávat.
„Jo, to ty taky.“ Řekla obzvlášť mile Karo.
„Vylezte ven, po jednom!“ Přikázal jeden z těch „goril“, co jel na koni. Každý kdo vylezl ven z klece, byl zastaven a k noze mu připevnili železné řetězy.
„Tak to se asi neprojdu…“ Řekla naoko s lítostí Karo. Každému vykázali místo, ze kterého se nesměli hnout. Seděli u ohně a jedli, „gorily“ chodily kolem nich staraly se o koně a občas po nich hodily okem. Sotva dosedla s miskou v ruce začala se rozhlížet kolem.
„Zdar lidi, taky jedete na tu úžasnou dovolenou, jako já?“ Zeptala se s notnou dávkou ironie. Někteří se jen nechápavě ohlédli a dál se věnovali svým miskám.
„Myslíte, že se budeme moct vykoupat?“ Nevzdávala se Karo.
„No, když si tě koupí nějaký politik, tak se budeš mít jako princezna.“ Řekl jeden z těch, co sedli kolem ohně.
„Cože? Politik? Koupí?“ Zeptala se nejdřív zděšeně „Princezna?!“ teď už se zájmem. Pak jí došlo, na co narážel a pohoršeně se po něm ohlédla.

Po chvíli je „gorily“ zahnaly pod provizorní přístřešky, protože začalo pršet. Pod přístřeškem sice nebylo teplo, ale nepršelo tam. Karo měla jen šaty bez rukávů a bylo jí docela zima. Když si všichni polehali, zavládlo ticho. Kapky deště dopadající na střechu přístřešku uklidňovaly a uspávaly zároveň.
„Brego?“ Zeptala se do tmy.
„Hmm…?“ Ozvalo se odněkud z rohu.
„Je mi zima.“ Zakňourala a zatřásla se. Nic, ticho.
„Tak pojď sem.“ Řekl a pohnul se.
„Ne!……Pojď ty sem.“ Řekla tiše. Nic se nedělo. Po chvíli se ozval povzdech a slyšela, jak se přesouvá jejím směrem. Cítila jak si lehá k ní a opřela se zády o jeho teplé tělo. Pomalu usínala, když…
„Karo?“
„Hm…?“
„Dobrou noc..“
„Dobrou..“ Řekla sotva slyšitelně a usnula.

>>pokračování příště<<